Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 23. kapitola

19.06.2010 (08:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3802×

Taavetti měl hlavu v dlaních a hořekoval nad uplynulým dopolednem.

„Že já blbec jel!“ vztekal se.

„Něco se děje?“ vyzvídala jsem s plnou pusou jablka.

„Něco? Něco! Děje se všechno! Já si myslel, jak neumím anglicky,“ odfrkl si.

„Mluvíš dobře.“

„To je to. Jen dobře mi tu nestačí. Nemám nejmenší ponětí, o co šlo. Nerozuměl jsem těm profesorům ani polovinu. Tohle nedám.“

„Jo, dáš. Pomůžu ti. Chce to jen cvik.“

„Tobě se to mluví. Od malička se učíš jazyky. Umíš italsky, finsky i anglicky.“ Kdyby věděl, že k tomu ovládám ještě španělštinu, francouzštinu a portugalštinu s češtinou, nejspíš by to bylo horší.

„Ty umíš anglicky, finsky a německy,“ utřela jsem ho.

„Jo, jenže v jaké úrovni?“

„V dobré úrovni. Není to tak zlé. Jen jsi v novém prostředí. Zvládneme to. Budeme trénovat,“ ujišťovala jsem ho.

„Vidíš, co pro tebe dělám?“

„Pro mě?“ Překvapila mě jeho otázka.

„Jo, kdybys nejela, nejel bych.“

„No promiň,“ odsekla jsem dotčeně.

„Omlouvám se. Já jen, že jsem z toho vážně mimo. Jen se podívej na moje poznámky,“ sykl a podstrčil mi své desky. Kromě občasného slůvka mě zaujal obrázek v rohu papíru.

„To jsem já,“ vydechla jsem úžasem nad tou podobou.

„Co?“ nechápal, dokud jsem prst nezabodla do výkresu. „Jo, tohle. No, to jsi ty.“ Zrudl a konečně se usmál. „Vidím tě všude, když ne, tak si tě prostě namaluju,“ vysvětloval a vytáhl jiný sešit. Rozevřel jej na jedné stránce, kde byla má tvář přes celý list.

„Páni,“ vydechla jsem.

„Ujde to. Živá jsi krásnější. Nestíhal jsem se věnovat té tváři a zároveň poslouchat výklad.“

„No a jsme u toho. Tady je zakopaný pes,“ smála jsem se.

„Spíš vlk,“ podotknul a otočil list v sešitě. Tentokrát na mě zírala Bílá vlčice se zeleným pohledem. „Jediná pastelka, kterou mám,“ smál se.

„Je to nádherný,“ chválila jsem ho.

„Co kdybychom odpoledne udělali pár fotek?“ navrhl.

„To by šlo. Pustí tě?“

„Jistě. Jsou hrozně fajn. Dali mi vycházky do půlnoci. Paráda. Jen musím mít hotové úkoly a tak.“

„Jsou hodní,“ culila jsem se.

„Co Dante? Jací jsou?“

„Jsou jako já. Tedy spíš jako moje třetina. Edward se Skye je znají,“ vysvětlila jsem a převyprávěla mu celý příběh.

„Možná bychom to měli zabalit a vrátit se,“ navrhl.

„Bojíš se?“

„Jistě, že ne! Jen chci pryč,“ smál se.

„To já taky, ale nejde to. Edward říká, že se není čeho bát. Že nemají důvod mi ublížit. Will je cvok. Oslovuje mě princezno a…“

„Princezno? Proč?“ Došlo mi, že Taavetti nezná příběh Třech trůnů, jak se o tom vypráví v upířích legendách.

„Moje rodina převzala střežení tajemství. Dohlíží na dodržování pravidel a zákonů.“

„Vy máte zákony?“

„Jen pár. Jenže se sesazením Volturiových se hodně změnilo.“

„Koho?“

„Volturiovy byla královská rodina před námi. Byli zlí. Ničeho si nevážili a ubližovali. Málem zabili i moji rodinu. Nessie, moje máma, je poloupír, to víš,“ odmlčela jsem se a Taavetti kývl. „Pro ně to bylo něco neslýchaného. Chtěli nás povraždit. Táhlo se to dlouho, dokud se mamka nerozhodla, že tomu sama udělá přítrž a neodjela do Itálie, kam se za ní vypravil zbytek rodiny. Servali se a naši vyhráli.“

„To je jak fotbal,“ zasmál se Taav.

„No, to nevím. Prostě je rozervali a byl klid, jenže poté museli převzít korunu. Bella, Edward a Jacob se toho ujali. No a Will ví, že jsem dcerou vlčího krále.“

„Proto princezna, už chápu.“

„Je to cvok, jak jsem řekla,“ odfrkla jsem si a znovu se zakousla do jablka.

„Už sis našla přátele?“ vyzvídal. Přimhouřila jsem oči a v hlavě se mi zrodil zákeřný plán.

„Jistě. Je tam jeden kluk, víš? Je hrozně hezký a pořád se na mě usmívá. Má hnědé oči, prostě krása. Kdybys ho viděl,“ vzdychla jsem. Taavetti mlčel a šokovaně si mě prohlížel.

„Aha,“ špitl. Čekala jsem větší reakci.

„To je vše?“

„Co víc dodat? Měl jsem s tím počítat. Není divu, že ses zakoukala. Američani jsou krásní. Ví, co se nosí a dokážou oblbnout holku, nebo kluka. Včera, když jsem o tom večer v posteli mluvil s Wendy…“

„V posteli?“ vyhrkla jsem, až nadskočil.

„Máme společný pokoj,“ vysvětlil.

„Děláš si legraci? Tohle se mi nelíbí!“ vrčela jsem. Ukousnout té blondýně hlavu se mi stalo prioritou číslo jedna. Mrcha, co má co lézt s mým přítelem do pelechu? Nebo do jednoho pokoje?

„Ty sis začala, Polárko,“ smál se. Než jsem ho stihla kousnout do krku za hloupé vtipy, vyhnalo nás zvonění do druhé části dne. Taavettiho úsměv zmizel stejně rychle, jako osazenstvo jídelny.

Za celý den jsme spolu měli jedinou hodinu společnou. Dnes byla na úplném konci dne, což bylo dobře, jelikož jsme poté mohli odejít rovnou a nemuseli na sebe čekat.

Na chlípné pohledy spolužáků jsem si ten den nezvykla. Chyběl mi tu děda, který by tomu všemu dal tu správnou korunu a – světe div se, že to říkám – chyběl mi i táta. Jeho reakce na pohledy mladých. Jeho ochranitelská gesta a slova. Jenže pokud bych tu chtěla tyhle dva, musela by tu být i Bella se zbytkem rodiny. Emmett, Alice, Rosalie, Jasper. Všichni mi chyběli. Jejich vtípky u obědů. Dávení, smích, jídlo. Spousta jídla, které jsem stihla spořádat s tátou a mámou. Ta mi taky chyběla. Asi. Napadlo mě, že bych jí mohla večer zavolat, až budu v posteli. Minulou noc jsem spala špatně. Znervózňovala mě přítomnost Willa s Claudií a chyběl mi babiččin noční polibek na spánek. Honily mě noční múry a neustále jsem vedle sebe někoho cítila. Blázen!

Těsně před poslední hodinou mi zazvonil mobil.

„Slyším,“ křikla jsem přes hluk v chodbě a druhé ucho si zacpala.

„Budu se muset naučit, nemít to sluchátko tak blízko u ucha, když se ohlašuješ. Jinak budu v šedesáti nosit naslouchátko, lásko,“ smál se Seth.

„To neříkej,“ sykla jsem.

„Ok, tak už to neřeknu. Komu by se chtělo mít naslouchátko, co?“ provokoval.

„Já myslela to druhé,“ odbyla jsem jej. Taavetti už čekal před učebnou.

„Co bylo to druhé?“

„Lásko,“ ujasnila jsem a Taavettiho tvář se zakabonila.

„Ano, miláčku?“ cukroval.

„Co?“ vyhrkla jsem.

„No, řeklas mi, lásko, tak se tě ptám, co potřebuješ.“

„ Jsi vtipný, asi jako táta po ránu,“ vrčela jsem.

„O ho!“ vyjekl. „Ty mě budeš urážet? Jacob není vůbec vtipný. Teda, to jsem si nezasloužil. Psa ti zachráním, milý jsem, hodný jsem, chci tě pozvat na to kafe a ty jedeš pecky,“ vzlykal na oko.

„Ahoj, krasavče,“ pozdravila jsem Taavettiho, když jsem k němu došla. Jemně jsem ho políbila na rty.

„Jé, to si nemusela. Ale dík,“ odpovídal mi Seth do telefonu.

„Ahoj, Polárko,“ špitl Taav.

„To nebylo na tebe!“ sykla jsem.

„Tak pardon,“ vyhrkli oba unisono.

„Ne ty, ale on,“ objasňovala jsem.

„Já?“ řekli opět jednohlasně.

„Krasavec byl na Taavettiho,“ zavrčela jsem.

„Pche!“ odfrkl si Seth v telefonu a Taavetti se kouzelně usmál.

„Hele vlčíku, musím končit, mám hodinu.“

„Kdy bude to kafe, Sněhurko?“ vyzvídal.

„Nevím, někdy cinkni,“ rozesmála jsem se a zavěsila.

„Seth?“ špitl Taav.

„Hm,“ culila jsem se.

„Povíš mi už konečně, co je to ten otisk?“ šeptal, aby ho neslyšeli procházející spolužáci.

„Ou,“ zasténala jsem.

„Ne ou, ale jupí!“ opravil mě.

„Jupí ou,“ zkusila jsem to.

„Bez ou,“ prosil.

„Jupí bez ou,“ rýpla jsem.

„Jednou mi to povíš, holka,“ ujišťoval mě.

Jo, jednou budu muset, přiznala jsem si a vplula do jedné z lavic. Z hodiny jsem toho moc neměla. Má hlava byla zahlcena mořem problémů, které jsem chtěla nechat ve Finsku. Bohužel mi došla velice podstatná věc. Před problémy jsem neměla šanci utéct, ani před životem, který se mnou hrál už předem prohranou šachovou partii. Nesnášela jsem šachy a možná proto jsem prohrávala. I když jsem před svou starostí zabouchla dveře, věděla jsem, že jednou přijde den a já – chtě nechtě – je budu muset otevřít a ty problémy, které jsem tam nechala, řešit. Zbývalo mi jediné. Doufat, že to ještě nějaký pátek počká.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 22. kapitola

Jahodové nebe - 24. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 23. kapitola: