Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 43. kapitola

12.07.2010 (10:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4147×

„Ty jsi David,“ vydechla jsem.

„Proč jsi mi řekla Taavetti?“ zopakoval otázku a konečně si stáhl kápi. Zděšeně jsem si zakryla ústa, abych nevyjekla.

„To není možné,“ vzlykla jsem a v nose mě pálily slzy.

„Proč?“ dotíral znovu.

Jeho oči byly rudé, jak jahody. I jeho vůně byla jahodová s příměsí podzimu a padajícího listí. Jen jeho výraz byl kamenný. Neusmíval se, ale přísahala bych, že kdyby se usmál, měl by dolíčky.

„Spletla jsem si tě,“ lhala jsem. Byl to on. Určitě to byl on.

„Aha,“ vzdychl smutně.

„Ty bys měl vědět nejlépe, kdo jsi, ne?“ nadhodila jsem, a i když jsem si nemyslela, že je to možné, jeho rysy ztvrdly ještě víc.

„Jistě, že měl,“ zavrčel. Hrozně jsem toužila mu skočit kolem krku. Není možné, že tohle není on! Ta podoba!

„Povíš mi, kde jsme?“ zkusila jsem to a David zaváhal. Sice jsem to nikdy nedělala, ale pokusila jsem se jej omámit po upířím způsobu. Teoreticky bych toho měla být schopna, ale prakticky jsem byla střevo. Posadila jsem se na postel a mile se usmála. David stále váhal.

„Máš moc pěknou tvář, Davide. Určitě už sis našel nějakou upírku,“ flirtovala jsem.

„Nenašel,“ odpověděl.

„Divné. Neříkej mi, že nemá žádná zájem. Já bych měla,“ nadhodila jsem a zděsila se, jak moc je to pravda. Jenže já věděla, kdo tohle je. Mé srdce to vědělo, tak proč mi lžou?

„Nevím, proč jsem sám. Vím, že jsem byl zamilovaný, ale nevím do koho,“ zamyslel se.

„Ty si nepamatuješ svou minulost?“ Konečně jsem byla doma! Proto si mě nepamatuje! Ale jak to?

„Ne. Můj stvořitel umřel hned, jak mě kousl. Zabila ho jiná upírka a ta potom taky zmizela. Pak mě našla Claudie, která se mě ujala. To, co se mi stalo – za to můžete vy,“ vrčel už vztekle.

„My?“

„Ten upír prý patřil k vám. Jmenoval se Edward a ta upírka byla Skylar. Je dobře, že jsou mrtví. Jen je měl zabít někdo dřív, než mě kousli. Claudia říkala, že jsem byl hodně zraněný a prosil jsem o smrt.“

„Měl jsi lymfom! Nebyl si raněný a od nás už vůbec ne! Edward se Skylar žijí a jsou hodní. To byl William s Raquel, co ti tohle udělali. Kdyby to bylo na mně,“ zarazila jsem se. Vždyť i já ho chtěla pro jeho záchranu přeměnit bez jeho souhlasu.

„Co ty s tím máš společného?“ vyhrkl zvědavě.

„Já jsem ta, kterou jsi miloval,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. V tu chvíli se otevřely dveře a objevila se opět ta upírka.

„Vidíš, co jsem říkala?“ smála se. David semkl rty do úzké linky a vstal.

„Jsou prolhaní a falešní. Lhát o něčem jen aby si zachránili život, je odporný. Je ubožejší než nicka,“ sykl a vyšel ze dveří. Upírka si mě s uspokojením prohlížela. Nejspíš jí dělalo radost vidět mě, jak se sesypávám do hromádky popela. Taavetti mi tímhle vrazil do srdce nůž a několikrát s ním otočil. Tohle nemohl být on. Upírka ve dveřích ještě chvíli stála, než se smíchem odešla. V tu chvíli jsem se mohla doslova zhroutit. Ležela jsem v nohách postele a střídavě spala, brečela a prosila o smrt. Bylo to, jako deja vu, když jsem vídala střídavé tváře u své postele. Pokaždé to byl jiný a cizí upír, ale nikdy ne On.

Zmatek v tom, který den je, byl větší a větší. Mohla jsem tu být týden, nebo dva. Možná i tři anebo jen den k těm původním třem. Netušila jsem to.

V žaludku jsem už měla křeče z hladu a v hrdle neuvěřitelnou žízeň. Muselo to být déle. Den ode dne jsem byla slabší. Při svém posledním probuzení jsem už nebyla schopná ani mluvit. Umřu tu. Bez rodiny, bez přátel, bez Taavettiho. Bez Setha. Chyběl mi Seth. Chyběl mi Manu a stýskalo se mi po rodičích. Po všech!

Když se otevřely opět po dlouhé době dveře, k mému nosu se donesla vůně zeleniny. Zvedla jsem z posledních sil hlavu a tiše vzdychla. Natáhla jsem ruce po jídle a házela do sebe jedno sousto za druhým. Bylo to odporné. Bez příchuti, bez vzhledu, ale bylo to jídlo. Polévka.

Fuj – mňam!

„Nechutný,“ sykl hlas a já se konečně věnovala upírovi, který mi jídlo přinesl. Kus mrkve mi vletěl do jiné krční díry a já se začala dusit. Nemohla jsem se nadechnout a lapala jsem po dechu. David po mně vykuleně hmátl a jemně mě praštil do zad. Málem jsem vyplivla i žaludek. Měl sílu. Nebylo se čemu divit, když byl novorozený.

„Děkuju,“ zasýpala jsem a promnula si krk.

„Kdybychom tě nepotřebovali, nechal bych tě s radostí zadusit. Když neumíš jíst, nejez,“ syčel.

„Štve tě, že znám tvou minulost a ty ne, co? Nejvíc tě štve, že nevíš, jestli mluvím pravdu já, nebo ta upírka,“ nadhodila jsem. David svraštil čelo.

„To je vděk za život?“ sykl.

„Ne. Za to jsem ti už poděkovala.“

„To je typický. Rozmary královských nemají meze, co?“

„Zkus si vzpomenout, Taavetti,“ prosila jsem ho.

„Neříkej mi tak!“ štěkl, až jsem nadskočila.

„Jmenuješ se tak,“ odsekla jsem.

„Ne, jsem David.“

„David je ve finštině Taavetti,“ špitla jsem.

„Vážně?“ Vypadal překvapeně.

„Jo.“

„Co jsem byl zač?“ vyzvídal. Když jsem se nadechovala k odpovědi, tvář mu opět ztvrdla a byl to ten cizí upír David. „Dost těch lží!“ vyštěkl a chtěl odejít.

„Miloval si kytaru,“ křikla jsem, abych jej zadržela a povedlo se. Na chvíli ztuhl.

„Vraždil bych pro ni,“ zašeptal zmateně.

„To je Otisk…“ vydechla jsem se smíchem. Vzpomněl si! Ví, kdo je!

„Co jsi mi to nasadila do hlavy! Další lež? Jsi zvrácená a zákeřná! Tímhle se bavíš? Týráš upíry vzpomínkami jiných!“ zařval a odešel. Můj úsměv na tváři opět vyhasl. Dojedla jsem polévku a zadívala se do prázdna. Vzpomínala jsem, když jsem mu popisovala Otisk. Tenkrát jsem ještě netušila, jaký osud si pro mě život chystá. Jeden boj za druhým a neustálý pocit, že prohrávám.

Do pokoje nakoukla upírka, kterou jsem už znala.

„Doprovoď mě, maličká,“ zatrylkovala a otevřela dveře dokořán. Nejistě jsem vstala a vyšla ven. Byl tam větší pokoj. Vysoká žena mě vedla přes dlouhou místnost k dalším dveřím a do dalšího pokoje. U stolu tam sedělo několik upírů. Vladimir, Stefan a Taavetti byli mezi nimi.

„Auroro,“ zvolal Stefan a měl na tváři slizký úsměv.

„Je čas jít domů, chceš?“ dodal za něj Vladimir.

„Co za to?“ sykla jsem.

„Přimluv se, ať se vzdají trůnů,“ prosil Stefan.

„To mě ani nenapadne,“ odsekla jsem.

„Myslel jsem si to. Davide, dojdi pro tu druhou, prosím,“ vybídl Taavettiho Stefan. Když odešel, využila jsem té chvíle.

„Proč mu lžete!“ sykla jsem.

„Davidovi?“ Kývla jsem.

„Bylo by vás moc. Potřebujeme ho,“ culil se Vladimir.

Otočila jsem se po zvuku vrzajících dveří a viděla Taavettiho, jak táhne Bellu. Měla uhlově černé oči, ale jinak byla celá.

„Rory!“ vyhrkla.

„Babičko,“ vzlykla jsem a rozeběhla se k ní. Do cesty mi vstoupil Taavetti a prudce mě od sebe odstrčil.

„Taave!“ okřikla ho Bella.

„Řekl jsem, ať mi tak neříkáš! Co s tím máte! Jsem David!“ vrčel vztekle.

„Rory, jsi v pořádku?“ vyzvídala na dálku babička a já si mnula temeno hlavy. Byla jsem už tak pobitá, že boule navíc byla nepatrná.

„Co to je být v pořádku?“ ptala jsem se nejistě.

„Davide, takhle se k hostům nechováme,“ kárala ho upírka.

„Sofie, buď tak laskava a nabídni dámám židle,“ vybídl ji Vladimir. Pro upírku to bylo nejspíš ponížení, protože jen tiše zasyčela a poté vyšla z pokoje pryč.

„Pořád nechápe své místo, chudinka,“ vzdychl Stefan.

„Co po nás chceš,“ sykla Bella.

„Opakuju to pořád dokola. Chceme trůny. Chceme vládnout a…“ Stefan se odmlčel. Otočil se po Taavettim a jediným gestem ruky ho poslal pryč. Ani jemu se to nelíbilo, ale poslechl. Když odešel, Stefan pokračoval. „Chceme mít moc. Už nás Rumunsko nebaví, a jakmile ovládneme náš svět, už se nebudeme skrývat. Vyvraždíme lidstvo.“

Bella se začala smát.

„Jsi blázen, vždyť umřete bez jídla!“

„Neumřeme. Necháme si jednu ženu pro potomky. Tys taky přežila jedno kousnutí.“

„Jsem upír,“ bránila se babička.

„Kousnul tě James a Edward to vysál. Nepřeměnila ses,“ ujasnil to celé Vladimir.

„To tu ženu budete mít jako závodní jídelnu?“ sykla jsem.

„No a?“

„Umře vám na stáří,“ vysmála jsem se jim.

„Než zemře, narodí se nové dítě.“

„Z čeho? Budete mít i muže?“ nepřestávala jsem se smát.

„Umělé oplodnění,“ vydechla šokovaně Bella, když jí to došlo. Zděsila jsem se.

„Vezmete mužům spermie a do té jedné ženy… To je nechutné!“ zhnusila jsem se.

„Je to geniální!“ oponoval mi Stefan.

„Nezdržujte už! Odcházíme,“ sykl Vladimir.

„Davide! Sofie!“ křikl Stefan a ti dva se vrátili s další skupinou upírů.

„Máme schůzku s královskými. Pamatujte si, že jsou vypočítaví a lžou. Davide, tobě se budou pokoušet namluvit nesmysly. Co já vím, co budou zkoušet. Možná, že ti dokonce řeknou, že my jsme ti zlí, ale ty jim nevěř,“ hrozil se Stefan na oko. Bylo mi z něj zle.

„Nebudu, neboj se.“ Jeho oči se obrátily ke mně. Byl zmatený. Možná, že mi začal věřit. Možná, že se rozpomněl. Jak mu pomoct? Sofie mě zezadu popostrčila, když jsem hned nevyšla a já zakopla o své nohy. Bella po mně sáhla a vyhoupla mě zpět na nohy.

„Jsi celá? Nezlomila jsem ti něco? Ruku? Zápěstí?“ vyzvídala zděšeně.

„Lepší je mít zlomenou ruku, než srdce, babičko,“ vzlykla jsem slova, která mi kdysi řekl Taavetti. Ani jsem nevěděla, proč mě napadla zrovna tahle věta. Možná, že to bylo tou situací. Víc mě překvapila odpověď.

„Nechci, abys měla zlomené srdce.“ Ten hlas jen šeptal, a přesto jsem věděla, že jsem mu připomněla další věc. Koukal zmateně, stejně, jako u toho s kytarou. Věděl, že to zná. Zažil to. Jeden z nás to řekl. Musel to cítit!

„Davide! Vzchop se! Jsou to cizí vzpomínky, pamatuješ? Tohle ona umí!“ Sofie s ním třásla a on se po mně stále otáčel.

„Já vím! Já vím! Vím to, tak se mnou přestaň… Sofie! Přestaň se mnou třást!“ zařval vztekle a upírka z něj dala ruce pryč.

„Jdeme!“ okřikl je Stefan. Vytáhli nás ven. Panovala noc a na nebi nesvítila jediná hvězda.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 42. kapitola

Jahodové nebe - 44. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 43. kapitola: