Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem gay - prolog + 1. kapitola

02.03.2010 (13:30) • Andrea • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5803×

Prolog

Edward:

Už je to rok... Rok od toho dne.

Vše zpackal ten kret*n Mike Newton... Jen kvůli němu jsem na tom takhle. I když už jsem si na to docela zvykl. Jsem rád, že nemám za zadkem ty zástupy holek... Ale i tak. Je to dost ponižující.

Před rokem:

Všechno to začalo před rokem, když se Mike odhodlal pozvat Rosalii na rande. Bylo to asi 2 měsíce poté co jsme se přistěhovali do Forks.

Věděl jsem, že se k tomu chystá. Myslel na to celý den. Po čtyřech hodinách, kdy na mě celé to stádo holek myslelo jak jalovice na plemenného býka, a kluci zase jako přitroublého šprta s rovnátkama a brýlema jsem byl osvobozen z těch 4 stěn. Za osvobození od té malé učebny přeplněné potem a pachem krve však zaplatím jinou daň. Ten lidský blaf nevypadal ani nechutnal nijak vábně. Jak jsem ho někdy mohl jíst? Chvíli jsem takhle přemýšlel až jsem si uvědomil Mikův záměr.

Mike celou dobu stepoval u vchodu do jídelny. Nebyl nervózní z toho co chtěl udělat. V tom si byl až zatraceně jistý. Žádná ho nikdy neodmítla. Jeho egoismus byl až překvapivě směšný.Bál se Emmetta. Nevěděl jak zareaguje na to, že se vyspí s jeho holkou. Spíš si namlouval, že je v posteli úžasný a že se na něj Rose přilepí. Už si představoval jaké to bude být ještě oblíbenější. S největší kočkou na celé škole.

Rose pomalu a jistě kráčela ke dveřím jídelny. Asi 2 metry před vchodem jí zastoupil cestu a tak musela zastavit. Tři vteřiny mlčel než se odhodlal.

„Ahoj kotě.“ Bože ta má ale postavu. V posteli bude bezvadná. Na tohle se těším..

„Hmm. Co potřebuješ?“ Další frajírek co mě zve na rande... Kdy už to vzdají?

V tu chvíli Emmett zpozorněl. To bylo celkem zlé. Jakmile se někdo přiblížil k Rose byl schopný vyhladit polovinu populace lidstva. Tu mužskou. Moc mě ani Jaspera neuklidňovaly jeho vražedně nenávistné myšlenky a emoce. Myslel na to jak toho blbce co nejbolestivěji vykastrovat a roztrhat. Představoval si spoustu druhů smrti. Od jedu na krysy, přes oběšení až po utopení či rozčtvrcení. Jasper se snažil k němu vysílat emoce klidu ale nějak to nezabíralo.

„Klid Emmette je to jen lidský frajírek. Rose ho hned odpálkuje.“ Zatraceně měl jsem jít minulý týden na lov.

„Nechceš jít do kina? Pak bychom třeba mohli jít ke mně co ty na to?“ A je to. Nemá žádnou šanci tě odmítnout. Jsi Přece Mike Newton. Musí vidět, že jsi lepší než nějakej Cullen.

„Cože?“ Bože snad Emmett nevyvede žádnou hloupost.

Po tom pozvání k němu domů se Emmett začal vzpírat. Drželi jsme ho já a Jasper a měli jsme co dělat. Alice vstala a chytila ho kolem ramen. Vypadalo to jako, když jej obejme a něco mu šeptá do ucha. Ve skutečnosti ho však chtěla udržet v sedě.

„Fajn. Co kdybych tě vyzvedl v sedm? Počkej řeklas ne? No to si ta pipka dělá srandu ne? Mě žádná neodmítne!

„Promiň Marku, ale nejsi můj typ.“

„Jmenuji se Mike.“

„No jak už jsem řekla Macku (čti Meku), nejsi můj typ. A navíc mám přítele, takže se mi nepleť do cesty pokud si vážíš svého zdraví.“Blbeček. Ti lidé jsou tak hloupí. To nevidí, že už svoji lásku mám?

Tohle mu dost srazilo sebevědomí. Nejen, že ho odmítla ale ani se nesnažila předstírat, že pro ni není víc než jen nějaký póvl. Úplně zrudnul vzteky. Bylo až směšné jak si oproti Rose vyskakoval takový malý skřet. Vědět čeho všeho je schopná, tak utíká jak nejrychleji může.

„Toho budeš litovat ty couro. Mě žádná neřekne ne! Rozumíš?! Co si myslíš? Že mi pohrozíš nějakým svým přítelíčkem?“

Rose ho obešla s výrazem typu 'ledová královna alá barbie od matela' a sedla si vedle Emmeta.

Ten frajírek ji sledoval nevěřícným pohledem a s ním i polovina jídelny.

Rose se rozhlídla po místnosti a když viděla, že se na ni ten blb dívá, tak Emmetta políbila. Účinky to mělo okamžité. Emm přestal myslet na to jak toho skřeta zabít a on si uvědomil, že proti Emmettovi nemá šanci.

Mike si vzal jídlo a sedl si ke své 'přítelkyni' Jessice.

Zbytek vyučování už se nic nestalo a Emmett se perfektně ovládal. Vymýšlel jak ho zničit.

Odpoledne jsem za ním přišel do obýváku, kde hrál jednu dost brutální střílečku. Každá postava, která padla jeho zbraní měla v jeho mysli obličej Mika Newtona.

„Emmette.“

„Hmm?“

„Alespoň mě poslouchej když ti chci pomoct.“

„Tak fajn. S čím?“

„Nejvíc mu záleží na vzhledu a popularitě. Co takhle mu udělat ze života peklo?“ Po téhle větě se na mě podíval.

„Díky brácha. Jsi génius.“ Bohužel jsem nevěděl co mě ještě čeká. Vědět to, tak bych mu nikdy neporadil.

1. kapitola

Den započnutí pekla na Zemi

Celou noc jsem ležel na své louce. Byla téměř dokonalá. Měla kruhový tvar tvar obklopena stromy a z jedné strany končila útesem. Kvetla tu spousta květin po většinu roku. Vzpomínal jsem na to pondělí před týdnem:

Celou noc jsem ležel na svém gauči a poslouchal své oblíbené skladatele. Debussyho, Mozarta, Beethovena. Snažil jsem se na nic nemyslet a zahnat myšlenky tří souložících párů okolo mě. Byla to dřina, ale nakonec jsem všech 6 myslí zabývající se tou stejnou věcí vytěsnil z hlavy.

K ránu jsem se šel do své šatny převléknout. Podle mě je to zbytečné, protože se nepotím a navíc jsem nebyl na lovu a tak nejsem ušpiněný. Neuposlechnutí rozkazu Alice však mělo dalekosáhlé důsledky, které nehodlal nikdo riskovat. CELÝ DEN NA NÁKUPECH!!!

Takovýhle trest nechtěl nikdo. I Rose se ho bála. Ospravedlňovala to tím, že by kvůli nákupům neměla čas na Emmeta, nehty a kombinování těch několika set kousků oblečení.

Když jsem se převlékl, hodil jsem si věci do tašky a zamířil jsem do garáže. Emmett s Alice vyjeli dřív. Chránili si myšlenky, což bylo nezvyklé. Hlavně u Emmetta. A vzhledem k tomu, že něco naplánoval spolu s Alice to bylo až příliš nebezpečné. Bylo by přehnané domnívat se, že to má co dočinění se mnou. Avšak neočekávat nic by bylo smrtelně nebezpečné...

Do volva jsem nabral Rose s Jasperem a spolu s nimi jsem vyrazil směr škola.
Celý den byl poměrně klid. Jen si pár lidí ukazovalo na Mika a po mě házeli pohledy. Byly dost rozporuplné. V jednu chvíli pobavené, pak zase překvapené, obdivné, litující a od pár holek i nenávistné. Byl jsem zamyšlený nad svou osamělostí, že jsem si ani nevšiml co se lidem honí hlavou. Probral jsem se až když do jídelny doslova vletěla jako vichřice Jassica. Zastavila se před Mikem a vrazila mu takovou až se druhou stranou obličeje udeřil o desku stolu. Těsně vedle talíře.

„Ty prasáku! Jak si to představuješ?!“ Hlas jí vyletěl do nebezpečné výšky a tepna na krku pulzovala tak, že to vypadalo jakoby měla každou chvíli prasknout. Moc dobře jsem se tím pohledem bavil. Všiml jsem si jak se na něj koukala, když jsem já nebyl ten povolný. Mike se mezitím vzpamatoval a zbaběle se pustil do své obrany.

„Jess, brouku co to do tebe vjelo?“

„Ty zatracenej, teplej, nedrženej úchyle! Tak ty nevíš? Už nikdy mi neříkej brouku! Vlastně se ke mně nepřibližuj! Nikdy!“ Tohle její ječení jsem si vychutnával. Už mi lezly krkem ty Mikovy vzpomínky na jejich noci. Nebo co si o mě myslel, když se okolo mě začala ochomýtat.

„Teplej? Proboha kdes to vzala? Takovou blbost. Myslím, že snad víš, že je to nesmysl?“

„Nesmysl jo? A co je teda tohle?“ Položila před něj nějakou fotku a Mike na ni zhrozeně koukal.

„Už vím proč se ti tak nelíbilo, když jsem se s ním bavila! Tys jenom žárlil ty nadrženej homouši!“ Všichni při tomhle zalapali po dechu.

„Když si vzpomenu, že jsem s tebou spala! No fuj!“ Poté se otočila a odběhla z jídelny. V očích měla smutku zlosti a ponížení. Mike se mezitím podíval znovu na tu fotku. Konečně jsem se plně soustředil na jeho myšlenky. To co jsem uviděl mi doslova vyrazilo dech.

Vstal jsem, na tác s rozrýpaným jídlem jsem si ani nevzpomněl a lidskou rychlostí, co nejrychlejším krokem jsem vyrazil na chodbu. To co jsem uviděl se mi nezdálo.

Všude po stěnách byly fotky Mika z šaten po tělocviku – vždy chodil mezi posledními, takže nikomu nepřišlo divné, že si toho zatím nevšimli – byl nahý a na bedrech měl vytetováno „Edward“. K tomu všemu měl pod tím srdce, jehož konec končil přesně u jeho půlek. Byl jsem dost znechucený a kdybych neměl upíří zrak taky bych ani nepoznal, že jde o fotomontáž.

Nějakou dobu jsem tam prostě stál a všichni okolo si vzrušeně špitali ten nejnovější drb a jak jsem na to zareagoval. Nejradši bych Emmetta zabil, ale slyšel jsem motor jeho jeepu vzdalující se od školy a v něm seděli všichni mí sourozenci. Emmettovi s tím samozřejmě pomáhala Alice a Rosalie s Jasperem jen nechtěli riskovat co by se mohlo stát.

Otočil jsem se a zamířil na parkoviště. Kašlal jsem na zbývající hodiny a nasedl do auta. Vytúroval jsem motor rychlostí 200 km/h jsem jel k našemu domu. Dohnal jsem Emmetta a ostatní. Já přijížděl k domu, když parkoval... vyskočil jsem z auta zrovna když Emmett začal utíkat do lesa. Rychle jsem ho chytil a k tomu lesu jsem ho smýkl.

Jeho tělo prorazilo několik silných stromů s opravdu mohutnými kmeny. Vrhl jsem se na něj a mlátil jsem do něj. Málokteré útoky dokázal vyvrátit. Po chvíli mě od něj Carlisle s Jasperem a Alice odtrhli. Rosalie jim v tom hodně pomáhala. V jejích myšlenkách byla starost o Emmetta. Byla pobavená tím co udělali, ale i tak věděla, že tohle už překročilo nepsané hranice mé trpělivosti. Nechtěl jsem jej zabít. To mě vůbec nenapadlo, ale chuť zmlátit ho byla obrovská. Jasper to vycítil a pokoušel se mě uklidnit. Moc mu to nešlo, ale po nějaké době přece jen zaznamenal úspěch. Esme s Carlislem byli z mého chování dost vykolejení. Vůbec nechápali co se stalo.

Já jsem se dostal z jejich pevného sevření jakmile si uvědomili, že ode mě už nic nehrozí. Vběhl jsem do svého pokoje a hudbu jsem si pustil naplno. V duchu jsem přemýšlel jak se těm dvěma pomstít. Alice dole zatím Carlisleovi s Esme vysvětlovala co se vlastně stalo a Jasper jim osvětloval v té chvilce pocity. Dozvěděli se, že jsem Emmetta nechtěl zabít, ale i tak Rose zakročila.

Oznámila Emmettovi, že se k ní celý měsíc nepřiblíží. Když ji chtěl Emmett zase přesvědčovat ihned ho zarazila. Vynadala mu, že se choval nezodpovědně a že pokud se k ní do ložnice pokusí jen přiblížit nebo jakkoli jinak sbalí si kufry a opouští ho. Všichni zalapali po dechu. V jejích myšlenkách jsem viděl, že by neodešla na dlouho na to ho až moc miluje, ale takhle mohl rozvrátit rodinu a to by neunesla.

V duchu jsem přemýšlel jak se pomstím Alice protože Emmett už svoje dostal. Budu za to muset Rose poděkovat. Alice se zajímala jen o svůj šatník, takže jí budu muset něco udělat. NE nemysli na to! Ještě něco uvidí!

Další den jsem se Alice a Jasperovi omluvil, za své chování a nabídl jim jako omluvu na zbytek týdne výlet na jeden ostrůvek. Zpáteční spoje tam nejsou tak časté tudíž je to ideální místo. Oba dva s radostí přijali a Alice si zabalila jen pár věcí – to mi zrovna nahrálo do karet. Už se ve svých vizích viděla jak nakupuje. Poprosil jsem Jaspera aby mi napsal hned jak tam dorazí, že chci vědět jak dlouho to bude trvat...

Vše vycházelo podle plánu. Alice s Jasperem se ozvali následující den, když jsem přijížděl ze školy. Lety nazpátek jsou tam každý druhý den a tak jsem měl celý den čas. Vběhl jsem do Alicina a Jasperova pokoje. Otevřel jsem její šatnu. Byla obrovská a nacpaná k prasknutí. V tu chvíli mi došla SMS.

„Ať tě to ani nenapadne jinak umřeš!!!“

Já si mezitím doběhl k Esme aby mi půjčila ty největší nůžky v domě. Našla je v kuchyni a já rychle doběhl na místo činu. Mobil protivně vyzváněl. Alice musela být rozzuřená a vyděšená. Takhle silné emoce nemohl zvládnout ani Jasper... Jal jsem se jít k prvním šatům a hezky jsem stříhal. Tak to pokračovalo dál až jsem všechno rozstříhal. Jelikož jsem měl ještě dost času tak jsem si vzal ultra silné lepidlo a velkou část šatny jsem těmi kousky polepil. Bylo ráno a odpoledne měla doletět Alice. Rychle jsem zabezpečil všechny své věci včetně klavíru, lístkem, že pokud třeba jen sáhne na mé věci tak ji zabiji a ani Jasper ji nezachrání. Skutečně bych to udělal, kdyby na můj klavír nebo sbírku CD a knih sáhla. A ona to věděla. Sbalil jsem si doklady, nějaké peníze a pár kousků oblečení. Oznámil jsem Esme, že jedu na týden na lov do vzdálené rezervace na severu, a že budu opatrný a vrátím se. Absenci mi Carlisle omluví.

O týden později:

Vrátil jsem se domů naplněný krví a s vítězným pocitem uspokojení. Jak mile jsem vešel do domu vlítla na mě Alice se zuřivým výrazem, kterého bych se jako člověk hrozně bál. Jasper ji ode mě odtrhl mezi jejími výkřiky.

„Ty vrahu! Tys je zabil!“ nebo „Za tohle mi zaplatíš! Jak jsi mohl?“

Po pár hodinách vzlyků a záchvatu, který opět dostala když mě uviděla – v Roseiných myšlenkách jsem viděl její reakci když přijela. Měl jsem co dělat abych netančil tanec štěstí.

„Edwarde.“ Otočil jsem se k již úplně klidné Alice.

„Očekávám od tebe plnou kompenzaci. Viděla jsem se v kanárkově žlutém porsche. Koupíš mi ho ať už se ti to líbí nebo ne. Jsi zodpovědný za zničení mého šatníku.“ Po těchhle slovech se na mě všichni podívali.
„Nekoupím Alice a ty to víš. Kdyby ses nepodílela na tom hloupém Emmetově nápadu tvoje šatna by byla v pořádku. Měla by ses naučit nést následky.“

Po tomhle incidentu vše zaběhlo do normálních kolejí. Alice se na mě s nadějí koukala a v mysli si pořád představovala to auto. Po týdnu už to vzdala. Kdybych věděl co mě čeká za nekoupení jednoho hloupého auta, byl bych jí ho koupil.

Ráno jsem si dal rychlou sprchu. Když jsem hmátl po hromádce mého oblečení tak tam nebylo. Pouze v ručníku jsem se vydal do šatny pro jiné oblečení. Předpokládal jsem, že je to zase nějaký hloupý vtip, protože moje šatna byla úplně prázdná.

Netušil jsem co mám dělat, dokud jsem si neuvědomil, že za mnou stojí Alice.

„Co to má být?“

„Co by dnes jdeš v oblečení, které jsem Ti přichystala.“ přitom mi podávala něco růžového. Včetně boxerek. Ty mi podala se slovy, že si je mám obléct a vrátit se do pokoje. Když jsem vyšel z pokoje tak cvakl foťák.

„Co to...“

Rose se na mě zubila a zuřivě blikala fotoaparátem. Alice se jen pomstychtivě usmívala a v myšlenkách mi sdělila, že za to, že jsem jí nekoupil vytoužené auto nafotím fotky. Bohužel jsem se musel podvolit. Taky v tom budu muset jet do školy. V růžové! Ale veškeré mé snahy vzdorovat byly smeteny. Když měly asi milion fotek bylo mi uděleno povolení jet do školy.

U mé jediné lásky, teda volva, jsem málem dostal infarkt. Je možné aby upír dostal infarkt?

V mém autě jsem měl růžové potahy. I koberečky a volant. Na zpětném zrcátku jsem měl dokonce i plyšová, růžová, chlupatá srdíčka. Chtěl jsem to opět všechno vytrhat, ale Alice mi vyhrožovala, že by mi udělala ze života peklo. Nebo, že by mi rozladila klavír. To jsem však nemohl dovolit.

Sáhl jsem po svém batohu, který jsem upustil k nohám, ale on tam nebyl. Místo něj tam byl nastrčen batůžek pro sladké holčičky milující růžovou... bylo mi z té růžové na zvracení – může upír vrhnout? Dost mi znechutila moji poslední pumu. Alice mi v myšlenkách škodolibě poslala přání ať si to užiji ve škole. A ukázala mi jak rozlaďuje klavír – pokud nebudu ve škole.

Vzal jsem tu odpornou růžovou věc za poutko, hodil na sedadlo spolujezdce a šnečím krokem vyjel ke škole. Ačkoliv jsem jak nejpomaleji jsem mohl, dorazil jsem tam za 15 minut. Bylo to ještě asi tak půl hodina před zvoněním. Když jsem vystoupil a šel po chodbě, všichni se otáčeli a šuškali si. Ti co se koukali do papírů a nezahlédli se otočili za klapotem mých bot. Ano mé boty klapaly! Byly na takovém tom širokém podpatku pro muže a měly vzor hadí kůže. Černo-růžový. Růžová však přeháněla. Zaručeně jsem zaujal každého, kdo kolem mě prošel. Jejich šepot a spekulace co to jako má být mě vytáčely a tak jsem se je snažil nevnímat. Horší to bylo, když jsem slyšel myšlenky z parkoviště – když zahlédly mého miláčka.
Usedl jsem v učebně biologie do své lavice a snažil jsem se soutředit na plakáty se stavbou těl různých živočichů.

Když zazvonilo, tak jsem otevřel baťůžek. Začal jsem si vyndávat věci a zůstal jsem na ně hledět. Mé sešity, učebnice byly v růžových obalech a na každém z nich byla ta Mikeova fotka! Bohužel pro mě se na mě zrovna dívali Mike s Jassicou, kteří se dohadovali jestli Mike je nebo není gay. Mikovy myšlenky byly vyděšené, když to zahlédly a Jassica byla znechucená. K těmhle pocitům ještě přidala lítost, že si se mnou neužije.

Rychle jsem vytáhl pouzdro a zakryl jsem to dříve než si toho mohl někdo všimnout. Že bylo růžové mě ani nepřekvapilo, ale ono bylo CHLUPATÉ s červenými srdíčky a zlatým nápisem I'm sexy boy.

Pokud si doteď někdo nebyl jistý jestli jsem nebo nejsem gay, tak tohle jednoznačně převážilo jejich názory na ano. Když tohle zahlédl profesor podlomila se mu kolena a ztěžka dopadl na židli. Nemohl unést, že jeho nejlepší student je gay. Po chvíli se vzpamatoval a začal s normální výukou. Jako vždy pochodoval po třídě, ale k zadním lavicím se nepřiblížil.

Jak jsem během dopoledne zjistil, Rosalie jela nakupovat do Port Angeles a tak nedojela do školy. Jasper dorazil až na třetí hodinu s omluvenkou od Carlislea. V jeho myšlenkách jsem však na okamžik zachytil, že nechal Alice zhotovit ty fotky. Několikrát. Měl s sebou i ten foťák, ale nic podezřelého jsem u něj neviděl. Jen chtěl Alice udělat radost.

Celou tu dobu jsem se naivně domníval, že se nemůže stát nic katastrofálního.

Když zazvonilo, vydal jsem se do jídelny. Bylo tam prázdno. Až moc prázdno. Vlastně jsem dorazil mezi prvními. Šel jsem jsi pro ten blaf, kterému lidé říkají jídlo. Automaticky jsem si sedl s tácem k našemu stolu. Začal jsem se v tom nimrat vidličkou. Myslím, že ten salát už byl naporcovaný na tak malilinkaté kousíčky, že už ani ta kuchařka by nepoznala, co, že to bylo původně.

Pomalu a jistě se do jídelny začali stahovat opozdilci. Všichni byli v hloučcích a šeptali si. Dokonce se hihňali. Bylo mi fakt jedno co se komu zase podařilo za mezinárodní Forkský faux pas aby to zaujalo úplně všechny. Úspěšně jsem je všechny ignoroval do chvíle, kdy se do jídelny připloužili moji sourozenci. Zkusil jsem se napojit na jejich myšlenky, ale nešlo to. Teda šlo, ale oni si chránili nějaké informace.

Alice myslela na zítřejší slevy u Guciho. Emmett na baseball a noci s Rose. Jasper zase na noci s Alice. A Rosalie myslela na odstíny laků na nehty. Bylo to vážně moc podezřelé. Dorazilo mě však to, že na mě celou tu dobu házeli soucitné pohledy. Jak mě tato nevědomost štvala! Vzali si tácy s jídlem a sedli si k prázdnému stolu na konci jídelny. Sedli si a opět se ny mě dívali tím pohledem jakoby někdo umřel.

Všichni v jídelně přitom zalapali po dechu. Rozhostilo se tu hrobové ticho. Nikdo nevěděl co se bude dít. Nikdy se nestalo aby se TI Cullenovi rozdělili. Nikdy. Vůbec jsem je nechápal. Byl jsem tak zabrán zíráním na ně, že jsem si neuvědomil zvuky z chodby. Někdo si to sem rázoval. Funěl a srdce mu běželo jako o závod. Ten někdo byl Mike Newton. Když dodupal a dofuňel do jídelny byl celý rudý. Rozhlédl se a když mě spatřil – okamžitě ke mně zamířil. V ruce třímal něco růžového. Byl jsem zvědavý co to je, protože jeho myšlenky byly nečitelné. Chvilku byly překvapené, vyděšené, vzteklé a pak zase znechucené. Bohužel byly tak neuspořádané a nesrozumitelné, že jsem se z jeho hlavy zase nic nedozvěděl.

Přirázoval si to ke mně a já jsem si myslel, že by si měl koupit ten lidský vynález s názvem tik tak. Páchlo mu z pusy. Tak, až jsem se divil, že Jassica při tom jeho dnešním ocucávání dosud neztratila vědomí. Ale tady by spíš pomohl jedině winterfresh.

Hrozivě se přede mnou zastavil a před obličejem mi mával nějakou růžovou hrůzou. Byl to asi nějaký dopis, protože tam bylo něco napsaného. Smrděl jako barová ku*va.

„Co to jako má znamenat?!“ Myslím, že byl rudý až na pr*eli a kdyby mohl tak by vypouštěl páru.

„Nevím o čem to mluvíš Miku.“

„Miku?! Miku?!! Já ti dám Miku ty jeden nadrženej teplej úchyle! Drž se ode mě dál jasný?! A pokud Ti to nedošlo tak na těch záchodcích nebudu!!! Proboha! Je mi z tebe na blití Cullene!“ CO! Jakej úchyl? Teplej?! Já? Jaký záchodky sakra?! Byl totálně vykolejenej. Tohle se snad ještě žádnému člověku nepodařilo. Byl jsem totálně v šoku. Při mém rozjímání s otevřenou pusou jsem jasně vnímal, jak Newton položil ten list papíru na stůl přede mě a odrázoval si to pryč. U dveří se vrhnul na Jassicu a celé jídelně ukazoval jaký je heterosexuál.

Všichni v jídelně se chvilku koukali na ně. Ti se pak rychle vzdálili a tak zbytek zdejšího studentstva zaměřil zrak na zbývající členy mé rodiny.

Ti se na mě skutečně dívali pohledy, že někdo hodně blízký umřel. K ještě větší smůle mysleli na to, že chápou moji orientaci a že mě budou podporovat. Emmett si přisadil jak lituje, že mi to s Mikem nevyšlo a že bude doufat, že mé další pokusy budou úspěšnější. Totálně mě dorazil Jasper, který se mě snažil utěšit myšlenkami, že Mike byl debil a že si najdu někoho lepšího a hodnějšího. Za předpokladu, že ho nedovedu do domu. Alice se mi škodolibě pochechtávala. Prý se za mě přimluví u Carlislea a Esme. Rose myslela na to, že si toho měla všimnout už mnohem dřív. Už když jsem ji nechtěl. Prý ji to napadalo, ale nikdy neměla šanci si to jakkoli potvrdit...

Podíval jsem se opět na stůl. Hned poté co jsem pod židlí nahmatal svoji dolní čelist a panty připevnil k té horní.

Okolo mě se rozlil ten děsný zápach z toho papíru. Myslím, že byl postříkaný nějakým parfémem na objednávku – musím uznat, že bych to spíš vylil někam do stoky. Fuj. Může upír vrhnout? Byla by zábava vidět všechny jak jsou vyděšení, kdyby mě viděli zvracet litry krve. Tak či tak snažil jsem se dýchat co nejméně to šlo.

Na růžovém papíře se skvěl rudě napsaný text. Kolem něho snad ještě krvavější srdce. Bylo to nechutné. Skoro jak od nějaké 13tileté puberťačky. Při podrobnějším prozkoumání jsem si všiml, že srdíčka jsou i nad písmenem i místo tečky. Musí být všude ta srdíčka?

To písmo mi však bylo až moc povědomé. Bylo skoro jako mé vlastní. Text... Ten text! Opět se o mě pokoušel šok. Seděl jsem strnule jako socha.

Drahý Miku,

Tento dopis ti píši teď, protože jsi mne velmi překvapil. Udělal jsi to v co jsem nikdy nemohl ani doufat. Vyslovil jsi na veřejnosti své city.

Když jsem se musel stěhovat, byl jsem ve značné depresi. Musel jsem opustit ruch velkoměsta. Své kluby, kde jsme se s přáteli oddávali radovánkám a slastem života-neživota. Ano Miku života-neživota. Byl jsem tam šťastný. Mohl jsem dělat cokoliv jsem chtěl a nemusel jsem vůbec nic tajit. Najednou jsem musel vše opustit a nastěhovat se do takového zapadákova. Nikdo neposlouchal mé prosby a musel jsem vše opustit. Mé srdce krvácelo. Bál jsem se nové školy. Předsudků... Celou cestu do školy jsem se jen smutně koukal na cestu. Když jsem vystoupil z auta byli jsme všichni nová atrakce. Rohlédl jsem se po tom přeplněném parkovišti... A spatřil jsem tebe! Zářil jsi tam jak hvězda. Uchvátil jsi mě tvojí krásou. Od té chvíle jsem nemyslel na někoho jiného. Najednou jsem byl otci vděčný, že mě sem odtáhl. Celé dny jsem tě sledoval. Bolelo mě srdce, když jsem tě viděl ve společnosti Jassicy Stanleyové. Když jsem musel odmítat všechny ty dívky. Celou tu dobu jsem si tě představoval. Nahého. V mé posteli.

Tvou tvář, kterou vytesal snad samotný Michelangelo. Andělsky blonďaté vlasy. Hluboké modré oči podobající se studnám, ve kterých se topím kdykoli Ti pohlédnu do očí. Tvá fotka zdobí můj noční stolek. Jsi to poslední co vidím, když usínám a když se probouzím. Kdykoli se dotýkám svého těla, představuji si, že se mě dotýkáš ty. Jen kvůli tobě konečně žiji naplno.

Ano pochopil jsi to správně. Jsem gay. Miluji tě z celého svého srdce. Nikdy bych se neodvážil něco takového udělat, ale tvé fotky, svědčící o tvé náklonnosti k mé maličkosti mě utvrdily v tom, že je načase jednat.

Tvůj milovaný Edward. Věrný partner do konce tvého života.

P.S. Jelikož už známe své city, co kdybychom to ukázali veřejnosti? A co kdybychom stvrdili náš vztah místo této hodiny, na záchodcích ve třetím patře?

Budu tě čekat.

Eda.... xoxo

A je to definitivní. Budu zvracet. Proboha takové nechutnosti! K mé hrůze to bylo napsáno mým písmem. Po bližším přezkoumání jsem zjistil, že tam, jsou jisté odlišnosti. Ten styl zakroucení u y. Alice!

Kouknul jsem se k jejich stolu, ale k mému zklamání tam nebyli. Nebo spíše k jejich štěstí. Přežil jsem potupu před společností, ale tohle už bylo trochu moc. Když jsem vyletěl na prázdnou chodbu, protože ostatní ještě přežvykovali. Už jsem zjistil proč všichni došli tak opožděně. Po celé délce chodby byly rozlepené moje fotky z rána. Jak jsem se musel svlíkat a oblíkat. U některých byl dokonce text ve smyslu vyznávání lásky Mikovoi nebo, že jsem se konečně rozhodl přiznat barvu. Viděl jsem svůj pokoj. Na těch fotkách. Ovšem nebyl tak docela můj. Byl vymalován růžově. Všude byly fotky a nebo plakáty s přelepenou hlavou. Všude na mě koukal jen Mike newton. Nikde nebyl můj gauč, mé knihy, má sbírka CD. Ani můj nábytek tam nebyl. Vše bylo změněné. CD byla nahrazena pouze skupinami nějakých uječených... Ani nevím koho. V tu chvíli jsem viděl rudě. Otočil jsem se a mířil na parkoviště, kde právě mizel zbytek mojí rodiny.

Naštěstí pro ně mě odchytil učitel a já se nechal odvléct do třídy. Chvíli obkecával můj pozdní příchod a pak ještě o nových laboratorních pracích jejichž zadání najdeme na školních stránkách. Profesor nažhavil počítač a projektor a najížděl na příslušné stránky. Na těch stránkách však zapracoval Jasper. Stránky byly růžové a byly tam všechny ty fotky. Tyhle však byly zaměřené i na můj šatník. Profesor v šoku spíš automaticky klikal na další. V mém šatníku bylo vše růžové. Byl jsem děsně vytočený – jak si mohli všichni dovolit sahat na moje věci? Vstal jsem, ale následující fotka mě zase usadila.

Bylo tam spodní prádlo. Růžové boxerky. Nebo i tanga. Šatník 100% gaye. K nepříčetnosti mě však dohnalo až snímky různých latexových a kožených černých oblečků, ostnatý obojek s vodítkem a další erotické pomůcky. Zuřivě jsem vstal. Všechny věci jsem shrnul do tašky a letěl jsem na parkoviště. Profesor mě chtěl zastavit a seřvat. Když viděl můj výraz a černé oči tak mě nechal projít.

K autu jsem se přihnal snad rychleji než Usain Bolt. Nasedl jsem a rychlostí 200km/h jsem si to zamířil do port angeles. Stavil jsem se koupit si barvu na přemalování té hrůzy co mám v pokoji. Z obchodu jsem ihned jel do autosalonu. Během půl hodiny jsem měl to zatracené žluté porsche ve svém vlastnictví. Nechal jsem ho naložit a dovézt za mnou hned k domu. Počkal jsem než jej vyloží před dům. Poté jsem poděkoval pracovníkům autosalonu a letěl k Alice do pokoje. Byla v domě úplně sama. Už očekávala, že za ní přilítnu do pokoje a budu ji prosit o odpuštění. Pro její dobro jsem jen doufal, že můj pokoj už bude v původním stavu.

Otevřel jsem dveře od jejího pokoje. Seděla na posteli v módních časopisech a čekala až ji oslovím. Místo toho jsem po ní jen mrsknul klíčky. Trefil jsem. Sice ne hlavu, ale slyšel jsem náraz kovu o její tělo. Zbytek už i byl putna. Otevřel jsem dveře do svého pokoje a myslel jsem jen na pomstu. Jak si mohli dovolit! V okamžiku jsem byl v Alicině pokoji a držel ji pod krkem. Zkusila se bránit, ale neměla šanci. Zkusila se mě kopnout. Minula a já jen zesílil stisk.

„Věci máš v garáži.“ Tenhle tón jí moc nesluší měla by přestat chraptět. Pustil jsem ji k zemi. Jak dopadla v sedě tak zůstala. Já mezitím došel do svého pokoje. Ze zdi jsem strhal ty plakáty a vše co v mém pokoji původně nebylo jsem vyházel z oken. Co bylo velké jsem zmenšil, rozlámal, cupoval. S ničím jsem neměl slitování. Zůstaly jen holé zdi. Z šatníku jsem vynesl věchno to svinstvo. Přitom jsem slyšel vzlykat Alice. Bylo mi to jedno. Momentálně pro mě nebyla sestrou. Byla spíš jako trpěný parazit. Měl jsem skutečnou touhu zabít ji. Ten netvor ve mně převládl. Jak si mohli dovolit... Byla ve mně jen nenávist. Měl jsem sto chutí k ní zajít do pokoje a všechno jí to vmést do obličeje.

Bál jsem se však, že tentokrát bych se neovládl.Že bych ji zabil. Vyrazil jsem do garáže pro svoje věci. Vzal jsem i plechovky s barvou na stěny.Věci jsem naházel do středu pokoje a začal dlátem seškrabovat tu růžovou. Nanesl jsem bílou a tmavě modrou barvu v dokonalé harmonii. Než to trochu zaschlo začal jsem poklízet ten svinčík. Když už jsem kousky omítky, plechovky od barev a použité štětce házel do posledního pytle. Přijel zbytek rodiny. Tedy té, která chodí do školy. Emmett přiletěl za Alice.

„Tak ségra Eda ti koupil to autíčko?“ Dost se řehtal a tak mu až po pár vteřinách došlo, že Alice před ním leží na zemi a vzlyká. Jasper byl hned u ní a začal ji utěšovat. Rose přiběhla a jen to zděšeně pozorovala. Emmett nevěděl jak se chovat. Jestli tu má zůstat nebo se mě pokusit zabít. Jasper to vyřešil okamžitě. Alice položil na postel a doběhl ke mně. Nečekal však, že ho budu mít po dnešku dost. Ruce jsem mu stočil za záda a vyhodil ho ven z místnosti.

„Varuji vás. Nepřibližujte se ke mně!“ Při tomhle jsem dost vrčel.

Zabouchl jsem dveře a nastěhoval si zpět nábytek, knihy i CD. Mezitím se vrátili i Carlisle s Esme. Rosalie jim vysvětlila co se stalo, proč jsou venku ty věci a taky o tom s Alice. Oba měli porozumění avšak stále neschvalovali mé chování.

Místo toho jsem si vzal klíče od astona. Se slovy, že si potřebuji provětrat hlavu a varováním ohledně přiblížení k mým věcem jsem vyběhl do garáže. Nastartoval jsem a jel. Jel jsem tak dlouho dokud jsem nepotřeboval někde naplnit nádrž. Jinde jsem nezastavoval. Po týdnu jsem se vrátil domů. Omluvil jsem se Esme a Carlisleovi za své chování. Vrátil jsem se do školy a choval se jakoby se to nikdy nestalo. Nikdo se ani slůvkem přede mnou nezmínil o tom dni. Teda mluvili o tom všichni, ale nikdo se neodvážil říct nic nahlas. Až na Mika, který si neustále stěžoval, vymýšlel si, že se na něj koukám a kdo ví co všechno ještě. Po měsíci už jsem to nevydržel a jednu mu vrazil. Zlomil jsem mu nos, ale mě to bylo jedno. Nejlepší bylo, že já dostal jen napomenutí ředitele školy a jemu ten hrb na nose zůstane do konce života.

Po chvíli se mi omluvila Rosalie v závěsu s Emmettem. Jasper nemohl. Nemohl mi odpustit, že jsem napadl jeho drahou polovičku. Alice se cítila uražená mojí rekcí. Nechápala jak jsem mohl tak přehnaně reagovat na takový hloupý žert. Za tyto myšlenky bych ji klidně znova napadl. Asi po třech měsících od toho incidentu kdy jsem mluvil pouze s Carlislem a Esme se mi přišla omluvit i s Jasperem.

Po půl roce jsem se s nimi začal normálně bavit. Teda chtěl jsem, ale ještě jsem musel vymyslet jak na to.

Emmet se dal přemluvit dobře. Vzal jsem ho na medvídky a omluvil jsem se mu. Teda vím, že ON za všechno může. Mohl jsem být ale tolerantnější. On mě taky, že to bylo přehnané. Rosalie se koukala do módních časopisů a uvažovala jestli si má koupit ty šaty ve vínové nebo purpurové barvě.

„Ty purpurové Rose.“ po téhle větě se na mě koukla pohledem jestli jsem se náhodou nezbláznil a po mé omluvě na mě koukala s pusou dokořán. Rose to nakonec skousla a brala vše jako před tím vtipem.

Alice jsem vzal na nákupy a dokonce jsem ani jednou neodmlouval. Byla přímo nadšená.

Jaspera jsem vyzval na souboj v šachách a taky jsem to nějak zkoulel.

Dnes už je to rok od toho incidentu. Všichni se tomu jen smějeme.

Jako vždy jsme přijeli do školy. Jenže dnes se měli přistěhovat 2 noví studenti. Vůbec jsem jim nezáviděl. Byli zdejší atrakcí už 2 týdny před příjezdem. Když jsem vystupoval přiřítilo se na parkoviště auto. Ze strany spolujezdce vystoupil kluk. Mě však upoutala dívka, který byla na sedadle řidiče. Vystoupila a zamkla auto. Vtom se zvedl vítr a donesl k nám jejich pach. Byli to upíři! Úplně jsme ztuhli všichni. Oni taky, takže asi ucítili naši vůni. Já jsem přesto nemohl odtrhnout oči od té dívky.

2.kapitola >>>

Andrea <<< Shrnutí povídek >>> Akimamat

Autor: Andrea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem gay - prolog + 1. kapitola: