Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 25. kapitola

21.06.2010 (14:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4298×

„Cože? Dnes?“ vyhrkla jsem do sluchátka.

„Už to nevydržím. Pořád to odkládáš. Měli jsme se sejít v pondělí. Nic. V úterý jsi mi preventivně nebrala telefon, což máš u mě mimochodem schované,“ vztekal se Seth.

„Byla jsem vlk,“ ospravedlňovala jsem se.

„Tak dlouho?“ vyzvídal.

„No a?“

„Co se stalo?“

„Neptej se, prosím,“ skučela jsem.

„Chci to vědět, jsem nejlepší přítel, nebo ne?“

„Pandořina skříňka – nevyzvídej,“ prosila jsem. Bylo mi trapné mu to říkat.

„Rory, já to nikde nepovím,“ zkoušel to dál.

„Ne! Nech toho, ještě chvíli a víš, co se stane,“ vrčela jsem.

„Fajn, už mlčím a neptám se,“ sykl.

„Neptej,“ ujišťovala jsem ho.

„Jen nadzvedni víčko, malinko,“ škemral nanovo.

„Sethe!“ křikla jsem.

„Dobře, dobře. Myslím si své,“ odfrkl.

„Mysli si, co chceš.“ V hlavě mi začal hlodat červíček pochybností. Co ho asi napadlo?

„Myslím,“ smál se. To se mi nelíbilo. Co ho mohlo tak pobavit?

„Jakou máš teorii?“

„Moje Pandořina skříňka,“ vysmál se mi.

Mizero! Pomyslela jsem si. Věděl, jak na mě.

„Řekni mi to,“ prosila jsem.

„Ne! Moje!“ provokoval.

„Taky ti to potom povím,“ nadhodila jsem.

„Dobře,“ odpověděl moc rychle.

„Jsem jedno ucho,“ tetelila jsem se.

„Nemusíš. Šetři si ho na večer. Kolem šesté se sejdeme v kavárně Starbucks. Tam se to dozvíš, Sněhurko,“ vybrebentil spěšně a telefon neslušně ohluchl. Zírala jsem do prázdna s telefonem u ucha a pusou dokořán. Jako ve snu jsem střelila pohledem po budíku. Půl páté! Cože? Jak se chce z La Push dostat během hodiny a půl do Seattlu? Cesta trvá kolem tří hodin autem. To nemá šanci stihnout. Ani náhodou. Nebo ano? Preventivně jsem se šla osprchovat a upravit.

Když mi horká voda padala na unavenou tvář, přemýšlela jsem. Dnes byla středa a Sethovi jsem nelhala. Sněhurka mě ovládala celé úterý. William musel volat do školy a omlouvat mě, když si všiml Bílé vlčice na zahradě mezi stromky. Došlo mu to – kupodivu. Až se západem slunce jsem byla schopná se uklidnit a vrátit mezi lidi. Západ sluníčka bylo něco neskutečného. Uklidňovalo mě to, osvobozovalo a dávalo novou naději, že zítřejší den bude lepší.

Nebyl.

Taavetti kolem mě chodil, jak duch. Nedotýkal se mě, nelíbal mě, nemluvil. Nejspíš se zlobil a měl na to právo. Vždyť jsem ho opět málem sprovodila z povrchu zemského. Já a moje city. Nedokázala jsem najít vhodná slova. Uznala jsem, že je někdy lepší mlčet. Pro mě to nejspíš bylo ten den.

Vypnula jsem vodu a smotala si vlasy do ručníku. Zabalila se do měkkého županu a v pokoji zmáčkla na přehrávači „play“. Místností se rozlila počáteční melodie skladby od Daniela Crippse, Emotional song. Ta hudba mě uklidňovala do chvíle, kdy se mi před očima mihl obraz kluka s kytarou v ruce a těma nejsmutnějšíma očima, které svět nosil. Jeho prsty hladily krk a jemně laskaly struny. Ta vidina mě překvapila, protože jsem ve skutečnosti nikdy Taavettiho neviděla hrát. Škoda. Určitě to bylo lepší, než tahle vize. Jenže uslyším to někdy? Po dnešku nejspíš ne. Píchlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla na jeho zmučený výraz ve tváři. Neustále jsem ho zraňovala, ubližovala mu a čím víc jsem se snažila to nedělat, tím spíš se mi to dařilo. Hazardovala jsem s jeho křehkým životem. Stejně, jako kdysi Edward s Bellou, nebo Skylar s Manu. Bylo to snad v rodině? Teta Skye s Manu nebyli genetická rodina, ale jakoby se stalo. Patřili k nám, stejně, jako ostatní.

Rozmotala jsem ručník na hlavě a začala si pročesávat vlasy. V myšlenkách jsem se stále toulala u uplynulých dní. Oproti Finsku jsem tu měla vážně klid. Claudia neustále obcházela kosmetická studia, nebo se nakládala do bylinkových koupelí. Zbytečně. Byla upír. Nepotřebovala hydrataci, nebo depilaci. Will chodil šmírovat do městského bazénu polonahé holky, nebo se jen tak brouzdal po Seattlu a okukoval majetek lidí. Byli bohatí, mohli si to dovolit, jenže to by přišel o své koníčky. Díky nim jsem měla svůj osobní prostor. Možná až moc velký, jelikož tu nebyl nikdo, kdo by mě vyslechl, nebo mi poradil. Byl tu jen Taavetti, kterému jsem nemohla říct, co se uvnitř mě děje, protože se to týkalo jeho.

Odložila jsem hřeben a sáhla opět po mobilu.

„Už ti chybíme?“ ozval se ve sluchátku Belly hlas a mě do očí vyhrkly slzy.

„Hrozně moc, babičko,“ vzlykla jsem.

„A jé, to jsem nechtěla, srdíčko. Neplakej, copak se děje?“ panikařila.

„Nejspíš jsem právě zjistila, že jsem udělala osudovou pitomost,“ špitla jsem.

„Člověk jich udělá za život spoustu, Rory. Upír možná ještě víc. Ty pitomosti jsou od toho, aby ses z nich poučila. Příště ji už neuděláš, nebo si ji spíš víc promyslíš.“

„Jak to můžeš vědět? Vždyť ani nevíš, co jsem provedla.“

„Určitě to nebylo nic, co by se nedalo zpravit,“ tišila mě.

„Měla jsem zůstat s vámi,“ vyhrkla jsem.

„Brzy tu opět budeš. Prožiješ si vlastní průšvihy, bez našeho zásahu a pak se vrátíš. To sis přála, nebo ne?“

„Proč to od tebe zní, tak jednoduše?“

„Protože to je jednoduché,“ smála se.

„Chybíte mi,“ vzdychla jsem.

„Všichni?“ Věděla jsem, kam tím míří a musela jsem se pousmát.

„Jo, všichni. I on,“ přiznala jsem.

„On je nejprotivnější chlap pod sluncem. Chodí tu, jak tygr a neustále se vyptává, kdy budeš volat, kdy přijedeš, jestli dorazíš na jarní prázdniny a co si říkala v posledním rozhovoru. On tě miluje, i když jste pořád v sobě. Jste si moc podobní, Rory.“

„On má snad telefon, tak může zavolat, ne?“ sykla jsem.

„Rory, ty máš taky telefon, nebo ne? Jak jsem řekla, jste stejní a proto se jeden z vás musí zapřít, aby udělal první krok.“

„No, já to nebudu,“ odsekla jsem paličatě.

„Jistě, že ty ne!“ zhrozila se Bella pobaveně.

„Je tam někde?“ vyzvídala jsem.

„Je v kuchyni, proč?“

„Dáš mi ho?“ pípla jsem. „Chci mu jen říct, že jestli čeká na můj krok, plete se. Že ho neudělám, protože to není moje vina,“ dodala jsem.

„Neměla bys s ním mluvit, Rory. Přeci neustoupíš svému otci. Nech ho ještě shodit pár kilo, než s ním promluvíš,“ vymlouvala mi to Bella pobaveně.

„On hubne?“ vyhrkla jsem vyděšeně.

„Trošku. Přestal jíst, paličák.“

„Hladovka? Dej mi ho,“ prosila jsem. V telefonu to až moc rychle zarachotilo a ze sluchátka se ozval mužský hlas.

„Chceš se omluvit?“ vyhrkl bez pozdravu.

„Omyl. Chci ti vynadat. Proč si přestal jíst?“ syčela jsem.

„Já nepřestal jíst. Kdo ti to řekl? Já a přestat jíst?“ Došlo mi, že mě Bella převezla. Možná si vymýšlela i s tím tygrem.

„Fajn,“ odsekla jsem.

„Fajn,“ pitvořil se táta. V telefonu nastalo trapné ticho. Měla jsem šanci. Mohla jsem se mu omluvit a vyhnout se pohledu do jeho vítězoslavné tváře. To bych mohla zvládnout.

„Omlouvám se, já…“ vyhrkla jsem a z telefonu se ozvalo úplně to samé ve stejnou chvíli.

„Hodně jsem přemýšlel, Rory. Zasloužil bych si minimálně oslí uši a kopanec do zadku, jak jsem se choval. To jsem nebyl já. Nevím, kdo to byl a co mě posedlo, ale to jsem nebyl já.“

„Já vím, táto,“ vzlykla jsem. Bylo to moc jednoduché, jakoby někdo mávl kouzelnou hůlkou a já na vše zapomněla. Možná, že se to jen odsunulo hodně daleko, ale tenhle tíživý balvan, který mi spadl z hrudníku, odnesl i kus té žluče.

„Choď si třeba s oběma, je mi to jedno – tedy, víš, jak to myslím,“ blekotal.

„Já jdu dnes na kafe se Sethem,“ vyhrkla jsem. Neměla jsem nejmenší tušení, proč mu to říkám.

„To je báječný, pozdravuj ho, ano? On přijel?“

„No, máme se sejít za…“ odmlčela jsem se a očima hledala hodiny. „Do prčic, za dvacet minut! Tati, já musím jít. Jsem ještě v ručníku a vůbec nevím, kde je ta kavárna Starbucks. Sakra, sakra, sakra, co si mám vzít?“ panikařila jsem a bylo mi jedno, že se na oblečení ptám táty.

„Ehm, dám ti Alice,“ vyhrkl. „Brzy se ozvi, mám tě rád,“ dodal a já ztuhla.

„Rory?“ ozvala se Alice.

„Vážně to řekl?“ vyzvídala jsem.

„Jo, řekl. Divné, co?“ smála se.

„Teto, pomoc. Mám deset minut na oblečení. Netuším, co si vzít.“

„Kam jdeš?“ vyptávala se.

„Teď není čas řešit, kam jdu. Potřebuju se obléct. Co legíny s tunikou?“

„Potřebuju místo, kam jdeš. Podle toho tě obleču. Uznej, že nemůžeš jít v čemkoliv. To ses nic nenaučila? Tunika? Legíny? Jdeš cvičit?“

„Nejdu, jdu do kavárny Starbucks. Se Sethem.“

„Rande?“ vyhrkla. Zarazila jsem se. Nemohlo to být rande. Já měla svého přítele. „Dobře, neodpovídej. Vezmi si ty černé džíny a rubínovou košili s černým blejzrem. Někde tam máš i šátky. Najdi si ten červený s černými kvítečky, co si dostala k narozeninám. Vlasy nech, jak jsou a obuj si kozačky. Ty vysoké, do kterých chováš nohavice,“ nabádala mě mezitím, co jsem se prohrabovala šatníkem.

„Skvělé, díky,“ vydechla jsem po chvíli, když jsem se prohlížela v zrcadle.

„Vypadáš skvěle,“ vzdychla.

„Jak to můžeš vědět? Nevidíš mě,“ vyhrkla jsem.

„Ehm, vidím Sethovu reakci, Rory.“

„To jsi mě moc neutěšila,“ roztřásla jsem se. Proč?

„Bude to všechno dobré, zvládneš to. Úplně všecičko, neteřinko,“ uklidňovala mě a já měla pocit, že mluví o něčem, co já teprve zjistím.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 24. kapitola

Jahodové nebe - 26. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 25. kapitola: