Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 4. kapitola

29.03.2010 (09:30) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3368×

„Dobrá, já pojedu. Kolem čtvrté dorazíme. Potom se domluvíme na těch nákupech. Ahoj,“ rozloučila se Alice a o chviličku později jsem mohl slyšet motor luxusního, rychlého auta.

„Ahoj. Tak pojedem?“ zeptala Špunt a otevřela dveře auta.

Cesta domů utekla docela rychle a já se po celou dobu mohl bavit hádkami mezi Špuntem a Lukasem.

„Nepřepínej to rádio! Zůstane tam tohle!“

„Tak na to hodně rychle zapomeň! Já ty tvoje cajdáky poslouchat nebudu! Bude tu hrát něco pořádnýho!“

„Zapomeň! Tohle se nedá poslouchat! Nepřepínej to!“ Vřískali na sebe tak, že to muselo u chudáčků tučňáčku vyvolávat pomalu zemětřesení. Chudák Brill. Ten aby si pořídil špunty do uší, nebo mi ještě ohluchne. To by sme pak byli dvojka.

„A přepnu to! Vždyť tam vyjou, jako by si zapomněli koule ve dveřích!“

„Neurážej je! A navíc, já sem tady řidič!“

„To je mi šumák a limonáda k tomu!“

„Smrdíš!“

„Ty víc!“

„Ale.. ale… Edward nejvíc!“ snažil se mít Lukas poslední slovo. Stejně nevim, co s timhle „smrdíš“ všichni maj. Ale tak to přece takhle nenechám.

„Tak mi kup voňavku!“ odpověděl jsem mu vytlemeně a raději rychle vystoupil z auta, protože jsme zatím dojeli až k domu. Briliant mě dovedl až ke dveřím, kde jsem však musel počkat, až mi Špunt odemkne.

Jakmile jsem byl vpuštěn do domu, vyšel jsem do pokoje a rychle odhodil batoh do rohu. Kdyby to záleželo na mně, nepřišel bych s ním už dnes do styku ani na vteřinu. Bohužel je po mém jen málokdy, takže jsem se stihl sotva převléct, a už někdo vysel na zvonku. A Špuntova slova mě přesvědčila o tom, že je to Mike.

„Pust se toho zvonku, nebo ti dám takovou facku, že budeš zbytek života válet sudy!“ oplývala Špunt přívětivostí hned od začátku.

„Jo, jasně, taky tě rád vidim.“ To už však byla Špunt podle kroků někde v obýváku nebo kuchyni.

„Po schodech nahoru a nejvzdálenější pokoj!“ zařval jsem, aby mě nehledal dlouho a já se nemusel zvedat. Doufám, že pohne. Už aby byl pryč a já měl klid. Poslední dobou mi přijde nějakej divnej. No, snad je to jenom zdání.

„Už letim!“ zařval v odpověď a začal dupat po schodech.

„Bacha na křídla, vole…“ odsekl jsem a zoufale složil hlavu do dlaní. Já nechci! Proč já?! Proč zrovna já?! Ať de pryč! Von mě určitě sežere i s botama! Já se ho bojim! Jestli tady bude dýl jak 2 hodiny, skáču z okna. A nebo je tu ještě druhá možnost… letí z okna on. A po hlavě!

„Sem tády!“ Né! To né!

„Hmm, tak vysvětluj, ať to máme hotový a nezdržuju tě moc dlouho. Takže… o co jde?“ zeptal jsem se okamžitě, abych to měl rychle za sebou.

„Takže,…“ začal a už se nezastavil. Nemáte někdo po ruce roubík nebo něco, co by se k těmto účelům dalo použít?

„Chápeš to teda?“ přerušil tok mých myšlenek.

„Ne, ale to neva. Řekni mi, co mám dělat a zbytek nechám na tobě. Bereš?“ odpověděl jsem mu a doufal, že už to nebude rozpitvávat.

„Fajn, najdu něco na netu a ty mi z toho pomůžeš vybrat to nejdůležitější. To mi nikdy nešlo. Seš pro?“ vymyslel ženiální plán, který jsem mu okamžitě odkýval. Aspoň po mně nebude nic moc chtít.

Mike zrovna poslouchal přes sluchátka nějakou písničku, když Špunt přinesla pro každého z nás pití. Natáhl jsem k ní ruku, ale ona uhnula a podala mi tu druhou skleničku. Téměř jsem z ní cítil tu zlomyslnou radost. Nechápal jsem to, ale brzy mi důvod došel.

„Projímadlo?“ zeptal jsem se jí šeptem.

„Ne,“ odpověděla zákeřně a než jsem se stihl uklidnit, dodala, „Viagra.“

„Cože?!“ zděsil jsem se, avšak ona si toho nevšímala a hlasitěji řekla, „kdybys mě hledal, jsem ve sprše.“ Lípla mi pusu do vlasů a odběhla.

Po čtvrt hodině jsme projekt měli hotový a připravený k odevzdání. I když… Mike se zadrhával čím dál tím víc.

„Ede? Půjdu na záchod.“

„Jo, jasně, do…“

„Najdu to,“ řekl a vyšel rychle ze dveří. Asi to začalo působit. Ani nechci vědět, kolik mu tam toho nasypala. Počkat… Špunt? V tom okamžiku mi to došlo. Jak by mohl najít záchod, když tu…

„Nešahej na mě! Nech mě bejt! Né!“ Špuntův jekot přerušil mé vyděšené myšlenky a já na nic nečekal.

„Brille! Špunt!“ řekl  jsem rychle a Briliant okamžitě vystartoval. Vyběhl jsem a vrazil jsem do koupelny spolu s ještě někým.

„Sundej z ní ty pracky nebo ti je urvu!“ zařval Jazz a chtěl se procpat kolem mě. Nepustil jsem ho, tohle jsem si chtěl vyřídit sám. Počkat… říkal jsem Jazz? A ten se tu vzal kde? Mé zbytečné myšlenky přehlušilo Mikovo bolestné zavytí. Neřešil jsem to. Zasloužil si to už jenom za to, že pomyslel na to, že ublíží Špuntovi.

„Méďo?“ zašeptala Špunt mojí přezdívku z jejího dětství. Říkala mi tak pořád, protože mé jméno pro ní bylo moc dlouhé a dřív, když jsme měli společné pokoje, spali jsme spolu na posteli a později beze mě málem neusnula. Pak vždycky říkala, že mě má místo plyšáka.

„Jsem tady, maličká.“ Sklonil jsem se k ní a ona mi okamžitě zamotala prsty do trička, stulila se mi do náručí a začla plakat.

Zvedl jsem jí a pomalu nesl do jejího pokoje. Položil jsem jí na postel, jenže se mě za žádnou cenu nechtěla pustit, tak jsem si lehl vedle ní. Zabalil jsem jí do deky, aby jí nebyla zima a ona mi opět začala tričko smáčet slzami. Po chvíli jsem slyšel, jak do pokoje potichu přišli Cullenovi.

„Edwarde? Jsem Carlisle. Já jsem doktor. Myslíš, že bych mohl…“

„Ne!“ vykřikla hystericky Špunt a přitiskla se ke mně ještě víc.

„Nepřibližujte se ke mně! Méďo, prosím!“ poslední větu už jen zašeptala s hrozivým podtónem hysterie a zoufalství.

„Maličká, ale…“

„Prosím! Nic mi není, ale prosím!“ Zoufale se ke mně tiskla, jako by se do mě měla vcucnout a tím se zachránit.

„Dobře, v pořádku. Nikdo z nich se tě ani nedotkne. Neboj se. Bude to v pořádku,“ opakoval jsem stále dokola a snažil se o uklidňující hlas.

„Co jste udělali s ním? A kde se tady vůbec berete?“ otočil jsem se s otázkou směrem, ve kterém by se měli vyskytovat Cullenovi.

„Vyrazili jsme ho. Vyřídit si to s ním budeš chtít asi sám. No a Mishel nás pustila dovnitř, když vám nesla to pití,“ odpověděl mi potichu Jazz a Špunt se pod vyslovením svého jména přikrčila.

„Špunt.“

„Cože?“

„Ne Mishel, ale Špunt.“

„No my mysleli, že je to jen nějaká přezdívka mezi vámi dvěma, tak…“

„No, taky, že je. S nikým jiným nijak moc nekomunikujeme. Ale jinak asi nic proti tý přezdívce. OK?“

„Jasně“

„A co se vlastně stalo, že tam tak skučel?“

„Brill ho rafnul do rozkroku“ odpověděla mi Špunt.

„No maličká, docela by mi pomohlo, kdyby si mi řekla, co se tam stalo. Ale jestli nechceš tak nemusíš…“

„Sprchovala jsem se, najednou mě vytáhnul ze sprchy, pak mám černo a vim jenom to, jsem začala ječet a pak tam vlítnul Brill a hned po něm ty s Jasperem. Víc si nepamatuju.“ Rozvzlykala se ještě víc.

„A myslíš, že…“

„Ne, to nebylo jenom kvůli těm práškům. V očích mu byla vidět touha po tom, co nejvíc mi ublížit.“

„Promiň, maličká, promiň. Skoro 15 let jsem zanedbával post staršího bráchy. Ale odedneška se to změní. Ať se těší každej, kdo se na tebe jenom křivě podívá. Z každýho z nich udělám na místě sedm malejch trpaslíků. Á pěkně vošklivejch.“

„Už vím, proč se jmenuješ Edward.“

„Cože?“ zeptal jsem se a v duchu přemítal, jestli je hodně špatné, když začíná mluvit z cesty.

„Edward – ochránce“ zamumlala z posledních sil, zabořila mi hlavu víc do trička a zřejmě s úsměvem na rtech usnula.

3. kapitola Shrnutí 5. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 4. kapitola: