Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 11. kapitola

05.06.2010 (16:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4290×

Seděla jsem na schodech srubu a držela v dlaních hrnek s kouřícím čajem. Zírala jsem na svítání opuchlýma očima a vážně připomínala upíry z hororů. Nebylo se čemu divit. Oka jsem v noci nezamhouřila, jak jsem byla v šoku. Snad už po milionté jsem si přehrávala tu noční scénu.

Jeho rty, vlhké, teplé a neskutečně sladké, tisknoucí se k těm mým. Dorážející jazyk a hrubé dlaně na mých tvářích, ve kterých jsem se cítila zvláštně bezpečně. Živě jsem si vybavila oheň, který mě spálil v jediném polibku.

Můj první polibek…

Viděla jsem jeho výraz, když se odtáhl. Jeho oči barvy mléčné čokolády. Roztékaly se v něze a úžasu.

Upila jsem čaj a po zádech se mi rozeběhl neviditelný mráz.

Vybavila jsem si celý rozhovor poté…

„Promiň,“ vydechl.

„Dobrou noc,“ špitla jsem a vstala. Nedokázala jsem se udržet na nohou. Vrávoravě jsem došla ke dveřím.

„Kam jdeš? Počkej, nechoď,“ prosil mě.

„Já musím, tohle bylo – nevhodné,“ zvolila jsem první slovo, které mě napadlo.

„Nevhodné?“

„Ehm, jo. Asi ano tedy,“ blekotala jsem.

„Můžu jít já, jestli chceš,“ nabídl se.

„Ne, dobrý. Já spím ráda na gauči.“

„Co ti vadí na té posteli?“ vyzvídal a očividně se už trochu vzpamatoval.

„Momentálně ty. Ty mi vadíš na té posteli, promiň,“ zašeptala jsem a zmizela z pokoje. Srdce jsem cítila až v krku. Schoulila jsem se do klubíčka a objala svá kolena. V očích mě pálily slzy. Proč? To jsem neměla nejmenší tušení. Uvnitř mě se mísila radost s šokem a divným pocitem v oblasti žaludku.

„Víš ty co?“ Lekla jsem se ho, když rozrazil dveře a promluvil. Stál tam v boxerkách, vlasy rozcuchané a nohy rozkročené. Připomněl mi sochu na ostrově Rhodos. „Tak jsme se políbili, no a? Děláš, jak kdybys to nikdy…“ zarazil se, když viděl mou ublíženou tvář, „… nedělala. Ou, nedělala co?“ Došla mu pointa. Nejraději bych si nafackovala a vzala přitom zbytek mé rodiny s sebou, jelikož kdyby mě nedrželi tolik zkrátka, mohla jsem si dnešní polibek víc vychutnat. Jenže bylo to vůbec možné? Užít si něco víc, než nejvíc?

„Náhodou jsem to už dělala,“ vystrčila jsem vztekle bradu.

„Vidím,“ uchichtl se tiše.

„Jdi spát, dobrou noc.“

„Pojď zpátky, prosím. Tady je zima. Neblázni,“ prosil mě znovu. Vzpurně jsem zavrtěla hlavou a semkla víčka. Možná jsem doufala, že se scéna z ložnice bude opakovat, jenže místo toho jsem slyšela jen, jak zavřel dveře.

Znovu jsem si srkla z hrníčku a svraštila obočí. Věděla jsem, kde jsem usnula. O to divnější bylo probuzení v ložnici. Nejspíš mě přenesl, nebo jsem byla náměsíčná?

V tuhle chvíli to bylo jedno, protože jeho „neblázni“ bylo to poslední, co mi od té doby řekl. Víc nemohl, jelikož ještě spal.

Provzlykaná noc a prapodivný přesun ve chvíli, kdy jsem nejspíš konečně usnula, se mi rojily v hlavě.

Uvnitř srubu zavrzala podlaha.

Byl vzhůru a moje srdce se opět probudilo.

Co mám dělat? Usmát se a předstírat, že se nic nestalo?

„Krásné svítání, Polárko. Neměla bys jít spíš spát?“ zašeptal, když se objevil ve dveřích. Automaticky mi vtiskl polibek do vlasů a moje dušička se tetelila. Zkameněla jsem, když se posadil za má záda a přehodil přes nás deku. Sevřel mě v náruči a mlčel. Bylo to nejkrásnější mlčení na světě. Dovolila jsem si položit mu svou hlavu na hruď. Cítila jsem jeho srdce, bijící jako o závod.

„Omlouvám se za ten večer,“ vydechla jsem v návalu atmosféry.

„Rory, já bych se měl omluvit, víš? Ale uznej, kdo by si pomyslel, že taková krása je nepolíbená? Je to rouhání, že to nikdo neudělal a potom přijdu já – blbec z hor a vezmu ti to. Měla si svůj první polibek dát z lásky a sama. Neměl jsem ti ho krást,“ šeptal. Odzbrojil mě svým monologem.

„Hloupý zloděj věnečku?“ pokoušela jsem se uvolnit atmosféru.

„Nejhloupější,“ zasmál se.

„Ne, to nejsi. Jsi pravý opak.“ Odtáhla jsem se od něj, abych mu viděla do rozespalé tváře. Stále byl polonahý a já přišla o řeč. Cože jsem to chtěla? Hm… modré – sedí mu k barvě kůže, jak ji obepínají a…

„Rory, tady jsem,“ smál se a vytrhl mě z transu. Zrudla jsem, jak to nebe a vstala. Byla jsem chycena při zírání do jeho rozkroku.

Do háje!

„To je trapný,“ skučela jsem, když se smál. Sama sobě jsem se vysmála. Nechat se chytit. Zvláštní bylo, že už jsem se tolik nekřižovala z nahé mužské hrudi. Pryč byly obrazy Manu snědé pokožky pokryté krůpějemi oceánu. Teď byla jen tahle barva. Nejdůležitější. Zamilovala jsem se do krémové kůže jeho těla a čokolády v jeho očích. Opět se roztékala. Byl šťastný, uvědomila jsem si. Možná i tolik, jako já. Nebo ne?

„Dáš si snídani, Polárko?“ mrkl na mě a vstal.

Zůstala jsem sedět na schodech a vychutnávala si novou vzpomínku.

Není to Finsko krásné?

Když se slunce vyhouplo nad lesy, konečně jsem se vrátila do srubu.

Byla jsem rozhodnutá ukrást si polibek zpět. Pomalým krokem jsem postupovala do kuchyně, stále nervózní z toho, jak to udělat. Natáhla jsem ruku před sebe a jemně se dotkla jeho ramene. Lekl se mě.

„Promiň,“ špitla jsem.

„V pořádku, děje se něco?“ panikařil.

„Ehm, jo? Já si přišla jen ukrást to, co mi bylo ukradeno,“ culila jsem se a cítila, jak rudnu. Pochopil to. Opřel se o kuchyňskou linku a zkřížil ruce na prsou.

„Nedám,“ řekl rozhodně. To jsem nečekala.

„Já to ale chci zpět,“ prosila jsem.

„Na takovou akci jsi moc daleko, Polárko,“ smál se. Mezi námi bylo půl metru, když se opřel o linku.

„Ehm, a teď?“ přikročila jsem blíž o malý krůček.

„Pořád jsi daleko.“

„Lepší?“ Udělala jsem ještě jeden.

„Ne,“ zasmál se a omotal mi ruce kolem pasu, aby tu vzdálenost zničil úplně. Zadržela jsem vzrušeně dech.

Zpozorněla jsem.

Ten zvuk bych poznala všude. Byl nezaměnitelný. Vytřeštila jsem oči a vytrhla se z Taavettiho náruče, abych vykoukla z okna. Nepletla jsem se.

„Do háje, jsou tu! Táta!“ vyhrkla jsem a zmizela v ložnici, abych se oblékla.

„Klid, to je jen Jacob,“ vydechl úlevně.

„Vždyť to říkám!“

„Neříkáš, řekla si táta, ale tohle je brácha.“

„Táta, nebo brácha… Stejná krev!“ nepřestávala jsem šílet.

„Neříkala si, že jste všichni adoptovaní?“

„No a?“ nechápala jsem ho.

„Jak to tedy může být stejná krev?“

„Nevím, asi se to přenáší vzduchem, nebo co. Ustup,“ vybídla jsem ho, když mi zatarasil dveře.

„Ne, dokud mi nepovíš, co to je!“ syčel.

„Pusť mě, prosím. Nedělej to horší!“ skučela jsem.

„Auroro Blacková! Vylez!“ ječel venku táta.

„Blacková?“ vydechl Taav.

„Překlep,“ sykla jsem a znovu se pokusila kolem něj projít.

„Rory, co se tu děje? Co je to za hru? Kdo je Jacob?“

„Brácha! Pusť mě, hned!“ zavrčela jsem a nechala jsem problesknout svou upíří část. Zbledl, ale ani se nepohnul.

„Budeš mě muset zabít, protože já se odtud nehnu,“ sykl rozhodně.

„Nebudu,“ odsekla jsem a chytila ho za předloktí. Až moc pozdě mi došlo, že bych na svou výšku a váhu neměla být schopna tak lehce odtáhnout kluka o dvacet kilo těžšího a hlavu vyššího. Nechala jsem ho v ložnici a spěšně vyběhla z domu ve chvíli, kdy se táta chystal vpadnout dovnitř.

Když mě uviděl, semkl rty do pevné linky. Střelila jsem pohledem k džípu s kouřovými skly. Mohla jsem hádat, kdo je uvnitř, ale nebylo to třeba.

Jakmile jsem nastoupila dovnitř, věděla jsem to i tak.

Děda a oba strýčkové. Jak jinak? Toužila jsem se vpít do sedačky. Jenže ani to nebylo nutné. Nikdo se na mě nepodíval, nikdo nepromluvil.

Děda řídil a odvezl nás na opačnou stranu, než byl dům.

„My jdeme, jinak vyvraždíme město,“ zašeptal děda směrem k Jacobovi, který jen kývl. Všichni tři upíři zmizeli z auta. Vyběhla jsem za nimi.

„Dědo! Počkej! Nemůžeš mě tu s ním nechat, prosím,“ škemrala jsem o pomoc.

„Jen si zkus, jaké to je. Za uplynulých dvacet čtyři hodin jsme si všichni prošli peklem. Tou nejhorší noční můrou. Díky tobě. Proč bych já měl brát ohledy na tebe, když tys je nebrala na nás? Víš, Rory, neustále jsem se tě s Bellou zastával, jenže teď už to dělat nebudeme. Ani jeden. Máš své rodiče. Těm se zpovídej. Vždycky jsem tě bral, jako dospělou, ale včerejším činem si mi ukázala, že jsem naivní blázen. Nikdy nebudeš dospělá, dokud se tak nezačneš chovat a teď mě omluv. Musím se najíst,“ dodal. Jeho slova se mi vpálila do ušních bubínků. Tohle jsem nechtěla. Přijít o Edwarda s Bellou…

To ne!

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 10. kapitola

Jahodové nebe - 12. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 11. kapitola: