Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 13. kapitola

07.06.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3905×

Měla jsem neskutečně dlouhý týden na to, abych přemýšlela o vlastní budoucnosti. Slunce se mi vysmívalo každé ráno, když jsem se probudila. Na podnebí ve Finsku to byl zázrak. Tak proč jsem byla nevrlá, protivná a odtažitá? To mi ta škola tolik chyběla? Nebo mě už prostě nebavilo hrát si doma na hodnou holku, běhat s tátou po lesích a poslouchat zbytek rodiny? Den ode dne jsem víc a víc sledovala okraj útesu za domem. Tolik mě lákalo znovu seskočit a nechat strach, aby mi pronikl do poslední částečky mého těla. Jenže nic mě nedokázalo tak naplnit, aby to přehlušilo pocit z prvního polibku s ním.

Neměla jsem nejmenší šanci ho nějakým způsobem kontaktovat. Říct mu, že jsem v pořádku a že mi chybí. Jak hloupě jsem se ve srubu chovala. Jak sobecky jsem odešla. Nechala jej na pospas ničemu. Prázdnu!

Bez vysvětlení, bez omluvy, beze slov.

Musel zuřit. Být zmatený.

Tak moc jsem si jeho pocity nedokázala vybavit. Zjistit, nebo si jen domýšlet, jak na tom byl, co dělal, kam šel…

Brzy se mi však naskytla příležitost, abych to zjistila.

Nebe se zatáhlo a my mohli vyrazit do školy.

Pohltila mě nevyslovitelná hrůza. Skoro tak silná, jako touha jej spatřit. V břiše jsem měla hejno motýlů a žaludek se mi houpal, jak na zaoceánském parníku.

Brr.

Stála jsem na parkovišti a čekala. Hledala jsem mezi stovkou tváří to svou. Tu jedinou, kterou jsem chtěla vidět. Nebyla tam.

Místo ní jsem viděla však smutný pohled Edwarda a Jaspera. Oba cítili mé nynější rozpoložení a možná, že se mnou soucítili. Nevím.

„Jsem v pohodě,“ vyhrkla jsem, když už mě jejich oči propalovaly lítostí moc dlouho. Otočila jsem se na podpatku a vešla do budovy. Chodbou jsem procházela, jako tělo bez duše. Za každým klukem jsem se otáčela a moje srdce šílelo. V každém jsem viděla jeho.

Blázne!

Matematika, biologie, angličtina, oběd…

Nimrala jsem se v bramborové kaši a z karbanátku jsem vytvářela jen hromádku mletého masa.

„Měla si říct, že to chceš nakousat,“ rýpl do mě táta a usmál se. Střelila jsem po něm jen znechuceným pohledem.

„Úsměv, blíží se návštěva,“ zatrylkovala Alice. Zvedla jsem oči a rozhlédla se. Za celé tři měsíce, co jsme sem chodili, nikdo nepřišel, aby si s námi povídal. Nikdo, kromě Taavettiho. S největší nadějí jsem očekávala příchozího. Najednou mi přišlo, že všichni v jídelně přichází k nám. Na všechny jsem se nadějně usmívala a hledala ty dvě čokolády zasazené do krémové pokožky.

„Ahoj,“ pozdravila drobná dívka s blonďatými vlasy a jasně modrýma očima. „Jsem Saara a chci vám nabídnout, abyste se zapsali do programu pro rozvoj škol. Je to výměnný program pro studenty. Letos se zapojila naše škola a dalších deset z celého světa. Je to rok od roku lepší. Můžete se tak dostat klidně i do Spojených států amerických, když budete mít štěstí,“ brebentila.

„Ne, díky. Nám se tu líbí,“ odpověděl jí Edward a pokoušel se ji ignorovat. Blondýnka se však nedala.

„Nic vás to nebude stát. Je to školní akce, takže to hradí škola. Je zařízené ubytování, strava i učebnice.“

„Vážně ne,“ zdůraznil děda.

Jenže já v tom viděla mnohem víc. Byla to šance. Moje jediná šance, jak se dostat z vlivu rodiny a pokusit se najít sebe samu.

„Kde to mám podepsat?“ vyhrkla jsem a letmo zachytila šokované tváře své rodiny.

„Rory,“ vydechla máma překvapeně.

„Chci to jen zkusit, potřebuju to,“ objasňovala jsem a čitelně napsala do malé kolonky své jméno.

Saara se usmála a spokojeně odešla.

„To nemyslíš vážně.“ Stále to nechápali. Ani jeden.

„Potřebuju vypadnout,“ zašeptala jsem.

„Tak se jdi projít do lesa, nebo do města,“ nabízela máma.

„Ness, já myslím, že spíš potřebuje odejít od nás,“ pochopil to táta.

„Od nás? Proč?“ panikařila máma.

„Nessie, neustále je s námi. Nemá vlastní život, vlastní svět. Myslím, že by si to měla zkusit,“ promluvila tiše Bella a pátravě se mi podívala do tváře. Snad proto, aby zjistila, jestli měla pravdu. Tiše jsem kývla.

Máma zabořila hlavu do dlaní a vzlykla. Připadala jsem si, jako kdyby jí právě řekl doktor, že umírám.

„Není to tak tragický,“ zasmála jsem se. „Je to jen na nějaký čas,“ dodala jsem.

„Ehm, je to na půl roku,“ vysvětlil Edward.

Ou!

Půl roku? Nejspíš jsem si o tom měla zjistit víc, než jsem se upsala ďáblu, ale teď bylo pozdě. Půl roku bez nich? Bylo to dost času, abych se našla, ale bylo to tolik času, že jsem netušila, jak ho využiju. Nedokázala jsem si představit, že sedím celé dny v učebnicích. Sama.

Zvládnu to?

Rozhlédla jsem se po jídelně a zapamatovávala jsem si každý kousek. Okna, barvy zdí, tvar stolů, tváře…

Setkala jsem se s jeho pohledem.

Stála u něj Saara a cosi vyprávěla. Možná právě to samé, co před chvílí nám. V ruce držel tužku a váhal.

Nevím proč, ale nesouhlasně jsem na něj zavrtěla hlavou. Jeho výraz se změnil. Z uhrančivého pohledu přešel do rozzuřeného. Nosní dírky se mu nepatrně roztáhly a rty semkl do úzké linky. Podepsal to.

Napadla mě jediná myšlenka… Jen ať není tam, kde já.

Jenže proč ne?

S ním by to bylo jiné. Bez problémů a krásné. Proč jsem ho nechtěla s sebou? Možná jsem ho chtěla jen chránit. Přede mnou? Potřeboval to? Jeho práh sebezáchovy byl nulový. Tady ve Finsku byl v bezpečí. Moje rodina by na něj dohlédla. Určitě ano. Po očku jsem koukla na dědu, který se lehce usmál a pomalu kývl. Slyšel mě a souhlasil. On by to pro mě udělal a s ním i babička. Emmett určitě také a Alice beze sporu též. Jasper by byl s ní. To by k jeho ochraně bohatě stačilo. Jenže takhle? Kde skončí?

Proč to udělal? Viděla jsem, jak váhal. Byla jsem tou roznětkou, která jeho rozhodnutí unáhlila? Jak si vysvětlil můj nesouhlas?

„Klid,“ zašeptal Edward a pohladil mi hřbet ruky, ve které jsem křečovitě svírala vidličku.

„To je absurdní,“ zavrčela jsem spíš sama pro sebe a vstala jsem.

Vyhodila jsem do koše zbytek oběda a zmizela v útrobách budovy. Věděla jsem, kam moje nohy směřují. Na místo, kde jsem ho viděla prvně. K černobílé fotce na zdi. K malému kvítku na chodníku.

K jahodovému kvítku, pomyslela jsem si a byla ráda, že jsem si konečně vzpomněla na ten název. Jak jsem tohle mohla zapomenout? Ve srovnání s jeho tváří se nebylo čemu divit.

V odrazu skla, ve kterém byla fotka, jsem uviděla svůj pohled. Obočí zešikmené starostí a strachem, v očích smutek, na rtech splín.

Z myšlenek mě vytrhl veselý dívčí smích.

„Nech toho,“ nabádal ten hlas někoho.

„Neboj, já nekoušu, jen vrčím,“ zasmál se chlapecký hlas.

„Nevrč, nejsi pes“ ječela dívka.

Zpoza rohu se vynořila dvojice, které slova patřila.

Saara a…

Srdce mi puklo. Objímal ji kolem pasu. Motali se pod přívalem smíchu.

„Jé, ahoj. Tebe jsem hledala v jídelně.“ Zastavila u mě Saara a dala se do řeči. Taavetti i já jsme ztuhli.

„Tak si mě našla, gratuluju,“ sykla jsem.

„Neřekla si mi, kam bys chtěla jet, kdyby to vyšlo,“ ptala se.

„Je mi to jedno,“ odsekla jsem a přála si, aby už byli pryč. Oba!

„Říkal jsem ti to,“ uchichtl se sarkasticky Taav.

„No jo, ale zeptat jsem se musela,“ bránila se ta protivná holka. Její hlas mi ječel v uších. Pche! Blondýna!

„Příště mi věř,“ sykl na ni, ale oči zavrtal do mě.

„Ok,“ kývala Saara.

„Já totiž nelžu, jako jiní. Na mě je spoleh. Nenechám tě nikdy ve srubu s milionem otázek v hlavě, nebo bez vysvětlení,“ pokračoval a nespouštěl ze mě oči.

„Hrdino,“ sykla jsem.

„Já to chápu,“ souhlasila Saara a já o jejích slovech pochybovala. Protože kdyby to tak bylo, věděla by, stejně jako já, že on nemluví na ni, ale na mě.

„Co kdybys k tomu měl důvod? Ani potom ne?“ vyhrkla jsem.

„Ne, ani potom - ne. A když už, vrátil bych se a vysvětlil to. Nebo bych to vysvětlil druhý den. Určitě bych nebyl nezvěstný celý týden,“ vrčel.

„Co kdyby ta pravda byla nebezpečná?“ zašeptala jsem.

„Co je nebezpečnější, než přijít o lásku?“ vzdychl Taavetti.

O lásku?

„Zahodit ji dobrovolně,“ špitla jsem. Jeho oči se mi stále vpalovaly do zorniček. Cítila jsem, jak mi z toho začínají téct slzy. I jeho se leskly. Jenže bylo to vážně jen tím, že jsem nemrkla a viděla jeho ruku na jejím pasu?

„Nebo jet rychle v autě, to je taky nebezpečný,“ vyhrkla nahlas Saara a tvářila se smrtelně vážně. To už mou pozornost upoutalo.

„Ty jsi blond od mala?“ zeptala jsem se a ona hrdě kývla. „Je to vidět, věříš mi?“ dodala jsem a Saara se hrdě nadnášela. Nejspíš mě nepochopila. Taavetti se místo toho naopak uchichtl a já měla šanci vidět jeho úsměv. Jenže k čemu mi to bylo, když se rozhodl skončit to? Neměla jsem sílu se usmát.

„Slučí vám to spolu,“ vzdychla jsem. Tentokrát se rozesmáli oba.

Proč?

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 12. kapitola

Jahodové nebe - 14. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 13. kapitola: