Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 3. kapitola

18.05.2010 (17:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6827×

Schovávala jsem se za bílým zábradlím mezi patry a sledovala temena dvou hlav.

Určitě o mně věděli. Vždyť to byli upíři. Já jen netušila, jak načít rozhovor, který jsem si v duchu přehrávala milionkrát, než jsem se odhodlala přijít s tím za nimi.

Určitě mi poradí. Oni dva ano.

Kdybych byla doma, mohla bych jít za Bellou a Edwardem. Jenže já doma nebyla. Byla jsem už polovinu měsíce ve Španělsku. Chyběla mi máma s tátou. Bylo tu moc ticho, na upíří dům. Teta se strýčkem mi nechávali volnou ruku. Mohla jsem dělat, co jsem chtěla, kdy jsem chtěla a s kým jsem chtěla.

Mé hodiny vaření se stávaly noční můrou a Skye si ze mě dělala legraci, že jsem se alespoň v něčem podobala mamince.

Já osobně to sváděla na nešikovnost Lucíi. Přeci jen už nebyla nejmladší a tu a tam zapomněla na různé ingredience.

V tomhle jsem byla paličatá po tátovi.

Naopak Manu byl skvělý učitel řízení. Během 14-ti dnů jsem řídila jako profesionál.

Sevřela jsem pevněji laťku zábradlí a zhluboka se nadechla.

Upíři na gauči se nepohnuli.

Cítila jsem se trapně, že o mně ví a já přesto váhám.

„Ehm,“ odkašlala jsem si.

„Ou, ty už jsi vzhůru, zlato?“ vyhrkla Skye a vstala z gauče. Manu na mě pobaveně mrkl a teta se rozesmála.

„Mám dotaz,“ začala jsem dřív, než by se mě zmocnila panika.

„A je to tu. Motýlci a včeličky. To já řešit neumím. Já vás nechám,“ dekoval se Manu pryč. Já jen zírala, o čem to mluví a Skye spadla brada.

„Motýlci?“ špitla jsem nechápavě.

„Co tě trápí,“ změnila téma Skye.

„Jaké to bylo, když si nastoupila poprvé do školy?“ vyblekotala jsem a až teď jsem si uvědomila, jak stupidní otázka to je.

„Víš, já se narodila v době, kdy ženy, nebo dívky do školy nechodily. Proto, když jsem konečně mohla jít, byla jsem nadšená,“ usmívala se. „No jistě, hrozně jsem se bála, co na mě řeknou spolužáci, jestli se nebudou moc vyptávat a kdesi cosi,“ dodala. Nejspíš si všimla mé zahanbené tváře.

„Já se bojím, že provedu nějakou botu,“ vzdychla jsem rozmrzele.

„No a? Co by se ti asi tak stalo? Strážci tajemství by ti urvali hlavu?“ Začaly jsme se obě smát.

„Já se chci taky smát! Očividně je už po přírodopise, tak co? O čem byla řeč?“ vyzvídal Manu a jeho hlava se objevila v otevřeném okně.

„No, mluvili jsme o velikostech…“ vysvětlovala Skye.

„Co? Skye, s Rory nemůžeš řešit velikosti, ještě je brzo, neber jí iluze,“ káral tetu Manu. Nechápavě jsem se podrbala na temeni.

„… strachu!“ doplnila Skye a vytřeštila oči.

„No jistě,“ blekotal Manu, „čeho jiného taky, že?“ odkašlal si a oknem skočil do domu.

„Máme i dveře,“ zasmála se teta. Když ji Manu políbil, odvrátila jsem se. Stále jsem se v těchto situacích neuměla chovat. Styděla jsem se, jako kdyby líbal mě.

Kéž by mě taky někdo takhle líbal. Ne, raději ne. Určitě bych to dělala špatně. Ztrapnila bych se. Nikdy nechci polibek, jako to dělal Manu se Skye. To bych nedokázala.

„Strach je normální. Ehm, čeho že se bojíme?“ vyzvídal.

„Bojíme se nové školy,“ objasňovala jsem.

„Jenom?“ vyhrkl dřív, než ho teta stihla zadržet.

„Jak jenom?“ přeskočil mi hlas o oktávu.

Pro něj to bylo jenom, pro mě to bylo to nejhorší.

„Manu, Rory byla do téhle chvíle zvyklá, že ji učila Esme nebo Carlisle. Nikdy nebyla v kolektivu lidí. Vždyť taky, jak by se do něj dostala? Je logické, že se bojí. Kdyby se nebála, bála bych se o ni.“

„Já se nebál. Bylo to fajn. Moc rád vzpomínám na svůj první den ve škole. Seděl jsem se Salvatorem a neustále jsme od sebe opisovali písmenka,“ smál se.

„Jenže to ti bylo šest let, lásko. Nešel si na střední a nebyl si upír,“ utnula ho Skye.

„To je pravda. Já vlastně od své přeměny ve škole nebyl,“ drbal se na hlavě a krčil omluvně rameny.

„Nebyl?“ vydechla jsem šokovaně.

„Ehm, ne. Nějak jsem to vystrnadil ze svých potřeb. Já si ta školní léta užil, jako člověk. Proč se tam vracet?“

„Kvůli tomu, že je to už víc, jak dvacet pět let?“ nabídla mu důvod Skye.

„Tolik?“ vyhrkl. „No, tak kterou školu si dáme, kytičko?“

Skye protočila panenky a omluvně se na mě usmála.

„Dělám z komára velblouda, co?“ špitla jsem směrem k Manu.

„Vlastně neděláš. Jen nevíš, do čeho jdeš. Já to chápu, ale stejně, jako budeš muset naučit Fida čůrat venku, musíš se naučit pohybovat mezi normálními lidmi,“ vysvětloval.

Nevím, jak to dělal, ale bylo mi hned líp.

„Fajn, dámy mého srdce, budeme se ještě bát, nebo si dáme výlet na vlnách?“ mrkl na nás po chvíli ticha.

„Vlny!“ vykřikla jsem nadšeně.

„Snídaně!“ opravila mě Skye. Došlo mi, že dostala stejně, jako každý rok instrukce od mámy, že musím jíst.

„Nemohla bych to jednou vynechat?“ prosila jsem. Vyhlídka plavby na malé bárce Eternidad mě lákala tak moc, že snídaně by jen prodlužovala má muka.

„Chytnu ti po cestě králíka,“ mrkl na mě Manu a kráčel z domu.

„No to ne, Manu, nezlob. Musí se najíst normálního jídla,“ dohadovala se Skye.

„Vždyť to páchne! Budeme to tu větrat čtrnáct dní. Jedna vajíčka a měsíc smrad.“

„Skye, prosím,“ škemrala jsem. Skylar se zvedla z gauče, vběhla do kuchyně, a když se vrátila, vrazila mi do ruky kus pečiva.

„Buď to sníš ty, nebo ryby. Snídani si dostala. Úkol splněn,“ mrkla na mě. Rozzářila jsem se.

Když jsme stáli v přístavu, vzpomněla jsem si, jak jsem Eternidad vídávala ve svých snech. Velkou, monumentální loď, jako z romantických filmů. Palubu sněhově bílou a tetu se strýčkem, jak leží na dece a pijí šampus. O to víc byla realita krutější.

Malá loďka, kde se tři lidi skoro nevešli. Podpalubí jen s ložnicí a malým vařičem. Paluba tmavě hnědá od opotřebení. Jenže teta ji ve svých večerníčcích popisovala jako něco neuvěřitelného a mně došlo, že pro ni byla neuvěřitelná. Postupem času jsem si tu kocábku oblíbila. Neptala jsem se, proč si nepořídili novou Eternidad. Větší, lepší, luxusnější, když byli bohatí. Nejspíš by se mi stejně jen vysmáli.

Rozdrolila jsem rohlík, jakmile jsme se dostali dvě míle od pobřeží. Bylo zataženo, takže jsme se nemuseli bát slunce.

Teta seděla na okraji lodě a Manu ji pozoroval od kormidla.

Připadala jsem si tam navíc. Bylo to divné. Loni mi s nimi bylo neuvěřitelně dobře a letos? Neustále jsem se odvracela, rudla nebo se necítila ve své kůži. Přišlo mi, že po sobě koukají víc, než normálně. Nebo jsem si toho nikdy nevšímala?

„Jdeš plavat, kočko?“ vytrhl mě z úvah Manu a soukal se z trička. Opět jsem se odvrátila.

„Ehm, asi ne.“

„Co je?“ vyhrkla Skye, která si všimla mé reakce.

„Nic,“ lhala jsem.

„Jdu sám, pusu dámy,“ křikl a políbil si dlaň. Náznakem pak rozeslal svůj polibek vzduchem přímo k nám. Trapas.

„Rory, něco se děje? Něco víc, než to se školou? Něco s Manu?“ vyzvídala.

Uvědomila jsem si, jak moje reakce mohou vypadat.

„Ne, Manu je v pohodě. To já. Připadám si divně. Nějak víc si všímám toho, co se kolem děje. Vždycky jsem to brala, jako fakt. Jenže teď to je divný,“ blekotala jsem.

„Divný?“

„No jo, ty a Manu. Buď jste se do sebe znovu zamilovali, nebo jsem si těch vašich cukrových chvilek začala všímat až teď.“

„Cukrových chvilek? Ou, ty se cítíš trapně, když se políbíme nebo se on svlékne? Rory, to mě mrzí. Kdybych to věděla…“ omlouvala se. Jenže já se cítila hůř. Trapněji, že si stěžuju na jejich lásku. Měla jsem mlčet.

„Kdybys to věděla, co by to pomohlo? Skye, chováte se normálně. Jen moje hormony se nejspíš plaší,“ zasmála jsem se s návalem hysterie.

Dívala se na mě podezíravě. Nejspíš jsem ji pěkně vyděsila.

Loď se rozhoupala a Manu vpadl na palubu. Zasekla jsem se na jeho mokré hrudi. Ležel tam se zavřenými víčky a usmíval se.

„Ehm,“ odkašlala si Skye. Trhla jsem sebou a zrudla. Do pytle! U tohohle mě neměla chytit.

„Měly jste jít se mnou. Bylo to perfektní,“ culil se Manu.

„Obleč se, porno hvězdo,“ sykla na něj Skye. Na mě se potom jen omluvně usmála. Zavrtěla jsem hlavou.

„Obléct? Pche! Ještě bych si naopak odlehčil. Ty kalhoty jsou těžký,“ smál se.

Nevěděla jsem, kam s očima. To mi dělá ten upír schválně? Očividně i Skye byla nesvá.

„Manu, obleč se. Rory je z tebe nervózní,“ sykla.

No, to je skvělé! To mi chybělo.

Manu se konečně přestal smát. Opřel se o předloktí a upřel na mě svůj pohled. Byl překvapený.

„Skye!“ okřikla jsem ji.

„Omlouvám se, zlato, ale jinak to nešlo. Manu, vezmi si prosím to tričko. Ta holka je na rozpacích. Už to není dítě. Ovládej se,“ prosila ho. Nebyla zlá nebo rozkazovačná. Jen důrazná. Bylo mi vážně trapně. Manu ani necekl a přetáhl si přes hlavu tričko. Namířil Eternidad do přístavu a na lodi zavládlo ticho.

Přemýšlela jsem nad tím, jaké to bylo loni. Koupání, lovení, smích, legrace. Nevadily mi jejich polibky. Nevadil mi polonahý Manu. Podívala jsem se na Skye. Sledovala jeden bod na palubě a nejspíš se toulala ve svých myšlenkách. Zajímalo by mě, nad čím přemýšlela ona.

Manu sledoval okolí. Poprvé, co jsem ho znala, jsem ho viděla bez úsměvu. Bolelo to. Tohle jsem nechtěla. Skye to určitě taky nechtěla. Snažila se mi pomoct, jen nejspíš zvolila špatná slova. V přístavu vyskočil z lodě.

„Z toho koupání mi vyhládlo, přijdu večer,“ křikl přes rameno a zmizel. Zasténala jsem.

„Proč si to řekla?“ skučela jsem.

„Chtěla jsem ti pomoct,“ bránila se smutně.

„Já vím. Jenže jsme mu ublížily. Spíš já mu ublížila,“ skučela jsem.

„Zvládneš dojít k Lucíe? Večer tě vyzvedneme. Musím za ním,“ ptala se mě.

Bylo mi jasné, že kdybych řekla, že ne, doprovodila by mě až domů, ale byla by nepoužitelná. Tohle bylo lepší. K Lucíe trefím.

Kývla jsem a Skylar mě po jemném polibku na čelo opustila.

Cesta k Lucíině domu nebyla složitá. Jen pořád rovně po pláži a potom dva kilometry do centra ostrova. Než jsem napočítala do tří, byla jsem tam.

No dobře, možná víc, než do tří.

Lucía mi uvařila čaj a dlouho jsme si povídaly. Bylo to fajn. Jen jsem se nedokázala zbavit dojmu, že tohle mělo být se Skye a Manu. Ne s padesátiletou Lucíou. Měla jsem ji ráda, jen jsem si takhle chtěla povídat s nimi. Očividně se vše změní.  A nejhorší bylo, že jsem věděla, čí je to vina.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 2. kapitola

Jahodové nebe - 4. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 3. kapitola: