Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já se o tebe postarám 60

26.02.2010 (17:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6697×

Probrala jsem se někdy kolem poledne vedle svého anděla, který mě pevně objímal kolem pasu a tiskl mě k sobě. Jakmile jsem se od něj pokusila vymanit, tak mě sevřel pevněji a tiše zavrčel. Okamžitě jsem se zastavila a trochu na něj vyvalila oči, nejevil však nějaké známky probuzení, tak jsem to zkusila znovu. Jenže sevření nepovolilo a ozvalo se hlasitější zavrčení.

„Lásko?“ zkusila jsem tedy promluvit a zkusit jestli je vůbec vzhůru.

„Hm?“ odpověděl mu jen zamručením a já se musela usmát. Aspoň, že je vzhůru a trochu vnímá.

„Můžeš mě prosím pustit?“ zeptala jsem se ho a odpovědí mi bylo nesouhlasné mručení a zamračení.

„Prosím, já mám hlad,“ zkusila jsem to jinak a on konečně otevřel oči.

„Ahoj,“ pozdravil mě a já se na něj usmála a lehce ho políbila.

„Co se včera stalo? Pamatuju si jen, že jsme si sedli v kuchyni ke stolu a dál už nic,“ šeptla jsem smutně, protože jsem nějakým zvláštním způsobem tušila, že mi uteklo něco důležitého. Pustil se tedy do tichého vyprávění včerejšího večera, a když skončil, tak jsem na něj jen vyjeveně zírala a než jsem se stihla dostatečně probrat, abych mu něco řekla, tak se ozvalo tiché zaklepání na dveře a dovnitř nakoukla máma.

„Už jste vzhůru?“ zeptala se nás a my jsme jí odpověděli kývnutím.

„Tak fajn. Mluvila jsem s tvým otcem, Edwarde, řekl mi, že vás dneska omluví ze školy a že až to bude možné, tak abyste se tam zastavil i, že chce ještě něco probrat či co. V kuchyni máte jídlo a já s Charliem jedeme nakupovat,“ řekla a já jsem prostě jen oněměle přikývla, nějak mi nebylo do řeči.

„Tak se mějte děti a dávejte na sebe pozor,“ řekla, zavřela za sebou dveře a nechala nás zase o samotě.

„Co se to tady děje?“ vypadlo ze mě nakonec. Odkdy má matka jezdí někam s mým otcem? A vypadala i celkem rozjařeně, jako kdyby i byla ráda, že spolu někam jedou. Co se to tu krucinál děje? Podívala jsem se nechápavě na Edwarda.

„Jen jak se zdá, tak se pokoušejí své manželství dát ještě dohromady. Tvůj otec slíbil, že všechny své vedlejší vztahy ukončí a pokoušejí se dát všechno do pořádku. Zkus jim dát šanci, vypadá to, že by jim to mohlo klapnout,“ dodal rychle nakonec, když viděl, že už jsem hned chtěla něco namítat.

„Tohle je na mě asi moc,“ řekla jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu, jenže odpovědí mi hned byly protesty z Edwardovy strany.

„Neschovávej se, promrhal jsem jedenáct hodin spánkem, při kterých jsem se na tebe nemohl dívat, tak se prosím tě neschovávej,“ řekl a stáhl mi peřinu z hlavy, aby na mě mohl vidět.

„Já se chci už před vším schovat je toho na mě moc. Chci odsud pryč a na všechno zapomenout, už nechci, abychom měli nějaký problémy. Chci, aby už bylo všechno v naprostým pořádku, abychom už zase měli svůj klid,“ vypustila jsem ze sebe smutně, protože to byla pravda a já už to v sobě nedokázala držet. Edward si mě hned přitáhl k sobě a políbil mě do vlasů.

„Všechno bude v pořádku. Neboj, až bude všechno za námi, tak si uděláme nějaký společný víkend, aby sis mohla pořádně odpočinout, a abychom už na všechno zapomněli, ano?“ navrhl mi a já lehce přikývla. Po chvíli jsem se mu vymanila z objetí a zalezla jsem do sprchy. Dala jsem si uvolňující sprchu, umyla si vlasy a pak jsem si je vysušila. Ještě stále zabalená v ručníku jsem se vrátila do pokoje a hned mě ze zadu kolem pasu objali studené ruce.

„Proč mi to děláš?“ ozval se mi sametový šepot hned u ucha.

„Promiň, myslela jsem, že tu nebudeš,“ odpověděla jsem mu a on si náhle stoupl přede mě.

„No, tak když mě tu nechceš, tak já teda půjdu no,“ řekl a pomalou lidskou chůzí zamířil ke dveřím.

„Ale no tak, vždyť víš, že jsem to tak nemyslela,“ řekla jsem hned a on se otočil a nechápavě se na mě podíval.

„Jdu se jenom nasnídat, to snad nemůžu?“ zeptal se s úsměvem a já ho nechápavě pozorovala.

„Jo, jasně že můžeš. Počkáš na mě v kuchyni? Pojedeme pak k vám?“ zeptala jsem se ho a odpovědí mi bylo jen přikývnutí a pak rychle zmizel. Ještě chvíli jsem stála na místě a nechápavě jsem se dívala na zavřené dveře.

„Miluju tě,“ řekla jsem a doufala, že mě uslyší a pak jsem se vrhla na šatník a nějakým zvláštním způsobem jsem měla náladu na sukni, tak jsem si oblékla černé spodní prádlo, černé silonky, džínovou sukni a bílé tričko s tříčtvrtečním rukávem, ještě jsem si obula černé tenisky a pak jsem rychle zamířila za Edwardem do kuchyně. Seděl u barového pultu a nepřítomně se nimral v palačinkách, které tu byly připravené od mamky. Došla jsem k němu a ze zadu jsem ho objala kolem pasu a tvář si opřela o jeho záda.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho, nějak se mi nezdálo jeho chování u mě v pokoji a teď ten jeho nepřítomný výraz…

„To se dozvíš, až přijedeme k nám. Teď by ses měla hlavně najíst,“ řekl a já se rozhodla radši nic nenamítat. Sedla jsem si na židli vedle něj a pustila se do hromady palačinek, která tam stála na pultě. Rychle jsem to do sebe naházela a byla jsem ráda, že jsem po dlouhé době jedla, něco co dělala máma. Uměla skvěle vařit, vteřinku jsem přemýšlela, jestli je lepší Esme a nebo ona, ale pak jsem to radši vzdala.

„Můžeme už jít?“ zeptal se mě Edward, když jsem umyla nádobí a já mu přikývla. Podal mi bundu, kterou jsem si hned oblékla, a pak jsme nasedli do auta a v tichosti vyjeli směrem k jejich domu.

„Ahoj Bello, jak ti je? Tvý rodiče říkali, že ti včera nebylo dobře, už je ti líp?“ zeptala se mě hned Esme, jakmile jsme vešli a já se na ní usmála.

„Ahoj Esme, už je mi fajn. Jen toho na mě bylo včera moc. S tím vším, co se stalo předtím a tak,“ nechala jsem to vyznít do ztracena, protože Esme moc dobře věděla, co všechno mě tíží. Edward mě hned objal kolem pasu a já se k němu trochu přitiskla, protože mě jeho blízkost skvěle uklidňovala.

„Tak to je dobře,“ ozval se Carlisle, který zrovna scházel schody. V polovině se zastavil a zbytek už prostě jen seskočil. Každý normální člověk, by se musel zabít, ale on to prostě seskočil, jen tak.

„Nechceš prohlédnout? Nebo tak něco? Mám na celý tenhle týden dovolenou, abychom vše vyřešili, a už teď mi to chybí. Mám i nutkání zeptat se tě, jestli si nechceš zlomit třeba nohu, abych měl výmluvu a mohl jet do nemocnice, ale radši se tě ptát nebudu,“ vychrlil ze sebe a já na něj jen překvapeně vyvalila oči. Dneska je asi nějaký zvláštní den.

„Proboha Carlisle, týden to bez té zatracené práce zvládneš. Poslední dobou si nebyl skoro vůbec doma, tak to teď zvládneš. Tohle musíme vyřešit,“ řekla Esme káravě a Carlisle hned kajícně sklopil hlavu. S úsměvem jsem je jen pozorovala a Edward vedle mě netrpělivě přešlápl z nohy na nohu.

„Carlisle, chtěl si s námi mluvit. Doufám, že to není, to co si myslím,“ řekl Edward a já se na něj nechápavě podívala. Odpovědí mu bylo Carlisleovo tiché přikývnutí.

„Nemyslím si, že je to nejlepší nápad,“ odpovídal Edward nejspíš na Carlisleovy myšlenky.

„Zvládneme to sami. Nepotřebuju její pomoc. Už jsem to s ní dávno skončil a nechci, aby se pohybovala v její blízkosti, a tím to končí,“ řekl Edward a já jen nechápavě těkala očima mezi všema přítomnýma. Nejspíš tu všichni věděli, o čem se baví, jenom já jsem byla asi zase úplně mimo.

„Edwarde, já tu ale nevidím žádnou jinou možnost. Bylo by vhodné, kdyby tu aspoň pro jistotu byla a pomohla nám, kdyby se to zvrtlo. Jsou věci, které nemůžeme zvládnout sami, a řekl bych, že tohle patří mezi ně,“ řekl Carlisle teď již nahlas a já pořád nechápavě mezi nima těkala očima.

„A co Rosalie na to? Vždyť víš, že jí nenávidí stejně jako já. Co ta ti na to řekla?“ zeptal se Edward a já už vzdala šanci, že bych to mohla pochopit a prostě jsem se jen v tichosti a nenápadně přesunula na sedačku a pustila si televizi.

„Jak myslíš, že nejdřív reagovala? Ale nakonec usoudila, že jestli by nám to mohlo pomoc, abychom se nemuseli stěhovat a ona opustit Emmetta, tak to bere všema deseti, ale je ochotná jí když tak dát naplno najevo, co si o ní myslí,“ řekl Carlisle a já přepínala mezi kanály a hledala, nějaký zajímavý pořád, který zrovna dávali.

„Pánové, prosím vás. Nemyslíte si, že by bylo vhodné to Belle vysvětlit? Vypadá to, že jsme tě přehlasovali, Edwarde, takže možná je na čase Belle všechno vysvětlit,“ řekla Esme a já rychle vypnula televizi a plná očekávání se otočila směrem k Edwardovi, tak abych na něj viděla. Chvíli se ještě díval na Esme, než přikývl a pak se otočil čelem ke mně s naprosto strhanou tváří.

„Necháme vás o samotě,“ řekla Esme a pak s Carlislem mrknutím oka někam zmizeli.

„Co se děje?“ zeptala jsem se strachem Edwarda, když jsem viděla jeho strhaný výraz. Sedl si vedle mě na sedačku a vzal mě za ruku.

„Budu ti muset vyprávět o jedné upírce, která se jmenuje Sophie…“

Tak co, jak se vám to líbilo? Doufám, že budou přibývat komentáře. Co si myslíte, že má záhadná Sophie, jejíž přítomnosti se dožaduje Carlisle s Edwardem společného? Proč ji Rosalie nenávidí? A hlavně, jakou má spojitost s Edwardem? Tak jen typujte ráda si to v komentářích přečtu a možná ještě částečně ovlivníte mé zamýšlení s touhle povídkou.

Vaše Adis

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já se o tebe postarám 60: