Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 8. kapitola

30.05.2010 (10:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4870×

60% vaší případné chvály náleží Sany. Já jen započala kapitolu a Sany ji dokonale dotáhla do konce. Díky Sany...

I když jsem si dávala pozor na své myšlenky ohledně nechuti k přeměnám, ve vlčí podobě jsem si je naopak plně vychutnávala. Utekla jsem dostatečně daleko, aby mě Edward nemohl slyšet. Jediná výhoda bylo, že jsem nepodléhala žádné prokleté alfě.

Ještě to tak.

Nenáviděla jsem tuhle třetinu. Byla divoká, nezvladatelná a nepohodlná. Viděla jsem sama sebe, jak celý týden obcházím koupelnu a drhnu si ruce, které se proháněly v podobě nohou po lese.

Brr!

Na co mi byla tahle část osobnosti, když jsem stejně byla zranitelná, jako člověk? Příroda se mi totálně vysmála a ten, kdo mě uplácal z bláta, se musel škodolibě bavit.

Upír, co nedokáže mít rychlost.

Vlkodlak, co padá ze schodů a nehojí se normálním způsobem, který se od něj očekává.

Člověk, který vypadá, jak upír a mění se v něco, co připomíná vlkodlaka.

Opovrhovala jsem sebou. I když jsem si první týdny, kdy jsem zjistila, co umím, užívala. Nyní - teď, když jsem to už o něco víc ovládala, jsem to nechtěla.

Byla jsem zrůda na n-tou.

Nepatřila jsem ani k upírům, ani k vlkodlakům a dokonce ani k lidem.

Pelášila jsem lesem Finska a vdechovala pachy kolem sebe. Bylo to intenzivnější a v hubě se mi dělaly sliny.

Fuj!

Jedna z nich se odtrhla a odletěla kamsi za má záda. Má lidská část potlačila dávení.

Nešlo to. Jenže pokaždé, když jsem se přeměnila, byla jsem víc a víc rozzuřená a nedokázala jsem se uklidnit. Potřebovala jsem k tomu Jazzyho, jenže…

Dnes ne. Dnes jsem byla rozhodnutá to zvládnout, jen kdyby se mi ty chlupy nemotaly do tlamy, jak byly dlouhé. Nemohla jsem si dovolit ostříhat vlasy na ježka. Vypadala bych děsivěji, než s rudou kšticí a safírovým pohledem, který v mé vlčí podobě extrémně vynikal.

Přeskočila jsem jednu z asfaltových cest a zmizela opět v lese. Jen koutkem oka jsem viděla plně brzdící vůz a šokované výrazy cestujících. Hnědou hřívu a…

Zabrzdila jsem.

Taavetti! V autě byl Taav.

Tiše jsem se připlížila zpět. Vozidlo stále stálo na silnici a posádka chodila po asfaltu, jako v mátohách.

„Byl to medvěd, to mi nevymluvíš, viděl si, jak to bylo obrovský?“ ječel ženský hlas. Taavettiho matka šílela a vyváděla na celé lesy.

„Ne, byl to vlk. Tady na severu jsou extrémně velcí, zeptej se Taavettiho. Učí se to,“ oponoval jí otec.

Taavetti se znuděně rozhlížel. Nejspíš byl na tohle celé zvyklý. Prohlížela jsem si jeho tvář. Byl znuděný a na čele měl malou vrásku. Něco ho trápilo. V jeho očích byl smutek a omrzení a…

Šok? Něčeho se lekl.

Trhla jsem sebou.

Díval se přímo na mě. Všechny čtyři nohy se mi zamotaly tak nešikovně, že jsem sebou plácla do jehličí, jako vorvaň.

Vykročil k lesu.

On nemá pud sebezáchovy!!!

Ječela jsem v duchu a zmateně jsem se pokoušela dostat opět do stoje.

Byl pár kroků ode mě, když jej okřikla máma a mně se podařilo vstát. Zmizela jsem, jak pára nad hrncem. Srdce až v krku. Neohlížela jsem se, abych zkontrolovala, jestli se dívá, nebo ne. Prchala jsem, vyděšená a rozzuřená, že jsem tolik riskovala.

Neměla jsem oblečení, neměla jsem telefon, neměla jsem rozum. Chtěla jsem se vrátit do lidské podoby, jenže ta zlost… jak to ten táta dělá?

On byl jiný. Miloval vlčí podobu, alespoň co ho znám. Užívá si ji. Lítá po lese, loví a řádí, když přijede Sam s Emilly. Je jak malé dítě. To já neumím. Spíš o to nestojím. Nejhorší bylo, že i kdybych o to stála, neslyšela bych jejich rozhovory. Tichou výměnu názorů, pokud by mě nepřizvali oni osobně. Hloupá pravidla.

Protáhla jsem se houštím a zamířila k naší vilce.

Klid, klid, klid…

Rozhodla jsem se požádat Alici o hodiny meditací. Jiná varianta mě nenapadala. Nebo bych mohla prostě utéct.

Zastavila jsem se a zahleděla směrem k hranicím. Odejít? Pryč od rodiny? Na jak dlouho? Měla bych to udělat? Nechat je, ať mě hledají? Jak dlouho by jim to trvalo, než by si toho všimli?

„Deset sekund,“ ozval se po mém boku lidský hlas.

Aj, aj.

„Co to vyvádíš?“ vyzvídal smutně Edward.

Plánuju vzpouru?

„Vtipné,“ usmál se.

Ne, není to vtipné. Je to smutné. Co mám dělat? Pořád mi říkáte, ať tomu dám čas a hledám správnou cestu, jenže, co když je tohle ono? Co když ta cesta není ve Finsku?

„No, tak to potom musíš hledat nejspíš někde jinde,“ mrkl na mě. „Jenže to prosím odlož, ano? Zítra přijede Jacobův přítel z La Push. Potom si o tom promluvíme,“ slíbil a podrbal mě za uchem. „Ťuťuťu,“ šišlal.

Ohnala jsem se po něm zuby.

Nemysli si, že budu vrtět ocáskem! Odsekla jsem v duchu. Nejsem Fido. Smála jsem se. Edward jen kývl se svým proslaveným úsměvem a pod nohy mi položil hromádku, které jsem si předtím nevšimla.

Díky.

„Není zač. Tak šup, nebo chceš večeři do misky?“ nepřestával se smát. Vyplázla jsem na něj vlčí jazyk a Edward se měl k odchodu do domu. Sebrala jsem do zubů oblečení a zmizela v houští.

K mému překvapení to šlo lehce. Jen si prostě dupnout, že chci změnu a tělo reagovalo. Bylo neskutečně příjemné se znovu nadechnout lidským nosem. Nic mi neiritovalo čichové pohárky, nic mě nerozptylovalo. Bylo mi fajn. Natáhla jsem na sebe oblečení a vběhla zmrzlá do domu.

První kroky jsem vedla samozřejmě do koupelny.

Po půlhodinovém drhnutí a zbavování pocitu, že mám blechy, jsem vylezla z vany a zamotala se do voňavého županu.

Návštěva.

Jako kdyby nás tu už teď nebylo moc.

Z vlasů jsem si vytáhla jeden bílý.

Už zase, pomyslela jsem si. To bylo pokaždé. S každou přeměnou jsem měla víc bílých vlasů. Naštěstí vypadaly během pár dnů.

„Tak kdy začneme s meditací, štěně?“ vypískla Alice, jakmile jsem sešla do kuchyně.

„Tohle jsi viděla?“ podivila jsem se. Byla to myšlenka, která mě napadla v mé vlčí podobě. Alice přeci nevidí budoucnost vlků. Že by to byla další odchylka od normálu?

Pche, co je normální? V téhle rodině jen těžko říct. Já to ale rozhodně nejsem, tak co se vůbec divím.

„Alice viděla, jak spolu meditujete, viděla SVOU budoucnost, Rory!“ okřikl mé myšlenky Edward.

Aha, tak teď už na mě křičí i děda, to jsme to teda dopracovali…

„Nekřičím na tebe zlatíčko, jen mě mrzí tvé nešťastné a vyčítavé myšlenky,“ konejšil mě tišeji.

„Hodně mrzí,“ přitakal právě vcházející Jasper a zkoumavě se mi zadíval do tváře.

Vzpurně jsem pohodila hlavou a sedla si ke stolu, na který právě Rose pokládala talíř lákavě vonících kousků masa v omáčce s rýží.

Pustila jsem se do jídla, a zdržela se veškerého přemýšlení. Jediné čím se má mysl pro tu chvíli zaobírala, byla maximálně právě přežvykovaná jednotlivá sousta.

Edward si mě zkoumavě prohlížel. Divil se, že nic neslyší a nebo jen pěkné pitominy, jako je přesný počet přežvýknutí jednotlivého sousta a podobně. Docela jsem se tím bavila.

Z ničeho nic přiběhl táta, držíce se za ruku s mámou a vlepil mi pusu na tvář.

„Tak jsem slyšel, že nám tu pobíhal krásný bílý vlček,“ usmíval se od ucha k uchu.

Typický táta. Mrzelo ho, že nepřijímám svou vlčí podstatu, tak jako on. A tak měl radost po každé, když jsem bouchla. Naštěstí pro mě se to nestávalo tak často, jak by si on přál. Nemohl mě k tomu donutit. Nesnášela jsem to a jen kvůli němu to dělat nebudu. Abychom se proháněli někde po lese, jak dva zdivočelí psi? To tak.

Edward po mě šlehl pohledem. Ačkoliv Jacoba nemiloval, uznával ho jako manžela své dcery a otce vnučky, která proti němu nemohla říct křivé slovo.

Grr…. Proč nemůžu mít normální rodinu?

Zachytila jsem vyvalené Edwardovi oči a pusu otevírající se k nějaké výtce. Naštěstí mě zachránil táta.

„Tak vlčku, ukážeš se mi ve své pravé podobě?“

„To by mě zajímalo, kterou tu podobu myslíš?“

„No přece toho krásného bílého vlka, kterého umíš jen ty…“ divil se táta mé nechápavé otázce.

„A kde bereš tu jistotu, že zrovna tohle je má pravá podoba?“

„Jak to myslíš, zlato?“ seděl si dál na vedení.

„No kde bereš tu jistotu, že má pravá podoba je zrovna ten vlk? Co když je to upír? Nebo člověk? Jak si můžeš být tak jistý, kdo jsem, když to nevím ani já sama?“ stále jsem zvyšovala hlas. Tohle jeho nadšení z mé vlčí části osobnosti mě dohánělo k šílenství. Nechtěla jsem to. Na druhou stranu jsem věděla, jak mu tím ubližuju, když nechci přijmout dědictví, které mám po něm. Ale copak si mohu poručit chtít něco? A i kdybych si mohla poručit, vyplnilo by se to?

„Rory?“ vydechl překvapeně táta.

Přehrabovala jsem se v nedojedeném talíři a po očku sledovala dění v kuchyni. Jasper s Alice se dávno vypařili, strejda nesnášel tyhle vypjaté situace, které jsem čím dál tím častěji zapříčiňovala já. Bella sledovala, co se bude dít a Edward se díval z okna. Moc dobře jsem věděla, že čte myšlenky nás obou, a že by mohl zakročit. Ale nechtěl přebírat rodičovské povinnosti za tátu s mámou. Ta nás nešťastně sledovala a hladila tátu po zádech.

„Rory, proč říkáš takové věci?“ zkusil to táta znovu.

„Proč, proč, proč? Jak se můžeš ptát?“ vykřikla jsem se slzami v očích. „Každý z vás si nárokuje právo chtít, abych byla jako on sám, ale kdo se kdy ptal mě? Koho kdy zajímalo, jaká chci být já sama?“ Odstrčila jsem talíř a prudce vstala od stolu. Přešla mě na jídlo chuť. Chtěla jsem odejít. Nechtěla jsem s nimi dál zůstat v jedné místnosti. Všechno na mě tlačilo. Jako by se kuchyň smrskávala a hrozilo, že mě rozmačká. Proč mě nikdo nechápe? Každý si myslí, že když už jsou na světě tak dlouho, snědli veškerou moudrost světa. Ale to se spletli. Vždyť já jsem taková zrůda, o které nikdo nikdy neslyšel. Mířila jsem ke dveřím, když mě zachytily něčí ruce. Otočila jsem se a viděla mámu se zuřivým výrazem v očích.

„Rory, okamžitě se uklidni a posaď se zpátky. Přišel ti říct novinku a přitom se dozvěděl, že ses opět přeměnila. Měl z toho takovou radost. A ty se chováš jak -. Takhle jsme tě nevychovali,“ tahala mě máma zpátky ke stolu.

„Ne, nevychovali, a jak jste mě vlastně vychovali?“ zavzlykala jsem potichu. Tenhle rozhovor mi přišel jako největší absurdita. Copak oni si to vůbec neuvědomují? Nechápou, co cítím? Co prožívám? Jistě že ne, jak by taky mohli. Oni jsou relativně normální, buď upíři, nebo vlkodlaci. Akorát maminka je půl na půl. Jenže tu vychovávali Bella s Edwardem. Asi na to měli lepší buňky než naši. A hlavně se nepřeměňovala v pitomé psisko. Hlavou mi proběhl obrázek Fida a musela jsem se mu omluvit. On přeci není žádné pitomé psisko. Jen škoda, že nemluví, on by mi jistě rozuměl.

„Auroro, už dost! Sedni si a poslouchej.“ Zakřičela na mě máma.

„Auroro?“ podívala jsem se na ni nechápavě. Zmučeně jsem si sedla zpět na židli. Tak tohle byl vrchol všeho. Ona mi řekla Auroro. To už dlouho nikdo neudělal.

„Tak mluv, Jakeu, řekni jí tu novinu,“ pobízela tátu a výskala ho ve vlasech.

„Nebudu ji do ničeho nutit. Jestli tady s námi nechce být, ať si klidně jde,“ odfrkl si táta.

Asi jsem ho musela hodně urazit, ale co. Má pravdu. Nechci tu s nimi být. Vzpomněla jsem si na rozhovor s Edwardem a ohlídla jsem se po něm. Rty měl sevřené do úzké linky a nesouhlasně vrtěl hlavou. Bella mu něco šeptala. Neslyšela jsem ji.

„Jestli jsi mi chtěl říct, že přijede kamarád z La Push, tak to už vím,“ řekla jsem směrem k tátovi.

„Jo, to jsem ti chtěl říct. Seth je nejmladší z naší první La Pushské smečky. Teda co se týče novodobého bytí vlkodlaků,“ ohlídnul se na Bellu s Edwardem.

Jo, to jsem věděla. Kvůli naší rodině, respektive kvůli Cullenům se začala tahle tátova smečka tvořit.

„A co je mi po něm? Děláte, jako kdyby nás tu už takhle nebylo dost,“ nechápala jsem, proč je pro něj tahle návštěva tak důležitá. O Sethovi jsem párkrát slyšela, ale nikdy jsem ho neviděla.

„Rory, Seth byl první vlkodlak, který měl rád upíry. Teda Cullenovi. To on pomohl Edwardovi v boji proti Victorii. Tím nás zachránil,“ vysvětlovala mi Bella a snažila se mě povzbudit úsměvem.

„Aha, a teď, když je všechno vysvětleno, můžu jít spát?“ odsekla jsem nevrle, protože do nějakého Setha mi bylo prd. Okamžitě jsem toho však zalitovala. Nechtěla jsem být taková zrovna na babičku. Ona spolu s dědou byli snad jediní, kteří mi v této chvíli aspoň částečně rozuměli. Nebo to aspoň tak působilo. Ohlídla jsem se proto jejich směrem a viděla smířlivý úsměv dědy.

„Běž Rory, dneska toho na tebe bylo moc,“ pobídnul mě.

Vydala jsem se do svého pokoje a zaslechla část diskuze, která se rozpoutala po mém odchodu.

Bella s Edwardem vyčítali mámě a tátovi, že se mi nevěnují, že mají čas tak akorát na sebe dva a pak nevědí jak se mnou jednat. To mě potěšilo. Byla to totiž pravda.

Po dlouhé horké koupeli jsem si zalezla pod peřinu a pořádně se zachumlala. Usínala jsem s myšlenkou na Taavettiho. Ten jeho výraz v obličeji, když mě uviděl v lese. Byl v nich šok ale také ještě něco jiného. Jen jsem nebyla schopná identifikovat, co to bylo.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 7. kapitola

Jahodové nebe - 9. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 8. kapitola: