Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 9. kapitola

02.06.2010 (12:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4176×

I když nerada, musím se od této kapitoly úplně distancovat, jelikož veškeré zásluhy za ní náleží Sany. Pomalu mě odstrkuje svým talentem do pozadí, ale já se nedám. Tleskám jí za tohle dílko. Nejlepší díl z dosud napsaných. Sany, jsi borec!

„Rory!“ ozvalo se z druhého konce chodby.

Otočila jsem se po hlase a uviděla Taavettiho, jak ke mně běží.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho překvapeně. Hlavou mi proběhl náš včerejší rozhovor o fotografii a pak neplánované setkání v lese, o kterém on ale neměl tušení.

„Promiň mi ten včerejšek, nevím, co to do mě vjelo. Byl bych rád, kdyby sis tu fotku nechala.“ Podával mi obrázek. „Líbila se ti přeci, ne?“

„Líbila, moc se ti povedla,“ přitakala jsem a fotku si od něj s úsměvem vzala. Už jsem se nechtěla dohadovat.

Zamyšleně jsem si ji prohlížela.

„Máš opravdu talent,“ usmála jsem se na něj. „Jen by sis měl vybírat lepší objekty k focení. Já asi nejsem to pravé ořechové.“

„Právě, že jo. Chtěl bych udělat víc tvých fotek. A i barevných. Tady na téhle černobílé nevyniknou tvé safírové oči. I když zase podtrhuje tvou tajemnou krásu,“ vysvětlil a zrudnul. Zabodl pohled do fotky v mých rukách, jen aby se mi nemusel podívat do tváře.

Překvapeně jsem chvíli stála s otevřenou pusou. Ten kluk se mi snad zdá. Co to tady o mě říká? Slyšela jsem chválu na svůj vzhled už mnohokrát, ale od Taaviho to zní tak nějak jinak. Hřeje mě to u srdce.

„Co to povídáš, s tvým umem by i zmoklý pes vypadal jak výstavní,“ zasmála jsem se povzbudivě. Svůj dvojsmysl jsem si nechala pro sebe.

Taavettiho to očividně potěšilo a široce se na mě usmál.

„Když už jsme u toho, neuvěříš, co jsem včera viděl,“ oznámil nadšeně a začal se rozhlížet. „Kde máš své sourozence vlastně?“ ptal se udiveně a otáčel hlavu ještě zuřivěji. Nejspíš se bál opět nějakého útoku ze stran mé rodiny.

Toho jsem se však dnes nebála. Ve škole se mnou byl jen Emmett a Rosalie. Zbytek byl doma a čekal na Setha. Ráno v autě jsem strejdovi s tetou vysvětlila, že bych opravdu byla ráda, kdyby mě nechali na pokoji. Kdybych se alespoň dnes mohla bavit, s kým chci a kdy chci. Ačkoliv jsem se bála, že po včerejším rozhovoru si mě Taavetti ani nevšimne. Emm ani Rose nic nenamítali. Popravdě jsem se divila, že právě oni dva jedou se mnou. Že nejede někdo s lepšími schopnostmi. Děda nebo teta Alice. Ale předpokládala jsem, že po včerejší vyhrocené situaci, Edward zasáhl a rodina se rozhodla mi dát větší volnost. Ráno jsem teda musela přede všemi slíbit, že neprovedu žádnou hloupost a mohla jsem odjet, skoro sama. Byl to skvělý pocit. Vědět, že mi nikdo neleze do hlavy, že nikdo nesleduje mou budoucnost. Ačkoliv tetina schopnost u mě nebyla tak skvělá jako u ostatních. Za celých 17 let nebyl nikdo schopný zjistit, při jakých příležitostech Alice mou budoucnost vidí a při jakých ne. Podle mě to prostě byla náhoda. 100% ji nikdy neviděla, když jsem se rozhodovala ve vlčí podobě. Ale v té jsem byla jen párkrát a rozhodně jsem téhle výhody využívat nechtěla.

„Dneska jsou tu jen Emmett a Rosalie, určitě jsou někde spolu a mě si moc nevšímají. Přijede návštěva, tak je zbytek doma,“ odfrkla jsem si.

„Nevypadáš, že by ses na ni těšila,“ usmál se na mě.

„Na koho?“ nechápala jsem.

„No na tu návštěvu, o které jsi teď mluvila,“ odpověděl pobaveně.

Byla jsem fakt mimóza.

„Jo aha, no netěším, jako by nestačilo, že teď už je nás v domě jak blech. Ještě přijede Jakeův příbuzný přes x kolen s přítelkyní. Ještě, že jich není víc. To už fakt nevím, kam bychom se uložili. Asi bych musela spát v lese,“ zasmála jsem se a Taavetti se mnou. „Na druhou stranu jsem ráda, protože tu můžu být sama, bez dozoru.“ Mrkla jsem na něj.

„To máš pravdu. Taky jsem rád, že máte návštěvu. Nemusím být pořád ve střehu, kdy se vyřítí některý z tvých bratrů, a dostanu přes hubu!“

Chvíli jsme se smáli, když se v Taaviho očích objevil trochu jiný výraz.

„No vidíš, málem bych zapomněl. Když už jsme u toho lesa. Víš, co jsem včera viděl kousek za městem?“ zeptal se tajemně.

Hrklo ve mně. Co tam asi tak mohl vidět… Mě. To bylo jasné. Byla to ta největší senzace, se kterou mohl přijít.

„Nevím, co jsi viděl? Sněžného muže?“ snažila jsem se tvářit neutrálně.

„Sněžného muže?“ zasmál se. „No možná to mohl být on,“ doplnil, „ale spíš si myslím, že to byl obrovský vlk, anebo lední medvěd.“

„Lední medvěd? Ve Finsku snad lední medvědi nežijí, ne?“ divila jsem se opravdově.

„To ne, ale neumím si moc vysvětlit, že by nějaký vlk byl takhle velký. A hlavně, Rory, kdybys viděla tu krásnou sněhově bílou srst. A ty oči…“ podíval se mi do očí a zarazil se. „No jo, ty oči, to zvíře, ať už to bylo cokoliv, mělo tak krásně zelené oči jako ty,“ usmál se na mě.

„Oči jako já?“ Nemůže mu to přeci dojít. Na takovéhle věci obyčejní lidé nevěří. Hlavně zůstaň v klidu Rory. Taavetti viděl jen velké zvíře. Vůbec nemá tušení, co se kolem něj děje. Chovej se normálně. Jenže jak se v takovéhle situaci chovat normálně? To mě nikdo nenaučil… jsem vychovávaná v nenormální rodině. Jak mám asi vědět, jak se chová obyčejná holka v situaci, jako je tahle? Pokoušela jsem se nahodit normální výraz a hlavně zůstat relativně v klidu.

„No jo, stejně pronikavý pohled jako máš ty. Když jsem ho viděl, hned jsem si vzpomněl na tebe a bylo mi líto toho včerejšího rozhovoru. A dnes, když jsem tady zahlídl tebe, hned jsem si zase vzpomněl na tu včerejší příhodu v lese a musel jsem ti to říct. Měla jsi vidět naše, jak vyváděli. To zvíře nám přeběhlo přes cestu. Táta mále naboural auto,“ vykládal nadšeně.

„A jak jsi teda mohl vidět jeho oči? Když vám přeběhlo přes cestu?“ vstupovala jsem na tenký led, ale myslela jsem si, že takhle by reagoval obyčejný člověk a ne tvor, který té samé události byl přítomný, jenže na druhé straně barikády.

„No naši se hádali na cestě a já jsem vystoupil z auta. Rozhlížel jsem se po lese a najednou jsem to uviděl. To zvíře stálo kousek od nás v houští a zíralo na nás. Šel jsem blíž a všiml si těch očí,“ začal se smát.

Nechápavě jsem na něj koukala.

„No, Rory, kdybys to viděla. Bylo to zvláštní, ale když to zvíře zpozorovalo, že se k němu blížím, normálně upadlo. Nebo já nevím, co se mu stalo, ale vypadalo to, jako když se mě bojí a skácelo se na zem. Pak na mě zavolala máma, a když jsem se otočil zpátky, už tam nebylo,“ povzdechl si a přestal se smát.

Trošku mě tím teda naštval. Neměl ze mě ani strach ani respekt. Myslím teda z mé vlčí podoby.

„Chceš říct, že tak velké zvíře, které tady popisuješ, by z tebe mělo strach?“ zeptala jsem se dopáleně. Naštěstí si mého tónu hlasu zřejmě nevšiml a začal se smát na novo.

„Já nevím Rory, ale vypadalo to tak. Bylo to fakt komický.“ Dopalovalo mě to čím dál víc, nemůžu za to, že jsem po babičce zdědila její lidskou neohrabanost. Měla jsem sto chutí mu říct, ať se mi nesměje, když mě z myšlenek vytrhl drnčící telefon.

Zvedla jsem ho.

„Rory, ani se neopovažuj. Ten kluk neví, že jsi to byla ty, tak drž jazyk za zuby, nebo si pro tebe přijdu a půjdeš domů!“ vyhrožovala Alice. Aha, tak tohle je situace, kterou viděla.

„Já vím, já vím, vynasnažím se,“ ujistila jsem ji a hovor ukončila.

Vztekle jsem ho hodila do batohu.

„Co se stalo?“ ptal se Taav, udiven mým vztekem.

„Nic, jenom prostě nemůžu být den bez rodiny. Musí mě neustále kontrolovat, i po telefonu. Chovají se ke mně jak k malému dítěti,“ vztekala jsem se.

Taavetti si mě zkoumavě prohlížel a pak vyhrkl, „Co kdybys dnes nešla domů?“

„Co?“

„No, napadlo mě, co kdybychom po škole jeli na výlet?“

„Na výlet?“ Nápad se mi začal zamlouvat. Na výletě s někým jiným než s rodinou jsem ještě nikdy nebyla a s Taavettim by to mohlo být zábavné.

„Ano, na výlet. Po stopách ledního medvěda. A mohli bychom udělat nějaké fotky,“ mluvil se stále větším nadšením.

„Zní to dobře, ale budu se muset zeptat našich,“ odpověděla jsem a bylo mi jasné, že z výletu nic nebude. Naši mě rozhodně nikam nepustí.

Vytočila jsem číslo mámy.

„Ahoj mami, mohla bych jet s kamarádem po škole na výlet?“

„Kam, s jakým kamarádem? S tím Taavettim? Na to zapomeň,“ zněla mámina odpověď. Jako bych čekala jinou. Smutně jsem se podívala na Taaviho, který měl v očích stále nadšení.

„Ale mami, nechci být pořád doma,“ zkoušela jsem ji přemluvit.

„Ne Roro, přijede Seth a už je načase, abys poznala další členy tátovi smečky.“ Tím mě totálně rozlítila. Takže jako táta se vídat se svými kamarády může a já ne?

„Už jsem vám řekla, že mi po tát… po Jakeových kamarádech nic není,“ vřískla jsem na ni do telefonu až Taavetti nadskočil. Jeho výraz tváře se změnil. Došlo mu, že plány na výlet se hroutí. Bylo mi to strašně líto. Tak moc jsem chtěla strávit jeden den mimo tu zlatou klec, které říkali domov. V mé hlavě se začal rodit plán. Usmála jsem se na něj a spiklenecky mrkla.

Máma na mě zatím do telefonu něco křičela a pak začal táta. Zřejmě mu předala telefon.

„Rory, po škole pojedeš s Emmettem a Rose okamžitě domů. Nebudeš se nikde poflakovat s tím floutkem. Je ti to jasné? Hned jim jdu zavolat, ať je ani nenapadne tě někam pouštět!“ vyhrožoval.

„Dobře tati, pojedu s Rose a Emmem domů. Jen se nerozčiluj. O nic nejde. Jen jsem chtěla na výlet,“ snažila jsem se ho přesvědčit, že opravdu nic nepodniknu.

„Na výlet můžeš přeci s námi. Hned zítra můžeme jet i se Sethem někam do hor. Můžeme jet na lov. Víš, že Alice předpovídala sluníčko,“ uklidnil se táta a navrhoval alternativy.

„Jojo, vím. Dobře, tak ahoj,“ rychle jsem ukončila rozhovor. To tak, ještě se někam potáhnu s tím jeho kamarádem.

„Tak jo, na výlet můžeme,“ zasmála jsem se na Taaviho.

„Co? Myslel jsem, že ti to zakázali,“ divil se.

„To je sice pravda, ale nejsem malé dítě. Pojedeme, ať se jim to líbí nebo ne,“ mrkla jsem na něj.

Překvapeně na mě hleděl, ale pak se začal smát.

„To se mi líbí. Tak vyrazíme hned po poslední hodině, ju. Sejdeme se na parkovišti,“ dodal a měl se k odchodu, protože právě odzvonil konec polední pauzy. Došlo mi, že jsme se ani nestihli naobědvat.

„Taavetti počkej,“ zarazila jsem ho v odchodu a chytla za paži, „nemůžeme čekat, až skončí vyučování. Jsem si jistá, že naši zavolají Rose nebo Emmovi a ti mě budou hlídat. Co kdybychom vyrazili hned teď? Můžeme někam na oběd. Mám hlad jako vlk. Ty ne?“ zeptala jsem se vesele.

„Jo, to máš pravdu. Nějak jsme prošvihli oběd. Taky mám hlad, i když jsem jistý, že ne takový jako to zvíře včera,“ mrkl na mě a odváděl ze školy.

V duchu jsem se musela zasmát. Kdyby věděl…

Doufala jsem, že tuhle situaci teta neuvidí, a že táta nestihl zavolat Emmovi před vyučováním. Že mě začnou hledat až po skončení hodiny a nebudou předpokládat, že jsme vyrazili dřív, než byl původní plán.

Neřešila jsem, jak jim to budu vysvětlovat, až se večer vrátím. Bude tam jejich Seth, tak snad to nebudou řešit před ním. Teď jsem se začala těšit na odpoledne strávené s Taavettim.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 8. kapitola

Jahodové nebe - 10. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 9. kapitola: