Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 5. kapitola

04.04.2010 (12:30) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2580×

„Už vím, proč se jmenuješ Edward.“

„Cože?“ zeptal jsem se a v duchu přemítal, jestli je hodně špatné, když začíná mluvit z cesty.

„Edward – ochránce“ zamumlala z posledních sil, zabořila mi hlavu víc do trička a zřejmě s úsměvem na rtech usnula.

Když jsem si byl jistý, že Špunt opravdu spí, mohl jsem konečně promluvit.

„Carlisle, promiňte, že jsem vám nedovolil přiblížit se k ní.  Já bych byl klidnější a šťastnější, kdybych věděl, že jí opravdu neublížil, ale nechci jí zbytečně rozrušovat víc, než je nutné. Jenom mám strach, že jí to ještě pořádně nedošlo a ona z toho později bude mít nějaké jiné následky, než se zatím ukázalo. A doufám, že jí nezůstane ta panická hrůza z doteku, nevím jestli jen mužů nebo doteku kohokoliv. Ale zkoušet to zatím nebudeme.“

„Ne, to je v pořádku. Chápu to, ale také mě to trošku děsí. Zdála se být aktivní a přátelská. Jen aby jí to neovlivnilo i v tomhle ohledu. To by neprospělo ani jí, ani tobě. Podle mě se s tím popere. Ale zatím nebudeme dělat ukvapené závěry. Třeba to bylo jen šokem a žádná z našich obav se nepotvrdí. Alespoň v to pevně věřím,“ odpověděl mi Carlisle hlasem plným obav.

„Taky bych v to chtěl věřit, ale silně o tom pochybuji. Znám ji až příliš dlouho a dobře na to, abych věděl, že je silná. Jen tak něco jí nerozhodí. Ale nechci, aby jí zůstala ta fixace na mě. Ne kvůli mně, mě by to nevadilo, ale kvůli ní. Kdyby nebyla o něco málo přes 2 roky mladší, nebyl by to takovej problém, ale takhle? Jak by jsme asi chodili,já nevim, třeba do školy?

Navíc, ona má šanci prožít krásnej, šťastnej a spokojenej život. Mít manžela, děti, auto, psa, barák, slušnou práci. A to ona sama nezvládne. Je silná, ale přesto potřebuje podporu. Možná to tak nikomu nepřijde, ale i ona potřebuje přátele, zábavu, kluka.

Z přátel má jenom Angelu, protože ostatní… prostě je zapsaná jako ta, co má za bráchu toho divnýho týpka, kterej je úplně mimo.

Zábavy si se mnou taky moc neužije, i když se jí snažim podporovat ve všem, co jí napadne, ať už je to sebevětší ptákovina.

A když má konečně šanci, najít si normálního kluka, přijde von a všechno zkazí tím, že jí donutí bejt fixovaná na mě. Kluka si fakt nenajde, když bude furt u mě. A i když najde, co potom? Bude jí 15 a já jim to tam pískat opravdu nehodlám,“ začínal jsem být už opravdu zoufalý.“

„Méďo,“ řekla tichým, mdlým, ospalým hlasem Špunt a já začínal vzpomínat, odkdy mluví ze spaní.

„Méďo, já nic z toho nepotřebuju. Přátelé? Ani sto takovejch, kteří si tak říkají, mi týdnem nedokážou vynahradit každou hodinu, každou minutu strávenou s tebou a Brillem. Zábavu? S tebou si užiju vždycky nejvíc srandy. Vždycky daleko víc, než bych čekala. Co chtít víc? A kluci? Kluci jsou sv*ně.“ Takže ona nespala? Sakra…

„Hm, tak děkuju no,“ potlačil jsem úsměv a zamračil se.

„Za co?“ zeptala se nechápavě.

„No, podle tebe buď nejsem kluk a nebo jsem sv*ně. Nějak nevim, co si vybrat.“

„Ty trubko, já myslela ostatní,“ řekla potichoučku, až to znělo spíš jako povzdech a i přes slzy, které se mi vpíjely do trička jsem v jejím hlase uslyšel náznak smíchu.

„Spinkej, maličká.“ Když jsem ucítil, jak se z posledních sil nadechuje k otázce, odpověděl jsem rovnou. „Zůstanu tu.“ Do té větičky jsem vložil podtón slibu a dal jí pusu do vlasů.

Chvíli jsem počkal a pak mě z dumání vyrušil nějaký cizí, milý ženský hlas.

„Vztah mezi vámi je opravdu zvláštní. Nevím, jestli ho vůbec dokáži pochopit. Připadá mi, jako by jste si byli bližší než dvojčata. Je to pozoruhodné. Jinak, já jsem Esmé.“

„Naše adoptivní mamka“ doplnila ji Rose.

„Já jsem Edward. Odmalička jsme vlastně byli skoro furt spolu. Navíc, já se kvůli mojí slepotě špatně orientoval jak v domě, tak venku. Takže od nějakých 4 let mě všude vodila, tahala za sebou a stále se o mě starala. Jak jsme vždycky s rodiči říkali, nebýt mě, její dětství by se jim hodně prodražilo. Ostatní holky měli panenky, Špunt měla mě. Zvykli jsme si na sebe a sme rádi, že sme rádi.“

„Když už jsme u ní…“ vložil se do naší debaty Carlisle, „jak to zítra uděláte se školou? Pochybuji, že bude schopná tam jít.“

„No, já bych nejraději zůstal doma, ale jak znám Špunta, bude chtít jít do školy, aby ten magor neviděl, jak moc jí ublížil. A já jí nic zakazovat nechci a ani nebudu. Nesnáší, když jí někdo omezuje a já to docela chápu. Neznám důvod, proč by mě měla poslouchat už jenom kvůli tomu, že jsem starší nebo nedejlucifer, že jsem kluk. Nikdy jsem nikoho nechtěl a ani nechci omezovat a poroučet mu. Takže závisí jen a jen na ní,“ odpověděl jsem rychle a tiše, přesto však důrazně.

„Jasně, to jsem ani nechtěl, jenom jsem se ptal, abych vám když tak mohl napsat omluvenky,“ bránil se Carlisle.

„Já jenom varuju dopředu.“

„Mohu se na něco zeptat?“ zacvrlikala Alice a pokračovala, „Když jsem se tě ptala na parkovišti, říkal si “Ty dole“ teď zase “Nedejlucifer“. Proč? Nevěříš na boha, ale na Satana ano?“

„Víš Alice, to je složité. Bůh existuje, jenom se do toho zkrátka nechce míchat. Tak proč ho pořád oslovovat? S bohem používám jen jedno spojení. Díkybohu, že jsem ateista,“ odpověděl jsem jí zadumaně a ona se rozesmála.

„Měl by si spát, je pozdě. My půjdeme. Dole zabouchneme, aby vás neukradli naši nenechaví spoluobčané. Hodně štěstí. Snad se brzy zase potkáme. Věřím, že se z toho Špunt brzy vzpamatuje,“ rozloučila se Esmé.

„V to pevně doufám,“ odpověděl jsem. Hned na to se všichni jako na povel zvedli a odcházeli. Kroky osoby, která odcházela jako poslední se však zastavily mezi dveřmi.

„Snad alespoň někdo bude mít štěstí…“ Bella? Přestože jsem to neměl slyšet, začal jsem na tím přemýšlet. Jak to k sakru myslela? Mělo to být mířeno na mě a znamenalo to, že mě lituje? Ale proč? Nebo to bylo mířeno na Špunta? V tom případě, proč by použila to “alespoň někdo“? Zase v souvislosti se mnou? Nebo někým jiným koho zná? Ze všech těch otázek se mi začínala motat hlava, takže jsem raději usnul.

Připadalo mi to jako pár minut, když mě něco vzbudilo. Téměř okamžitě jsem zjistil, že to byla Špunt a její noční můry. Vzpínala se mi v náručí, prala se se mnou a snažila se mě od sebe odstrčit.

„Nech mě na pokoji! Nešahej na mě! Né! Méďo?! Méďo! Né, neodcházej! Pomoc! Méďo, proč?!“ začala zoufale a s bolestí v hlase křičet a já netušil, co mám dělat. Bezmyšlenkovitě jsem jí zablokoval ruce, i když jsem si uvědomoval, že tím její sen jen zhorším.

„Maličká, já jsem tady! Rozumíš? Nikdo ti neublíží! Jsem u tebe.“ Doufal jsem, že můj hlas zabere. A měl jsem pravdu. Začala se uklidňovat a po chvíli jsem cítil jen slzy, které jí stékaly po tvářích a dopadaly mi na ruce.

„Maličká?“ optal jsem se a pustil jí ruce. Ona se jen zavrtěla a zabořila mi obličej i prsty do trička. Takže se nevzbudila. Alespoň že tak.

Během noci mě takhle vzbudila ještě několikrát, ale vždy stačilo, abych promluvil a ona se uklidnila. Děsil jsem se rána a toho, jak budu vypadat. Smrtka hadr.

„Nazdárek, šílenci! Tak vstávat a cvičit vy ospalci!“ Je mi jedno, kdo tohle vyslovil, ale asi ho zabiju…

4. kapitola Shrnutí 6. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 5. kapitola: