Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jade - 1.kapitola

29.01.2010 (10:15) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1847×

Kapitola 1. Vítej ve Forks

„Už toho mám tady dost. Odjíždím, teď hned!“ křičela jsem na Ara, měla jsem ho už dost. Pořád mi jen radí, co mám dělat a co ne. Chtěla jsem žít svůj vlastní život.

„A kam by jsi jela?“ ptal se mě Aro.

Viděla jsem mu na očích, jak o mě pochybuje. Mnoho „lidí“ by si přálo být potomkem Ara a dědicem trůnu, ale já už to tak nechci, a proto od nich odjíždím.

„Jedu k Rose,“ prskla jsem po něm.

Strašně moc jsem se na Rosalii těšila, tolik let už jsme se neviděly. Je to má dlouholetá nejlepší kamarádka. Ne jako Jane, ta se se mnou baví jen proto, aby se zavděčila Arovi.

„K Rosalii Cullenové?!“ rozkřičel se na mě Aro. „Vždyť víš, jaký máme s nimi vztah, Isabello!“ Mluvil ke mně vážně.

Je mi jedno, že oni se nemají rádi, nesnáší Cullenovy. Sice jsem ostatní členy její rodiny nikdy neviděla, ale Rose o nich mluvila vždy s velkou láskou a úctou.

„Já ji mám ráda a je mi to jedno, že ty ne. Prostě tam jedu.“ Uzavřela jsem tuhle debatu, nehodlám se o tom dál bavit.

„A co Demetri? Toho tady necháš?“ zeptal se mě Aro už klidněji.

To si dělá ze mě legraci, snad si nemyslí, že ho potáhnu sebou? Jasně, je to můj snoubenec, ale to na tom nic nemění, já jsem si ho nevybrala dobrovolně. Chvíli jsem na něj udiveně hleděla.

„On to přežije,“ řekla jsem pouze, když jsem se vzpamatovala. „Mám tě ráda, tati,“ rozloučila jsem se s ním. Přešla kruhovitou místnost a políbila ho na tvář.

„Nepřemluvím tě?“ zeptal se mě s nadějí v hlase.

Nebylo o čem rozhodovat. Už jsem domluvená s Rosalií bude na mě čekat zítra na letišti v Seattlu.

„Ne, už jsem domluvená s Rose. Nemusíš za mnou nikoho posílat, prosím. Dám na sebe pozor sama i bez tvojí gardy,“ prosila jsem Ara. Nesnáším, když mám okolo sebe jeho gardu, která sleduje každý můj krok.

Otočila jsem se na podpatku a odešla odtamtud. Prošla jsem chladnou chodbou až do své komnaty. Zatlačila jsem na pevné dveře a vešla. Měla jsem naštěstí zabaleno, teď se s tím nemusím zabývat. Letadlo mi odlétá za tři hodiny, mám ještě čas, stačí, když vyjedu za hodinu. Půjdu si dát ještě sprchu předtím, než odjedu.

Rozepnula jsem kufr a vytáhla jsem první oblečení, co jsem měla navrchu. Bylo to černé ramínkové tričko a riflové kraťásky. Vzala jsem věci do rukou a vstoupila pod sprchu. Užívala jsem si teplou vodu na svém těle. Po dlouhém přemlouvání jsem se zabalila do měkkého ručníku a vylezla ven.

Lehce jsem si prohrábla prsty mokré vlasy, vysušila si tělo od vody a oblékla se do připraveného oblečení. Nemohla jsem se dočkat, až budu sedět v letadle a budu si jistá, že odsud vypadnu. Vyšla jsem z koupelny zpátky do svého pokoje.

„Opravdu odjíždíš?“ zeptal se hlas za mnou.

Bleskově jsem se otočila. Dívala jsem se do karmínových očí, které mě svíraly a nechtěly mi dovolit pohledět jinam. Přešel ke mně a objal mě. Položil mi hlavu na jeho hruď.

„Demetri,“ zkusila jsem se od něho odtáhnout, „nechci tady zůstat.“ Konečně se mi povedlo od něho odtrhnout.

„Ani kvůli mně?“ zeptal se mě.

Ihned jsem sklopila hlavu. Chytl mě pod bradou, aby mi mohl vidět do očí. Měla jsem ho ráda, ale brala jsem ho jako svého staršího bratra a ne jako svého nastávajícího manžela. Nemilovala jsem ho a ani kvůli němu tady nezůstanu.

„Víš, že tě mám ráda, neodjíždím napořád. Jednou se vrátím,“ slíbila jsem mu.

Stačilo mu to jako odpověď. Vsunul dlaň do mých vlasů a naklonil se pro moje rty. Zlehka se jich dotkl a třel je o sebe. Nezapojila jsem se, jako vždy. Postupem jsem si zvykla na jeho polibky, ale nikdy mi nebyly příjemné. Odtáhl se a stále na mě upíral pohled.

„Nezajdeme si ještě na lov?“

„Myslím, že by to nebyl dobrý nápad. Víš, jak lovení nesnáším a navíc nestihnu letadlo. Promiň,“ omluvila jsem se mu.

Raději jsem mu utekla z objetí, pro případ, že by ho napadlo mě znovu políbit. Musím si ještě do kabelky připravit věci, které budu potřebovat do letadla.

„Asi chceš být o samotě,“ promluvil taktně Demetri. Nedokázala jsem mu říct, aby šel. Maličký kousek mě chtěl, aby tady zůstal.

,,Klidně tady zůstaň,“ řekla jsem mu, když už byl skoro u dveří.

Hned s nadšením se otočil a posadil se na postel. Hledala jsem v nočním stolku svůj pas, který jsem nemohla najít. Sakra, pokud ho nenajdu, tak můj výlet skončí, nemám teď čas něco falšovat.

„Pokud hledáš pas, tak ten už sis dávala do tašky,“ oznámil mi klidně Demetri a dál se válel v mé posteli.

Podívala jsem se po něm, nepamatuju si, že jsem ho tam dávala. Zvedla jsem se a podívala jsem se do tašky. Přehrabala jsem papíry a opravdu tam byl i s kreditkou. To není možný, vím na sto procent, že jsem ho tam nedávala. Demetri se za mnou začal smát.

„Ty! Děláš ze mě blbou,“ křikla jsem a skočila na postel, kde ležel. Ze mě si srandu dělat nebude, ještě bude litovat. Seděla jsem na něm obkročmo a lechtala ho.

„Bells, víš, že mě to nelechtá.“ Smál se mi dál.  Nevzdám se jen tak bez boje. „Ale pokud vím, ty jsi lechtivá.“ Chytl mě za boky. Nechtěla jsem se smát, ale smích se mi dral z hrudi sám od sebe.

„Demetri, dost!“ vykřikla jsem v záchvatu smíchu.

Vykroutila jsem se mu z jeho dlaní. Rychle jsem chtěla slézt z postele, ale nějak se mi zamotaly nohy a já padla na tvrdou zem. Ruce mi brněly bolestí, hrklo ve mně.  Co když mi teče krev, to by nebylo dobré tady v místnosti s upírem. Zkontrolovala jsem si své dlaně a byly naštěstí v pořádku.

„Na to, že jsi upír, jsi dost nemotorná!“ smál se mi dál Demetri. Musela jsem se smát s ním.

„Nejsem upír,“ protestovala jsem, „ne, úplně.“

Nebyla jsem upír, jen poloviční a na to jsem byla pyšná. Nemusela jsem se schovávat ve stínu, nemusela jsem vraždit nevinné lidi. Nebyla jsem krvelačná bestie, i když chodím na lov, ale dokážu to potlačit.

„Ale jsi dcera Ara, měli by ti dát nějaký kurz obratnosti.“

„Hahaha, zas vtipný?“ odpověděla jsem mu sarkasticky. „Budu muset jít, jinak mi uletí letadlo.“ Zvedla jsem se ze země. Chňapla jsem po kabelce a chytly mě studené ruce, které mě věznily v jejich sevření.

„Bells,“ opatrně mě oslovil. Hleděl mi zpříma do očí. Nevím, co se bude dít dál, radši to nechci ani vědět. Demetri ztěžka polkl, tohle se upírovi nestávalo. „Bells, miluju tě,“ vyřkl ta slova.

Stála jsem tam jak opařená olejem, neschopná cokoliv říct. Cítila jsem, jak se moje tvář údivně stáhla, ale nemohla jsem s tím nic dělat, nepohnula se ani o milimetr. Nemohla jsem změnit výraz. Miluju tě, Miluju tě… To byly slova, které se mi v hlavě pořád opakovala. Stále a stále jako ozvěna.

„Já… musím… chci… jít…“ dostala jsem ze sebe. Vzala jsem si kufr do ruky. Musím pryč, hned. On snad ví, co se mnou dělají tahle slova. Nesnáším je, vždycky mě odrovnají.

„Odvezu tě na letiště,“ řekl klidně.

Nevypadal, že by ho moje odpověď nějak vykolejila. Nemohla jsem najít svůj hlas a přes knedlík, který jsem měla v hrdle, bych stejně nic nezmohla říct, proto jsem jen přikývla. Demetri vzal můj kufr a vyrazili jsme do garáží k mému autu.

Zahrabala jsem v kabelce, abych si vyndala klíče od svého červeného Ferrari. Přejela jsem prstem po jeho červeném laku až ke dveřím řidiče. Klikla jsem na tlačítko dálkového ovládání a otevřela své auto.

Demetri hodil můj kufr do auta a přišel si sednout na místo spolujezdce. Zasunula jsem kliček do zapalování a otočila. Můj brouček hned naskočil s tichým předením motoru. Tohle mi bude jako jediné chybět, projet se ve svém autě kdykoliv budu chtít. Budu si muset půjčit ve Forks nějaké auto.

Zařadila jsem jedničku, šlápla na plyn a rozjela se. Řítila jsem se mezi ostatními auty naší rodiny ven do centra Volterry. Všichni jsme milovali rychlou jízdu, ale vzhledem k přeplněné ulici jsme jeli jen devadesátkou.

Konečně jsme minuli davy lidí a můžeme vyjet z města na dálnici k letišti. Měla jsem kouřová okénka, takže Demetri se nemusí schovávat pod tmavý plášť. Za bránou města jsem konečně mohla dupnout na plyn a rozjet se jak jsem zvyklá. Ve zpětném zrcátku jsem viděla Volterru, bude mi to tu chybět, ale ne na tolik, abych se hned vrátila.

„Budeš mi chybět,“ zašeptal Demetri směrem ke mně.

Zaskočilo mě to, obrátila jsem hlavu na stranu, abych na něj viděla. On mi nevěnoval ani pohled, hleděl jen soustředěně před sebe.

„Měla by ses dívat na cestu,“ upozornil mě a dál se díval před sebe.

Musela jsem párkrát zamrkat, abych se vzpamatovala. Otočila jsem se zpět a začala se soustředit na cestu. Uchopila jsem pevně volat. V ústech jsem měla sucho, párkrát jsem polkla, ale moc mi to nepomohlo.

Zbytek cesty jsme zapeklitě mlčeli, nebylo proč nic říkat. Jak se znám, určitě bych něco zkazila a to nechci. V dáli jsem zahlídla stoupat letadlo. Už jsme blízko, nemůžu se dočkat, až budu takhle ve vzduchu já.

Projela jsem parkovištěm. Už se začalo stmívat, takže není problém si zaparkovat blízko vchodu. Zastavila jsem přímo před dveřmi. Naklonila jsem se k Demetrimu, chytla ho za ruku a vložila mu do ní klíčky od auta.

„Dávej mi na něj pozor,“ zašeptala jsem. „Jestli se mu něco stane,“ řekla jsem mu na oko výhružně. Usmál se na mě, strašně mu slušelo, když se smál.

„Neboj, budu ho opatrovat,“ uklidnil mě.

Přiblížil se ke mně, aby naše tváře byly od sebe jen pár centimetrů. Měla jsem v hlavě zmatek. Kousek mého já, chtělo překonat tu vzdálenost mezi námi a vzít si jeho rty, ale druhá část, ta silnější čekala, co se bude dít dál.

Chytl mě prsty pod bradou, aby si mě mohl přitáhnout. Zavřela jsem oči a nechala se od něj políbit. Lehce vsál můj spodní ret a to mi odpojilo mozek od těla. Nikdy tohle ještě neudělal, ale mě to tak navnadilo, že jsem mu začala polibek oplácet. Vnikl jazykem do mých úst a plenil je. Každá částečka mého těla si uvědomovala jeho blízkost. Dost! Křikla jsem na sebe a tím se vzpamatovala. Blesku rychle jsem se od něj odtáhla co to šlo. Záda jsem měla přitisknutá na dveřích.

„Uvidíme se až se uvidíme. Ahoj,“ vysoukala jsem ze sebe rychle.

Nahmatala jsem kliku od dveří. Rozevřela jsem je dokořán. Do auta zavlál teplý vítr, ale na kůži se mi zježily chloupky. Vzala jsem si kabelku a nasadila si ji na rameno.

„Ahoj, dobře doleť a ozvi se,“ rozloučil se se mnou Demetri z auta. Vyndala jsem si z auta kufr.

„Přijedu brzy.“ Pohladila jsem naposledy své auto a namířila jsem si to ke dveřím. Dveře se předou mnou otevřely. Vešla jsem dovnitř a dveře se za mnou zaklaply. Začalo mě tížit svědomí, proto jsem se otočila a zamávala k autu.

„Budete si něco přát?“ zeptal se mě milý hlas letušky.

Byla to vysoká blondýnka, hezká a milá. To se moc často nestává. Na tváři měla velký úsměv, který se nedal neoplatit.

„Ne, děkuji,“ odpověděla jsem jí s úsměvem.

„Kdyby jste cokoli potřebovala, stačí jen říct.“

„Samozřejmě, buďte si jistá, kdyby se mi něco nelíbilo, budu křičet,“ odpověděla jsem jí.

Smíchem mi dala odpověď. Otočila se přešla úzkou chodbičkou mezi sedadly až do místnosti pro personál. Zabořila jsem hlavu do opěrky sedadla v první třídě. Moc lidí tu nebylo. Vytáhla jsem zástěnu z okýnka a dívala jsem se ven. Zrovna jsme letěli nad Atlantikem, takže pod námi byla jen velká tmavě modrá louže. Zavřela jsem víčka, snažila jsem se usnout ve snaze zkrátit si čas.

„Prosíme pasažéry letadla, aby se posadili na svá místa a připoutali se. Budeme přistávat,“ upozornil nás pilot a tím mě probudil.

Vzala jsem konec pásu a připnula ho do spony. Už jsem aspoň v Americe, teď už jen čtyři hodiny letu do Seattlu. Aspoň, že mi letadlo letí hned a já nemusím čekat v terminálu. Ani nestihnu jít na nákupy v New Yorku, ale to napravím jindy, udělám si menší výlet.

Konečně jsem už vystoupila z letadla. Šla jsem po schodech dolů, rozhlížela se, ale Rosalii nikde neviděla. V Seattlu je větší zima, než jsem předpokládala.

„Bello, tady.“ Zaslechla jsem křik, to je ona.

V krvi mi koloval adrenalin, konečně jsem tady, za „velkou louží“, v realitě, ne jen prstem na mapě. Zahlídla jsem mávající blondýnku, i na tu dálku jsem v ní poznala Rosalii. Její krása vynikala mezi davem lidí.

„Tak ráda tě vidím,“ zavýskala nadšeně a skočila mi kolem krku.

„Jsem ráda, že jsem přiletěla,“ přitakala jsem.

„Musí ti být zima. Co jsi čekala? Teplo na Bahamách?“ smála se Rose.

Říkala mi do telefonu, že je tady zima, ale nečekala jsem takovou. Vybavila jsem si obsah svého kufru a v duchu jsem zaklela. Nevybavuju si, že bych si do něj dávala nějakou teplejší mikinu, natož bundu. Budu muset vyrazit na nákupy.

Táhla mě rychle přes letištní halu až k rudému kabrioletu. Otevřela mi dveře, byla milá a pozorná, tak jak jsem si ji pamatovala. Nevím proč, ale v hloubi duše jsem se obávala, že se změnila k horšímu. Naštěstí se moje obavy nevyplnily.

„Tady máš bundu.“ Usmála se na mě.

Vděčně jsem jí poděkovala. Přešla okolo auta a sedla si na místo řidiče. Nastartovala a rozjela se na hlavní silnici. Jela šíleně rychle, dokonce rychleji než já. Potěšilo mě, že nejsem až takový pirát silnic.

„Tak vyprávěj,“ pobídla mě s nadšením v hlase Rose.

„Promiň, pořád nemůžu uvěřit, že jsem tady a abych se přiznala, jsem unavená a navíc ten časový posun mi nedělá dobře. A jak dobře hádám, tvoje rodina mě bude chtít taky poznat. Tak abych jim u toho neusnula vyčerpáním.“

„Dobře, tak si teď odpočiň. Ve Forks budeme tak za 2 hodiny,“ řekla mi Rose mateřky.

 Byla to nejlepší kamarádka, co jsem si mohla přát. Opřela jsem si hlavu o měkkou opěrku a odebrala se do říše snů.

„Bells, vstávej,“ šeptala mi Rose.

„Nechtěla by nám Šípková Růženka vstávat?“ zeptal se mě neznámý mužský hlas.

Snažila jsem se rozlepit víčka. Nejdříve jedno a pak druhé. Zaostřila jsem, hned před očima byla velká hlava. Leknutím jsem sebou škubla pryč. Ten muž se strašně začal smát. Nechtěla jsem vidět, jak se tvářím.

„Emmette, uklidni se!“ upozornila ho vztekle Rose a praštila ho po hlavě. Ublíženě se na ni podíval.

„Tak se podívej, jak se tváří.“ Ukázal na mě.

Připadala jsem si jako nějaký plyšový medvídek ve výloze hračkárny a on byl nadšené dítě, kterému se líbí.

„Bello, tak pojď ven, nebo chceš strávit návštěvu u nás v autě?“ zeptala se mě.

Jen jsem zakroutila hlavou a vylezla z auta ven.

„Bells, to je Emmett. Emmette, to je Bella,“ představila nás Rosalie. Emmett napřáhl ruku před sebe, s úsměvem jsem ji přijala. Jeho stisk byl pevný, musela jsem zadržet bolestné syknutí.

„Vítej ve Foks, Bello,“ řekl nadšeně. Otočila jsem se k domu. Byl nádherný měl jednu stranu celou prosklenou.

„Máte nádherný dům,“ šeptla jsem ohromeně. Nebyl nádherný, to bylo slabý slovo. Ale v mojí slovní zásobě jsem nenašla slovo, které by tohle vystihovalo.

„To řekni Esme, uděláš jí radost,“ poradila mi Rose a mrkla na mě.

Přikývla jsem na souhlas. Čapla mě za ruku a vedla dovnitř. Vyšlapali jsme schody na verandu. Otevřela mi dveře a trpělivě čekala, až vyjdu. Zvedla jsem nohu a udělala krok v před. Vstoupila jsem do domu a začala na pár dní nový život. To jsem ještě nevěděla jak moc.

Předchozí // Další

Shrnutí

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jade - 1.kapitola: