Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 45. kapitola

14.07.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6116×

Slyšela jsem zvuk klavíru a vůbec jsem se nebála. Cítila jsem se volná, svobodná a bez jediného problému. Zhluboka jsem se nadechla a vychutnávala si vůni jahod. Usmála jsem se. Víčka jsem nechávala zavřená. Nechtěla jsem zjistit, že mě šálí zrak, nebo že jsem mrtvá. Chtěla jsem si ponechat tenhle pocit po zbytek čehokoliv, co mě čekalo.

„Polárko?“ oslovil mě jemný sladký hlas a já se zatetelila blahem.

„Hm?“

„Jak ti je? Nebolí tě to? Několik nocí jsi na tom byla zle, ale dnes nic. Už ti je dobře?“

„Hm,“ zopakovala jsem rozverně a stále svírala víčka k sobě. Co když se probudím a on tu nebude? Přeci není možné, aby se to celé událo tak rychle.

„Mohla bys prosím otevřít oči? Znervózňuješ mě,“ prosil.

„Hm.“

„Přišla jsi o řeč?“ zasmál se. „Pomůžu ti ji najít, chceš?“ nabídl se a než jsem mohla provokativně opět zamručet, ucítila jsem na svých rtech ty jeho. Už nebyly tak měkké a horké. Zábly na dotek. Byl to kámen. Sladký a jen jedinou sekundu ledový. Přestala jsem dýchat a hltala jeho rty. Bylo to jiné. Přesně, jak tenkrát popsala babička, když mi vyprávěla o přeměně. Už jsem se nemusela bát, že mu ublížím. Teď byl nesmrtelný. Měla bych si rvát vlasy, že jsem mu nabídla jen tenhle život monstra, ale moje dušička se tetelila. Konečně jsem otevřela oči.

Bylo nepatrné šero. Taavetti měl na sobě černou rozevlátou košili a stejně černé džíny. Vypadal božsky. Ledově bílá kůže kontrastovala s jeho oblečením.

„Kdo umřel?“ rýpla jsem si.

Jeho tvář zkameněla a svraštil své dokonalé obočí. Hrklo ve mně. Okamžitě jsem začala přemýšlet, kdo to mohl prohrát. Ne! Nikdo! Ne!

„Rory, je mi to hrozně líto. Nedalo se s tím nic dělat. Hrozně mě to mrzí,“ opakoval. Do těla se mi vlévala hrůza a děs.

„Kdo?“

„Ty,“ vydechl a já se rozkřičela.

„Rory! Klid! Už je dobře,“ tišil mě hlas a tlačil zpět do polštářů. Čelo jsem měla zpocené a zrychleně jsem dýchala.

„Babi, jsou všichni v pořádku?“

„Jistě, že jsou. Uklidni se. Jediná raněná jsi ty. Buď v klidu ty hadí klubko,“ vrčela nervózně a stále mě vracela do polštářů.

„Chci je vidět,“ prosila jsem.

„Nevejdou se sem všichni,“ vyhrkla.

„Jdu za nimi,“ rozhodla jsem se.

„Rory, neblázni, andílku. Však je brzy uvidíš.“

„Kde je Taavetti?“

„Poslouchá svou minulost. Začíná si to vybavovat. Prožívá si to celé znovu, ale nejspíš se tím opět baví. Zjistili jsme, že má taky dar. Umí vymazat vzpomínky, nebo paměť. Není to moc užitečné, ale i tak je to dar. Použil to na sebe, hlupáček, když se přeměnil. Chtěl tu bolest zapomenout, ale jelikož to neměl ještě pod palcem, vymazal celý minulý život. Claudie toho využila. Hlavní je, že si vzpomněl.“

„To ano! Chci smazat ty hrůzy uplynulých dní,“ prosila jsem.

„No nevím. Já bych si je možná na tvém místě nechala. Alespoň ti budou připomínat, jak se máš skvěle,“ mrkla na mě babička a vstala.

„Kam jdeš?“ panikařila jsem.

„Zavolám ti sem maminku. Carlisle jí zakázal putovat sem a tam, takže ji donesu. To je vhodnější, než zavolám,“ culila se a odešla.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a až teď mi došlo, že jsem doma. Byla jsem ve Finsku, ve svém pokoji, se svou rodinou. Žila jsem. Všichni žili.

Bella se objevila s maminkou v náruči.

„Rory!“ radovala se máma. Vypadala hrozně. I když byla teoreticky ve třetím měsíci, prakticky by mohla ihned rodit.

„Mami,“ vzdychla jsem spokojeně, že tu je.

„Já se o tebe tak bála. Jsi celá? Nic tě nebolí?“ vyzvídala, když ji Bella posazovala vedle mě.

„Jsem v pořádku. Co ty?“

Ležely jsme vedle sebe a měly spoustu času na povídání. Na opravdové povídání mámy s dcerou.

Ukázala mi, jak se cítila, když jsem se narodila. Jak jí potom bylo a i její rozpoložení, když zjistila, že je opět těhotná.

„Nebylo to lehké, viď,“ špitla.

„Ne. Potřebovala jsem tě.“

„Já vím a až se malý Joshua narodí, vynahradím vám to oběma,“ slibovala.

„Chci sestřičku,“ vztekala jsem se naoko.

„Hm, tak to budou opět spory o jméno. Už to vidím,“ hořekovala maminka se smíchem.

„To si piš,“ ozval se ode dveří táta. Svalil se nám u nohou do postele a zářil, jak sluníčko.

„Co je?“ vyzvídala jsem.

„Miluju vás,“ zašeptal a pak se natáhl mezi nás, aby každou obdaroval polibkem. I mámino břicho políbil. „To bude malá Evženie,“ brblal.

„Jen přes mou mrtvolu!“ ječela máma, čímž přivolala bandu vyplašených upírů.

„Co je! Rodíš?“ Plašili všichni. Jen Edward se smál.

„Evženii ne!“ pokračovala máma.

„Co třeba Raquel, nebo Claudie?“ přemítala s pobavením Skye.

„Jedeš, upírko!“ sykl táta.

„Jo, jedu. Už máme na čase. Čekali jsme jen, než se Růženka probudí. Teď se můžeme vrátit do Španělska a těšit se na léto,“ usmála se smutně. Píchlo mě u srdce.

„Ještě den,“ škemrala jsem.

„Jo, ještě den,“ pitvořil se Manu a Skye se jen smála.

Rozhlédla jsem se pobaveně po přítomných. Chybělo mi tu několik tváří.

„Kde je Siobhan s Liamem a Maggie?“

„Odjeli do Irska,“ odpověděla Bella a všichni se přestali smát. Jen se po sobě divně dívali. Vzduch v pokoji rapidně zhoustl.

„Co je?“ sykla jsem.

„Víš, odjel s nimi Seth,“ zašeptal táta.

„Seth?“ vyhrkla jsem. To ne! On ne! Tolik jsem mu ubližovala, až před tím utekl? Poslední dny se mi vyhýbal obloukem. On to plánoval?

„Jistě, že ne. Nic neplánoval. Jen konečně našel svou kytaru, víš?“ tišil mě děda.

„On se otiskl?“ vyhrkla jsem.

„Ujeté, co?“ smál se táta. Mě do smíchu moc nebylo. Do koho se mohl otisknout, že nepočkal, až se probudím a odjel? To jsem mu nestála ani za rozloučení?

„Rory, nechal ti tu dopis,“ usmál se děda a podal mi obálku.

„Přečteš si jej až potom, ano?“ prosila Bella. Položila jsem dopis vedle sebe.

„Co Meredith?“ navrhl táta.

„Fajn, další pomsta rodiny Blacků?“ rýpla jsem si.

„Jaká další?“ bránila se máma.

„Aurora,“ vyhrkla jsem a protočila panenky.

„Nevděčnice,“ odfrkl si táta s úšklebkem.

„Můžu?“ ozval se od dveří Taavetti.

„Musíš,“ vyjekla jsem a natáhla k němu ruce. Posadil se vedle mě a políbil mi spánek. Přesně, jako v mém snu, který končil tak děsivě.

„Chci pryč. Je to tu samé ocicmávání a jsem unavená,“ stěžovala si máma a potutelně na mě mrkla. Táta ji vzal do náruče a odnesl.

„Pojď!“ táhla Bella Edwarda za rukáv z pokoje.

„Ani na to nemysli,“ varoval Taavettiho Edward. „Něco jsem ti říkal!“ ječel od schodů a Taavetti se smál.

„Na co jsi myslel?“ zašeptala jsem.

„Na tebe a na mě. Vlastně na nás. Jsem hrozně rád, že jsem si na vše vzpomněl. Vážně moc. Kdybych tě znovu nenašel, nejspíš bych tě stejně hledal, protože mi pořád cosi chybělo, Polárko.“

„Miluju tě,“ zašeptala jsem rozpačitě.

„I já tebe,“ usmál se a políbil mě. Konečně jsem do toho mohla položit celou svou duši a chuť. Bylo to vážně jiné. Přejel mi prsty po okraji trička, ve kterém jsem spala, a dotkl se mé kůže. Ihned mi naskočila husí kůže.

„Myslíš, že mi bouchneš v náruči, když…“ odmlčel se a zbytek mi zašeptal do ucha.

„Já tě slyším! Au – co je!“ ječel děda z přízemí a já zrudla. Nejspíš ho Bella praštila za narušování soukromí.

„Vezmi mě odtud,“ poprosila jsem. Taavetti mě vzal do náruče a ladným skokem vyskočil z okna. Nebe tmavlo a Finsko pomalu utichalo. Obloha se zbarvila do zvláštního odstínu rudé.

„Víš, co mi to připomíná?“ zeptal se Taavetti, když jsme seděli před srubem, ve kterém mi dal první pusu.

„Ta barva?“

„Hm. Připomíná mi to tebe, Jahůdko. Víš, tak nějak ty jahody byly stále s námi. Jejich šlahouny nás svázali k sobě od prvopočátku. Nejdřív ten obraz kvítku a teď, když je to nejhorší za námi i nebe. Je takové jahodové, co říkáš?“ šeptal. Měl pravdu. Bylo jahodové. Jenže dalo to pěknou práci, aby dozrálo, nemyslíte?

EPILOG

Posadila jsem se na kraj útesu a v rukou svírala obálku od Setha. Dnes mi bylo osmnáct let a já přemýšlela, co všechno mohlo být jinak a v podstatě bylo jinak, za poslední rok. Celá má existence se vymykala normálu, ale já si na to už zvykla. Ostatním nezbývalo, než to akceptovat, nebo odejít. Taavetti to akceptoval a Seth – odešel. Otřela jsem si slzu z tváře a rozlepila obálku. Nebyl to román, který bych očekávala, ale i těch pár řádků pro mě znamenalo mnoho. I když to má rodina nikdy oficiálně nepřiznala, rozdělila se na dva týmy.

Ten první fandil mně a Taavettimu. Bylo to logické, jelikož sami si prošli podobným osudem. Možná to mnohým přišlo, jako patetické, nebo obyčejné, ale jim ne. Věřili na sílu lásky a na první jiskru. Věřili na úsloví „a žili šťastně, dokud nezemřeli“.

Druhý tým se přikláněl ke mně se Sethem. Byla to volba, která v mém světě měla nastat. Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tou vlčí věcí a dospěla jsem k názoru, že to Otisk byl. Minimálně prvních deset vteřin, během nichž jsem stihla zkolabovat. Podle dědečka Edwarda, táty i mámy se ve mně praly dvě rozdílné bytosti. Upírka Rory zahořela láskou k Taavettimu a nehodlala bez něj žít. Vlkodlak Rory se otiskla do Setha. K jeho smůle až poté, co potkala Taava. Upíří láska dokázala přetlačit otisk. Boj na život a na smrt.

I když jsem věděla, kdo je jaký tým, mlčela jsem. Nehodlala jsem dělat zle, když už bylo stejně rozhodnuto. Já si svůj svět vybrala a život, který jsem měla před sebou, jsem se chystala konečně žít.

Pohladila jsem písmena na kusu papíru a musela jsem se smát. Možná by mohli zavést školu pro vlkodlaky, aby se naučili psát dopisy na rozloučenou…

Má nejmilovanější Sněhurko,

Kolem mě leží snad deset zmuchlaných papírů a já pořád nevím, jak ti říct, co se stalo. Víš, hodně jsem zvažoval, že ti vůbec nenapíšu, nebo ti to povím do očí, jenže v Seattlu to nešlo. Byla jsi troska. Konečně jsem našel svůj důvod žít. Našel jsem svého Taavettiho (opovaž se smát!).

Přiznávám, že jsem zbabělec a odpouštím ti veškeré nadávky, které na mě určitě chrlíš. Rozhodl jsem se, že u tebe pro mě není místo. V mém srdci máš neustále speciální místo. Svůj pokojíček, který ti nikdo nikdy nevezme. Slibuju. I když to nerada slyšíš – miluju tě. Nejhorší je, že jsme mohli být spolu. Tenkrát, kdybys neutekla do srubu… To je už jedno. Jsem rád, že jsi v pořádku, živá a doufám, že teď i šťastná po boku toho „kyslíka“. (Neříkej mu to, je teď moc silný).

S Maggie budu šťastný. Je úžasná a nepřekonatelná a moje. Brzy ti zavolám, Sněhurko. Nezlob se na mě. Tvůj Seth.

Jeho jméno mi zmizelo pod slzou a rozpilo se.

„Ty blbečku vlčí, tohle se nedělá,“ vytýkala jsem mu a oči mi sklouzly na jeho odpuštění. Jenže ať mě to bolelo sebevíc, že odešel, bylo to nejlepší. Proč by se měl člověk trápit myšlenkou na „co kdyby“?

Přesně, jako to věděla babička Bella, máma i teta Skye, věděla jsem i já bez koho nemůžu dál žít.

Na útesu vládlo ticho svítání a nebe se ten den poprvé nadechlo. Tady jsem byla doma. Zde, kde voněl les, hučelo moře a foukal studený vítr. Kde sníh byl deset měsíců v roce, vládla tu Polární noc a…

Jaká ironie. Můj život měl být jeden velký mráz. Jmenovala jsem se Aurora, byla jsem z jedné třetiny ledový upír, žila jsem ve Finsku, Taavetti mi říkal Polárko, Seth Sněhurko a má vlčice byla sněhově stříbrná. Přes to přese všechno jsem cítila v těle léto a chuť zralých jahod. Už to nebyly jen bílé kvítky z obrazu na zdech ve škole, nebo fotek od Taavettiho, teď to byla jeho typická upíří vůně, mísící se s podzimem, který ve Finsku nikdy nebyl opravdový. Taavetti mi prostě dodával vše, co mi chybělo a o tom to bylo. Ledové paže se mi omotaly kolem hrudi a pevné rty se mi přitiskly na krk. Zavrněla jsem blahem.

„Ahoj, léto,“ zašeptala jsem a Taavetti se tiše zasmál.

„Rory, lásko, nechtěla by sis mě vzít?“ zašeptal mi do ucha. Zavřela jsem oči a představila si sebe samu v bílém.

„Chtěla,“ špitla jsem. Opět mě políbil na krk a posadil se mi za záda.

„To je dobře,“ konstatoval a sledoval probouzející se den.

Byla jednou jedna dívka.

V den jejích osmnáctých narozenin se zamilovala do krásného prince.

Vzali se a odjeli na jeho bílém koni do zapadajícího slunce…

Děkuju všem, co se mnou a s Rory byli od počátku do dnešního konce. Snažila jsem vám dát trošku ze sebe. Zážitky jsou mnohokrát z vlastní sbírky, tak se omlouvám za neoriginalitu. Snad se sejdeme i příště, až vám budu vyprávět nový příběh. Mám pro Vás návrh. V komentářích mi nechte otázky, které vás ohledně Jahodového nebe zajímají. Věci, které jsem špatně vysvětlila, nebo vám neustále vrtají hlavou a já slibuji, že je zodpovím. Buď v komentářích, nebo ve speciálu Jahodového nebe, který by za tím účelem vznikl. Mějte se krásně a radujte se ze štěstí Rory. I team Steth by mohl, vždyť jsem mu sehnala hezkou upírku!!!! :D

Ještě jednou... Díky za váš čas. MisaBells

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 44. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 45. kapitola: