Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 19. kapitola

13.06.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4499×

Skončily prázdniny a mě čekala škola. Tak, jak to umím jen já, jsem se vyhýbala samotě se Sethem. Kdykoliv to hrozilo, vykroutila jsem se tomu. Vyhýbala jsem se všem chlapům. I Taavettimu. Stále jsem totiž nevymyslela, co mu mám říct. Jenže dnes, když jsem musela do školy, už se nešlo vyhýbat. Něco jsem říct musela.

V žaludku se mi roztančilo hejno motýlků, když se objevil na chodbě školy. Měl nové džíny a flanelovou košili. Zelené tričko a byl snad ještě hezčí, než před prázdninami. V uších měl sluchátka a roztomile se nesl v tónech skladby. Culil se na lidičky kolem něj, zdravil se s přáteli a ty jeho dolíčky…

„Šťastný nový rok, Polárko,“ zubil se a bez nejmenšího zaváhání si mě přitáhl do náruče a sladce políbil. Užívala jsem si ještě chvíli poté tu chuť jeho rtů. „To tě to vážně tak dostává?“ smál se. Otevřela jsem oči a zrudla.

„Zelená ti nesluší,“ lhala jsem. Nic mě nenapadlo, jak mu to vrátit.

„Ne?“ vyhrkl. „No, tak ne,“ zasmál se, sundal si košili a až když si sundával tričko, došlo mi, co dělá.

„Nech toho! Exhibicionisto!“ syčela jsem.

„Chci se ti líbit, nechci se nelíbit,“ mumlal přes tričko, které nešlo ani nahoru, kam jej rval on, tak ani dolů, kam jsem ho tahala já.

„Líbíš se mi,“ ujišťovala jsem ho. Jediným pohybem stáhl tričko do původní polohy a zářil. Rozvířil vzduch a já se mohla kochat tou vůní. Láskyplně mě objal kolem a přitiskl mě ke skříňkám, aby mohl opět spojit naše rty. Ano, ano, ano! To jsem přesně chtěla!

„Nespolkni ji.“ Vyrušil nás mužský hlas a Taavetti se prudce odtáhl.

Ne, ne, ne! To jsem přesně nechtěla!

„Nezačínej,“ sykla jsem směrem k tátovi.

„Už si mu řekla tu novinku? Co on na to?“ usmíval se jízlivě.

„To stačí, jsi jak malej kluk, vážně. Nakonec budeme hlídat tebe, nebo co?“ vyhrkla Bella, když se objevila vedle nás. Chytila Jacoba za předloktí a táhla ho pryč. Miluju svou babičku!

„Koupím Belle kytku,“ zubil se Taav.

„Já jí koupím květinářství,“ smála jsem se.

„Polárko, co myslel tvůj tát – ehm, Jacob, když mluvil o novince?“ vyzvídal.

Zabiju svého otce!

„Netuším,“ lhala jsem.

„No, když netušíš, tak netušíš.“ Očividně mi to nevěřil, ale tím, že se dál neptal, jsem svou misi splnila.

„Jdeme k nástěnce? Už by mě zajímalo, kde budu půl roku žít,“ měnila jsem téma.

„Nemusíme tam. Já to viděl před chvílí. Trošku jsem tomu pomohl. Napadlo mě, že bys chtěla hodně daleko a zároveň blízko ke svým kořenům.“

Zajímalo mě víc a víc, kam tím míří.

„Kde?“ vyhrkla jsem.

„USA!“ vyjekl nadšeně.

„Kde?“ děsila jsem se.

„Olympijský poloostrov, Seattle! Není to skvělé?“ Byl nadšený. Nejspíš za nás za oba. Já jen cítila, jak ztrácím půdu pod nohama.

„Je naděje, že tam mají více Olympijských poloostrovů než ten, na kterém je Forks?“ zajímala jsem se.

„Není. Budeš to mít kousek. Říkala si, že odtamtud je Bella s Jacobem, ne? O jarních prázdninách můžeme jet do Chicaga, odkud je Edward. Není to super? Jaký jsem?“ Chtěl pochválit, jenže já bych mu teď nejraději omlátila hlavu o skříňku.

„Skvělý,“ ušklíbla jsem se a doufala, že to nepozná.

„Ups,“ vzdychl. „Hodně jsem to zkazil?“

„Ne, to ne. Jsem ráda, že budeme spolu, vážně. To Chicago zní vážně skvěle,“ culila jsem se. Vždyť nebylo podmínkou, že se musím ve Forks ukázat. Proč taky? Nejhorší bylo, že jsem před tím vším chtěla utéct a ne se jen přemístit od jednoho maléru k druhému. Nemluvě o tom, že Taavetti jede nakonec také.

„Nevěřím ti.“

„Ok, nešlo by to jinam?“ prosila jsem.

„Bohužel. Víš, ono se odjíždí za tři týdny a já celé vánoční prázdniny strávil přemlouváním táty, aby s ředitelem promluvil, když spolu chodí na kulečník.“ Byl smutný. Zkazila jsem mu radost, když jsem nejásala z jeho pokusu. Chci dolíčky!

„Máš rád baseball?“ vyhrkla jsem. Taavetti se tvářil překvapeně.

„Proč? No, ehm… Mám, ale proč se ptáš?“

„Viděl si někdy upíří baseball?“ zašeptala jsem těsně u jeho ucha. Cítila jsem, jak se otřásl husí kůží. Nevěděla jsem, jestli to bylo strachy, nebo nadšením do chvíle, než mi s tichým stenem přitiskl rty na krk a zabořil mi prsty do boků. Celá chodba se mnou se zatočila.

Dolíčky jsem sice v tu chvíli neviděla, ale i tohle mi ke štěstí stačilo. Tohle bylo něco! Tohle bych dokázala pochopit, jako otisk. Ne to, co bylo na Štědrý večer…

Na hodině biologie se ke mně naklonil Edward.

„Není to od něj milé?“ ušklíbl se.

„Nech toho, je to hrozný. Ještě ty začínej,“ syčela jsem.

„Jen se snažil, Rory. Já ho vlastně chválím. Jen doufám, že to vyřešíte,“ prosil.

„Nic se řešit nebude. Není co.“

„Není?“

„Ne, není. Nebyl to otisk. Určitě ne!“

„Přesvědčuješ sebe, nebo mne?“

„Sebe,“ odsekla jsem. „Tebe!“ opravila jsem se.

„Tak to potom jo, hlavně, že v tom máš pořádek,“ usmál se a opět předstíral zájem o nudnou hodinu.

Matematika byla podobná.

„Forks?“ opakovala poněkolikáté Alice.

„Ne, Seattle. Forks je daleko,“ sykla jsem.

„Je kousek. A víš, co je ještě kousek?“

„Ne, nevím, co?“ šeptala jsem naoko zvědavě.

„La Push,“ odpověděla.

„Fakt? Ježíši, to jsem nevěděla,“ děsila jsem se dál. Alice si konečně uvědomila, že si z ní dělám legraci.

„Nejsi vtipná,“ sykla naštvaně.

„Omlouvám se, sestřičko. Jen to všichni moc prožíváte,“ culila jsem se falešně. Kdybych se měla přiznat, vyplulo by na povrch, že z toho šílím nejvíc já.

„Je tam Seth, nediv se nám. Jen nechci, aby ti ubližovali.“

„Kdo?“ vyhrkla jsem tiše.

„Seth, Taavetti, nebo jiní. Kluci jsou hrozné můry, pokud je necháš.“ Spadla mi brada. Tohle říká tahle holka?

„Nabídla jsem Taavettimu, že se může dívat na náš baseball,“ změnila jsem téma.

„My hrajeme?“

„Jistě, dnes odpoledne,“ ujišťovala jsem ji.

„Proč to ještě nevím?“

„Víš to, jako první,“ uklidňovala jsem ji. To stačilo, aby se spokojeně opřela do židle a neprotestovala.

K mému tichému úžasu, který mohl slyšet jen děda, neprotestoval ani zbytek rodinky. Zvláštní.

Čekala jsem snad všechny reakce, ale krčení ramen v nezajímavém gestu, nebo jen klidné „ano“ jsem si netroufala přát. Možná jsem měla. Podivný byl především tátův přístup. Jako, kdyby měl radost, že tam Taavetti bude.

„Nemá, věř mi,“ špitl vedle mě děda s úsměvem a sotva slyšitelně. Docela se mi ulevilo.

Děda se jen tiše smál.

Po škole jsme rovnou naložili Taavettiho a zamířili k nám domů. Alice s Rose se chudáka Taava ujaly a táhly jej do patra, kde ho přiměly, aby se převlékl.

„Neboj se, ony ho nekousnou,“ utěšoval mě Jazz.

„To doufám,“ zhrozila jsem se.

Když bylo po půl hodině vše tak, jak má, vyrazili jsme směrem k ohromné louce. Emmett ji objevil při jednom ze svých výletů.

„Nejsou ty mety moc od sebe?“ vyzvídal Taav, když se celá rodina rozutekla, aby rozmístila betonové placky.

„Řekla bych, že jsou moc blízko,“ dumala jsem. „Chtělo by to ještě kousek,“ křikla jsem směrem k rodině.

„Tolik?“ vyhrkl Taav. „To nemáte šanci uběhnout,“ dodal. Chystala jsem se mu říct, jestli náhodou není blázen, ale pak mi došlo, že je to jen křehký človíček, kterému by trvalo vážně mnohem déle, než by oběhl plac.

„Dívej se a žasni,“ vybídla jsem ho a zamířila k rodině. Právě se dohadovali, kdo s kým bude. To celé pokaždé zabralo nejvíc času.

„Nic takového,“ vrčela Rose, když jsem se blížila.

„To tedy jo! Chlapi proti holkám,“ vracel táta, který to opět prožíval.

„Edwarda proti sobě nechci!“ bránila se Rose.

„Já se zase nebudu prát s Rory,“ oponoval táta.

„Co já?“ bránila jsem se.

„Mám řešení,“ usmívala se Alice.

„Pšt!“ okřikl ji táta v afektu.

„No promiň!“ vyjekla.

„Omlouvám se, Alice,“ řekl táta.

„Jdeme hrát?“ Třásl se Emmett.

„Jakmile budou týmy,“ vzdychla mamka.

„Mám řešení!“ zařvala Alice.

„Jaké, lásko?“ krotil ji Jazz.

„Edward to bude pískat a místo něj bude s kluky Rory,“ culila se. To se mi líbilo. Nemusela bych v podstatě hnout brvou. Očividně se s návrhem spokojili všichni, kromě dědy. Chudák, chtěl si tak moc zahrát.

„To je v pořádku, Rory. Já si dám potom jednu hru za tebe, ano?“ tišil mě děda.

„Klidně dvě,“ mrkla jsem na něj. „Ohlídej mi ho,“ prosila jsem dědu a hodila nenápadně hlavou o dvacet metrů dál, kde stál Taavetti.

„Bude jako v bavlnce, slibuju,“ smál se děda.

Dobrovolně jsem šla první na pálku, abych to měla za sebou.

„Můžeme?“ křikla Alice a já souhlasně kývla. Míček se blížil hodně rychle, ale já měla pocit, že mám ještě spoustu času se rozhodnout, jak ho odpálím. Bylo to, jako zpomalený film.

Prásk!

Dobře ty! Pochválila jsem se v duchu.

„Utíkej, truhlíku!“ řvali na mě kluci. Trhla jsem sebou a rozeběhla se k druhé metě. Dál jsem si netroufla.

Další šel na řadu táta.

„Chytej, Alíku!“ smála se Alice a hodila míček. Táta se rozhlédl a máchl pálkou. Ozvala se rána a následně šílený řev.

Ten zvuk se nesl z mého hrdla.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 18. kapitola

Jahodové nebe - 20. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 19. kapitola: