Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 8. kapitola

20.04.2010 (16:30) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2383×

„Čágo! Jak de život?“ Přišel ke mně Emmet a praštil mě do zad, až sem měl pocit, že přelítnu půlku parkoviště.

„Jo, de to. Až na to, že mám z páteře kaši.“ Odpověděl jsem mu a všichni se začali smát. Identifikoval jsem směr, kde stála Bella a vzpoměl jsem si na svoje včerejší rozhodnutí.

„Bello,…

„Bello, mohl bych s tebou mluvit?“ Zeptal jsem se jí váhavě.

„Jasně, bez problémů. Ale ne tady, nevadí?“ Chytla mě za zápěstí a jemně mnou škubla. Pochopil jsem, co chce a rozešel jsem se.

„Za školou je lavička, nikdo tam nechodí. Je tam klid, nejsou tam čumilové a není to daleko. Nevadí ti to?“ Optala se mě váhavě.

„Jasně, že mi to nevadí. Ale musíš mě vést. Sám bych se asi zabil nebo bych došel někam úplně jinam,“ pokrčil jsem s úsměvem rameny a Bella se znova rozesmála. Nevím proč, ale prostě jsem se musel začít smát taky. Smáli jsme se jako dva blázni. Během okamžiku mě Bella čapla za ruku a se smíchem mě vedla někam pryč.

Po chvilce mi přestal pod nohama křupat štěrk a já pod botama ucítil měkkou trávu? Hlínu? Asi. Ještě chvilku jsme pospíchali, snad k lesu (podle přibližujícího se šumu stromů). Zničehonic se Bella zastavila a ztuhla.

„Co to?! No toto?!“ Zakoktala se roztomile.

„Co se děje?“

„Voni… Voni… Ti hajzlové!“ Nezmohla se na kloudné vysvětlení.

„Bells, co ti kdo provedl?“ Přitáhl jsem si ji s úsměvem blíž a snažil jsem se z ní dostat, co ji tak vzalo.

„Někdo mi ukradl půlku lavičky. To… To… Asi budu kousat. Vrrrrr!“ Plynule přešla od šoku ke vzteku.

„Cože?! Počkej! Jsem docela chápavej, ale o čem to tu sakra mluvíš?“

„No prostě je tu jen půlka lavičky.“

„A to vadí? Sedni si, já sedět nepotřebuju, takhle mi to vyhovuje,“ popostrčil jsem jí kupředu.

„Ne ne, mám lepší nápad,“ řekla zamyšleně, strhla mě na tu lavičku a než jsem se stačil vzpamatovat, seděla mi na klíně.

„Eh,“ vzmohl jsem se pouze na prudké vydechnutí.

„Ježiš, promiň. Já si to neuvědomila. S ostatníma, se kterýma se stýkám, i když jich je málo, se chovám takhle bezprostředně. Vážně jsem si to neuvědomila,“ začala se mi překotně omlouvat a chtěla se zvednout. Přidržel jsem jí u sebe mojí rukou, kterou si původně položila přes stehna.

„Mě to nevadí, to ty seš tady ta, komu by mělo vadit, že tu se mnou seš,“ povzdechl jsem si a při posledních slovech jsem sklopil hlavu. Bella mi jí opět zvedla.

„Takhle nemluv. Jsi daleko chytřejší, hezčí, milejší, správnější a dospělejší než oni všichni dohromady. A jestli ti předhazují něco, co k tobě patří a jim se to nelíbí, protože se tím odlišuješ od nich, ode všech, tak to nejsi ty, ale oni, koho by měl svět ignorovat. A jestli ti vyčítají, že jsi jinej, tak asi mají pravdu. Ty seš jinej. Ale to, že jsi jiný přece neznamená, že musíš být nutně horší. Tak jako v tvém případě, může to znamenat, že jsi lepší než oni. A to ti závidí. Takovou sílu,odvahu a odhodlání, jako máš ty v sobě jen tak někdo nemá. Takže prosím, takhle už nemluv. Slíbíš mi to?“ Začala mi promlouvat do duše a já nevím, čím to bylo způsobeno, ale z nějakého důvodu jsem jí důvěřoval. Zarazilo mě jedno slovo. Hezčí? „To znamená… ne! Nepřemejšlej nad tím, jak to myslela nebo pak budeš zbytečně zklamanej!“ okřikl jsem se v duchu a nahlas jsem si povzdechl. “Slibuju.“

„Děkuju. A teď, co si původně potřeboval? Můj názor na tebe asi těžko.“

„No, vlastně máš částečně pravdu. Já… Chtěl jsem vědět, co ti na mě a Špuntovi tolik vadí. Jestli chceš, klidně si vás přestaneme všímat a…“ Snažil jsem se zakrýt bolest v hlase.

„Ede, ty seš fakt ňouma. To není nic proti vám dvěma. Pro mě je těžký sedět i ve škole, kde můžu každýho ignorovat, natož sedět teď tady s tebou nebo s vámi na obědě u jednoho stolu. Nedokážu k sobě nikoho pustit ať je to myšleno fyzicky nebo psychicky. Každej, komu jsem to kdy dovolila mi dřív nebo později ublížil. Dej mi prosím čas. Budu se snažit bavit se s vámi víc než do teď, ale bude to trvat. Je to to, co jsi chtěl vědět?“ Řekla tichým, smutným, bolestnými vzpomínkami zastřeným hlasem.

„Já… Promiň, to jsem nevěděl. Myslel jsem, že je to něco proti nám, jako u všech ostatních. Nechtěl jsem vaši rodinu nějak rozeštvat. Tak jsem…“

„Ty by ses kvůli mně opravdu přestal bavit s Jazzem a ostatníma?“ Zeptala se mě nevěřícně a když jsem se sklopenou hlavou přikývl, prudce vydechla.

„Ty ňoumo! To nesmíš! Nejenom ve vztahu s námi, ale obecně! Takhle nikdy nemůžeš bejt šťastnej! To, že se přestaneš stýkat s těmi, s kým se stýkáš jen kvůli tomu, že se někomu nelíbíš, to přece není řešení! Tohle vážně není cesta ke štěstí!“ Prskala mi šokovaně do obličeje.

„Každej prostě nemůže bejt šťastnej,“ pokrčil jsem lhostejně rameny.

„Edwarde… Teď to nebudeme řešit. Ale pamatuj si, od nás Cullenů tě nikdo nikdy nesmí odloučit. Je jenom na tobě, jestli se s naší rodinou chceš bavit nebo ne. Jasný?“

„Jasný.“

„Tak půjdeme. Sice máme ještě čas, ale už tak bude mít Emmet blbý kecy. Brzo by ti začal lézt na nervy.“

„Dobře,“ počkal jsem, až se Bella postaví na nohy a pak jsem vstal taky.

„Eh, Bells?“ Zeptal jsem se nejistě. Ona se zasmála a chytla mě za ruku.

„Snad sis nemyslel, že tě tu nechám. To bych se musela profackovat sama.“

„To sem rád, páč já bych asi zpátky netrefil a luciferví, kudy by mě Brill táhnul,“ oddechl jsem se a Bella se opět rozesmála.

„Fíha. Tolik jako teď tady s tebou jsem se už hezkou řádku let nesmála a vlastně ani nemluvila. Děkuju,“ řekla překvapeně, skočila mi kolem krku, ale sotva jsem stačil chytit rovnováhu, držela mě za ruku a byla připravena na návrat na parkoviště.

„Jasně. Řekněme, že chápu,“ řekl jsem vykuleně a ona se zachichotala.

„Pojď, brzo asi začne pršet, máme spolu první hodinu, tak můžem kecat ještě vevnitř, ale dneska nějak nemám náladu zmoknout. A můžu tě o něco poprosit? Já… prosím… nešahej na mě. Alespoň když to nečekám. A nikdy mi nešahej na záda. Já… není to nic proti tobě, tohle je problém ve mně. Nemůže se mě dotknout kluk starší 13 let, vlastně jenom Jazz, Emm, Carlisle, Postrach a… to je jedno. Je to část mojí minulosti. Jednou ti to vysvětlim. Ten příběh nezná nikdo. Ani jeden člen mojí rodiny. Nejvíc o tom ví asi Postrach, ale ten ví jenom to, co si dokázal poskládat dohromady. Povím ti to, ale teď na to nemám sílu. A to s těma zádama… Je to ve mně zakořeněný, zřejmě kvůli původu. Bráchové se vždycky smějou, že si záda chránim jako každá kočka. Asi tim narážej na to, že jsem narozená ve znamení lva, miluju vejšky a kdykoliv na mě někdo zaútočí i jenom ze srandy, vždycky vyhrávám,“ dopověděla a zřejmě pokrčila rameny. Takže to tenkrát večer vztahovala na sebe?

Na další úvahy mi nezbývala možnost, protože se rozeběhla a já za ní vlál jako kus hadru.

„Ca… Bello!“

7. kapitola Shrnutí 9. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 8. kapitola: