Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 7. kapitola

16.04.2010 (08:45) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2380×

„Emmete McCarty Cullene!“ zařval dnes již po páté hned mezi dveřmi Carlisle.

„Víš jek jsem se lekl, když mě zavolají na příslužbu do márnice a já tam na pitevním stole najdu Rosalii?!“ řekl už klidněji.

„A Bello, Jaspere! Vy dva na mě vůbec nemluvte! Tu sestřičku jsem tak křísil ještě 20 minut!“

„Alespoň že už je ten Apríl za námi,“ zmohl jsem se na jediné a Špunt se okamžitě začala smát.

Po chaotickém Aprílu se většina věcí vrátila do normálu. Tím myslím například vztah mezi Bellou a mnou se Špuntem. Sotva jsme se pozdravili. A měl jsem děsně vtíravej pocit, že to bylo hlavně kvůli mně. Že by praxe? Kvůli komu taky jinýmu. Ale tady bych neřekl, že to bylo kvůli mojí slepotě. Zdálo se mi, jakoby za to na jednu stranu byla ráda. Nerozuměl jsem tomu a to mi vadilo. Navíc mi lezlo na mozek to, že nevim, proč mi to vadí.

Nějak jsem se do toho zabral, takže teď k těm rozdílům. Carlisle stále ještě nepromluvil ani s Bellou, ani s Jazzem. Přesto jsme z něj nevymámili, co mu vlastně provedli.

Zase Bella. Ta holka mi leze na mozek i do myšlenek. Opravdu by mě zajímalo, co jí na tom tak baví. Něco mě k ní táhlo, přesto mě mozek varoval, ať to ignoruju a nechám jí na pokoji. Je pro mě nedosažitelná. Když se jí nebudu motat do života, ochráním tím nejenom jí, ale i sebe. O mě mi sice ani tak nešlo, ale… chtěl jsem chránit ji. Žít v ignoraci by se nelíbilo nikomu a stačí, že kazím život jejím sourozencům. Navíc je nejspíš zadaná. Občas se zmíní o nějakym týpkovi, kterýmu říká Postrach. Ale… co jsem čekal? Že bude čekat, až potká frajera, kterej pomalu nepozná triko od kalhot? Tak naivní bejt nemůžu, taková holka neexistuje. Ale proč mě to kurňa tak štve?! Vždyť to není možný! Mluvil jsem s ní dvakrát!

„Kde si!“ vyrval mě z mých myšlenek Lukas.

„Proč ti to tak trvá, bože.“ Pořád zapomíná, že slyšim, i když mluví potichu. Má to marný. I když mumlá, rozumim mu.

„Že si to ty, můžeš mi říkat Edwarde! A teď ne, mám moc práce!“ Přece se nebudu namáhat dělat něco, když mám volno. A ještě dělat něco pro něj. Leda v noční můře.

„Víš, co ty mi můžeš!“ zabručel si pro sebe.

„Hm, to co ty mě musíš!“ Přece nebude mít poslední slovo. A taky, že nemá, jen něco zahučel a zapadl do toho jeho kutlochu. Já se opět ponořil do myšlenek týkajících se, jak jinak než Belly.

Nebavila se už skoro ani se svými sourozenci. Třeba při obědech. Na dřívějších školách vždy seděli u jednoho stolu a bavili se jen mezi sebou. Od té doby, co nás Alice a Jazz tahali k jejich stolu, Bella si vždycky koupila jídlo a šla jíst ven. Nechápal jsem to. Jestli jsme jí tolik vadili, proč nic neřekla? My se jim vtírat nepotřebujeme a o nic jsme se jich neprosili.

Zvedl jsem se z postele a po cestě do koupelny jsem ze sebe rychle stahoval svršky. Brill mi je určitě odnese buď na postel nebo ke skříni. V tomhle je příšernej. Pořád by něco přerovnával, uklízel, stěhoval… v tomhle jsou zajedno se Špuntem. Ale je to lepší, než kdyby jí nenáviděl. Vlastně, Špunt je jediná osoba, se kterou se Brill rozdělí. O co? O mě. Je nehorázně majetnickej a hrozně si mě přivlastňuje. Nikdy mi to nevadilo, ale teď je to špatný.

Se Špuntem jsme se domluvili, že mám větší postel, takže spíme v mém pokoji. Ale to by nebyl Briliant, kdyby si nehlídal, jestli si ze mě ségra neuzurpuje větší část, než je schopen unést. Takže na dvoulůžkovém letišti spíme čtrnáctiletá, skoro patnáctiletá puberťačka, sedmnáctiletej týpek a pes plemene flat-coated retrívr. Prostě žůžo labůžo. Co víc si přát. Ráno jsme se budili rozlámaní, ale šťastní.

Pod sprchou ani nemyslím na Bellu. Počkat! Né! Už je to tady. Teď už se jí nezbavím. Musim poprosit Špunťáka, aby mi koupila nějakej antivirák, jinak se bloknu a už mě povezou.

„A dost!“ řekl jsem si nahlas, zavřel jsem vodu, hodil jsem na sebe spací tepláky a šel jsem zpátky do pokoje, kde jsem si opět lehl na postel.

„Bráško? Já… vim, že je brzo, jenže…“ přišla ke mně Špunt. V hlase měla drobný podtón strachu. Ona se snad bojí, že jí vyrazim. Usmál jsem se a natáhl jsem k ní ruce. Ona se alespoň trošku uklidnila, rozeběhla se a skočila ke mně. Ležel jsem na zádech, ona měla hlavu položenou na mém rameni. Brill to zmerčil, skočil vedle mě z druhý strany a položil si hlavu na moje druhý rameno. Takže jsem se jednou rukou probíral vlasy Špuntovi a snažil se jí uspat a druhou rukou jsem drbal Brilla.

Špunt se přes ten poslední březnový večer přenesla docela rychle. Jediný, co jí zůstalo bylo, že sebou cukla, když se jí nečekaně dotknul muž starší 15 let(kromě mě a Cullenů) a taky měla noční můry a špatně se jí usínalo. Jinak byla docela v pohodě.

Myšlenkama jsem zase zabloudil k Belle. Jak to ten večer myslela? Co jí na mě vadí? Proč nic neřekne? Otázky bez odpovědí. S rozhodnutím, že s Bellou zítra promluvím, jsem usnul.

„Bráško! No tak, bráško! Halo! Méďáku!“ Snažila se mě vzbudit Špunt.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jí ospale.

„Vstávej!“

„Jsem vzhůru!“

„Dělej, musíme do školy!“

„Beru zpátky!“ utnul jsem jí hned v zárodku, přetočil se na bok a přes hlavu jsem si přetáhl peřinu.

„Edwarde!“ rozesmála se Špunt, skočila po mně, servala ze mě peřinu a začala mě lochtat. Vyletěl jsem z postele takovým kvapem, že po mě zůstala jenom žížnivá čára.

„Kde mám oblečení?“ zeptal jsem se nevinně a tím rozesmál ségru ještě víc.

Po chvíli ségra vstala a podala mi nějaké oblečení. Zahučel jsem do koupelny, za pár minut jsem vylezl, nasypal granule Brillovi, nasnídal jsem se a mohl jsem odcházet.

„Méďo? Můžem?“

„Jasně.“

Dnes nás odvážel opět Lukas, takže se celou cestu hádali, jaká muzika bude puštěná. Je opravdu zvláštní, kvůli jakým ptákovinám se člověk dokáže pohádat.

Dorazili jsme ke škole, vystoupili jsme a se Špuntem jsme čekali, až přijedou Cullenovi.

„Čágo! Jak jde život?“ Přišel ke mně Emmet a praštil mě do zad, až sem měl pocit, že přelítnu půlku parkoviště.

„Jo, jde to. Až na to, že mám z páteře kaši,“ odpověděl jsem mu a všichni se začali smát. Identifikoval jsem směr, kde stála Bella a vzpoměl jsem si na svoje včerejší rozhodnutí.

„Bello,…"

Chci se zeptat... Má se Eda začít bavit s Bellou už teď nebo ještě ne? Co si myslíte?

6. kapitola Shrnutí 8. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 7. kapitola: