Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 2. kapitola

17.05.2010 (11:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5210×

Dvanáct párů očí sledovalo malý uzlíček pod nimi, zamotaný v dece.

„Fuj,“ ucpávala si nos Rose.

„Jste si jistí, že je to pes?“ špitla Esme a hledala odpovědi u svých dětí.

„A tohle mám jíst?“ šílel Emmett.

„No, ani omylem!“ přeskočil mi hlas o oktávu z přívalu šoku.

„Tak na co to teda je? Na okrasu těžko, je to šeredný,“ pokračoval Emmett.

„Aby si měl Jake s kým hrát,“ smál se Edward.

„Ha, ha. Vtipný. Co to vůbec je za odrůdu?“ ujasňoval si Jacob a drbal se na temeni hlavy.

„Vlkodaf, a není to odrůda, ale plemeno,“ konstatovala Skye.

„Fuj,“ zopakovala Rose.

„To je vtipný,“ usmívala se Bella.

„Ne, to není,“ sykla vztekle maminka. Bella vykulila oči.

„Tak není,“ souhlasila s ní naoko.

„Náhodou je roztomilý,“ rozplývala se Alice, kterou už její vztek přešel. „Nemáš hlad?“ obrátila se k Jasperovi a mrkla.

„Ne, dík, už jsem zvracel,“ otřásl se.

„Hej!“ vyjekla jsem a oba nadskočili.

„Promiň,“ kuňkli unisono.

„Budu mu říkat Fido,“ usmála jsem se a pohladila malou kuličku na hlavě.

Nadskočila jsem, když vedle mě bouchla bomba. Nechápavě jsem sledovala Edwarda, Bellu, Rose a Emmetta, jak se lámou v pase smíchy. Nechápala jsem, co je na jménu Fido tak směšného.

Táta se mračil a ruce měl trucovitě zkřížené na prsou. On byl uražený?

„Vážně k popukání,“ prskal.

Chytře jsem si svou otázku nechala, až když to ustalo.

„Co je vtipného na Fidovi?“

„Víš, tenkrát byla ještě Bella člověk a čekala tvojí maminku. Teta Rose měla stejně úžasný a vřelý vztah s tvým otcem, jako teď. Rose Jacobovi udělala z recese plechovou misku na jídlo. Nehtem do ní vyryla…“

„… Fido, chápu,“ dusila jsem se smíchy stejně, jako Edward, který se mi to pokoušel objasnit.

„Zadržování škodí zdraví,“ sykl táta a my bouchli. Bylo to hlasitější, jelikož se teď smáli úplně všichni. Tedy kromě táty. Mamince se rozzuřeného táty zželelo. Objala ho a políbila. Uměla to s ním. Dokonce se uvolnil a přísahala bych, že se i zasmál.

„Fuj,“ přerušila vše Rose. „Je to rozbitý, nějak to teče,“ dodala. Ve vteřině byl pokoj prázdný. Zůstala jsem tam jen já a Fido, který na mě omluvně upíral velké oči.

„No co čučíš? Máš si říct, ne?“ peskovala jsem ho. „Jako kdyby byl problém říct, Rory, já chci čůrat,“ brblala jsem po cestě před dům.

„Tak, můžeš. Čůrej,“ vybídla jsem ho. Jenže to zvíře na mě nechápavě civělo. Tak tohle bude ještě sranda.

„Rory, myslím, že to nepůjde na povel. Nejspíš ještě pár hodinek ne. Tu svou nynější – ehm – potřebu, už vykonal uvnitř,“ vysvětloval mi Manu, který se na mě přišel po dvou hodinách podívat. Seděla jsem vztekle na schodech vedoucích do zahrady a vyčkávala. Ta malá, šedá, hnusná, neposlušná koule se válela v trávě a hrozně ji zajímal list visící nad její hlavou.

„Taky mě to napadlo,“ špitla jsem.

Posadil se na schod vedle mě, objal mě kolem ramen a tišil můj vztek.

„Neboj se Rory, on se všechno naučí. Jen musíš být trpělivá. Bude to chtít více času. Musíš mu všechno ukazovat, vysvětlovat, a pokud to udělá správně odměnit ho nějakým pamlskem.“ Vysvětloval mi základní pravidla výchovy štěněte.

Překvapeně jsem na něj koukala. Kam se na něj hrabal táta. Manu byl vždycky tak rozvážný, klidný a usměvavý. Táta byl hrozně netrpělivý a vypěnil při každé maličkosti. Když jsem byla malá, mamka se strašně bála, že mi ublíží vždycky, když se začal třást a hrozilo, že se přemění. Ale na to mě moc miloval. Časem jsem si všimla, že ho nejvíc provokuje teta Rose a děda. Babička mi nejednou vyprávěla, proč mají takové vztahy. A jak to je mezi ní, tátou a dědou. Když jsem byla malá, přišlo mi to jako hrozně složité, ale teď už to chápu. Chápu tátu, že Bellu miloval, ale jsem ráda, že se nakonec otiskl do mamky. S taťkou byla děsná švanda, pamatuju si na naše nekonečné procházky lesem. Teda procházky… táta pelášící lesem v podobě vlka a já zuřivě se držící na jeho hřbetu. Mamka s Esme se o mě děsně bály. Ale mně se to líbilo. Strejda Emmett s Jasperem ho v tom podporovali a vymýšleli pro mě nejrůznější hry. Jen abych se chvíli nenudila a hlavně se naučila to, co obyčejné děti stíhají ve škole. Alice je svými vizemi vždy uklidňovala a připomínala mamce, jak se to líbilo jí, když byla malá ona. Proti tomu už nebylo argumentů.

„Jak to všechno víš? Nepamatuju si, že byste kdy měli psa?“ zeptala jsem se strýčka.

„Ne, nemáme. Ale když jsem byl ještě člověk, měli jsme se sestrou pejska. Moji rodiče nám koupili takovou knížku,“ vysvětlil mi a pak ho něco napadlo.

„Víš co, kočko, já odnesu Fida za Skye, může ho chvíli pohlídat, vezmu peníze a vyrazíme do města na nákupy,“ mrknul na mě a začal se zvedat.

„Strejdo? Jsi tu takovou chvíli a už ses nakazil od Alice? To nemyslíš vážně,“ dívala jsem se na něj opravdu zděšeně. Aliciným vražedným útokům na obchody jsem se horko těžko vyhýbala a teď s tím začne i on?

„Ale ne, chci koupit nějakou knížku, která by ti pomohla při výchově toho mrněte, a taky mu musíme koupit něco k jídlu. Přeci ho nemůžeš brát s sebou na lov,“ zasmál se a odcházel s Fidem v náruči do útrob hradu.

Usmívala jsem se za ním a přemýšlela.

Strýček Manu byl Španěl se vším všudy. I když jeho táta byl z Francie a on po něm zdědil modré oči, španělskou linii mu nikdo nemohl odpárat. Byl krásný, i přes to, že modré oči znám jen z fotografií.

Možná proto jsem k němu v dětství zahořela láskou. O takových mužích jsem četla jen v románech a snila o nich pod dekou. Celou mou posedlost umocnil fakt, že jsem se s ním nevídala každý den, jako s ostatními členy. Nebo možná i to, že jsem ho nebrala, jako pravého strýčka. Emmett a Jasper byli také krásní, o tom nebylo pochyb, jenže Manu byl cizina. Trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomila. Nemilovala jsem jej, jako žena miluje muže. Jen jsem zbožňovala jeho přítomnost a dlouhé hodiny klábosení o ničem. Během svých prázdnin ve Španělsku jsme rozhovory doháněli zbytek roku.

Celé to možná začalo, když jsme se viděli prvně.

Přijeli tenkrát, když mi bylo sedm let. Bála jsem se jich. Byly to nové tváře, jenže potom vešel dovnitř, kolem pasu objímal tetu Skye a díval se na ni, jako na diamant. V tu chvíli jsem měla pocit, že můj pohádkový hrdina ožil. Přijel princ na bílém koni. Teta Skylar mi vyprávěla po nocích – místo večerníčku – jejich příběh. Měla jsem tušení, že něco vynechala, když se u vyprávění o útesu odmlčela a vyloženě civěla do prázdna s podivným úsměvem na tváři. Neřekla jsem jí to. Postupem času jsem si domyslela, co se na útesu odehrálo. Dojal mě jejich příběh. Nikdy jsem nic krásnějšího neslyšela, pokud nepočítám Bellu s Edwardem.

Táta s mámou měli otisk. Nic významného, i když to táta popisuje neustále, jako oslepnutí s jedinou hvězdou. Nedokážu si to představit. Lásku Belly, Edwarda, Skylar a Manu si představit dokážu. Vidím jejich láskyplné pohledy, objímání, letmé dotyky. Máma s tátou to mají podobné, jen ten příběh je o ničem. Tedy podle mé pubertální dušičky. Já ke svému životu potřebovala neuvěřitelnou romantiku a dech beroucí příběhy.

Jenže otisk?

Má láska ke strýčkovi přešla stejně, jako každý rok zima. Něco z ní však zůstalo. Touha po stejném muži, víra v existenci štěstí a on. Můj Manu. Tedy tety Manu, ale můj Manu, který zatím nemá své jméno – budoucí manžel – pohádka.

Stáli jsme v knihkupectví a vybírali knížky. Jako obvykle nezůstalo jen u jedné. O výchově psů mi Manu do košíku nacpal asi 5 publikací. Teď jsem stála u cestovních průvodců.

„Tahle by se ti mohla hodit,“ podával mi Manu objemnou bichli.

„Finsko,“ přečetla jsem si na obale. „Děkuju,“ usmála jsem se a podala mu dva cestovní průvodce, aby z nich vybral ten, který mu přijde nejlepší.

„Myslím, že tenhle bude skvěle doplňovat tu knihu, co jsem ti teď dal,“ vybral jeden a druhý vracel do regálu k ostatním.

„Rory? Ty mě vůbec neposloucháš…“ zasmál se vesele a odváděl mě k pokladnám. „Přemýšlíš o tom stěhování?“ zeptal se.

„Jo, mám z toho strach,“ přiznala jsem. Příští týden jsem se totiž měla rozloučit, s mě tak známými a oblíbenými zdmi italské Voltery a přestěhovat se do Finska. Nechtělo se mi z veselé, sluncem protkané Itálie do chmurného sněhem pokrytého Finska.

„Chápu, že se ti tam nechce. Finsko je úplně jiné než Itálie. Ale uvidíš, bude se ti tam líbit,“ dloubnul do mě a povzbudivě mrknul.

„Když já o té zemi nic nevím, připadá mi tak chladná. V Itálii jsou všichni tak veselý. Stejně jako u vás ve Španělsku,“ povzdechla jsem si a vzala knížky od prodavače.

Vycházeli jsme z obchodu a mířili do krámku pro psy.

„Přesně proto, jsme ti koupili ty publikace o Finsku. Večer si je spolu můžeme pročíst, chceš-li. Nemusíš se bát. Uvidíš. A všichni tam budou s tebou. My se Skye určitě brzy přijedeme. Ve Finsku jsme byli jen párkrát, teď máme větší příležitost se tam pořádně porozhlédnout. Nejpozději na Vánoce jsme u vás. No a hlavně, teď máš Fida, nemusíš se bát vlka nic.“ Oba nás to rozesmálo a vraceli jsme se k hradu.

Těšila jsem se na večer, až si budeme s Manu číst.

Druhý den jsem s nimi měla odjet do Španělska, tak jako každý rok. A tak jako každý rok si tam pro mě máma s tátou a celá Cullenovic rodina přijede na konci srpna. Trávíme 14dní na moři a pak odjíždíme zpět do Itálie. Tento rok to však bude jiné. Ze Španělska nepojedeme do Itálie, ale rovnou do Finska. Od září totiž nastupuju do školy. Do mé první školy. Doteď mě učili všichni z rodiny. Nejvíc Esme a Carlisle. Toho jsem se bála nejvíc. Nebyla jsem zvyklá na přítomnost cizích lidí. Všechny, co jsem znala, byli upíři. Táta vlkodlak a máma poloupír. Jediného člověka, kterého jsem znala, byla Skylařina stará známá Lucía. A pak naše recepční. Nejdřív to byla Kasandra. Z ní je už taky upír. Teď máme novou, Beátu. Skvěle vaří. Ale Esme je stejně nejlepší kuchařka. To mi taky bude chybět. Kdo mi teď bude vařit, když oni odjíždějí s Carlislem do států? Máma na tohle nikdy moc nebyla. Bella si dělá legraci, že to zdědila po její mamince, René, ta taky neuměla uvařit ani vajíčka. Máma mi maximálně udělá sendvič. Musím se to co nejdřív naučit. Ve Španělsku bych si mohla říct Lucíe. Tak to mě čeká spousta novinek. Naučím se vařit a Manu mě bude učit řídit auto. Teď když mám svoje vlastní, docela by se to hodilo. A pak, po prázdninách nový domov a ta škola.

Ach jo.

Spousta nových zvědavých tváří. Ještě ke všemu budu chodit do školy s mámou a babičkou… Nevím, jak to zvládnu. Už teď mi dělá problém je oslovovat jmény a ve škole si na to budu muset dávat mnohem větší pozor. Doufám, že s nimi budu chodit alespoň na nějaké předměty. Samotné se mi tam být nechce.

„To už je dnes po druhé co nevnímá,“ ozval se jídelnou Manu smích.

Nechápavě jsem se rozhlédla kolem sebe. Asi jsem se zamyslela moc. Mamka s tátou už byli skoro po večeři a já do své porce pomalu ani nedloubla. Rychle jsem začala jíst. Až teď mi došlo, jaký mám hlad. Pod nohama se mi motal Fido a všichni se bavili o plánech nadcházejících dní. Mezitím, co budu se Skye a Manu ve Španělsku, zbytek rodiny přestěhuje potřebné věci do Finska. Esmé nám už vybrala a nechala zařídit dům. Byla na to opravdu skvělá.

„Zlatíčko, opravdu se nemusíš bát toho stěhování. S Manu si po večeři projdete zbytek těch knížek a až tam dorazíme, určitě se ti to bude líbit. Konečně budeš mít kolem sebe své vrstevníky a ne staré upíry, jako jsme my,“ přišla ke mně Bella a políbila mě na spánek.

Musela jsem se smát jejímu označení zbytku rodiny. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kromě prarodičů nevypadal nikdo o moc starší než já. Celá rodina se ke mně přidala.

„Tak se podíváme, jaká chutná zvířátka můžeme potkat ve Finsku,“ vesele na mě mrknul Manu, když jsme přišli ke mně do pokoje a otevřel publikaci, kterou jsme spolu koupili.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 1. kapitola

Jahodové nebe - 3. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 2. kapitola: