Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 30. kapitola

26.06.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4258×

V neděli ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem. Když jsem otevřela oči, viděla jsem za oknem modré nebe bez mráčků a kousky špiček stromů ze zahrady. I přes ten nádherný pohled jsem byla napjaté a nervózní. Celý týden byl zvláštně laděný. I když jsme si s Taavettim vše vyříkali a byli opět „v líbánkách“, jak tomu on říkal, dnešek byl jiný. Cítila jsem, že se tahle neděle něčím pokazí a úpěnlivě jsem prosila toho nad sebou, aby to přišlo, co nejdéle – nejlépe vůbec.

Protáhla jsem se a ospale zívla. Natáhla jsem se na záda a civěla tupě do stropu.

Byla jsem tu týden a už mi chyběl můj podkrovní pokojík. Chyběl mi i Fido. Musela jsem ho tam nechat. I když jsem se bála, že si ho Emmett dá k večeři. Edward s Bellou mi slíbili, že na něj dohlédnou.

Mrzelo mě, že se od čtvrtka neozvali. Nikdo se neozval. Dokonce i Seth mi přestal volat. Možná, že to vzdal.

Posadila jsem se na posteli.

„Do háje!“ vykřikla jsem vyděšeně a vystřelila z postele, jako jiskra z krbu. Skrčila jsem se v koutě a sledovala zrzku u dveří.

„Konečně se má nová sestřička probudila. Bylo na čase, nemyslíš? Je skoro poledne, spáči. Umírám tu zvědavostí, co jsi zač a ty mě uvítáš tímhle způsobem,“ cukrovala. Srdce jsem měla až v krku.

„Raquel?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Aurora?“ napodobila můj užaslý tón.

„Rory,“ opravila jsem ji.

„Blacková,“ dodala.

„Dante,“ odsekla jsem. Tohle mě přestávalo bavit. Můj srdeční rytmus se uklidnil a já se mohla s klidným svědomím, že se nezhroutím pod třesoucíma nohama k zemi, stoupnout.

„Máš hezké vlasy,“ rýpla si. Měla podobný odstín, jako já. Někdo by mohl říct, že jsme vážně sestry, kdyby její tvář neměla ty fialové duhovky a lačnící výraz po krvi. Nemluvě o pár desítek let více v občance.

„To jsem já. Koukám, že ses tu už zabydlila. To je dobře, protože já na to nemám čas.“

„Nikdo se tě o pomoc neprosí,“ odsekla jsem.

„Stejně by neuspěl,“ ušklíbla se a posadila se na kraj postele.

„Potřebuješ něco?“ vyhrkla jsem protivně, když se neměla k odchodu.

„Jistě, že ne. Já mám vše, co chci.“

„Já momentálně ne. Chci trochu soukromí, takže pokud je to ve tvých silách, jdi pryč.“ Raquel si prohlédla svou ruku a jazykem si přejela po zubech.

„Co když nechci?“ Na to jsem neměla argument. Ona byla upír, který pije lidskou krev. Mnohem silnější, než já. Ani Sněhurka smíšená s upírem mi nedávala tolik síly.

„Jdi pryč,“ sykla jsem znovu. Raquel zkroutila pusu do znechuceného výrazu a vstala.

„Ráno jdeme spolu do školy. Z Finska mě opět vylili. Trošku jsem jim tam udělala chaos.“

„Proč mi to říkáš? Je mi to fuk.“

„Pohádka pro lidi, jasné? Doufám, že nejsi tak pitomá, jak vypadáš,“ odfrkla si a vyšla z pokoje.

„Náno,“ sykla jsem. Věděla jsem, že mě uslyší. Naštěstí to nijak nekomentovala.

Když jsem se odpoledne sešla s Taavettim, tvářil se stejně protivně, jako já.

„Jaký byl den?“ vyhrkla jsem.

„Hm,“ zamumlal.

„Děje se něco?“

„Ne, proč?“

„Jsi divný,“ postěžovala jsem si.

„Hm,“ zopakoval.

„Tak co je?“

„Nic není!“ zvýšil hlas.

„Hm,“ napodobila jsem ho.

„No jistě, tak se ještě uraz. To přesně potřebuju.“

„Nejsem uražená. Jen jsem si chtěla popovídat. Jenže očividně nemáš na konverzace náladu.“

„Promiň, Polárko. Dnes mi není nejlíp, víš? Nejraději bych zalezl do peřin a prospal den.“ Taavetti si promnul oči a protáhl se, než si mě stáhl do náruče a sladce políbil.

„Tak ho prospíme spolu, jo?“ navrhla jsem a oba jsme se zasmáli.

„Víš, že to není špatný nápad? Dům je prázdný. Rodinka odjela na návštěvu k jejich příbuzným,“ culil se.

„Až po vás,“ vyhrkla jsem a vyskočila na nohy. Taavetti líně zaskučel a vstal.

„Jsi jak starý dědeček. Hýbej se trošku. Ty Státy ti moc nesvědčí,“ vysmívala jsem se mu.

„Divné klima,“ odfrkl si.

Cesta nám trvala déle, než by měla. Usínali jsme oba při chůzi – obrazně řečeno. V životě mě myšlenka na postel netěšila víc.

Když jsme v ní nakonec spokojeně leželi, bylo nám oběma skoro jedno, že jsme tam spolu. Jen spát.

„Vrátila se Raque,“ vzdychla jsem.

„Hm,“ zamumlal do polštáře.

„To je ta zrzka, co mi chtěla vysát strýčka,“ objasnila jsem.

„Hm.“

„Řekla mi, že jsem pitomá,“ stěžovala jsem si.

„Hm. Ne..i… pit…á,“ brblal přidušeně.

„Viď, že ne,“ souhlasila jsem.

„Ne.“

Chvilku jsem přemýšlela nad tím ránem a nejen nad ním. Vrtala mi hlavou spousta věcí.

„Jak často volají vaši?“ zeptala jsem se.

„Denně.“ Taavetti se ospale zvedl na loktech a vytáhl tím pusu z polštáře, takže mu bylo opět hezky rozumět.

„Denně?“

„Jo, no, někdy i víckrát. Máma je poděs. Nejspíš beze mě neumí existovat. Táta je jiný. S ním mluvím tak jednou za dva dny. Proč?“ vyzvídal.

„Jen se ptám. Naši totiž už nevolají, víš?“

„To je divný, ne?“

„Jo, to je,“ vzdychla jsem a začínala se bát, jestli se doma něco nestalo. Proč jinak by se neozvali? Co jim tam vyvedla ta zrzavá nána? Nedalo mi to a sáhla jsem do kapsy u bundy, abych jim zavolala já.

„Teď ne, až večer, jo?“ škemral Taav a stáhl si mě do náruče.

„Taavetti, jen jim cinku, co se děje. Bude to chvilička, slibuju.“

„Měli jsme v plánu prospat den, tak se čiň a nepodváděj,“ zasmál se, a políbil mě. Stáhl si mě pod sebe a jeho polibky se zintenzivnily. Propletla jsem mu prsty ve vlasech. Tohle rozhodně bylo porušení plánu, ale nehodlala jsem nic namítat. Prospat den jsme mohli i jindy. Bylo zvláštní, že až tady ve Státech jsem byla schopná ovládat své emoce. Ne úplně, ale silně se to zlepšovalo. Měla jsem dobrou motivaci, proč to zvládnout. V mé choré mysli se už několik dní hřál zárodek budoucnosti. Toho, co by bez sebeovládání nemohlo přijít. První milování. A teď, když jsem měla Taavettiho v náruči a už poněkolikáté odříkávala asexuální formulku, jsem byla svému snu blíž, než jindy.

Táta, táta, táta… Ten fungoval nejlépe.

Taavetti mi zajel rukou pod tričko a v místech, kde se mě dotkl, jsem cítila oheň. Pálil víc, než hejno pekelníků. Hořel. Vzdychl mi u ucha. K mému rozmrzení to neznělo vůbec nadšeně, nebo slastně. Bylo to spíš vyčerpané a unavené. Musela jsem se smát.

„Co jsi dělal v noci, že teď spíš?“

„Spal, ale špatně. Nejspíš si měla pravdu a já ten čtvrtek nastydl. Ráno jsem sotva vstal z postele. Nadopoval jsem se prášky a díky tomu jsem nemusel jet s rodinkou k babičce. Myslí si, že spím,“ culil se.

„Měl bys jít k doktorovi,“ vybídla jsem ho.

„Ne, neměl. Já vím, co to je. Nech to být, jo?“ prosil a skutálel se vedle mě. Hlavu mi zavrtal do vlasů a po chvíli jsem už slyšela jen jeho mělké a pravidelné oddechování.

Mě, na rozdíl od něj, spánek přešel. Nemělo cenu ho budit, aby mi odpověděl na pár otázek. Ležela jsem a opět civěla do stropu, když se dole ozvalo bouchnutí dveří.

O ou, rodinka je zpět, pomyslela jsem si. Co nejopatrněji jsem se vymanila z jeho náruče a přehodila přes něj deku. Cosi zamumlal ze spánku a usmál se. Byl sladký. Otevřela jsem okno a doufala, že nebude nějaký ze sousedů zrovna zírat. Jak by to vypadalo, kdyby od Taava z pokoje skákala holka? Zamířila jsem k Willovi domů. Nemohla jsem tomu říkat domov, protože jsem si tam tak nepřipadala. Mé peklo nejspíš začalo až dnes. K velice „inteligentní“ Claudince přibyla nesmírně „blbá“ Raquel.

Brr!

Když jsem probíhala branou u domu, zatarasila mi cestu vysoká postava.

„Díky bohu, že ti nic není,“ vzdychl Seth a než jsem se nadála, objal mě.

„Pusť!“ vyjekla jsem a odtáhla se.

„Co máš s telefonem? Proč ho máš nedostupný?“ vyhrkl.

„Cože?“ Pak mi to došlo. Vážně je možné, že jsem ten telefon ve čtvrtek znovu nezapnula? To jsem se na něj za tu dobu ani jednou nepodívala?

„Je vypnutý, do háje,“ sykla jsem místo omluvy.

„Proč?“

„Baterie?“ lhala jsem.

„Rory, kdybys jen věděla, jak jsem se o tebe bál! Celá tvoje rodina šílí! Nikdo se ti nemůže dovolat. Alice tě nevidí! Hlídej si to!“ štěkal rozzuřeně.

„Neřvi, vzbudíš krtky,“ sykla jsem.

„Budu křičet. Víš proč? Protože tohle se nedělá. Hrozně jsem se bál, že o tebe přijdu! Že se něco stalo. Jacob mi volal celý pomatený, že jim tři dny nebereš telefony a jsi mimo. Hned jsem sem jel. A ty si nakráčíš, jak kdyby se nic nedělo.“

„Nic se neděje, vážně.“

„Naštěstí.“

„Můžeš jít,“ vyhrkla jsem.

„Pořád se zlobíš?“ zesmutněl.

„Ne, jen si nechci přidělávat problémy.“

„Byl zlý?“ Jeho hlas ztvrdl.

„Ne, jen se mu to nelíbilo. Není se čemu divit.“

„Teď tu není a nejspíš ani nebude, ne?“

„To je jedno.“

„Ne, není. Rory, chci svou poslední šanci ti to dokázat.“

„Sethe, nedělej to prosím,“ skučela jsem.

„Já musím. Musím ti otevřít oči, abys to viděla. Když to uvidíš a přesto řekneš, že mě nechceš, že tvůj otisk není tak silný, stáhnu se. Jen potřebuju vědět, že jsi si tím jista. Úplně jista,“ zašeptal a než jsem mohla cokoliv říct, sevřel mou hlavu ve svých dlaních a spojil naše rty. Bylo to, jako sáhnou do elektrické zásuvky. Dostala jsem ránu, kterou jsem nemohla přežít bez následků… Pitomý, pitomý Seth!

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 29. kapitola

Jahodové nebe - 31. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 30. kapitola: