Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 4. kapitola

20.05.2010 (18:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4519×

Tahle kapitolka je 99% od Sany, hrozně moc se stydím, že jsem ji zapomněla vychválit u druhé kapitoly, proto to vynahrazuji nyní. Děkuji ti opět za nasměrování. Jsi šikovnější než kdokoliv jiný a nebýt tebe, byly by mé povídky ztracené. Užij si svou slávu. Patří totiž celá tobě, já se jen svezu, můžu?

Stále jsem si to odpoledne vyčítala. Vztah mezi mnou a strýčkem Manu se rapidně zhoršil. Nevěděl kam s očima, když jsme spolu sporadicky mluvili. Na Eternidad jsme od té doby nebyli. Chodila jsem se koupat jen s tetou a někdy s Lucíou. Snažil se tolik nedotýkat Skylar, pokud jsem byla poblíž. Už jsem je neviděla, že by se políbili. Mrzelo mě to. Snažila jsem se o tom s ním promluvit, ale odbyl mě, ať to nechám být, že se nic nestalo. Teta po mě vždy hodila povzbudivý úsměv. Ale nepomáhalo to. Věděla jsem, že víc by mi pomohlo, kdyby ty úsměvy házel on. Kdyby mě chlácholivě vzal kolem ramen, promluvili si a vše by bylo zase ok. Nebo nebylo? Změnila jsem se za ten rok tolik já? Dospěla jsem? Pche, asi moc ne. Dospělí lidé se přeci takhle nechovají.

Teta nás opět vyhnala učit se řídit. Prý abych si to důkladně zafixovala. Manu po ní střelil pohledem, ale bez řečí vstal, popadl klíčky a už stál na dvoře u auta.

Smutně jsem se podívala po Skylar.

„Jen běž. Zítra přijedou vaši. Máte poslední šanci dát se zase dohromady. Jste oba jak hromádka neštěstí. Nevidím to ráda. Přeci nechceš takhle odjet do Finska?“ vysvětlovala své jednání teta.

Usmála jsem se a zamířila k autu.

S úsměvem stále na rtech, i když mnohem plaším, jsem si sedla za volant a nastartovala. Manu jen stroze určoval směr naší jízdě. Po očku jsem ho sledovala, ale neodvažovala se prolomit ticho, které na nás dopadalo minutu za minutou víc a víc. Úsměv z mé tváře již dávno zmizel a já si jen přála, aby se na mě usmál, promluvil, nebo aby už tohle utrpení skončilo. Čím víc jsem o tom ale přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že na takové chování nemá právo. Svěřila jsem se tetě se svými pocity a Manu se následně omluvila. Proč se teda chová tak odtažitě? Vždycky jsme si tolik rozuměli. Víc než s kýmkoliv jiným. A on je teď naštvaný? Na mě? Protože jsem řekla, jak se cítím? To je teda pěkná blbost. Pěnila jsem a chtěla jsem už jet domů. Hned jsem to taky Manu řekla. Bez námitek souhlasil.

Před domem jsem prudce zabrzdila a vlítla jak neřízená střela do domu. Skylar mě ani nestihla chytit.

„Co se stalo?“ ptala se Manu, když vešel do předsíně.

„Promluvili jste si?“

V domě bylo ticho.

„Tak Manu? Mluvili jste o tom?“ dorážela na něj.

Předpokládala jsem, že Manu jen zavrtěl hlavou, protože jsem slyšela tetino hluboké povzdychnutí.

„Jste oba stejně paličatí. Co s vámi?“ hudrovala a mířila do kuchyně.

Ležela jsem na posteli ve svém pokoji a přemýšlela. Až tohle léto mi Skylar vyprávěla, komu původně patřil. Její tetě Jasmine. Z vyprávění jsem pochopila, že svou tetu milovala více než maminku. Neměla takové štěstí na rodinu jako já. Až když potkala Jasmine a potom Manu, získala opravdovou rodinu. Vyprávěla mi i o svém malém bratříčkovi Jole a o jejich osudu. Tekly mi krokodýlí slzy, když jsem ji poslouchala. V té chvíli k nám přišel Manu, konejšivě mě pohladil po zádech a potom láskyplně objal svou ženu. Svou kytičku. Tenkrát bylo ještě všechno v pořádku. I když jsem se trochu ošila, když jsem viděla ten projev lásky. Skylar to v té chvíli potřebovala. Kdyby mohla, věřím, že by jí po tvářích stékaly minimálně stejně tak velké slzy jako mně. Dávaly o tom vědět hluboké vzlyky a přerývavé vyprávění.

Přemýšlela jsem o Jasmine. Vadilo jí také, když viděla tu ohromnou lásku mezi nimi? Lásku, kterou ona ztratila kvůli své přeměně? Lásku, kterou později hledala u Jole? Byly Skylařiny výčitky oprávněné? Opravdu ji zabila jejich láska? Myslím, že ne. Přeci rodičovská láska a milenecká láska je něco jiného. Ale chápu, že se tu cítila osamocená. Stejně jako já. I když jsem je oba měla moc ráda, uvědomovala jsem si svou pozici třetího pátého kola u vozu.

Ve Volteře jsem se tak necítila. Ačkoliv jsem byla obklopena samými zamilovanými dvojicemi. Co se týče mé nejbližší rodiny. Edward s Bellou si svou lásku četli z očí. Jejich pohledy, úsměvy, náznaky. Dokonalé propojení na rozdíl třeba od Emmetta a Rose. Jejich láska byla spíš fyzického rázu. Neustále se někde schovávali a nakupovali nový a nový nábytek. Nejméně trapně mi bylo u Alice a Jaspera. Oni měli svůj vztah posunutý na jinou psychickou úroveň. Možná to bylo tím, že strýček cítil pocity a teta viděla budoucnost. Zvláštní láska panovala mezi Esme a Carlislem. Tam šlo podle mého o podporu, doplňování a důvěru. A máma s tátou? No, to byla máma s tátou. Jejich lásku jsem raději moc nerozebírala.

U nikoho ty projevy nebyly takové jako u Manu a Skylar. Je to snad způsobené tím, že byli tak dlouho odloučeni? Že si mysleli, že už se nikdy neshledají? Ale to přeci děda s babičkou zažili také. Nebo je to tím, že jsou zvyklí žít jen sami dva a nemusí se proto na nikoho moc ohlížet? Nebo je to způsobenou tou mou posedlostí Manu, jak sám často rád říká? Vlastně říkal? Tohle oslovení jsem od něj už pěkně dlouho neslyšela a asi už nikdy neuslyším…

„Rory, drahoušku, večeře!“ vytrhl mě z přemýšlení hlas tety.

Vůbec jsem neměla hlad. Nebo… spíš se mi nechtělo za nimi dolů.

Už už jsem se nadechovala k odmítnutí, když se ve dveřích objevila její hlava.

„Ani nemysli na to, že bys odmítla,“ řekla přísně.

„Ale, teto, nemám ani pomyšlení na jídlo,“ vzdychla jsem zoufale.

„Pojď a nemel. Nessie bude naštvaná,“ chytla mě za ruku a zvedala z postele.

Doploužila jsem se tedy poslušně do kuchyně a nešťastně usedla k připravenému talíři. Vonělo to opravdu lákavě a můj žaludek se ozval.

„Tak vidíš, ty malej lháři,“ usmála se Skye a sedla si proti mně.

Ohlídla jsem se směrem k obýváku a nasála vzduch. Manu jsem neviděla ani necítila.

„Nemusíš se bát, není tu. Šel na lov,“ uklidnila mě teta.

Vděčně jsem se na ni usmála a pustila se do lákavé večeře.

„Je mu to taky líto, to si nemysli. Ale prostě jste oba tvrdohlaví a neustoupíte. Přitom by stačilo si jen promluvit. Ale nechci se do toho míchat. Jste dospělí a musíte to vyřešit spolu,“ vedla teta monolog a já jí do toho spokojeně mlaskala. Věděla jak na mě. Dobrým jídlem mi vždycky spravila náladu. Usmívala jsem se na ni a poslouchala.

Od Manu přešla ke svému mládí. Vyprávěla mi o své první škole. O tom, jak se cítila první den, a že se s Manu rozhodli, že půjdou v září znovu do školy. Abych v tom nebyla sama. Sice to nebude ta samá, ale aspoň budeme mít podobné zážitky.

Usínala jsem s o mnoho lepší náladou a těšila se na druhý den, až přijede zbytek mé rodiny. Uvědomila jsem si, že je to prvně, co se na ně hodně těším. Každý rok mi to jen připomnělo, že se mé prázdniny ve Španělsku chýlí ke konci. Tentokrát jsem tomu byla ráda.

„… cloumají s ní hormony. Co se tomu divíš. Je to mladá krásná dívka. A vy ji schováváte v tom nedobytném hradě jak porcelánovou panenku. Měla do školy chodit už dávno. Potřebuje být mezi vrstevníky,“ probudil mě rázný hlas tety Skye.

S kým to mluví? Byla jsem trochu dezorientovaná.

„Skylar, do toho ti myslím vůbec nic není. Je to naše dcera!“ Aha, tak tohle byl táta.

Jeeej, oni už jsou tady. Vyskočila jsem z postele a hnala se ke dveřím. Pak mě ale zarazil hlas Manu.

„Myslím, že se na její výchově taky trochu podílíme, Jakeu. A to, co zažila letos tady, je částečně naše vina. Tak myslím, že do toho mluvit můžeme. Je jedině dobře, že jde do školy. Není to žádné dítě, tak se k ní tak přestaňte chovat. Kdyby…“

„Už je vzhůru!“ přerušila teta Alice rázně Manu.

Sakra, proč musí všechno vědět. Teď už se nic nedozvím.

Prudce jsem otevřela a pelášila za nimi, jako bych nic neslyšela.

„Mamíííí.“ Vrhla jsem se mamince kolem krku.

„Tatíííí.“ Otočila jsem se k tátovi a oba je políbila. Pak jsem šla z náruče do náruče.

Babička mi dala několik pus na spánek. Vynahrazovala mi tak ty, o které jsem přišla po dobu odloučení.

Nakonec jsme se všichni uvelebili na terase. Skylar mi přinesla snídani. Poslušně jsem ji snědla a spiklenecky jsme při tom na sebe mrkaly. Kolikrát jsme za to léto porušily přísahu, kterou dala mamince, a moje snídaně skončila v lese a já si místo toho vychutnala lov s tetou a se strýčkem. Při tom slově jsem se na něj obrátila. Smutně mě pozoroval, ale nenuceně se bavil s Emmettem. Zvedla jsem se od stolu a uvelebila se v klíně tátovi. Ačkoliv bylo vedro i tak, jeho horká kůže mi dělala dobře. Uklidňovalo mě to. A když se k tomu přidala maminka s hlazením ruky, byla jsem v sedmém nebi.

„No konečně,“ mrknul na mě Jasper. Určitě vycítil uklidnění mé rozervané duše. Rozepře s Manu mě opravdu trápila. Hlavně, když jsme tu teď seděli všichni pohromadě. Vlastně ne, rozhlédla jsem se kolem sebe. Všichni ne. Chyběli Esmé s Carlislem. To je divné…

„Zůstali v Itálii, Carlisle se nemohl uvolnit z nemocnice. Přijedou za námi do Finska, než půjdeš do školy, podpořit tě, neboj se,“ mrknul na mě děda.

No jo, jeho čtení myšlenek. Musím se hlídat ohledně Manu.

Všimla jsem si jeho povytaženého obočí.

Dobře, už na to vůbec, vůbec nebudu myslet.

„A jaké to bylo ve Finsku?“ stočila jsem řeč na věc, která mě zajímala opravdu nejvíc ze všeho.

Očividně to byl dobrý tah. Všichni se začali předhánět, kdo mi toho řekne nejvíce o novém domově. Emmett nejvíce o tamní zvěři, Alice s Rose o extravagantní módě,

„Kdyby jsi viděla tu peli! Dokonalost,“ rozvášňoval se Emmett.

„Peli?“ vyhrkla jsem.

„Ehm, no jo. Peli je ve finštině zvěř. Naučil jsem se to při své virkistys,“ culil se.

„Rekreace, Rory,“ ujasnila mi Rose dřív, než jsem se stihla zeptat.

„Kdyby si viděla ta centra. Nemůžu se dočkat, až půjdeme nakupovat do tvého pokoje,“ básnila Alice a Rose slastně přikyvovala. Otřásla jsem se, což rozesmálo Bellu.

„Neboj se. I pro tebe se tam najde kousek ráje,“ tišila mě. Usmála jsem se a můj pohled zavadil o Manu. Díval se do prázdna. Můj ráj byl tady a díky své prořízlé puse jsem si z něj udělala peklo. A nejen sobě. Edward si tiše odkašlal.

Ups!

„Objevil jsem tam dokonalý hudební obchod. Myslím, že si tam vybereš podle svého gusta. I knihkupectví rozhodně stojí za shlédnutí,“ vyprávěl Edward. Gentlemansky nerozebíral mé myšlenkové pochody. Momentálně jsem ho měla nejraději.

Tiše se zasmál a já sebou opět trhla.

Dědo! Byl bys tak laskav?

Vybídla jsem jej myšlenkou a on jen nepatrně pokrčil rameny, jako kdyby říkal: No, tak promiň.

Dopoledne uteklo, ani jsem si nestihla vyslechnout všechny příhody, které se staly ve Finsku. Začínala jsem se tam upřímně těšit. Na mysli jsem stále měla Skylařina a Manu ranní slova, že už nejsem dítě, ale mladá dívka. Že mě naši až doteď drželi ve Volterrském hradě jako porcelánovou panenku. Měli pravdu. Těžko bych tak mohla najít svou lásku. Z těch pár upírů, kteří se pohybovali po hradě, se mi žádný nelíbil. A když jsem chodila na procházky do města, či nakupovat, vždy se mnou někdo byl. Nikdy jsem nebyla z hradu sama. Začalo mi to docházet. Hlídali mě jak ptáčka ve zlaté kleci. Ve Finsku se snad všechno změní.

„Rory!“ vyrušil mě děda. Sakra, určitě všechno slyšel.

Na souhlas přikývl.

„Pojď se projít. Chci si s tebou promluvit.“

Má srdeční frekvence se rapidně zvedla. Měla jsem srdce až v krku, a než jsme vyšli z domu, znepokojila jsem hned několik upírů. Viděla jsem to na nich a Edward to také cítil.

Nejen Jazzyho, který se ošil v křesle, ale nejspíš i babičku se Skye a možná i Alice s maminkou a tátou. Jen Manu si nemohl všimnout, že se něco děje, jelikož stále koukal z okna. Nad čím přemýšlel?

„Jak by to mohl napravit,“ špitl Edward, když se dveře od domu zavřely a my byli dostatečně daleko pro tichý rozhovor mezi čtyřma očima.

„Vážně?“ neovládla jsem se.

„Rory, já vím, že… No, znám Manu i Skye už… Prostě vím, co cítíš, nebo spíš cítila. Vím i co se dělo na lodi. Vím to, nemám z toho radost, ale vím to,“ mluvil tiše a zvláštně. Nebyly to výtky, nebo zhnusení, které bych očekávala, když se něco takového provalí. Bylo to spíš starostlivé.

„Můžu být i přísný, když na to přijde, nepodceňuj mé schopnosti,“ usmíval se na mě.

„Já to takhle nechtěla. Měla jsem mlčet. Mohlo to být pořád stejně skvělé a já bych se netěšila do Finska. Jenže teď se tam ke svému vlastnímu zděšení těším, protože konečně odjedu ze Španělska. Je to divné.“

„Je dobře, že jsi to řekla. Víš, Skye s Manu si myslí – a já s nimi tak nějak souhlasím – že jsme ti měli dát víc svobody. Neměla si šanci se zamilovat, nebo otrkat v přítomnosti normálních lidí. Jenže to bylo tím strachem. Všichni se o tebe bojíme. I Skye s Manu. Nejspíš je to naše sobeckost, která tě nechce nechat chodit ven samotnou.“

„Skye s Manu mě nechávají,“ bránila jsem se. Jeho pohled řekl hodně. „Nenechávají?“ vydechla jsem šokovaně.

„Rory, ty jsi hrozně moc zvláštní. Nejsi ani upír, ani vlkodlak a přesto tím vším jsi. Nevíme, co se ještě v tobě skrývá, chápeš? Pochop nás, prosím. S Manu si promluvím, pokud budeš chtít. On se s tím srovná. Neviní tě. Viní sebe, že si toho nevšiml. Stydí se, že tě uváděl do rozpaků. Jen teď neví, jak se k tobě má chovat. Myslím si, že Finsko přišlo ve skvělou chvíli. Dejte si čas. Určitě to bude do Vánoc v pořádku,“ ujišťoval mě. V očích mě pálily slzy. Se smíchem se po mně natáhl a smotal si mě do náruče.

„Truhlíku můj, nebreč, to bude v pořádku,“ tišil mě. Vzlykala jsem mu do košile a byla vděčná za jeho náruč.

Finsko.

Místo kterému jsem se ještě v červenci chtěla vyhnout obloukem, mi teď mělo poskytnout prostor pro přemýšlení. Bylo k neuvěření, jak se jisté věci mění ze dne na den. Z hodiny na hodinu. Zvláštní.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 3. kapitola

Jahodové nebe - 5. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 4. kapitola: