Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 9. kapitola

26.04.2010 (20:45) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2489×

Na další úvahy mi nezbývala možnost, protože se rozeběhla a já za ní vlál jako kus hadru.

„Ca… Bello!“ zařval za námi někdo a Bella okamžitě ztuhla. Po chvíli se otočila a cukla sebou.

„Lexie?! Co tady děláš?!“ Zeptala se šokovaně.

„Chtěl jsem tě vidět, než mě Postrach zavalí prací, tak mi řekl, kde tě najdu,“ oznámil jí ten týpek suverénním hlasem a ona si sklesle povzdechla. Znělo to dost zoufale, tak jsem jí opatrně, aby ji to neprovokovalo, stiskl ruku.

„Fajn. Ede, tohle je Tom Alex Flight. Lexie, Edward Masen.“

„Edward,“ řekl jsem a kývl hlavou. Tak co, nic mi vyčítat nemůže. Za jednu ruku mě držela Bella, v druhý jsem měl Brillův obojek.

„Tom,“ odsekl mrazivým hlasem.

„Tak jsi viděl a můžeš zas jít. A nebuď hnusnej, nebo budeš mít co dělat se mnou. Nazdar!“ Ukončila naše setkání Bella a vyrazili jsme na naši první hodinu.

„Sáhneš na ni a zabiju tě!“ Ozvalo se poslední zasyčení od Toma.

Dorazili jsme k učebně angličtiny. Vevnitř Bella bez zaváhání zamířila k mé poslední lavici. Když jsme se s Brillem poskládali, Bella se svalila vedle mě.

„Tak to bychom měli!“ Řekla pohřebním hlasem. Otočil jsem se na ni, abych se jí zeptal, co tím myslela, ale ona si mě nevšímala a stejně pohřebním hlasem pokračovala.

„Sbohem, skvělé noci strávené v garáži! Sbohem, klidné sportování! Sbohem, klidná práci! Sbohem, sezení na okně! Sbohem, zdi! Sbohem, normální oblečení! Sbohem, skládání písní! Sbohem, kytaro a bicí! Sbohem, lezení po vejškách a stromech!“

„Tak snad nebude tak zle, ne? Třeba se nějak zabaví sám!“ Snažil jsem se ji povzbudit, ale mělo to pravděpodobně opačný účinek. Slyšel jsem jak na židli sjela ještě níž.

„Sbohem, plná ledničko!“ Dodala okamžitě, když jí došlo, co jsem vlastně řekl. Rozesmál jsem se.

„To není vtipný! To vůbec není vtipný!“ Prskala po mě a já musel dát za pravdu Emmovi a Jazzovi. Jako kočka.

„A vůbec nemysli na můj údajnej kočičí původ!“

„Ty seš ale ošklivá kočka. Čteš myšlenky!“ Obvinil jsem jí s hraným mračením.

„Zlá kočička, zlá! To se nedělá, víš čičí? Nedělá! To je fuj!“ Mluvil jsem jako dítě a hrozil jsem jí typickým „Ty, ty, ty“. Bella se dusila smíchy, přesto s hranou vážností a nevinností odpověděla. „Mňau?!“ To už jsme leželi smíchy, div ne pod stolem.

„Edwarde? Chtěla jsem se tě zeptat, chceme jít s tim pošahanym Mickey Mausem (Špunt) na koncert jedný kapely, jenže musíme mít dozor. Nechceš jít s náma?“ Zacvrlikala sladkým hláskem Angela, která nás vyrušila.

„Lucifere můj, ta je sladká,“ zamumlal jsem si potichu a když jsem zaslechl, jak Bella zatajila dech, dodal jsem, „asi budu mít cukrovku!“ Bella začala znova dýchat, ale hrozně trhaně. Zřejmě se snažila nerozesmát.

„Jaký kapely?“

„The Threat“

„Kdy?“

„V sobotu. Od půl 8.“

„Fajn, jak se tam dostaneme se pak domluvím se Špuntem. Jdi na hodinu, nebo přijdeš pozdě.“

„Děkuju,“ zacvrlikala ještě sladčeji než předtím, alespoň podle toho, že předtím mi netrnuly zuby, přejela mi prsty po tváři a odcupitala pryč.

„To je taková pořád?“ Zeptala se se smíchem Bella.

“Ne, doteď  byla v rámci možností normální.“

„Tak co to do ní vjelo?“

„Já to nebyl!“ Pokrčil jsem s vážným obličejem rameny a když jsem na sobě ucítil Bellin nevěřícný pohled, zvedl jsem ruce nad hlavu a na svou obranu dodal. „Fakt ne!“

Zničehonic zazvonilo. Zvuk zvonku byl doprovázen zvukem kroků vyučujícího a zvukem koleček stolku, na kterém bylo pravděpodobně položeno video s televizí. Měli jsme angličtinu. Zavzpomínal jsem, co jsme probírali minulou hodinu. Pak se mi rozsvítilo. William Shakespear. Takže budeme koukat na Romea a Julii. Tenhle učitel má pro tuhle tragédii slabost.

Myslel jsem, že na téhle hodině usnu nudou. Protože obraz zfilmované verze tohoto příběhu mě překvapit nedokáže a ani nemůže a zvuk? Tady na místě bych mohl celou slavnou tragédii odrecitovat slovo od slova. Takže by to pro mě byla opravdu nuda. Kdyby nebylo Belly.

Vše začalo tím, že jsem verše recitoval potichu spolu s filmem. Po chvilce se ke mně přidala moje spolusedící. Bez domluvy jsme si rozdělili role. Nikoho to nerušilo, protože zbytek třídy měl celou dobu jako obvykle židle posunuté co nejblíže televizi, takže zvuk byl ztlumený. Nikdo nás nevnímal. A ani my je. Hráli jsme si malé soukromé divadlo.

Nasmáli jsme se u toho. Hodně. Zvuk zvonku mě vyloženě zklamal. Učitel video stopnul s tím, že ho dokoukáme a odcvakal si to po chodbě pryč.

Bella zvedla sebe, mě, svůj batoh a vyrazila pryč.

„Máme společný všechny hodiny, akorát jsem celou dobu seděla jinde.“ Kývl jsem na souhlas a začal jsem se usmívat, když jsem si uvědomil, co máme za hodinu. Dějepis! Mločice! Konečně hodina, na který nebude nuda.

„Ede? Seš v v pořádku?“ Belle zřejmě neunikl můj přiblblý úsměv.

„Máme dějepis! Mločiči! Bude sranda! Ji nikdo nebere vážně!“

„Já myslela, že to minule bylo výjimečně…“

„Hm, bylo. Výjimečně klidný.“

„Jdeme!“ Po chodbě jsme div neběželi.

„Jsme tu,“ oznámila mi Bella a vstoupila do dveří. O chviličku později zazvonilo a Mločice vlezla do třídy. Všude ticho. Učitelka se rozeřvala, jak jsme hnusný, protivný a nevím co ještě. Potom se za naprostého ticha rozešla a její kroky se zastavily u naší lavice. Zaslechl jsem, jak něco vyrvala z hromádky věcí, které měla Bella na stole.

„Máš ňáký tiky, ne?!“ Vyletěla Bella.

„To víš, nejlepší psychiatři si s ní nevěděli rady, tak jí šoupli sem k nám,“ dával jsem jí za pravdu normálním, netlumeným hlasem a Bella mi soustrastně stiskla ruku.

„Masen, Cullenová! Do ředitelny!“ zařvala na celé nebohé Forks učitelka.

„Pančelko, ale já už dneska jedno kafe měl!“

„Hned!“ zaječela. Zvedl jsem se, počkal jsem, až se zvedne Bella vyrazili jsme skrz třídu na chodbu.

„Sakra, sem hluchej!“ řekl jsem nahlas, než jsme zavřely dveře a venku sehraně vybuchli smíchy.

„Dem do tý ředitelny, alespoň se ulejem,“ řekla Bella a chytla mě za ruku. Za chvíli jsme už klepali na dveře ředitele tohoto ústavu.

„Dále! Edwarde?! To ne!“ ředitel byl zoufalý hned, jak jsme vlezli dovnitř.

„A Bella! Snad mě to ani nepřekvapuje!“

„My za to nemohli! To vona!“ bránila nás Bella.

„No jo no, co s váma mám dělat!“ povzdechl si ředitel.

„Hele, říďa, radši nic, na grupáč dneska náladu nemám a Edu ti nepůjčim! Najdi si svýho ňoumu!“ řekla Bella, svalila se do křesla a podle dutého zvuku odhaduji, že hodila nohy na stůl. Podle dalších dutých ran sem pochopil, že říďa začal mlátit hlavou do stolu.

„Myslim, že ten stůl by nás měl přežít…“

8. kapitola Shrnutí 10. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 9. kapitola: