Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak jsem se zamiloval III.

26.07.2011 (13:45) • Teginka • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1305×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zbytek dne jsem více méně prokoukal z okna. Venku už se zase zatáhlo a začalo pršet - to se s mojí melancholickou náladou báječně doplňovalo. Baví mě sledovat déšť. To jak si dělá cestičky na okně a jak se kapky rozstříknou, když dopadnou na zem. Déšť umí bejt fajn. Navíc, po dešti všechno krásně voní, je to vůně země a ta mě dost uklidňuje. Mám pak čistší myšlení a tak... dneska to ale moc nefungovalo. Když kolem desáté večer přestalo pršet, já jsem přestal koukat do tmy a vyšel si na chvíli ven. Doma jsem bláznil. Byl jsem uvězněný uvnitř svojí vlastní hlavy. Já sám a moje myšlenky a obrazy. A to vám musí bejt jasné, co v nich bylo. Tak jsem se chtěl venku trochu uvolnit.

Prošel jsem několik ulic a hned po pár krocích si promáčel boty. Nevadí mi to, je ještě dost teplo. I když je teprve deset večer, tady  v tuhle "noční" hodinu člověk nemá šanci potkat živáčka, i proto chodívám ven spíš večer. Je tu klid. Jsme my to vážně zapadákov...

Pomalu jsem se začal přibližovat k lesu. Zhluboka jsem dýchal, abych do sebe dostal co nejvíce čistýho vzduchu a při každém nádechu jsem měl před očima ji. Pokaždé jiný úhel, jiná nálada, jiný výraz...

Poslední lampu už jsem nechal daleko za sebou, ale stále jsem v klidu kráčel dál a dál do stínu lesa. Nemám vůbec strach, když sem sám chodím už tak od svých pěti let. Znám tu každý pařez... Zašel jsem už dost hluboko, stromy jsou tady tak husté, že sem nepronikne ani kapka vody, ani nejmenší měsíční paprsek. Sedl jsem si ke svému oblíbenému stromu a vychutnával si tuhle chvíli... nikde nikdo. I zvířata jsou nezvykle potichu. Prostě krása...

Najednou se mi nad hlavou ve větvích stromu něco mihlo, bylo to tak rychlé a tak tiché, že jsem si nebyl ani jistý, jestli se mi to nezdálo. Srdce se mi ale stejně leknutím rozbušilo a já se začal rozhlížet kolem. Hm... snad jen nějaká veverka, pomyslel jsem si a zase se spokojeně rozvalil pod strom. Sotva za dvě vteřiny po tom jsem však zahlédl další pohyb, možná spíš stín, který se mihl mezi keři a... polámal jim větvičku. Tak tohle by žádné zvíře neudělalo. Zvíře bych stihnul zahlédnout, navíc tenhle stín byl na zvíře trochu moc... lidský. Rychle jsem se zvedl a opatrně se vydal cestou zpět. Dneska je to tady nějaké divné. Mám z toho špatný pocit. Udělal jsem tři kroky a do cesty mi skočilo dítě. Stouplo si přímo přede mě, že jsem ho ani nestačil zaregistrovat a narazil do něj.

„Hééj, tak dávej přece pozor!" postěžovalo si to. Tak hrozně jsem lekl, že jsem upadl, ta miniaturní bytost mi podala ruku a bleskově mě vytáhla nahoru.

„Co, co..." vychroptil jsem ze sebe. Osůbka si afektovaně povzdychla a opřela se o strom.

„V pohodě, neomlouvej se. Jen si do mě klidně zase naraž... " zazpívala ironicky. Byla to dívka. Měla extrémně vysoký ale ne nepříjemný hlas. Takový sopránek. Když jsem na její narážku nereagoval znova si povzdychla a vsadil bych se, že obrátila oči v sloup.

„Já jsem Alice, ahoj. Tak promiň, neměla jsem ti takhle skočit do cesty. Vážně jsem nečekala, že tu teď někoho potkám a byla jsem zvědavá. Takže, Matte, pověz mi, co tady vlastně děláš?" Jak je možné, že zná moje jméno?! Kdo ta mrňavá osůbka k čertu je? Čarodějnice?

„Ehm... jak... jak víte, kdo jsem?"

„Tak a onak... to bych neřešila... řekněme, že se znám s tvojí novou spolužačkou. Renesmé. Pamatuješ?" Nevěřícně jsem vykulil oči. Ona si do mě právě rýpla. Naprosto vědomě! Jakoby přesně věděla o čem celý den přemýšlím a teď mě zkouší... ale to je hlupost. Spíše se to prostě dozvěděla od ní. A já měl pocit, že se Nessie líbím. Tak takhle je to, dělá si ze mě legraci před kamarádkama...

„Já... já už musím jít. Těšilo mě... Alice."

„Ale no tááák! Nebuď takový morous. Chci se kamarádit. Jsem milá, vážně!" Jasně, milá a taky divná, strašidelná, nepřirozeně malá a užvaněná...

„Nessie se ti líbí, že ano? To je v pořádku, já jsem její... nevlastní sestra. Mluvila o tobě. Ale néé, nemrač se, mluvila o tobě hezky, ok? Jen mi vyprávěla o svých nových kamarádech... teda, ty jsi ale vztahovačný... "

Jak proboha ví, jak se tvářím? Je tma jak v pytli! Sotva vidím její obrysy "

...no a vlastně je dobře, že jsem na tebe narazila. Protože... víš... možná než se vážně zamiluješ, by ses měl ujistit, že víš, do čeho jdeš. Udělat malý výzkum a pár rozhodnutí, abychom všichni mohli vidět jasně, bolí mě z toho hlava... mno to je jedno, tím se nezatěžuj. Prostě si to všechno promysli."

Vážně nevím, co si o ní myslím. Fakt, takhle rychle mluvit... na to já nejsem uzpůsobenej... ale ok, něco do sebe tahle bláznivá ženská (je to vůbec ženská?) má. Jenže bohužel, je pozdě. Já už zamilovaný jsem...

„Co myslíš tím... zjistit do čeho jdu?" Na malinký, skoro neznatelný okamžik zaváhala:

„Ehm... Renesmé není ledajaké děvče. Kluk musí mít odvahu na to, aby byl s ní."

„Snažíš se mě vyděsit? Odradit? Máš pro ni někoho lepšího? Hele já to chápu, ona je dokonalá. Každý by ji chtěl, ale prosím tě, nemluv mi do toho. Ani mě neznáš... Bože, divnost tohohle rozhovoru vážně nabírá na intenzitě. Pustíš mě už domů, prosím!"

Mezi konverzací jsme pomalu vyšli z lesa a ze stínu. Konečně jsem si tu divoženku mohl prohlédnout. Byla vážně malá, mohla měřit tak metr a půl a to maximálně. Měla černé rozježené vlasy a zlaté oči. Stejně jako Renesmé měla velmi bledou pleť, takhle při  slabém osvětlení vypadala dost... surrealisticky. Jako lesní zjevení, což ona vlastně byla. Připomínala mi elfa nebo skřítka, ale vlastně musím uznat, že byla i dost hezká. Trochu divná, ale hezká. Po tom co jsem se na ni osopil, se jí mezi obočím udělala vráska. Zatvářila se dost zklamaně a ublíženě. Teď, když už jsem jí viděl do obličeje, jsem se začal cítit dost provinile.

„Ovšemže tě pustím. Chtěla jsem ti jen pomoct. Tak dobrou noc."

„Ale no tak, já jsem to nemyslel zle. Jsem vlastně... rád, že jsem tě potkal. Mohla bys mi o Nessie něco říct? Třeba co má ráda, víš... aby řeč nestála... " Sotva jsem domluvil, rozsvítila se jako vánoční stromeček a začala brebentit. O šatech, barvách, kytkách, místech a městech, zvířatech...o všem co má Nessie ráda a nerada. Bylo toho spousta. Vážně jsem se snažil vnímat, ale po chvíli mi prostě její řeč začala splývat v záplavu vysokých tónů. Každopádně jsem se na ni začal usmívat a ona si blaženě brebentila. Vlastně byla... byla docela milá. Šla se mnou celou cestu až domů. Tam se automaticky zastavila a já zjistil, že už mě to ani nepřekvapilo. Najednou zmlkla, pátravě se na mě podívala. Byl jsem z toho trochu zmatený. Je na ní vidět, že chce pro Ness to nejlepší. Snad se mě snaží odhadnout, aby věděla co Renesmé čeká. Nevím, co jí mám říct, ale nemusí se bát. Já už teď vím, že bych pro Nessie udělal všechno na světe... Ona se najednou usmála a oddechla si.

„Děkuju, na tenhle okamžik jsem čekala. Vidíš, říkala jsem ti to. Rozhodnutí nám všem uleví." Zamávala mi a zmizela ve stínu.

Autor: Teginka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak jsem se zamiloval III.: