Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 35. kapitola

01.07.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3898×

Oblohu halil černý baldachýn a z ponurých mraků padaly slzy. Malé a slané kapky soucitu. Sledovala jsem to s tichým úžasem a kdesi uvnitř mě se naposledy zachvělo srdce. Sklonila jsem hlavu a rozhlédla se po okolí. Stála jsem na zelené louce, kterou zdálky rámovaly vysoké stromy. Za mými zády stála mohutná třešeň. Malé růžové kvítky se skláněly na větvích směrem k zemi. Snad vzdávaly posvátnou úctu něčemu, co já stále neviděla. Znovu jsem se rozhlédla. Stísněný pocit v hrudi mi nedal klidu. Proč tu jsem? Co tu má být? Z dálky se ke mně nesl zvuk kytary. Zpočátku tichý a sotva rozpoznatelný v kapkách deště. Sílil. Poznávala jsem tu skladbu. Mé tělo se začínalo třást. Nebe proťal ohromný blesk a ozářil místo na druhém konci louky. Jediný kvítek z celého paloučku mě uhodil do očí. Pomalým, nejistým krokem jsem k němu vykročila. Hudba sílila s každým centimetrem, který jsem ušla. Vychází snad z něj? Byl bílý a malinký. Zářil v černém dni, jako hvězda na nebi. Jeho záře pálila do očí. Shýbla jsem se, abych si poklad odnesla domů, ale zarazila jsem se. Kvítek vyrůstal z mramorové desky, ležící v trávě. Odhrnula jsem trávu a četla… Zvadl něžný bílý květ, dříve nežli poznal svět…

„Ne!“ zařvala jsem hystericky a vztyčila se do sedu. Z čela mi stékal pot a celá jsem se třásla v návalu hysterie.

„Rory?“ Do pokoje mi vpadla skupina lidí. Nevnímala jsem počet, jen hlasy. Zírala jsem před sebe a jen opakovala to slůvko, se kterým jsem se probudila.

„Ne, ne, ne.“

„Rory, srdíčko, co se děje?“ vyzvídala Bella a stáhla si mě do náruče.

Z druhé strany si ke mně přisedl táta a vzal mě za ruku. Manu se natáhl přes pelest postele a dlaň přitiskl na mou holeň.

„Zlý sen?“ ptal se táta.

„Byl tak živý. Louka. Jahodový květ – on je Jahodový květ. Ne, ne, ne!“ šílela jsem.

„Klid, byl to jenom sen. Už jsi vzhůru,“ tišila mě Bella.

„Kdo je Jahodový kvítek?“ vyzvídal Seth. Manu se po něm otočil a nechápavě nadzdvihl jedno obočí.

„Ty nevíš?“ zeptal se jej.

„Já?“ vyhrkl Seth.

„Prdlu! Ty máš do Jahodových květů daleko. Jsi spíš kořen, než kvítek,“ odfrkl si Manu a táta se zasmál.

„Co bylo v tom snu?“ ptala se mě Bella. Nebyla jsem schopná to říct. Nešlo to. Nemohla jsem mluvit souvisle. Celé tělo jsem měla ochrnuté a v transu.

„Tak kdo je ten kvítek?“ nenechal se odbít Seth. Manu jen tiše sykl a hodil po něm mou botou.

„Zmiz, nebo tě přerazím,“ štěkl táta.

„Zlatíčko, musíš nám to říct, jinak ti nemůžeme pomoct. Co se ti zdálo,“ přemlouval mě Manu. Opět jsem zavrtěla hlavou a snažila se odehnat ten obraz.

„Jdu za tím pitomcem,“ vyhrkl táta, políbil mě do vlasů a vyběhl ven.

„Rory?“ Zvedla jsem hlavu a sledovala smutnou tvář Manu. Bellu jsem neviděla. Seděla za mnou a tiskla mě k sobě.

„Nemůžu,“ špitla jsem. V očích mě pálily slzy.

„Napustím ti horkou vanu. Uleví se ti,“ špitla Bella a jen mě předala do Manu náruče, než zmizela.

„Víš, že jsi moje všechno, že?“ ptal se tiše Manu.

„Já vím.“

„Povíš mi, co se ti zdálo?“

„To nejde. Já – nejde to.“

„V pořádku. Jen mě tím děsíš,“ vzdychl. Kdyby jen věděl, jak vyděšená jsem byla já? Očividně jsem rozrušila nejen Manu, ale i tátu s Bellou, protože když jsem vylezla později z vany, sledovali mě, jak kdybych měla každou chvíli změnit barvu, nebo stav. Ani horká koupel mi nepomohla od ztuhlých svalů a zimnice. Jen mi vehnala trochu krve do tváří, takže jsem nevypadala, jak zombie.

„Je ti líp?“ vyzvídal táta.

„Je mi fajn,“ špitla jsem a usmála se z posledních sil.

Nechápala jsem, proč tak šílím, když to byl jen sen. Jen iluze. Nebylo to doopravdy. Jen hloupá hra, kterou se mnou svádělo mé podvědomí, a já tuhle partii prohrála.

„Máš hlad?“ vyzvídala Leah. Kdybych řekla, že ne, byla by má snaha v tahu. Němě jsem kývla a posadila se vedle zaraženého Setha.

„Sněhurko, já – omlouvám se. Jen jsem se bál,“ špitl a pod stolem mi položil ruku na koleno.

„Ehm,“ odkašlal si táta a Seth dlaň trhnutím stáhl.

„Neochmatávej mi vnučku pod stolem,“ dobírala si ho Bella a spiklenecky na mě mrkla. Proti své vůli jsem zčervenala.

„Fajn,“ vyhrkl Seth a tentokrát mě vzal kolem ramen a přitiskl si mě na horkou hruď. „Lepší?“ vyzvídal se smíchem a Manu po něm hodil kusem housky.

V Sethově náruči bylo teplo a jeho pevné paže, které mě svíraly, sloužily v tuhle chvíli spíš, jako lepidlo. Držely mě pohromadě, ale proč? Vždyť to byl jen sen!

„Jsou tu!“ vyjekla z ničeho nic Leah a vyběhla z domu. Za ní se vyřítila Bella s Manu a táta. Seth zůstal sedět vedle mě.

„Jdeš?“ vyzvídal.

„Nemůžu. Držíš mě,“ odpověděla jsem.

„Já vím a líbí se mi to,“ přiznal se.

„Co?“

„Líbí se mi, že tě můžu držet a ty mě nebiješ,“ objasnil mi.

„Stačí říct,“ vyhrkla jsem a loktem se mu opřela o žebra, abych ho odstrčila.

„To nemuselo být,“ vyhrkl s posledním dechem a uvolnil sevření kolem mých ramen. Okamžitě jsem se opět roztřásla. Vstala jsem, abych zamaskovala zimnici a vyšla z domu, kde mě do očí udeřilo jasné sluníčko a třpyt upírů.

Než jsem se rozkoukala, sevřely mě v náruči ledové paže.

„Skye!“ vyjekla jsem přidušeně a s plnou pusou jejích černých vlasů.

„Promiň, když mě je to tak moc líto,“ vzlykala naprázdno.

„Co je ti líto?“ vyhrkla jsem. Konečně jsem se dokázala orientovat v té záři.

„Skye!“ okřikl ji děda, který se opíral o auto a měl ruce kolem Belly ramen.

„Jo, já vím,“ vzdychla teta a pustila mě z objetí, aby se zamotala do Manu paží. Viděla jsem, jak na mě všichni zírají. Smutně, soucitně. Proč?

„Tak fajn. O co tu jde?“ vyhrkla jsem.

„Pojď se projít,“ řekl Edward a hodil hlavou směrem k lesu. Jednu ruku natáhl směrem ke mně. Začala jsem se bát - hodně bát.

„Neboj se,“ ujišťoval mě táta.

Z poslední vůle jsem se přemluvila k chůzi. Edward mě nejprve políbil na čelo a pohladil po zádech, než jsme vyrazili do lesa. Přestože slunce pálilo do tváře a jaro se pomalinku hlásilo o slovo, bylo vše černé a temné. Možná jsem to viděla jen já.

„Bella mi říkala, co se stalo ráno,“ zašeptal Edward a jakmile to dořekl, vybavila jsem si celý ten sen. Trhl sebou, když jsem opět odkryla verše na kameni.

„Kde jsi k tomu přišla?“ ptal se.

„Nevím. Poslední dobou mě podobné sny pronásledují dost často. V duchu jsem mu přehrála sny s lodičkou a Sethem s Taavettim. Děda se zastavil a upřel na mě smutný pohled. Cítil vše, co já v těch snech.

„Myslíš, že něco znamenají?“ vyzvídal.

„Doufám, že ne,“ vyhrkla jsem zděšeně a neodvažovala jsem se pomyslet, že by to měla být pravda.

„Víš, zlé sny nemusí pokaždé znamenat něco špatného,“ uklidňoval mě.

„Já vím,“ špitla jsem.

„Co Seth?“ změnil okatě téma.

„Co je s ním?“

„Jak jste na tom? Vy dva? Spolu?“

„Nijak. Je to přítel, ale nic víc. Jestli narážíš na tu vlčí věc, tak já s tím nesouhlasím. Ani trošku.“

„Já vím, že ne. Seth měl pravdu v tom, že je to jiné. Není tak silný – ten otisk – jak by měl. Je to tvou podstatou a tím, co jsi. Jen je chyba se tomu bránit. Někdy není jiná cesta, než se poddat osudu, Rory.“

„Co?“ vyhrkla jsem zděšeně.

„Jen říkám, že…“

„Pr! Edwarde, ty mi chceš předhodit Setha? Ty?“ ječela jsem. Nechápala jsem, proč to dělá. To ho o to požádal táta, nebo dokonce Seth? Věděla jsem, že je jeho nejlepší přítel a hodně toho jeden o druhém ví, ale že by zrovna můj dědeček zaprodal vlastní vnučku, kvůli přátelství? Proč mě chtěl dostat od Taavettiho? Proč mě vháněl do náruče Setha, když věděl, že moje srdce a duše jsou u Taava? S ním jediným jsem viděla budoucnost. Proč by mi to Edward předhazoval, kdyby tomu nevěřil? Kdyby neviděl v budoucnosti s Taavettim…

Ztuhla jsem a vytřeštila oči. Edward svraštil obočí v bolestné grimase a propaloval mě pohledem. Sledoval každičkou mou reakci, která se stále nedostavovala.

„Poslouchej mě, prosím,“ žadonil sklesle.

„Mluv,“ špitla jsem.

„Víš, co je lymfom?“ zeptal se. Zavrtěla jsem vyděšeně hlavou.

„Rakovina?“ vydechla jsem neschopna hlasitější reakce. Celé tělo mě brnělo, hlava se mi točila a chtělo se mi zvracet.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 34. kapitola

Jahodové nebe - 36. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 35. kapitola: