Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 17. kapitola

11.06.2010 (10:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4429×

Do Vánoc jsem Taavettiho neviděla. Sice to byly jen dva dny, ale přesto – neviděla.

Nejen, že jsem se našeho setkání bála, ale já se stranila i zbytku rodiny. Pokojem se nesl jen tichý zvuk rádia a hlas moderátora, kterému jsem už konečně začínala rozumět. Po tolika měsících už bylo na čase.

Před vánoci jsem očekávala veselejší skladby, jenže místo toho, jako kdyby i ten chlap v hifi-věži věděl, že mám deprese, pouštěl jen sladké songy a ubíjející melodie. Ta část mé osobnosti, která se v těchto stavech vyžívala, mě držela přikovanou k posteli, s polštářem smotaným pod bradou a očima přilepenýma k prosklené zdi.

Sněžilo.

Počasí se umoudřilo a nabízelo tušení, že Vánoce budou vážně na sněhu.

Byla by smůla, kdyby to do večera roztálo, pomyslela jsem si. Zvláštním, melancholickým způsobem jsem se těšila na procházku v zasněžené noci. Sama, v lese, bez živáčka v okolí. Jen já a moje myšlenky.

Začínala jsem mít pocit, že do tohohle světa prostě nepatřím. Odmítala jsem si připustit, že bych byla taková bestie, která je schopna ublížit milované bytosti a přesto jsem stále viděla, jak moje vlčí zuby cvakají jen milimetry od Taavettiho límečku. Osobně jsem si to nepamatovala, ale propojení s mým tátou mi dovolilo nahlédnout do jeho vzpomínky.

Bylo to děsivé.

Od té doby jsem nedělala nic jiného, než jen brečela, křičela, třásla se…

Rodina kolem mě chodila, jako duch. Jídlo mi nechávali za dveřmi, možná se báli, že bych je mohla kousnout.

Na vánoční večeři jsem se těšila hodně dlouho. Jenže teď to bude nejspíš divné. V obývacím pokoji bylo dusno už dost. Nejen kvůli mně, ale i kvůli Denalijským, kteří přijeli, jak řekla Alice. Dnes jsme očekávali zbytek. Skye s Manu přijedou až těsně před večeří, stejně, jako z La Push, protože jim zrušili lety. Nakonec nedošlo ani na jeden scénář, kdo přijede dřív.

Kvůli zvyklostem jsem nedostala ani kousek housky, abych prý viděla zlaté prasátko, což mi přišlo vhod. Jedla jsem stejně jen kvůli nim. Moje chuťové buňky stávkovaly a já měla pocit, že koušu do jílovité hlíny.

Babička byla od rána mimo dům. Jakmile přijela Tanya, zmizela. Jak ráda bych šla za ní, jenže jsem netušila, kde je. Děda byl z toho nesvůj. Obcházel celý dům a koukal do všech oken. I mým pokojem prošel. Možná to byla jen kontrola mé osoby, nebo co já vím. Každopádně to přeháněl. Když už tu byl, v duchu jsem si prozpěvovala právě hrající písničku. Jen, aby se nezačal ptát. Odešel rychle. Možná, že mu to právě došlo.

Nechtěla jsem mluvit s nikým.

Kolik věcí jsem si slíbila, že vyřeším…

A místo toho jsem tu brečela do polštářů a hledala řešení. Jenže řešení čeho?

„Rory?“ ozvalo se za dveřmi.

„Hm?“

„Za chvíli přijede Skylar s Manu, nechceš se obléct a připravit?“ vyzvídala Rose.

„Hm,“ odfrkla jsem a vstala. Když jsem se potkala v zrcadle, spadla mi brada.

Kdo to je v tom odrazu? Já? Oteklé oči, zacuchané vlasy, špinavé tričko, „pojď dál, Rose,“ vybídla jsem ji.

„Pro boha,“ vyhrkla, když mě uviděla.

„Díky,“ sykla jsem a zmizela v koupelně.

Horká sprcha, jahodový šampon, voňavý župan…

Připadala jsem si opět, jako já, když jsem se pokusila znovu podívat do zrcadla.

K Rose mezitím, co jsem byla ve sprše, přibyla i Alice. Společně vybraly oblečení k večeři a dohadovaly se na účesu.

„Rozpuštěné,“ sykla Rose.

„Spletené, vždyť si je bude máchat v polévce,“ oponovala ji Alice.

„Není blbá, ne?“

„To jistě, že není. Spletené vypadají elegantně,“ stála si za svým Alice.

Rose to vzdala. Trošku energičtěji mě vtlačila do židle a začala mě česat.

Alice mi mezitím zamaskovala kruhy pod očima a skvrny od pláče.

„Jsi jak znovuzrozená,“ culila se, když skončila.

„Spletené jsou vážně lepší,“ uznala Rose. Alice potlačila vítězoslavný úsměv.

„Návštěva,“ křičel z přízemí táta.

„Můžeme hádat, kdo to je,“ sykla Rose a Alice kývla.

„La Pusháci,“ sykla.

„Proč je nemáte rádi?“ vyzvídala jsem. Očividně jsem tím obě zaskočila.

„Z principu, zlato,“ vyhrkla Rose.

„Spíš smrdí,“ smála se Alice.

„Táta vám taky smrdí?“ Obě kývly. „Já taky?“ Zarazily se v přikývnutí a hledaly pomoc jedna u druhé.

„Ty ne. Nebo spíš… ehm… Rory, ty máš specifickou vůni. Tvůj táta a ostatní jsou čistí vlkodlaci. Ty ne. Mísíš se s upíří a lidskou vůní,“ vyjasňovala Rose. Jen jsem pokrčila rameny. Neměla jsem energii tohle řešit. Dnes ne.

„Pokus se být veselá, ano? Já vím, že je to těžký, ale kvůli rodičům a ostatním,“ prosila Alice.

„Snažím se,“ ujišťovala jsem ji.

Navlékly mě do dlouhých šatů na špagetových ramínkách. Byly světle zelené a já si připadala, jak princezna. Alice věděla, co mi sluší. O tom nebylo pochyb. Jen mě zarazilo, že to bude tolik formální. Neodolala jsem a roztočila se po místnosti. Sukně byla rozšířená a volná, takže se roztančila kolem mě.

Alice se s Rose rozesmála.

„Co budete mít vy?“ vyhrkla jsem, když jsem si je prohlédla.

„Malá recese. Budeme mít stejné šaty, jako ty. Jen v jiných barvách,“ culila se Rose.

„Já budu mít lila, Rose růžové, Nessie rudé, Bella tmavě modré a Skye žluté,“ vyzrazovala Alice.

„I Skye? A Kate s Tanyou?“

„No, Kate si vybrala bílé a Tanya černé,“ doplnila Rose.

„Bude to vypadat divně,“ špitla jsem.

„Vůbec ne. Pánové budou v oblecích. Náhodou se na to těšíme všichni,“ smály se obě.

„Jo a co ta od Setha? Jak se jmenuje? Taky bude mít šaty?“

„Jistě, že bude. Jmenuje se Elena. Bude mít krémové, neboj se. Všechny už o tom ví a byly nadšené,“ ujišťovala mě teta.

Přišlo mi vážně divné, že budeme všechny ve stejných šatech.

„Měly bychom se převléct a jít se s nimi přivítat,“ zaskučela Rose. Nechaly mě stát před zrcadlem a kochat se pohledem.

„Můžu? Ťuk, ťuk,“ rozesmál se hlas v otevřených dveřích. Prudce jsem se otočila a oči se mi rozzářily.

„Skye!“ vypískla jsem a skočila ji kolem krku.

„Jejku, copak to je? Tohle je moje malá Rory? Jsi už mladá dáma, poslouchej,“ smála se.

„Vy už jste tu? To je úžasné, kdy?“

„Přijeli jsme se Sethem a Elenou.“

„Už ses převlékla? Hrozně ti to sluší,“ rozplývala jsem se. Její černé vlasy dokonale kontrastovaly se žlutými šaty. Vážně byly úplně stejné.

„Vedle tebe si mě stejně nikdo nevšimne,“ culila se.

„Vtipné,“ zašklebila jsem se.

„Slyšela jsem ty novinky, páni. Měla jsem si přivést nějakou zbraň, co?“ mrkla na mě.

„Proč?“

„No, abych od tebe odháněla nápadníky,“ smála se.

„To není potřeba, jediného, kterého jsem měla, jsem málem sežrala,“ sykla jsem smutně.

„Určitě by to pro něj byla ta nejkrásnější smrt,“ smála se a já musela s ní. Se Skye to šlo lehce.

„Můžu k vám?“ ozvalo se pod schodištěm. Skye se na mě tázavě podívala. Žaludek se mi zhoupl, když jsem ho slyšela, ale byla jsem rozhodnutá to vyřešit. Teď už opět ano.

„Musíš,“ křikla jsem a Manu vyběhl schody. Na posledním se zastavil a sjel mě pohledem.

„Páni,“ vydechl s úsměvem.

Zrudla jsem, jak jahoda.

„Já se dostal do nebe,“ špitl a nespouštěl z nás oči.

„Zklidni se, Romeo!“ křičel z přízemí táta s dědou a Emmett se mohl potrhat smíchy.

„No jo, vy dva,“ řehtal se Manu. Cosi uvnitř mě se konečně usadilo na správné místo. Automaticky jsem roztáhla ruce a rozeběhla se k Manu. Byl v šoku, ale nakonec se kolem mě silně omotaly jeho ruce.

„Odpusť mi to léto, byla jsem pitomá a hloupá a…“

„Klid, to nevadí. Já bych se měl omluvit, choval jsem se příšerně. Mám tě hrozně moc rád. Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků. Mrzí mě to.“

„Už se to nestane, slibuju,“ zasmála jsem se a políbila Manu na tvář.

„Nikdy?“ vyhrkl smutně. Rozesmálo mě to ještě víc.

„Manu!“ okřikla ho Skye s úsměvem.

„Vždyť to byl jen vtip, lásko,“ vymlouval se.

„Jsem moc ráda, že tu jste,“ řekla jsem. Oba se na mě jen culili. „Co nového?“ vyzvídala jsem.

„No…“ začala teta, ale táta ji přerušil.

„My to chceme taky slyšet, tak šup dolů,“ ječel.

„Jdeme, nebo se pomine.“ Protáčel panenky Manu a gentlemansky se postavil mezi nás, aby nám nabídl rámě.

S hrůzou jsem sledovala každý schod, protože vysoké podpatky, které mi tetičky připravily, nebyla moje parketa.

Poslední schod, uf!

Zvedla jsem tvář, na které byl usazen upřímný a veselý úsměv.

Všichni vypadali dokonale.

Babička stála vedle dědy s polovičním úsměvem, který vyvolávala blízkost Tanyi. Všimla jsem si, že své dlouhé šaty zkrátila na mini. Alice se možná proto tvářila, jako kaktus. Táta v obleku byl trošku komický. Neustále si tahal kravatu od krku a vrčel. Děda s upíry byl ve svém živlu. Elegantní, suverénní, sví.

Nová tvář mladé dívky se usmívala a zkoumala mou tvář. Viděly jsme se prvně. Měla dlouhé blonďaté vlasy a tmavě hnědé oči. Byla snědá, takže krémové šaty na ni krásně vynikaly.

Tiché zalapání po dechu mě přimělo, abych vyhledala majitele hlasu.

Bylo to, jako kdybych dostala ránu do žaludku. Ta tvář přede mnou, ty temné oči hledící na mě zpod dlouhých černých řas. Vše co jsem do té chvíle znala a chtěla, to, pro co jsem žila, mi přestalo dávat smysl. Celé mé tělo, jako by náhle vzlétlo kamsi do neznáma, ale já tu přesto stála a měla jsem pocit, že se mi kolem nohou omotal milion závaží. Drželo mě to pohromadě. Drželo mě to tu. V jediné vteřině jsem se chtěla smát, brečet, křičet… byla jsem, jako duch. Cítila jsem, jak se nadnáším a zároveň jsem věděla, že u těchto očí musím zůstat. Bez nich to nemělo cenu. Bez nich nebyl život. Tohle byl můj skok z útesu. Ne, nebyl… Tohle bylo lepší.

„Rory?“ Zaslechla jsem, jako ve snách dědy hlas.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 16. kapitola

Jahodové nebe - 18. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 17. kapitola: