Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak jsem se zamiloval V.

28.07.2011 (14:30) • Teginka • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1592×

„Nádech, výdech, nádech, výdech," šeptal jsem si sám pro sebe přede dveřmi, „no tak, Matte, zaklepej. Nebuď srab! Zaklepej. Tak ještě jednou, nádech a výdech. Tak teď! Udělej to!" Moje ruka se neochotně zvedla a rychle zaklepala na dveře, které se vzápětí otevřely. Otevřela mladá paní, velmi krásná mladá paní. Vypadala hrozně hodně a mile, to se musí uznat. Její vlasy barvy karamelu se v lokýnkách točili kolem srdcovitého obličeje s přívětivým, přímo mateřským úsměvem.

„Dobrý den, vy musíte být paní Cullenová, moc mě těší. Já jsem Matthew Morgan," vysoukal jsem ze sebe předem naučenou větu a oddechl si, že ji mám za sebou.

„Dobrý den, Matte, vítej u nás, chlapče. Pojď honem dál, Renesmé už tě čeká. Ničeho se neboj a chovej se jako doma." Jemně mě vzala kolem ramen a vedla dovnitř. Měla velmi jemný hlas. Takový, co člověka uklidňuje. Konečně jedna Cullenová, která se mi líbí na první pohled...

„A Matte, neříkej mi paní Cullenová, říkej mi Esmé, všichni mi říkají Esmé, ano?"

„Jistě... Esmé." Má velmi zvláštní jméno. Měli vážně obrovský dům, jenom jejich šatna byla velká jako náš obývák a byla mnohem lépe vybavená. Přímo z šatny nebo haly nebo co to je, jsme vešli do jejich obývacího pokoje.

„Matte! Tys přišel!" Renesmé vyskočila z klavírní židličky a dvěma kroky přeletěla místnost. Klasicky mě objala a políbila na tvář.

„Bála jsem se, že sis to rozmyslel. Pojď, musím tě všem představit!" Až teď jsem si všiml, že ta místnost je vlastně plná lidí. Byla tak velká, že to na první pohled ani nebylo poznat.

„Takže..." nadechla se, na malý moment se zasekla, rozhlédla se kolem, jako by si něco srovnávala v hlavě.

„Takže, mojí adoptivní maminku Esmé už znáš a Alici taky, Alice je moje nevlastní sestra a..." v povídání ji přerušila sama Alice. Přitančila ke mně a políbila mě na obě tváře. Hádám, že na takové projevy náklonnosti si v této rodině musím zvyknout. Edward na konci místnosti se sám pro sebe uchechtl. Už mě to ani nepřekvapuje...

„Ahoj, Matte. Tak si to přece zvládnul," zazpívala svým sopránkem a šibalsky na mě mrkla. Renesmé po ní hodila netrpělivý pohled a pokračovala:

„... A tohle je moje další nevlastní sestra Bella..." Bella byla... zvláštní. Velmi zvláštní. Mahagonové vlasy se jí jako hadi kroutily ve vlnách a velké oči si mě pátravě prohlížely. Ty oči mi byly hrozně povědomé. Bella mi připadala samozřejmě hrozně krásná. Jako všichni tady. Ona se se mnou však vroucně nevítala jako ostatní doposud. Netvářila se nepřátelsky, spíš zamyšleně. Jako by byla myšlenkami někde daleko. Jako bych jí něco připomněl... poté se jen lehce usmála, zamávala na pozdrav a dál si mě prohlížela s tím skoro melancholickým pohledem.

„A tohle jsou dvojčata Rose a Jasper Haleovi." Pohlédl jsem směrem, kterým ukazovala a otevřel pusu. Rose! Není to anděl? Napadlo mě jako první myšlenka. Nevím, jestli na anděly vlastně věřím, ale kdyby náhodou existovali, určitě by si dávali podobu někoho, jako je ona. Byla úžasná! Byla to čistá krása. Nic víc v tom nebylo. Zlaté vlasy, zlaté oči, dokonalá tvář i postava. Přistoupila ke mně a políbila mě na tvář. Bylo v tom tolik elegance, že ani císařovna by se jí nemohla rovnat. Vydechl jsem úžasem.

„Ahoj, Matte. Tak ty jsi ten mladík, o kterém naše malá Nessie pořád mluví?" zeptala se. Nedokázal jsem pořádně reagovat. Renesmé z toho nervózně pošlapovala a já nevěděl coby. Nakonec maximum, co jsem ze sebe dostal, byl chabý úsměv. Pak ke mně ale přišel Jasper.

„Těší mě," prohlásil jen a stiskl mi ruku. V tu chvíli byla všechna úzkost pryč. Všechen strach, nervozita... všechno zmizelo. Okamžitě jsem se uvolnil.

„Ahoj, Jaspere! Taky mě moc těší. Esmé, máte moc krásný dům a jste všichni velmi milí. Nessie má skvělou rodinu. Není divu, že je tak úžasná!" Nemohl jsem uvěřit, že jsem ze sebe doopravdy dostal celou větu! Několik vět! A úplně v pohodě. Všechno bylo hned nějaké hezčí. Renesmé se usmála a nadšeně pokračovala:

„Tohle je můj bratr Edward, toho jsi viděl před školou, že?"

„Ano, no jistě, Edward. Mluvila jsi o něm." Natáhl jsem k němu ruku a energeticky s ní potřásl.

„Rád tě poznávám, Matte," pověděl mi. Na tváři mu pohrával pobavený úsměv, snad se směje mně? Nevím, je mi to jedno. Nerozhodilo mě to, cítil jsem se fajn.

„Já tebe taky!"

„A tohle je můj druhý bratr Emmett."

„Čau, brácho!" zavolal na mě. Wow! Tahle rodina mě nepřestane překvapovat, vždycky když mám pocit, že už jsem si na její divnost zvykl, něco mě dostane. Jako on. Korba jak hrom! Vypadal docela přívětivě, ale potkat ho v temný uličce - nevím, nevím.

„Čau!" usmál jsem se směrem k němu.

„A tohle je můj tatínek Carlisle."

„Těší mě, Matthew. Jsme  všichni moc rádi, že můžeme poznat přátelé naší nejmladší holčičky."

„Taky mě těší, pane Cullene."

„Tak, ehm... mami... já ukážu Mattovi svůj pokoj."

„Jistě, Nessienko, jen běž." Renesmé mě vzala za ruku a už mě táhla pryč. Omluvně jsem se usmál a vyšel z pokoje. Po cestě jsem ještě ze zdola uslyšel tlumené mumlání:

„... Je roztomilý."

„Já vím. Líbí se mi."

„Úplně mi připomněl, když tu byla Bella poprvé. Takový ustrašený výraz. I když on neví, že..."

„Ztište se, je váš slyšet," utnul někdo ženské hlasy. Než jsem si to stačil v hlavě přebrat už jsme byli v pokoji Renesmé. Byl velmi prostorný. Všechno bylo v barvách fialové a červenooranžové, takže měl člověk pocit, jako kdyby zrovna zapadalo slunce. Její pokoj byl ve zvláštním kontrastu se zbytkem domu, tam jsem zatím zahlédl jenom velmi jemné, světlé barvy. Tady to bylo oproti tomu mnohem extravagantnější. V místnosti dominovala velká postel s temně fialovými nebesy. Všude bylo spousta knih, cédéček, květin, kreseb a obrazů, fotek rodiny, přírody, zvířat... Zaujala mě fotografie přímo nad jejím psacím stolem. Byla na ní Renesmé a vedle ní... obrovský rudohnědý vlk...

„To je... fotomontáž, že? Prosím, řekni, že je to fotomontáž."

„Cože?"

„Ta fotografie tebe a... vlka." Renesmé se zatvářila nejdřív překvapeně a pak zděšeně.

„Jasně, jasně, fotomontáž. Mám ráda takovéhle věci. Ehm... mystická zvířata a tak." Pozorně jsem si fotografii prohlížel. Bůh ví, proč jsem si při pohledu na ni, vzpomněl na Jacoba. Hmm... mělo mě překvapit, že jsem ho dole neviděl, ale bylo tam tolik nových dojmů...

„Kde je Jacob? Doufal jsem, že se s ním dnes taky seznámím..." To je lež, jen tam mimochodem. Nessie viditelně posmutněla.

„On, on dneska nemohl. Je celý den pryč." Proč mě to jen nepřekvapuje.

„Jsi smutná."

„Nejsem," ohradila se.

„Ale jsi. Nechceš o tom mluvit, chápu."

„Nejsem smutná. Tedy rozhodně ne kvůli Jacobovi." Tak teď lže rozhodně ona.

„Proč jsi smutná, Renesmé? Stalo se něco? Udělal jsem něco?"

„Nic se nestalo. A nic jsi neudělal. To je vlastně můj problém. Nic jsi neudělal... "

„Jak to myslíš?" zeptal jsem se překvapeně.

„Prosím tě, nezlob se, ano? Ale potřebuji se tě na něco zeptám a musíš mi odpovědět upřímně, jo? Slib mi, že budeš upřímný a nebudeš se zlobit."

„Ehm... mno dobře. Jistěže budu... upřímný." Ok, tak tohle mě děsí...

„Matte, jsi gay?"

„Cože?!"

„... Sakra... sakra... já věděla, že to bude trapas, ale, prosím, odpověz, jsi?"

„Ne! Proboha živého ne, nejsem gay. Jak tě to, prosím tě, napadlo?!"

„Omlouvám se, hrozně se omlouvám! Ale když... všude spolu chodíme už měsíc. Bereme se za ruku... povídáme si celé hodiny... Matte, mám tě ráda, copak to nevidíš?! Copak se ti nelíbím? To je ono viď, nelíbím se ti... a -" Takové bláznivé řeči! Jak by se mi asi tak mohla nelíbit?! Jak by se někomu mohla nelíbit?! Byl jsem blbec, srab! Měl jsem něco udělat a ne ji nechávat na pochybách! Jak to, že mě to nenapadlo?! V půli věty jsem se bleskově rozhodl a konečně ji políbil na hebké rty.

Byla všude. Byla jako slunce a spalovala mě svými jahodovými rty, svými horkými doteky. Chutnala sladce a všude kolem mě se rozplývala její květinová vůně. Jednu dlaň jsem jí jemně položil na porcelánovou tvář a druhou na pas. Byla tak hrozně horká. Nemůžu tomuhle všemu uvěřit... prostě nemůžu. Uprostřed polibku si povzdechla a začala se mi pomalu probírat vlasy. Nemyslím, že přeháním, když řeknu, že to byla ta nejlepší chvíle v mém dosavadním životě.

Líbali jsme se dlouho. Dokonalý první polibek. Kdo se tím může chlubit, co? I po tom, co skončil, zůstala ještě dlouho Renesmé v mém náručí a já ji láskyplně hladil po vlasech a tváři. Asi po hodině někdo zaklepal na dveře. S Nessie jsme se po sobě podívali a honem se od sebe odlepili. Když se otevřely dveře stáli v nich Emmett a Alice. Oba měli ve tváři poťouchlý úsměv.

„Ehm... omlouváme se, že rušíme, ale už je docela pozdě. Venku je tma a vy máte zítra školu, tak jsme si říkali, jestli by jsi už neměl jít domů. Nechceme tě v žádném případě vyhazovat, ale zítra je taky den," řekla Alice. Honem jsem se podíval na hodiny, pane jo, asi to byla víc jak hodina. Je vážně pozdě. Musím jít.

„Teda... díky za připomenutí. Vážně musím letět. Nessie, šla bys mě, prosím, vyprovodit?"

„Ne, ne, Nessie, zůstaň klidně tady. My se o Matta s Emmettem postaráme."

„Dobře," pípla Ness, „Ahoj, Matte, zítra se uvidíme." Vtiskla mi polibek na tvář a stydlivě se odklonila. Zvláštní. Rozloučil jsem se a odešel za Alicí a Emmettem. V domě bylo podivné ticho. Nikde nikdo. Ve vstupních dveřích mě Alice objala a políbila.

„Vážně jsme všichni rádi, že jsi přišel Matte. My takovéhle návštěvy nemáme často. Je to zábava," zazpívala Alice. Tak si říkám, jestli ji nakonec nebudu mít docela rád...

„Díky, taky jsem rád..."

„Tak čau, brácho," rozloučil se Emmett a plácl mě přátelsky do zad. Vypadal, že se vážně hodně ovládá, aby dal malou.

„Jo a mimochodem, brácho, máš kolem pusy rtěnku..."

Autor: Teginka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak jsem se zamiloval V.: