Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 25. kapitola

19.06.2011 (11:15) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1726×

Edit: Článek neprošel korekcí.

„Co se děje?“ zeptal jsem se, když jsme tam došli.

„Tohle,“ došel do nejvzdálenějšího koutu garáže a škubnul plachtou. „Tohle patří tobě.“

Plachta klesla k zemi a já s Bells zalapal po dechu.

„To…“

„Vždyť to je…“ vydechli jsme s Bellou ve stejném okamžiku a Lukas zakýval hlavou.

„To je tvoje auto, Ede. Koupili ti ho chlapi ze služebny. Řekli mi, že ti ho mám dát k 18-nám. Je upravené tak, abys ho mohl řídit i slepej… netuším jak, víš, že tomu moc nerozumím.

Pokud bys ale viděl, mám ti ho dát při té nejlepší příležitosti. Myslím, že ta právě nastala. Takže, tady je tvé BMW Vision,“ pronesl obřadním hlasem a s úsměvem pozoroval, jak autíčko hltám očima. Jenže, 17 let jsem byl slepý. Proto mi teď oči nestačily. Opatrně, jako by snad rychlý pohyb mohl to auto vyplašit, jsem k němu přistoupil a prsty lehounce přejížděl po jeho konturách. Tlumeně, jakoby z dálky, jsem zaslechl Bellu, jak si pobaveně stěžuje, že snad začne žárlit. Usmál jsem se tomu, ale pořád se nedokázal odtrhnout. K tomu mě donutilo až zapištěné: „Edísku!“

Poplašeně jsem se otočil a ke mně se prapodivnou chůzí – zřejmě pokus o svůdnost- blížila Franceska. 16-ti letá hodně vzdálená příbuzná, už pár let trpící představou, že ji chci. Vyčítavě jsem se podíval na Špunta. Její pohled říkal: „Znáš ji…“. A já pochopil. Ta holka byla naprosto neodbytná. Hlavně, když šlo o mě.

„France…?“ chtěl jsem zjistit, co tu chce a jak dlouho tu zůstane. Franceska však využila mých pootevřených rtů a rychle mě políbila.

„Fuj, Francesko, fuj! Bellinko, pomoc!“ ječel jsem v myšlenkách, ale nahlas jsem se vzmohl jen na pouhé odstrkování a vzteklé mumlání: „Slez ze mě!“

Nepomáhalo to. Nedokázal jsem se jí vysmeknout. Ona se snad dala na kulturistiku, nebo co. Ale měla smůlu. Já byl kluk. A zvedal se mi žaludek! Vší silou jsem ji od sebe odhodil a rozeběhl se do nejbližší koupelny. Zakopl jsem o práh a k záchodové míse dojel po kolenou, ale i přes breakdanceové kreace mého žaludku jsem tušil, že zvracet nebudu. Chvíli jsem ještě počkal, abych se ujistil, nakonec se však zvedl a doplahočil k umyvadlu. Opláchl jsem si obličej a taky pořádně propláchl pusu. K dobrému pocitu mi to moc nepomohlo, ale budiž. S povzdechem jsem zavrtěl hlavou, utřel se ruce i obličej do ručníku a pomalu došel do garáže.

„Na tohle pomůže snad už jenom ředidlo…“ zasténal jsem a zaslechl Lukasův zúčastněný smích. Pořádně jsem se po všech podíval a prozkoumal výrazy hlavně dvou z nich. Bella se tvářila pobaveně, i když trošku nevěřícně a Franceska… dychtivě. Nerozuměl jsem tomu. Kdybych tohle udělal jiné dívce, měl bych sakra co žehlit. Ale Bella ne, jen se mi smála. A Franceska? Možná by měla pochopit, že takovéhle odhození není projevem vášně. Pravděpodobně není v mých silách je pochopit.

„Frencesko, tohle už nikdy nedělej!“ štěkl jsem po ní.

„Proč? Nedělej, že se ti to nelíbilo. Cítila jsem to!“ usmívala se na mě spokojeně.

„Co že jsi? Ulucifera holka, jestli nepoznáš zoufalou snahu o obranu od projevu vášně, tak jsi na tom hodně špatně. Upřímně lituji kluka, kterej bude tak naivní, že ti naletí. Ten aby měl svatozář!“

„Jsi hajzl, Edwarde, hajzl! Celou dobu mě nabaluješ, taháš mě za nos a teď, když máš vedle sebe cizí pěknou roštěnku a šáhlýho kámoše, tak děláš ramena! Ale já vím, co jsem cítila! A za silácký řeči to neschováš!“ ječela na mě, a já, když jsem zahlédl chvilkové zaváhání v Belliných očích, vybuchl: „Fajn, jsem hajzl a jsem na to hrdej! Kdyby ti to nevadilo, nikdy jsem tě nesváděl, nestál o tebe a ani ti nic nenaznačoval. Ta pěkná roštěnka je dívka, kterou miluji víc než vlastní život. Ten kluk vedle ní je můj bratr, se ségrou jediná rodina, kterou mám. A za silácký řeči nemám za potřebí cokoliv schovávat…!“ nestihl jsem cokoliv doříct, protože se ke mně přitočila Bella.

„Miláčku, nic jí nevysvětluj. Ona tohle nepochopí. Pro její slepičí mozeček je tohle příliš složité,“ vysvětlovala mi něžně. Potom se ale otočila k Francesce a pokračovala v podobném duchu, v jakém jsem začal.

„Jestli na Eda ještě jednou promluvíš, nebo se na něj jen podíváš, udělám ti ze života peklo. Peklíčko!

Pokud na něj ještě jednou sáhneš, zabiju tě. Nejsou to planá slova. Myslím to vážně. Nezahrávej si se mnou, nevíš, čeho jsem schopná. V mém světě nemáš šanci. Ed je můj! Jen můj. Já se nehodlám dělit. Čekala jsem dost dlouho na to, abych se ho vzdala. Nevezmeš mi ho. Ty, ani nikdo jiný!“ Bella tentokrát nijak neskrývala svou podstatu a když svému proslovu jako korunu nasadila ještě výhružné zavrčení, Franceska vzala nohy na ramena a utekla.

„Tak co, jaká jsem byla? Je to sice dávno…“ otočila se mi v náručí, abych na ní viděl. „Ale 5 let na konzervatoři se jen tak nezapomíná.“

„Tys to jen hrála? Bylo to úžasný!“ vypískla Špunt obdivně.

„Ano i ne. Ale Ed vypadal docela zoufale a hlavně jsem myslela, že po ní asi brzo skočí. Nejdřív Alice, teď tahle holka. A jak Ed řekl Alici, není kliďas. Obvykle prostě jenom nejsem tak majetnická,“ rozesmála se a já protočil oči.

„Škoda,“ povzdechl jsem si s hraným smutkem a sklopil hlavu.

„Já klidně majetnická budu, ale tipuji, že mě do týdne profackuješ,“ rozesmála se znovu a plácla mě přes hruď.

„Tak už jedem!“ poskakovala okolo nás Špunt netrpělivě.

„Tohle už hraničí s psychickou poruchou!“ zavrčel jsem otráveně a zavrtěl hlavou. Nevšímal jsem si jejího vražedného pohledu a nadávek, otevřel Belle dveře od auta, počkal až nasedne, zabouchnul za ní, usedl za volant a stáhl okénko.

„Tak co bude?“ houkl jsem na ně a pobaveně se ušklíbl, když se oba vrhli ke dveřím.

Když oba nasedli, počkal jsem, než se otevřou vrata garáže a mezi tím tůroval motor. Lukas se Špuntem se rychle připoutali a teprve potom se jim na tvářích objevily nadšené výrazy.

„Copak, bojíte se?“ vysmívala se jim Bella, ale po první zatáčce, kterou jsem vymetl snad stovkou a v protisměru i ona překotně tahala za bezpečnostní pás.

Díky mému způsobu jízdy jsme k nákupnímu centru dorazili poměrně brzy. Jel jsem rychleji než kdy jindy, ale tenhle bavoráček si pomalost nezasloužil. Na parkovišti jsem brzdil smykem.

„Zem! Pevná zem!“ Špunt vyletěla z auta, dopadla na trávník a radostně trávu škubala po trsech. Hned po ní vylezl i Lukas a Bella s otřesenými obličeji. Jen já vylezl úplně klidný a s úsměvem na tváři.

„Nech toho, tak strašný to nebylo!“ zamručel jsem a Bellu si přitáhl k sobě.

„Jestli jsi takhle rychlej ve všem, tak to teda potěš pánbůh…“ zalapala po dechu vyjeveně Bella.

„Nech si ty sexistický narážky, ano lásko? Můžeš být v klidu, přiznávám, že jsem docela náročnej,“ vyplázl jsem na ni jazyk, pobaveně sledoval, jak ztuhla a zrudla, rozesmál se a s vrtěním hlavy vyrazil k nákupnímu centru.

Udělal jsem sotva pár kroků, když jsem zaslechl chichotání puberťaček kousek od nás. Šokovaně jsem se na ně podíval a nakonec se na ně mile usmál. Tři zavzdychaly a zbylé dvě neměly daleko k tomu, aby sebou sekly.

Překvapeně jsem zamrkal a pomalu se otočil zpět k centru.

„Tý jo, tak takhle to funguje! A já těm hloupejm slaďákům v televizi nevěřil!“ zašeptal jsem si udiveně. V tom se mi kolem pasu obmotala Bellina ruka a její dlaň mi zajela do zadní kapsy kalhot. Pobaveně jsem se na ní podíval, ale ona měla oči jen pro tu partičku a temně vrčela.

„Bells, uklidni se. Nic se neděje!“ utěšoval jsem jí a přitiskl ji k sobě.

„Proč se dnes všichni slítávají jako vosy na bonbon. Zrovna dneska nikdo nedokáže pochopit, že jsi prostě můj!“ zakňourala a já jí rychle přitiskl rty na spánek, abych zakryl svůj smích.

„Nech je být, ony budou zklamané, ne ty. Já se tě nevzdám.“

„Ale ony si očividně myslí něco jiného!“ štěkla a vražedně se podívala po dívkách, které plánovaly, která za mnou půjde. Ajéje.

„Krásko, mohla bys jít k autu? Já to vyřídím. Teda snad…“ zaprosil jsem a Bella se na mě nevěřícně podívala. „Věř mi!“

Naposledy zavrčela, ale nakonec kapitulovala a odešla zpět. Jakmile se ode mě vzdálila, jedna z těch dívek nabrala odvahu a momentálně kráčela směrem ke mně. Zhluboka jsem se nadechl a připravil na její pubertální výlevy. Než ke mně došla, pořádně jsem si ji prohlédl.

Top s výstřihem až někam… pryč a odhaleným břichem, boty na asi 20-ti centimetrovém podpatku a něco, čemu ona určitě nadneseně říkala sukně. Mě to připadalo spíš jako širší pásek. Na něco takového by se snad neodvážila ani Bella nebo Rose, a že ty na to mají postavu. Raději jsem přerušil své úvahy nad Bellinou postavou a zaměřil se na to, jak se té děv… ehm, dívky co nejrychleji a co nejefektivněji zbavit.

„Ahoj, kocourku!“ zacvrlikala nepříjemně pisklavým hlasem a já v tu ránu zapomněl na to, že bych na ni měl brát jakékoliv ohledy.

„Čau!“ štěkl jsem po ní. Tohle oslovení prostě nemám rád, zní jako od štětky. Kašlal jsem na ni, vyrazil k obchodnímu domu a neohlížel se zpět.

„Počkej, krasavče!“ chytla mě za ruku. Než jsem se stihl otočit, opřela se o nejbližší lampu a objala ji rukou. „Na, tohle je moje číslo. Večer mě můžeš vyzvednout a někam zajdeme.“

„Promiň, zlato…“ zacvrlikal jsem sladce, protože jsem vycítil, že se Bella i se zbytkem blíží. „Ale já si vždycky přál spíš holku, která se bude ovíjet kolem mě a ne kolem tyče!“ Bella došla ke mně, majetnicky mi obmotala ruce kolem pasu a provokativně se na ní usmála. Přitiskl jsem ji k sobě, tu holku jsme tam nechali zaraženě stát a vyrazili ke vchodu. Doufal jsem, že už budeme mít klid. Marně.

„Ty svině! Hodláš mi dělat do holky?“ vystartoval po mě u dveří puberťák, nápadně něčím připomínající Pliskupa.

„Tobě? Do holky?“ zopakoval jsem po něm zkoprněle a podíval se po Belle.

„No na mě nekoukej, já ho vidím poprvé v životě!“ ohradila se okamžitě, proto jsem se otočil zpět k němu.

„Já nemyslím… tudletu!“ štěkl poslední slovo takovým způsobem, že jsem ztuhl vzteky a mé podvědomí mi napovídalo, ať mu rovnou jednu vrazím. „Myslel jsem tu mladou, cos nabaloval támhle!“

„Nabaloval? Vypadám na to, že jsem na školku?“ zeptal jsem se pohrdavě a tím asi vytočil toho puberťáka. Napřáhl ruku, aby mě praštil, ale přes veškerou snahu minul.

„Já si s tebou nechci hrát…“ zakňoural jsem dětsky. Bella se rozesmála a to zřejmě bylo poslední kapkou, kterou snesl. Vyrazil proti mně s napřaženou pěstí. Lehce jsem se mu vyhnul, ruku mu zkroutil za záda a podkopl mu nohy. Padl přede mnou na kolena, bezmocně se svíjející kvůli snaze uvolnit tlak, působící na jeho ruku. Nepovolil jsem, protože jsem chtěl, aby mě poslouchal.

„Nemám zapotřebí nabalovat štětky někde u obchoďáku. A ještě jedno křivé slovíčko proti Belle a věř, že první, co po probuzení uvidíš, bude ARO.“

„Máte tu nějaký problém?“ zaslechl jsem známý hlas a pozvedl hlavu.

Další kapitolka je za vámi. Doufám, že vás moc nenudila a líbil se vám výběr auta. Já jdu makat na další, ať to příště netrvá tak dlouho.:D

P.S.: Wí, na "až po svatbě" se tu opravdu nehraje;D

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 25. kapitola: