Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 32. kapitola

28.06.2010 (13:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3586×

Seth mi moc možností nedal. Mezitím, co jsem seděla na posteli a zírala šokovaně do podlahy, házel moje věci do cestovní tašky. Oblečení, boty, kartáček na zuby…

„V La Push budeš v bezpečí. Ze školy tě odhlásí Jacob hned ráno,“ vysvětloval během balení.

„Nemůžu odjet. Musím to říct Taavettimu. Nemůžu ho tu nechat. Prostě nemůžu,“ panikařila jsem.

„Musíš,“ utnul to.

„Ne, nemůžu. Co když mu něco udělá? To nejde! Rumuni tu ještě nejsou, tak kam se ženeme?“

„Do bezpečí. Musím tě dostat do bezpečí, to je priorita, chápeš? Nediskutuju s tebou,“ vyhrkl, když jsem se nadechovala k dalším protestům.

„Vezmeme ho s sebou,“ vzlykla jsem.

„Zešílela si?“ vyhrkl a přestal s balením.

„Bez něj nejdu, Sethe,“ stála jsem si pevně za svým.

„Fajn, ale teď mi pomoz, jinak se vrátí a my se odtud nedostaneme,“ vrčel. Bylo vidět, že záchrana Taavettiho nebyla v jeho plánu. Naházeli jsme zbytek věcí do cestovní tašky a v garáži jsme sebrali velké lano. Přivázali jsme jej místo popruhů k tašce a vyběhli před dům.

„Ještě tu nejsou. Jdu první,“ vyhrkl a já jen odstoupila do bezpečné vzdálenosti. Seth bouchl. Pomohla jsem mu přetáhnout si upravený batoh na záda a následovala ho do vlčího světa s malým balíčkem oblečení přivázaného k noze.

Kudy? Vyhrkl v myšlence. Rozeběhla jsem se k domu Taavettiho. Bylo něco málo po osmé hodině večerní, když jsem se v křoví u Taavova domu vrátila do lidské podoby. Oblékla jsem se a vyskočila bez rozmýšlení do jeho okna. Stále bylo pootevřené. Nejspíš ještě spal. Vklouzla jsem dovnitř a rozhlédla se po pokoji.

„Taave?“ špitla jsem, protože z přízemí se ozýval zvuk televize. Jenže postel byla prázdná a v koupelně taky nebyl. Že by seděl dole? Vrátila jsem se před dům a z křoví se ozvalo tiché a nervózní kňučení.

„Já se snažím! Vydrž!“ odsekla jsem nasupeně, protože i já z toho byla nevrlá. Přistoupila jsem k hlavnímu vchodu a zazvonila. Chvíli trvalo, než mi mladá dívka z letiště otevřela. Dívala se na mě překvapeně.

„Ehm… Ahoj, já jsem Rory. Přítelkyně Taavettiho. Viděly jsme se tehdy na letišti,“ vyhrkla jsem a dala dívce čas, aby se vzchopila. Měla oteklé oči a flekatou tvář od slz. Nejspíš sledovala nějaký smutný film. Znala jsem tyhle typy dívek, co brečí u každé svatby v televizi.

„Vzpomínám si,“ špitla.

„To je dobře. Ehm, můžeš mi Taavettiho zavolat?“ poprosila jsem ji.

„Nemůžu,“ vyhrkla.

„Ne?“ Byla jsem překvapená její odpovědí. Proč by mi ho nemohla zavolat?

„Není tu,“ dodala.

„Není?“ Vážně jsem si začínala připadat, jako nahluchlá babička.

„Je v nemocnici,“ vzlykla a oči se jí opět zalily slzami.

„Kde!“ vyjekla jsem.

„No, bylo mu celý den zle. Ráno si vzal prášky a pak prospal odpoledne. Když jsme ho šli vzbudit na večeři, byl mimo. Šíleně blouznil a měl vysokou teplotu. Nejspíš podcenil otevřené okno. Spával tak. Prý je zvyklý, ale asi nebyl,“ vzlykala a s každým slovem jsem ji viděla hůř. Polkla jsem naprázdno a cítila sevřené hrdlo.

„Ve které je?“ špitla jsem, jako ve snu.

„V Seattleské národní,“ odpověděla mi a já se ani nerozloučila. Vystřelila jsem od domu, jako jaderná bomba a zmizela za brankou.

Kde je ta nemocnice? Kudy?

Věděla jsem, že Seth mi je v patách. Otočila jsem se, jen abych ho poslala pryč. Nemělo cenu odcházet, když Taavetti se mnou nemůže jít.

„Sethe, nikam nejdu. Sám si to slyšel a já bez něj nemůžu.“ V křoví to zachrastilo a Seth se vynořil ve svých džínových šortkách.

„Rory, neblázni. V nemocnici bude v bezpečí. Musíme jít,“ prosil.

„Ne, musím ho vidět.“

„Fajn, ale tohle je poslední ústupek, jasné? Potom jdeme!“ vrčel. Vzal mě za ruku a rozeběhl se. Nepátrala jsem po tom, odkud zná cestu do nemocnice. Přeci jen byl více místní, než já. Měl to blíž. Já svůj život strávila v Itálii a Španělsku.

„Dobrý večer, jdeme za přítelem. Prý leží u vás,“ vyhrkl Seth, jakmile jsme se zarazili u recepce nemocnice.

„Jméno?“ sykla protivně sestra.

„Čí?“ vyhrkla jsem zmateně.

„Vaše určitě ne, slečno,“ odsekla mi.

„Rory, jdi si sednout, vyřídím to. Jsi mimo,“ požádal mě Seth a ukázal na lavičku dál od pultu. Než jsem se zhroutila na studený plast, byl u mě.

„Máš žízeň?“ ptal se soucitně.

„Ne. Víš kde je?“ vyzvídala jsem, i když bych se momentálně vyrovnala vyschlé Sahaře.

„Jo. Pojď,“ vybídl mě a znovu sevřel mou dlaň ve své.

„Co jsi jí řekl, že nás sem pustí v tuhle hodinu?“ vyzvídala jsem.

„Nejspíš jsem něco málo odkoukal od Edwarda,“ smál se a pozoroval čísla pokojů.

„Omamuješ?“

„To sis ještě nevšimla?“ vyhrkl dotčeně.

„Nějak mi to nejspíš uniklo,“ špitla jsem.

„Tak to musím víc trénovat. Hele, tady,“ Málem jsem vyjekla, když ukázal na dveře.

„Co tu chcete?“ vyhrkl mužský hlas.

„Tohle neomámím,“ panikařil Seth. Muž byl vysoký, široký a odpudivý. Modrý mundur mu byl očividně malý a skrz hranaté brýle měl zlý pohled. „Zkus to ty,“ dodal Seth a postrčil mě dopředu.

„Dík,“ sykla jsem a zářivě se na obra usmála. „Pane doktore, přišli jsme za přítelem, teď jsme se dozvěděli, co se stalo. Jak na tom je?“

„Doktor?“ zašeptal mi udiveně Seth u ucha.

„Pšt!“ okřikla jsem ho tiše.

„Nejsem lékař. Tady nemáte co dělat. Přijďte zítra,“ vyhazoval nás.

„Promiňte, já jen, že vypadáte velice… ehm, doktorsky,“ blekotala jsem. Seth si za mnou jen nechápavě odfrkl.

„Myslíte, jo?“ čepýřil se.

„To se mi snad zdá,“ nechápal Seth.

„Víte, tohle je jeho nevlastní bratr. Jsou na sobě hrozně závislí a on by to nevydržel, kdyby měl čekat do zítřka. Víte, je trošku nemocný,“ špitla jsem a prstem jsem naznačila několikrát kruhy kolem spánku.

„Je retardovaný?“ vyhrkl na plnou pusu obr a Seth tiše zavrčel.

„Trošičku,“ špitla jsem.

„Fajn, jděte, ale jen chvíli,“ špitl obr a otočil se k nám zády.

„Retard? Já?“ vyhrkl Seth, když jsme byli v pokoji.

„Nic jiného mě nenapadlo,“ bránila jsem se. Jakmile jsem se podívala na lůžko, bylo mi jasné, že Taavetti se mnou dnes nejde. Do nosu mu vedly hadičky s kyslíkem, z ruky mu čouhala další a spal.

„Fuj,“ ošil se Seth a zůstal stát u dveří.

„Taavetti?“ špitla jsem u jeho ucha a doufala, že se probudí. „Lásko?“ zkusila jsem to znovu. Taavettiho obočí se nepatrně zachvělo.

„Nefrite můj, slyšíš mě?“ vzlykla jsem. Taav rozespale otevřel oči a několikrát zamrkal.

„Rory?“ řekl nevěřícně.

„Co tu děláš?“ vyhrkla jsem.

„Rekreuju se,“ špitl ochraptělým hlasem. Posadila jsem se na kraj postele a vzala ho za ruku.

„Beze mě?“

„Promiň, příště. Jsem rád, že tu jsi, jen mě mrzí, že to vidíš,“ vzdychl.

„Kdy tě pustí? Co ti vůbec je?“

„Nic mi není. Jen špatná reakce na léky, neboj.“ Svraštila jsem obočí.

„Rory, jdeme!“ vybídl mě od dveří Seth.

„Počkej,“ odbila jsem ho.

„Co tohle tu dělá?“ vyhrkl Taavetti.

„Musíme pryč. Přišla jsem pro tebe, ale teď nikam nejdu.“ Taavetti se spokojeně usmál.

„Ty jdeš se mnou!“ sykl Seth a konečně se odlepil od dveří.

„Nech ji být. Co si sakra myslíš? Nechce jít, tak ji nech a jdi si sám,“ vrčel Taavetti a jeho obličej zrudl.

„Ty mlč. Nenechám ji sežrat upíry. Víš o tom kulové, takže si tu lokej kyslík a my odcházíme,“ odsekl Seth.

„Sethe!“ okřikla jsem ho.

„Upíři?“ vyzvídal zmateně Taavetti.

„Nic to není. Klidně tu můžu zůstat, vážně.“

„Ne, nemůžeš. Jsi královská a já mám své rozkazy od Alfy. Tenhle kyslík tu je v bezpečí. Může přijet, až mu bude líp, no ne?“ Seth se obrátil o pomoc k Taavettimu.

„Rory, i když to říkám nerad, tak má pravdu. Pokud ti jde o život, měla bys jít. Nechci tě tady. Já tu budu v pořádku, vážně. Co horšího by se mi mohlo stát, než tohle?“ Demonstrativně zvedl ruku s kanylou a usmál se.

„Vidíš? Jdeme,“ vyhrkl Seth.

„Sethe, jdi ven. Nech nás chvíli,“ prosila jsem. Protočil panenky a zmizel na chodbě nemocnice.

„Musíš jít. Nechci, aby se ti něco stalo, Polárko moje,“ přemlouval mě.

„Jakmile tě pustí, zavoláš mi a přijedeš. Nemůžu tě tu nechat. Pošlu sem někoho z vlků, ochrání tě.“

„Dobře, pošli mi sem hlídače. Vždycky jsem si přál mít štěně,“ zasmál se.

„To před nimi neříkej, jinak poznáš, co umí,“ uchichtla jsem se.

„Teď už jdi,“ vybídl mě. Přitiskla jsem mu rty na ústa a v krku mě pálily slzy.

Nebreč! Vždyť ho brzo uvidíš, ty hloupá! Nadávala jsem si. Naposledy jsem se usmála a vzala za kliku ode dveří.

„Rory?“ zavolal mě a já se prudce otočila.

„Co?“ panikařila jsem.

„Nic, neboj. Jen ti chci říct, že tě miluju. Hrozně moc tě miluju a všechno mě mrzí,“ zašeptal.

„Taky tě miluju, uvidíme se za pár dní. Počkám na tebe,“ slíbila jsem mu.

„Já se budu těšit, až tě opět jednou sevřu v náruči, Polárko moje nefritová,“ usmál se a v očích se mu zaleskly slzy. Sama jsem se zalykala pláčem. Musela jsem být silná. Vždyť od něj odcházím jen na pár dní, tak proč mi to přijde, jako věčnost?

Bude v pořádku. Pošlu sem Quila, nebo Paula. Ohlídají mi ho. Přeběhla jsem pokoj a ještě jednou ho políbila. Nedokázala jsem se odtrhnout. Musel mě pomalu odstrčit, aby se mohl nadechnout.

„Jdi,“ špitl a já kývla.

Vyklouzla jsem z pokoje a Seth si úlevně vzdychl.

„Mizíme, už teď pěkně hazardujeme. Pojď,“ zašeptal a chytil mě za ruku.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 31. kapitola

Jahodové nebe - 33. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 32. kapitola: