Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 22. kapitola

19.01.2011 (20:15) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1806×

„... Z toho dne jsem si odnesl jejich kamarádství, dětství mezi nimi, známosti i v nemocnici a mezi policajtama, známku odvahy a tuhle jizvu,“ dokončil své vyprávění a schoval obličej do dlaní. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo obejmout ho, položit mu hlavu na lopatku a vískat ho ve vlasech.

„Myslím, že si ani neumím představit, co všechno jsi musel prožít,“ povzdechla jsem si.

„Rozhodně to nebylo tak zajímavé, jako musel být tvůj život,“ pozvedl optimisticky hlavu. Nechápala jsem to, cítila jsem z něj upřímné štěstí a zvědavost.

„Jak můžeš…?!“ vydechla jsem a Ed se zamračil.

„Mě nemusí nikdo litovat, já si vystačím!“ vyjel na mě vztekle. Pak se zarazil. „Promiň, já to tak nemyslel. Jen… každý, kdo to ví, mě jen lituje, to nemám rád. Já za to přece nemůžu,“ sklopil hlavu a přitáhl si mě k sobě. Přitiskla jsem se k němu. Cítila jsem se v bezpečí. No, slyšet mě Postrach, tak se smíchy zlomí v pase.

„Zatím stojím normálně, ale jestli je to tvé přání…“ promluvil Postrach z rohu místnosti, což jsem zrovna dvakrát nečekala. Z pod postele vyběhl Brill, zastavil se před Postrachem a snažil se ho v tom rohu udržet štěkotem. Hned za ním vyskočil Ed a schoval mě za svá záda. Věděla jsem, že by byl schopen položit i život.

„Co tu, krucinál, chcete? Jak jste se sem dostal?!“ zakřičel Edward.

„To je v pořádku, Ede,“ protáhla jsem se mu pod rukou, objala ho kolem pasu a zabořila mu hlavu do hrudi. Nejistě kolem mě obmotal ruce, ale pořád byl hrozně napjatý. Pozvedla jsem hlavu a v jeho očích četla otázku.

„To je Postrach,“ usmála jsem se, počkala, dokud se neuvolnil a pak se otočila.

„Co tu chceš?“ zeptala jsem se lhostejně.

„No myslel jsem, že bys chtěla vědět, co se kde děje,“ pokrčil rameny, ale stále hypnotizoval Edwarda.

„Takže, co se kde děje?“ snažila jsem se upoutat jeho pozornost. Marně.

„Nic,“ odsekl Postrach a zlověstně blýskl zuby.

„Tak proč sem lezeš?“ pozvedla jsem nechápavě obočí.

„Není to snad jasné?“ usmál se podlézavě, zaměřil na mě svůj pohled a já cítila, jak mě pomalu začínají opouštět síly.

„Ne! Přestaň! Vypadni!“ zaječela jsem na něj a Postrach opravdu zmizel. Otočila jsem se k Edovi a rychle se natáhla k jeho rtům.

„Bells, lásko, co se stalo? Čím tě tak naštval?“ divil se Ed, neznalý poměrů mezi lovci i upíry.

„Víš, měla bych asi začít od začátku,“ chytla jsem ho za ruku, dovedla ho k posteli a usadila ho na ni. Díval se na mě s takovou oddaností, že jsem to nevydržela a rychle přitiskla své rty na jeho. Odtrhla jsem se od něj a sedla si na postel. Chňapla jsem po jeho ruce a začala si hrát s jeho prsty. Nemohla jsem to už dál odkládat, proto jsem se pustila do vypravování.

„Pro začátek musíš pochopit, že my, nadpřirozený potvory, bereme existenční hodnoty trošku jinak. Lidi si zakládají na citech, jídle, sexu, penězích, přátelství a spoustě dalších věcí, upíři mají jako středobod vesmíru krev a my lovci máme zase za cíl zabíjení upírů a ochranu lidí.

Postrach byl první. Vlastně… on není lovcem upírů v pravém slova smyslu. Měl se narodit jako úplně obyčejný člověk. Jenže asi měsíc a půl před porodem na jeho matku zaútočil upír. Pokousal ji, ale nezabil. Jed, který se dostal do jejího organismu, nezapůsobil tak, jak měl, ale přeměnil Postracha. Trvalo to asi měsíc, pak se spustil porod. Jeho matka nepřežila.

Upíři se ho snažili ho dostat na svou stranu, ale nezvolili k tomu tu nejlepší taktiku. Když mu bylo pět, vyvraždili mu celý zbytek rodiny. Otce, sestru i bratra. Byl u toho. Celý to viděl. Tenkrát se zapřísáhl, že jich zabije tolik, kolik jen zvládne. Prošel si jakýmsi rituálem, proměnou a začal plnit svou přísahu.

Po několika desetiletích našel mě, zatím nejsilnějšího lovce, který se díky němu zrodil a dál už to znáš.

Ten rituál vlastně nikdo přesně nezná. Ze zasvěcenejch si ho nikdo pamatovat nemůže, kvůli Postrachovi a on o tom nikdy nemluvil,“ zakončila jsem svoje vyprávění a podívala jsem se na Eda. Čekala jsem spoustu otázek, ale on jen zakýval hlavou, přitáhl si mě k hrudi a opatrně nás položil na postel.

„Co tě ale tolik vytočilo teď?“ položil jedinou otázku.

„On je naprosto posedlej touhou vymlátit všechny upíry. Jenže na to sami dva nestačíme. Z tebe… srší síla, odhodlanost, moc a bůhví, co ještě. To ho láká. Navíc jsi krásnej a máš charisma. Pro každou upírku by bylo těžký ti ublížit. Další plus.

Kdyby bylo po jeho, byl bys lovcem hned, jak by to šlo. Ale neboj. To já nikdy nedovolím,“ usmála jsem se na něj. Na chviličku se zarazil, ale nakonec mi úsměv oplatil. Pěkně falešně. Neřešila jsem to a vrhla se na něj.

Povídali jsme si dlouho do noci a já nakonec v jeho náručí usnula.

Ráno

Byla jsem vzhůru, ale nechala oči zavřené. Po pár minutách jsem si ale uvědomila, že mi něco schází. Otevřela jsem oči dokořán a uvědomila si, že Edward neleží vedle mě. Zapátrala jsem očima po pokoji a uviděla ho, jak sedí v nohách postele, lokty opřené o kolena, hlavu sklopenou a pohled upřený do země. Zadívala jsem se na něj pozorněji a všimla si, že se mu lesknou oči. Prohrábl si vlasy a sotva spustil ruku, vyklouzla mu z oka jediná osamělá slzička. Dřív, než si ji stačil setřít, jsem se zvedla do sedu a slíbla mu ji z tváře.

„Ty nespíš?“ zeptal se vyděšeně.

„Ne. Ede, co se stalo. Co jsem včera provedla? Jsi divnej už od toho, kdy jsem ti vysvětlovala to s Postrachem.“

„Nic jsi neprovedla, jenom mě zarazilo něco z toho, co jsi řekla. Všechno je v pořádku,“ usmál se ne moc přesvědčivě.

„Ede, poznám, když tě něco trápí. Postrach prostě přemejšlí trošku jinak. Nic si z toho ale nedělej. Neublíží ti, musí lidi chránit. A kdyby se o cokoliv pokusil, zastavím ho!“ ujišťovala jsem Edwarda.

„To je právě to,“ řekl naprosto neslyšně, takže neumět odezírat ze rtů, nepostřehla bych to. Jenže já ze rtů odezírat uměla.

„Jak jsi to myslel?“ zeptala jsem se, a když se na mě překvapeně podíval, udeřila jsem znovu. „Ede, jak jsi to myslel!“

„Myslel jsem… ale, to je jedno.“

„Ne, není to jedno. Pověz mi to. Prosím!“

„Ty se mnou nechceš být navždy?“ vypadlo z něj, já bezmocně zalapala po dechu a šokem spadla z postele.

Tak co, líbilo? Jestli má někdo z vás nějakou kritiku nebo návrhy k mému psaní, sem s nimi. Ať vím, co mám zlepšovat. A ani za nápady do povídky bych  se vůbec nezlobila. Stačí říct, co se tu má objevit a bude to tu.

No, nechám těch keců a raději se pokusím zrychlit a zpravidelnit přidávání. :D

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 22. kapitola: