Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak jsem se zamiloval VI.

02.08.2011 (10:30) • Teginka • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1386×

„Takže... teď spolu jako chodíme?" zeptal jsem se hloupě.

„Ty chceš?" otázala se.

„A ty chceš?" Pobaveně zamrkala dlouhými řasami a políbila mě na rty.

„Co bys tak asi řekl?" dobírala si mě. Usmál jsem se a pohladil ji po vlasech. Renesmé, tak krásná, a je moje... Moje dívka... Nemůžu tomu uvěřit.

„Co doma? Říkali něco, když jsem odešel?"

„U náš každý pořád něco říká... " prohodila a sklopila oči.

„A dál? No tak, jestli jsem se jim nelíbil... Myslím, že to zvládnu. Mně oni připadali moc fajn. Tak povídej."

„Všem ses moc líbil, o to nejde."

„Tak o co jde? Nessie, mně můžeš věřit, to přece víš."

„Jo... no víš, Jacob se už dva dny nevrátil domů. Všichni se dělají starosti. Já si dělám starosti. Moc..."

„Páni... Neměli byste to nahlásit na policii? Přece jen dva dny... Mohlo se mu něco stát."

„V tom to není. Jake se o sebe dokáže postarat, to, že nepřišel domů, bylo jeho rozhodnutí. Trucuje. Nevím, co s ním je. Je to můj nejlepší přítel, víš? Ale co jsme tady, chová se divně. Najednou mu nerozumím. Dřív jsme byli jako jedno tělo, jedna duše. Jako dvojčata." Povzdychla si a pustila se do zmrzliny před sebou. Super, jedno tělo, jedna duše. To mě teda uklidňuje. Tohle jejich divný přátelství mi nesedí, neměl bych to řešit, ale prostě mi to nedá. Cítím se kvůli němu blbě... Jenže ona ho má ráda. Musím ji podpořit.

„Určitě to bude v pořádku. Někteří lidi prostě občas potřebují svůj klid. On se jistě brzy vrátí," řekl jsem co nejkonejšivějším hlasem, co jsem zvládl. Jen nepřítomně pokývala hlavou a koukala ven do deště z okna cukrárny, kde jsme spolu seděli.

Včerejší návštěva u Cullenů proběhla mnohem lépe, než jsem doufal. Sice tam bylo pár trapných okamžiků, jako moje civění na Rose a hlavně celý „gay rozhovor", ale můj polibek s Renesmé povýšil odpoledne na úplně novou úroveň. Já jsem se vznášel v oblacích a myslel bych si, že krom toho že je Nessie trochu rozrušená z Jacoba, bude spokojená taky. Vždyť říkala, že mě má ráda, jenže od toho polibku její klasickou dobrou náladu střídala podivná období melancholie, kdy si mě znepokojeně prohlížela a vzdychala. Vlastně to dělala pokaždé, když bylo ticho a zrovna jsme se nelíbali. Snažil jsem se zjistit, co s ní je, ale vždy se vymluvila na Jacoba, který se sice už vrátil domů, ale vztahy a komunikace jsou stále na bodu mrazu. Sice mě to dost znervózňuje... že se na něj takhle upíná, ale bůh ví, proč mám pocit, že za jejími náladami stojí něco víc... Den co den byla Renesmé stále smutnější a vystresovanější. Až jsem to jednou nevydržel.

„Renesmé, Nessie, prosím! Řekni mi, co se děje. Proč se mnou skoro nemluvíš? Už nevím, co mám s tebou dělat..." Rezignovaně jsem rozhodil pažemi. Nessie strnula na místě a hrozně dlouho usilovně přemýšlela, až jsem myslel, že jí snad vyraší pot na čele. Pak se rozhlédla kolem dokola a frustrovaně si začala kousat spodní ret.

„Tak... tak dobře. Pojď, kousek odtud je opuštěné dětské hřiště. Tam půjdeme a... promluvíme si." Děsila mě, ten její zmučený, ustrašený pohled. Nevěděl jsem, co mě čeká. Vážně jsem to netušil...

Posadili jsme se na houpačky, Nessie zavřela oči a začala se houpat. Zakláněla u toho hlavu a nechala vítr, aby jí česal vlasy. Houpala se stále víc a víc. Vůbec jsem nevěděl, co to do ní vjelo. Najednou, v nejvyšším bodě, se vymrštila ze sedátka jako blesk a skočila na borovici, stojící opodál. Ladně přistála na větvi asi pět metrů nad zemí a s neproniknutelným výrazem shlížela na mě dolů. Nemohl jsem se šokem ani pohnout. Nechápal jsem... nechápal jsem vůbec nic. Nedokázal jsem ani pořádně myslet. Ale jedna věc mě zarazila, Nessie vypadala... nebezpečně. Elegantně seskočila na zem a pomaloučku se začala vracet. Dělala malinké, miniaturní krůčky a ruce měla ve vzdávající se pozici.

„Matte, to je v pořádku. Je... je to v pořádku? Můžu k tobě? Prosím, řekni něco. Udělej něco." Zprudka jsem se nadechl a pokýval hlavou. Nic mi nedocházelo. Prostě... musel jsem se bouchnout do hlavy nebo něco. Tohle nedávalo žádný smysl.

„Matte, víš... Nevím, jak ti to říct. Já nejsem... nejsem... tak úplně jako ty a ostatní. Nejsem úplně normální. Ale... nemusíš se ničeho bát, je to v pořádku. Všechno je v pořádku. Bože... tohle je těžký. Nevím, jak ti to vysvětlit. Co když se zvedneš a utečeš?! Matte, Matte, podívej se na mě. Matte, mohu ti tohle svěřit? Slib mi, že to pochopíš!" Z jejích čokoládových oči se vykutálely dvě krokodýlí slzy, snad díky nim jsem ožil, probudil se z transu.

„Já zvládnu cokoli, Renesmé. Pro tebe zvládnu všechno." Podívala se na mě a nadechla se:

„Matte, já jsem z poloviny upír." Tohle můj zdravý rozum absolutně nebyl schopný vstřebat. Blbost, hloupost... Naprosto nereálné. Jeden skok z houpačky nic není... Je akrobatka nebo něco. Vysvětlení se jistě najde... nějaké logické.

„Upír? A z poloviny... jasně."

„Ty mi nevěříš?" zeptala se otřeseně. „Čekala jsem křik, strach, údiv, ale že mi nevěříš..."

„To... to prostě odporuje zdravému rozumu." Najednou se rozohnila a začala přecházet sem a tam.

„Dobře, nevěříš, dokážu ti to! Myslíš, že by tohle dokázal obyčejný člověk?" prskla, jedním pohybem, který jsem ani nestačil zaregistrovat, skočila ke kolotoči a na jediný zátah ho vytrhla ze země, vítězným pohledem se na mě podívala, pak ho vrátila zpět na jeho původní místo a udusala hlínu.

„Nebo tohle?" Skočila na strom, až nahoru, a z něho na další a na další... Jak veverka. V žilách mi proudil adrenalin, zrychlil se mi tep i dech. Co si o to myslím já, to nevím, ale moje tělo si rozhodně myslí své. Moje tělo má strach! Nebo mám strach já? Nevím, nevím... Co se to tady sakra děje?! Co to má znamenat?! Renesmé se ke mně vrátila a sedla si zpět na houpačku, bojovná nálada ji rychle přešla, možná i proto, že viděla můj výraz zděšení a toho se... toho se bála, že ano?

„Jak se cítíš? Jestli... jestli chceš teď hned odejít, tak to chápu." Ve zmateném, odmítavém gestu jsem prudce zakroutil hlavou a položil si ji do dlaní.

„Jak je to... možné?! To přece... nejde..." Renesmé mi opatrně položila ruku na rameno, když jsem ji neodsunul, začala mě pomalu, konejšivě hladit po vlasech.

„Všechno ti vysvětlím... Není to tak zlé, jak to vypadá."

„Že není?" zanaříkal jsem skrz prsty.

„Doopravdy, mě... Mě se přece vůbec nemusíš bát. Nikdy bych nikomu neublížila. Nikdy." Na to jsem v první chvíli vůbec nepomyslel, jestli je tohle vážně pravda... tak Renesmé... pije... krev! Lidskou krev?! Prudce jsem zvedl hlavu a podezřívavě jsem se na ni podíval. Díval jsem se na ni jako... jako na lovce. Jako na predátora.

„Piješ krev?"

„Ano," vydechla potichu.

„Lidskou?"

„... Občas..."

„Ty piješ krev z lidí? Zabíjíš lidi?!"

„Ne! To ne! Mluvila jsem pravdu! Nikdy jsem nikomu neublížila! Celá moje rodina... Jsme vegetariáni. Jen já... občas piju krev, co mi Carlisle přinese z nemocnice... od dárců. Snažím se to odnaučit. Teď piju hlavně zvířecí krev jako ostatní a jím i lidské jídlo." Pořád nevím, co si myslet, sice mě trochu uklidnilo, že... že chápete... nikoho nezabila, ale pak jsem si uvědomil, že jsem byl v domě, který je podle jejích slov plný upírů. To je děsivé až až.

„Dobře... Tak vysvětluj. Poslouchám."

„Můj tatínek je Edward... a maminka Bella."

„Cože?!"

„Mno, víš... upíří nestárnou..."

„No jo... to mě asi mělo napadnout. Ale... upíři mají děti? I kdybych připustil jejich existenci, nikdy by mě nenapadlo, že to jde."

„Taky že nejde. Klasicky ne. Však taky nejsem upír. Jen z půlky. Tatínek byl upír, maminka ještě člověk. Málem umřela při porodu, pak ji tatínek přeměnil."

„Přeměnil?"

„Upíří mají jed. Když tě kousne upír, přeměníš se. Je to... velmi, velmi bolestivé. Já ale nejsem jedovatá."

„Jedovatá... To zní dost divně."

„Jo, no jo. U nás je všechno divné."

„Myslím, že to už jsem pochopil. Povídej dál. Tvoje rodina, co jsou vlastně zač? Jsou tam nějací další, no, příbuzní?"

„Ne, nikdo jiný ne. Jen my tři, i když Esmé a Carlisle beru jako babičku a dědečka, Alice, Rose, Jasper a Emmett - moje tety a strýci."

„Aha..." Vážně jsem nevěděl, jak lépe reagovat.

„Myslím, že pro dnešek bylo na tebe informací dost... Jsi bledý. Je ti dobře?" ptala se úzkostlivě. Těžko jí odpovědět. Nevím, jak se vlastně cítím. Dívám se na ni, na Renesmé, na mého anděla, a zjišťuji, že je to vlastně napůl démon noci. Změnilo to ve mně něco? Miluji ji pořád stejně? Mám z ní strach? Když jsem si ještě před půl hodinou myslel, že je to naprosto dokonalá bytost a možná... možná je. Jenže úplně jinak, než jsem si myslel. Úplně jinak!

„Matte? Máš mě pořád rád? I když jsem taková?" zamumlala a já slyšel, že potlačuje vzlyky.

„To víš, že tě mám rád," zašeptal jsem nakonec, „možná mě to tolik děsí, protože až moc."

Autor: Teginka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak jsem se zamiloval VI.: