Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak jsem se zamiloval I.

24.07.2011 (16:00) • Teginka • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3260×

To, že se k nám do města přistěhovala nová rodina se rozšířilo rychle. Každý se o ně zajímá, každý o nich mluví. Vlastně není divu, ono se toho zrovna tady nic moc neděje, takže tohle je tak trošku atrakce. Faktem ovšem je, že doopravdy je ještě nikdo neviděl. Jediná známka toho, že jsou tady, je obrovská vila na konci města a hromada úžasných aut zabírající skoro celou příjezdovou cestu, a ta taky není zrovna malá, jen abyste měli představu. Prostě tajemní Cullenovi.

Říká se, že je jich v tom domě snad deset. Podle všeho je většina těch dětí adoptovaných. Teda dětí - co jsem slyšel od mamky, která dělá na úřadě, takže má docela přehled, většinou jsou to dospělí a doopravdy je jich tolik. Divný. Vážně je to dost divný, abych byl upřímnej, jsem docela zvědavej, co jsou zač. Ještě, že už je zítra škola a všichni je uvidíme. Teda... Snad alespoň některé.

Ráno jsem se probudil a plný očekávání z prvního školního dne se začal chystat. Byl jsem doma sám, protože mamka i táta už jsou v práci od sedmi. Jsem rád sám. Potřebuji klidem vyvážit přelidněnou školu a okolí, ale od těch jsem si o prázdninách odpočinul. V koupelně jsem se trochu učesal - přece jen je to první den, takže by asi neškodilo vypadat trošku reprezentativně. Aha, a co dál? Začínám to moc hrotit. Fialový tričko a džíny stačí. Tak jo, tak jdem na to...

„Hej, Matte! Čau! Co, brácho? Jak se máš? Tebe jsem za celý prázdniny neviděl. Cos dělal? Je v tom nějaká holka, co?" řekl a připojil se ke mně David, hned jak jsem vešel do vestibulu.

„Nazdar, Dave! Jo, hele, mám se fajn. Ale, tak znáš to. Jel jsem ke konci prázdnin na pohodu, protože jsem byl skoro celý měsíc v NYC, takže jsem byl z toho velkoměsta dost zmoženej.“

„Ty, vole! New York. Tam jsem byl jen jednou a to jsou dva roky zpátky. Boží město. A teda holka žádná? No tak, Matte, je ti už šestnáct, rozjeď se trochu. Někoho ti dohodím, chceš? Víš, hele ani neodpovídej. Prostě tě s někým seznámím."

„To fakt není nutný. Zatím mě nikdo nijak neoslovil. Teda, když jsem minulý rok chodil se Stellou, bylo to fajn, ale prostě víš, že se nerad takhle seznamuju za účelem chození. Radši je nejdřív trochu poznám, než s nima jdu na rande nebo tak, a k tomu tě nepotřebuju, díky."

David se ušklíbl a zakroutil hlavou: „Mohl bys mít koho chceš, holky na tebe hledí jak na zjevení a ty nic. Hele vole, nejsi teplej?" zasmál se a vzápětí se rozkašlal, protože ode mě dostal perdu do zad.

Mezitím už jsme došli do naší třídy a zapadli do lavic. Sotva jsme dosedli, začalo zvonit a dovnitř vešel náš třídní učitel, pan Sapkowski a za ním…  Hele, tohle si asi nedovedete přestavit. Prostě za ním vešla do třídy ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy v životě viděl. Všechny ostatní holky vydechly překvapením a kluci jen kulili oči. Prostě hrozně divná situace. Nikdo ani nemukal, ona se červenala a Sapkowski si zmateně utíral zpocené čelo kapesníčkem a těkal očima mezi třídou a tou kráskou. Potom si odkašlal a začal:

„Milá třído, hned na začátku školního roku bych vám rád představil vaši novou spolužačku Renesmé Carlie Cullen. Ehm, doufám, že se k ní budete chovat hezky a tobě, Renesmé, přeji příjemné studium na naší škole a ehm, že se ti bude dařit.“ Pak se na ni podíval, hlasitě polkl a rychle si znovu utřel čelo. Chudák Renesmé zrudla ještě víc… I když byla docela bledá. Vlastně byla velmi bledá. Měla pleť jako dokonalá porcelánová panenka, jen na líčkách jí prosvítalo trochu růžové. Vlasy měla bronzové a dlouhé. Spadaly jí v jemným spirálkách kousek pod ramena a házely zlatavé odlesky. Vypadaly tak hrozně hebce, že jsem se vážně musel držet, abych se nezvedl a nešel se jich dotknout. Její oči byly barvy čokolády, a když jsem se do nich podíval, jen jsem cítil, jak taju. Taju přesně jako ta čokoláda… Usedla do první lavice, a tak jsem se na ni mohl celou hodinu dívat. Respektive… Všichni se na ni mohli dívat. Vůbec jsem nedával pozor, co nám Sapkowski vykládal. Jen jsem jí koukal na vlasy a představoval si, jaké jsou asi na dotek…

Na konci hodiny se k ní hned všichni nahrnuli a začali se jí vyptávat na všechny možné i nemožné dotazy. Vypadala trošku vyplašeně. Po pěti minutách se omluvila, že musí za sekretářkou školy a co nejrychleji se vytratila - až překvapivě rychle.

„Teda, brácho, já z tý nový kočky nemůžu. Ještě teď jsem úplně vedle, chápeš jak to myslím! Ach, Bože! Na takovou nikdy mít nebudu! Nejsem žádný béčko, vole, ale prostě tohle je vyšší třída,“ prohlásil David, když jsme šli na další hodinu, tentokrát už pravděpodobně normální. I když snad ostatní umluvíme, že je první den, tak se nemusíme učit… Ale to je vedlejší…

„Slyšela jsi, kolik má sourozenců?“

„Já vím! Je to vůbec možný?!“

„A že jsou všichni na vysoký, jenom ona tady, to je teda taky divný!“

„Jo, a tatínek doktor, je jasný, že vydělává pěknej balík.“

„To určitě, vidělas ty hadry? Ty značky? Jenom pro ty boty, co měla, bych vraždila!“

„To mi povídej, stejně je to divný s tou její adoptivní rodinou. Myslím, že se budeme všichni ještě hodně divit.“

„Holky, měly byste začít pomlouvat ještě víc nahlas, protože teď jste slyšet jenom tak deset, dvacet metrů okolo,“ utnul jsem Dianu se Sil v bouřlivém rozebírání nových informací. Jen se na mě zaškaredily a odpluly do zadních lavic. Já si sednul dopředu a začal si kreslit do bloku.

„To je moc hezký. Kreslíš vážně dobře,“ zazněl těsně vedle mě cinkavý hlásek. Vyděšeně jsem nadskočil a shodil si penál na zem. Renesmé! A vedle mě! Na její úchvatné tváři se objevil zkroušený výraz.

„Hrozně se omlouvám, nechtěla jsem tě vyděsit… “ zašeptala vystrašeně a už už se chystala k odchodu.

„Né, né, vůbec ne. To je v pohodě. Jen jsem se leknul. Ehm… Teda díky za pochvalu, ale jsou to jen takové čmáranice,“ začal jsem rychle mlet. No super, ona ke mně sama a dobrovolně přijde a já udělám takovej trapas. Skvělý první setkání. Její obličej se však vyjasnil a objevil se na něm krásný spokojený úsměv.

„Ne, to nejsou čmáranice. Vážně, jde ti to. Můžu si přisednout?“

„No jistě, to víš, že můžeš,“ vypadlo ze mě, celého překvapeného, a odsunul jsem jí židli, abych svému blbému vystupování alespoň trochu dodal grády.

„Já jsem Renesmé, Renesmé Carlie Cullen mimochodem… i když to asi víš,“ řekla, znepokojeně se rozhlédla kolem a zase se začervenala.

„Jo, to vím,“ usmál jsem se, „tady to teď už ví úplně každý.“

„Hmm…“ zamumlala. Nemá asi moc ráda pozornost. Ani se jí nedivím.

„Já se jmenuju Matthew Jason Morgan , ale říkej mi jen Matt,“ usmál jsem se.

„Moc mě těší, Matte, mně říkej Nessie.“

„Jako tý příšeře z Anglie?“

Zasmála se. Znělo to jako spousta zvonečků. Její smích byl perfektní zvuk… Přirovnání téhle bytosti k Lochnesské příšeře je vážně ironické.

„Jo, úplně jako tý přišeře z Anglie,“ odpověděla a já se musel v duchu pořádně zasmát, když jsem si uvědomil, že je ve třídě ticho jako v hrobě a všichni na nás civí. Na nás oba… A pak jsem si prostě musel přiznat, že jsem se zamiloval…

Autor: Teginka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak jsem se zamiloval I.: