Podle vašich krásných komentů stojíte o další díl, tak tady ho máte. Ed se seznámí i se školou povinným zbytkem rodiny Cullenů a sblíží se alespoň trochu s Jasperem. Ale proč se s ním vlastně baví...?
15.03.2010 (13:00) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2919×
„Já Rosalie,“ozvala se ta holka, co předtím nechápala. Nemůžu si pomoct, ale ten hlas jsem už prostě někde slyšel. Ale nemůžu si vzpomenout kde.
„A já jsem…“
„A já jsem Alice,“ zatrylkovala nějaká další dívka a objala mě. Páni, podle toho, že stála na špičkách, a měla problémy mě normálně obejmout, odhaduji, že musí být tak o půl metru menší než já. To je ale skřítek! Ta si bude dobře rozumět se Špuntem.
„Jste tu noví, takže by jste si asi měli dojít pro papíry,“ řekl jsem jim a chtěl tam s nimi poslat Brilla, aby zbytečně nebloudili.
„Už jsme tam byli, máme všechno,“ odpověděla mi Rose.
„Bezva, tak to můžeme jít rovnou dovnitř. Lepší stát alespoň na chodbě, než tvrdnout na parkovišti.“
„Co máš první hodinu?“ zeptal se Emmet.
„Chemie, vyučující zmagořenej bacil Mopřiva,“ odpověděl jsem pohotově a bez přemýšlení.
„Prosim?“ začal se smát Jazz.
„Jo, sorry, zapomněl jsem, že to nepochopíte. Mgr. Bc. Mopřiva,“ opravil jsem se.
„Bože, jak jsi na to přišel? Při vymýšlení tohohle si nemohl bejt střízlivej. Ty drogy chci taky!“ vybouchl smíchy Emmet.
„To sem nevymýšlel já, ani nevim jak to vzniklo. Ale takhle mu tady říká každej. Tak si na to taky zvykněte,“ protočil jsem oči a rozešel se směrem k budově.
„Počkej! Mám hodinu s tebou,“ zařval Jazz a už šel vedle mě. Po cestě musel odmítnout asi tři pozvání na rande od holek a odpovídat na všetečné dotazy kluků ohledně jeho sester. To je zvláštní… že by se ráno domluvili se zbytkem školy a ke mně se chtěli dostat jen aby ze mě vytáhli nějaký osobní věci a pak se mi mohli víc posmívat?
„Co se děje, že se tak mračíš? Tohle je u naší rodiny normální. Čekal jsi něco jinýho?“ zeptal se znenadání Jazz.
„Že bych se opravdu spletl? Každýho, kromě Špunta, kdo se mnou alespoň jednou promluvil ponižovali tak dlouho, dokud neodešel ze školy a častokrát i z města. Je zvláštní, že jste mi pomohli a oni s vámi i tak normálně komunikují!“ vyslovil jsem částečně své myšlenky nahlas.
„Hm, škoda. Těšili jsme se, že budeme mít klid a nebudeme středem pozornosti a konverzací,“ odpověděl mi Jazz zklamaně.„Tohle je vážně někdy na dvě věci,“ zamumlal si nakonec pro sebe, ale já to slyšel. Jako slepej mám vyvinutější sluch a hmat. Hodí se to. Díky sluchu nepotřebuji navádět nebo být varován, abych třeba nezakopnul nebo do někoho nevrazil. I když to zas tak dobře nefunguje, protože se mi to stává čím dál tím častěji. Jako třeba teď. Dnes už podruhé jsem ležel na zemi.
„Jsi v pořádku? Nějak jsem tě přehlédla,“ zazněl nade mnou vystrašený a šokovaný andělský, sametový hlas.
„Jasně, v pohodě. Mám dva metry a nikdy mě nikdo nevidí. Já už si na to zvykl,“ zkonstatoval jsem pochmurně a snažil se zvednout přes Brilianta, kterej do mě stále šťouchal čumákem.
„Počkej, pomůžu ti,“ zasmál se Jazz a vytáhnul mě na nohy.“Ten, kdo tě sejmul, byla moje sestra, Bella. Bello, tohle je Edward.“ Natáhl jsem ruku a Bella ji přijmula.
„Těší mě. A vážně se ti omlouvám, nechtěla jsem do tebe vrazit. Ale nekoukala jsem na cestu.“
„To je v pořádku, já už jsem si na to vážně zvyknul. Jazzi? Kolik sourozenců ještě vytáhneš z rukávu? Jestli dneska potkám ještě jednoho, mně prozatím neznámého Cullena, tak asi dostanu psotník.“
„Klid, neboj, víc sourozenců nemám. Takže psotník nehrozí,“ zasmál se znovu, čapnul mě za ruku a už jsem za ním vlál na další hodinu. Slyšel jsem, jak Brill běží vedle nás. Před třídou zastavil, počkal až se chytím Brilianta a otevřel dveře.
Brill mě bezpečně vedl až k mé lavici v nejvzdálenějším koutě třídy. Sedět v poslední lavici má pro mě to výhodu, že mám stále chráněná záda, a proto jsem více méně chráněn před některými vtípky. V poslední lavici sedím na všech hodinách. Můžu se vymlouvat na to, že by přese mě neviděli ti za mnou.
Mopřiva vešel do třídy. Zvuk jeho kroků bych poznal kdekoliv.
„Á, ten nový student. Dej mi ten papír a představ se.“ řekl, vytrhl mu papír z rukou a podle slyšitelného zavrávorání strčil Jaspera přímo před tabuli.
„Jmenuji se Jasper Hale Cullen a je mi 18. S rodinou jsme se přistěhovali z Denali na Aljašce. Pokud máte nějaké dotazy, ptejte se teď nebo si to zjistěte od někoho jiného,“ řekl Jasper, vzal si papíry a rozešel se k mé lavici.
„No, aspoň že to už mám na jedný hodině za sebou,“ oddechl si, když dosedl na židli vedle mě.
„Buď rád, mohlo být i hůř. Mohli tě třeba rovnou vypískat. Na druhou stranu tě mohli zasypat tolika dotazy, že by sis tuhle hodinu nesedl.“
„Pravda, zlatá střední cesta. Můžu bejt rád, že jsem rád.“ Nakonec jsme prokecali celou hodinu. Naštěstí jsme jenom opakovali starší látku, jinak by jsme asi s Jazzem byli namydlený. Hned po zvonění jsem počkal, až si sbalí věci a vyšli jsme ze třídy.
„Co máš teď za hodinu?“ zeptal se Jazz hned, jak jsme vyšli ze dveří.
„Španělštinu, o patro vejš. Ale tam sedím s Pliskupem. Ten mě ignoruje hlavně kvůli ségře a taky se děsí toho, že by ho vypískali.“
„Ignorant. No nic, tuhle hodinu s tebou nemám. Odtud už trefíš? Jestli jo, šel bych najít třídu,“ zeptal se Jazz a když jsem kývl, houkl na mě čau a odběhl.
Nechal jsem se Brillem dovést do třídy a posadil jsem se do své lavice. No jistě Mike tu jako obvykle ještě není. Ten aby jednou přišel na čas. Do třídy vletěl až po učitelce, které se omluvil a zahučel vedle mě.
„Ta tvoje ségra mě jednou přivede do hrobu,“ prorokoval pochmurným hlasem a vzápětí zřejmě začal dávat pozor. Občas jsem odpověděl na učitelčiny otázky, ale jinak jsem byl vesměs celou hodinu mimo. Po zvonění jsem vzal batoh, počkal až se Briliant vysouká zpod lavice a rychlým krokem odešel na další hodinu.
Další dvě hodiny utekly poměrně rychle a po čtvrté hodině na mě venku čekala Špunt a šli jsme na oběd. V našem úmyslu nás však zbrzdil řev.
„Počkej, Edwarde, počkej! Ze španělštiny si vyletěl tak rychle, že jsme se nestihli domluvit,“ doběhl nás udýchaný Mike.
„Domluvit? Na čem domluvit?“
„No přece na tom projektu. Máme ho udělat ve dvojicích.“
„Projektu?“ byl jsem absolutně mimo.
„Tys byl koukám mimo, tak na kdy se domluvíme? Pak ti to vysvětlím.“
„Tak ve tři u nás?“
„Dobře…“ Mike ještě něco mlel, ale já už ho nestíhal vnímat. Ale zřetelně jsem vnímal Špunta a její „A komu to cpeš?“
„No komu, přece Edwardovi.“ Myslel si, jak jí to nenatřel.
„Fajn tak proč čumíš všude okolo a Ed tě vůbec nevnímá?“ setřela ho, chytla mě za ruku a vedla ke stolu.
„Jdu pro jídlo,“ oznámila mi a odešla. Od vedlejšího stolu jsem však zaslechl něco, co mi taky už dlouho vrtalo hlavou.
„Nemůžu si pomoct, ale prostě jeho pach odněkud znám. Jenže nevím odkud. Zkusím nad tím popřemýšlet a vzpomenout si,“ uzavřela jejich diskusi Rose. Ano, Rose, s tím naprosto souhlasím. Taky tě znám. A taky nevím odkud…
Opravdu chcete tuhle slátaninu číst?
1. kapitola Shrnutí 3. kapitola
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!