Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 13. kapitola

05.07.2010 (21:30) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2415×

„Nějak ti to nevychází…,“ šeptl Jazz.

„Vím, co jsem měla v plánu,“ odpověděla mu stejně tiše a já na sobě ucítil pohledy obou, „ale Postrach měl pravdu. Nedokážu to…“

Proč jsem zase mimo mísu? Zase se baví o mně a já to zase nechápu. Je pravda, že tahle rodina je opředena spoustou tajemství a záhad. Odkud znám Rosalii? Proč se o mě Bella stále bojí? Možná, že vypadám bezbranně kvůli tý slepotě, ale tolik snad ne. Vždyť ona by mě stejně neuchránila a navíc jí nezajímám. Tak proč?

„Můžeme jet? Vezmu tě za Carlislem, ta rána je hluboká a ztratil jsi hodně krve,“ přerušila tok mých myšlenek Bella a chytla mě za ruku.

„Začíná ti to prosakovat,“ povzdechla si a táhla mě k autu.

„Dokážeš jí ublížit. Víc a líp než vůbec tušíš,“ zašeptal ještě bolestivě Tom, než jsem nastoupil do auta a já měl zase nad čím si lámat hlavu.

„Vydrž, za chviličku tam budeme.“ Hladila mě nervózně po ruce, jakoby mě chtěla uklidnit. Nemohl jsem si pomoct, ale chovala se, jako bych měl každou chvíli začít rodit. S těmito myšlenkami jsem vybuchl smíchy a snažil se ji uklidnit.

„Bells, klid. Mě to nebolí a krve ještě pár litrů mám. Nemusíš tak pospíchat,“ odkázal jsem ji na rychlost auta.

„Když já… bojím se, že…,“ šeptla a já ji raději přerušil.

„Neboj. Mě se jen tak nezbavíš!“ ujistil jsem ji a ona mi pevněji stiskla ruku.

„No tak…,“ usmál jsem se a ona zpomalila. Přesto jsme během okamžiku zastavili před nemocnicí. Vystoupili jsme a Bella mě za ruku vedla ke vchodu.

„Dobrý den, jdete za otcem?“ zastavil nás ženský pokus o svůdný hlas. Nepovedený.

„Ano. Je u sebe?“ zeptala se odměřeně Bella a já se v tom začínal trošku ztrácet. Ale vážně jenom trošičku.

„Ne, ale počkejte tam. Hned jak bude mít čas, pošlu ho tam.“ Opět ten rádoby svůdný ženský hlas. Nerozuměl jsem tomu.

„Díky!“ odsekla Bella a vedla mě po schodech a chodbách, až protestně zavrněly dveře a ona mě usadila na židli.

„Jsi v pořádku?“ opřela se o mě.

„Jasně, spíš mi vysvětli…“

„Slepice jedna,“ ulevila si, „si myslí, že když jí zatím nepodlehl Carlisle, tak musí svádět každýho, kdo sem se mnou přijde. Koukala na tebe, jak na kus masa!“ vztekala se a já se začal usmívat. Prskala jako rozzuřené koťátko, na které kápla kapička vody.

„Tomu nerozumím.“

„No jo, prostě po tobě letí každá. Ale když jsi se mnou, mohly by si to odpustit! Já nejsem zvědavá, a ty snad taky ne!“ zuřila a já jí chytil za ruce.

„Bells, uklidni se! Já je sice nechápu, ale taky mi to leze na nervy.“ Stáhl jsem si ji na klín a opřel se bradou o její rameno.

„Co nechápeš? Proč tak blázněj? Seš krásnej, co je na tom k nepochopení?“ povzdechla si. Vybuchl jsem smíchy.

„Tak ten byl taky dobrej!“ okamžitě jsem však nasadil vážnou tvář. „Fajn a teď vážně!“

„Edwarde, já to ale myslim vážně. Jseš krásnej a s tím prostě nehneš. Je to tak a mně můžeš věřit, já to přece musím vědět.“

„No jo, ale…“

„Žádný ale. Je to tak, vážně!“ přemlouvala mě. Zničehonic klaply dveře.

„Bello, proboha, co se stalo?“ ozval se Carlisle a v jeho hlase byla známa panická hrůza. Než stihla Bella zveličovat, vystartoval jsem já a jal se vysvětlovat.

„Porval jsem se s Pliskupem u školy. On po mně vystartoval s nožem…“

„Co tě bolí? Kam tě bodnul? Kolik vidíš prstů?“ začal mi máchat rukou před obličejem a druhou mi ošmatával hlavu. Protočil jsem s povzdechem oči, odstoupil o kousek od něj, chytl obě jeho ruce a přitiskl jsem mu je k tělu.

„Vystartoval po mě nožem a protože jsem se nestihl bránit, sekl mě do ruky. Nechávej lidi domluvit, budeš líp informovanej.“

„Promiň za ten počet prstů, reflex. Sešiju ti to,“ oddechl si už klidněji Carlisle a zatlačil mě zpět do křesla. Poodešel a přede mne si klekla Bella a začala mi rozvazovat obvaz.

„Jau,“ zasyčela, když odhalila celou ránu. „Je to hlubší, než jsem myslela.“

„To je zvláštní. Myslel jsem, že se prát a bránit umím,“ zamručel jsem pro sebe, ale Bella, stále klečící u mých nohou, to samozřejmě slyšel musela. Položila si hlavu na moje nohy a zakřenila se: „Ráda bych věděla, kdes na to přišel.“

„Kdybych to uměl, nic by se mi nestalo.“

„Edwarde, tomu by se neubránil nikdo. I kdyby si se svými schopnostmi viděl, nestihl bys ani zaregistrovat, že proti tobě běží, natož mu ten nůž zablokovat nebo vyrazit z ruky. Rozumíš?“ Přikývl jsem a Bella se zvedla a raději přešla k boku křesla a svezla se mi na klín. Objal jsem ji zdravou rukou a zaslechl, jak se Carlisle na okamžik zasekl v práci. Brzy se však vzpamatoval, něco vzal do ruky a přešel k nám.

„Umrtvím ti to, abych to mohl sešít,“ řekl a už se chystal.

„Jedeš vode mě!“ štěkl jsem po něm, strčil ruku za záda a celým tělem se schoval za Bells. „Mám Bellu a nebojim se jí použít! Mě už je všechno jedno!“ vrčel jsem dál. Bella se začala chichotat, ale přesto mi obmotala ruce kolem hrudníku, položila mi hlavu na rameno a opřela se mi čelem o krk. Tím pádem mě schovala a ze mě čouhala jen hlava a nohy od kolen dolů.

„Edwarde, právě proto ti to musim umrtvit, aby tě to nebolelo,“ vyložil si to špatně Carlisle a jal se trpělivě vysvětlovat.

„Takovej velkej kluk a bojí se injekcí?“ přidala se i udiveně Bella a chtěla se odtáhnout. Přidržel jsem si ji pevně u sebe a znovu zavrčel: „Říkám ti, nepřibližuj se ke mně s těma anestetikama! Jestli mi do půl minuty tu ruku nezačneš šít, zvedám se a jdu za jiným. A neptej se, jestli ti budu nevěrnej, říkám ti to rovnou, budu!“

„No jo, ale to nestihnou ty anestetika zabr…,“ začal hysterčit a já se vztekem, přesto opatrně, přesunul Bellu do křesla, zvedl se a zamířil ke dveřím.

„Odcházím! Brille? Dem za Myšákem,“ vztekal jsem se a rázoval si to (snad) ke dveřím. V cestě mi však něco zabránilo a jak jsem později pochopil, byla to Bella, která mě chytla za poutko od pásku. Stáhla mě zpátky pod sebe na křeslo a otočila se ke svému otci.

„Myslel tím, že mu máš dát pokoj s umrtvováním a začít šít,“ pochopila to konečně.

„Ale, Edwarde, vždyť to máš hrozně hluboký, musí tě to bolet teď, natož až ti to začnu šít!“ protestoval Carlisle.

„Já nevím, co všichni pořád mají s tou bolestí. Mě to nebolí, tak mi to pořád necpěte!“ vyjel jsem.

„Fajn, jak myslíš,“ vzdal to Carlisle a sedl si k nám a začal pracovat. Necítil jsem bolest ani nic nepříjemného, cítil jsem hlavně Carlisleovu nervozitu a očekávání, kdy ucuknu. Ignoroval jsem to, a protože mi Bella stále seděla na klíně, opřel jsem si hlavu o její rameno a ona mě začala hladit ve vlasech.

„Ede, v pořádku?“ optala se hned vyděšeně.

„Vypadám snad, že ne? Domluvili jsme se vlastně, do kterýho krámu pudem jako první?“

„Ty chceš eště dneska do toho obchoďáku? S tou rukou?“ vyjevila se.

„A proč ne? Krvácet mi to snad už nebude.“

„Ale bude to bole… fajn, kam chceš jít jako první?“

„Nechám to na tobě.“

„Tak vemem zverimex, skate shopy, autodíly a tuning, obchod se zbraněma, pak nějaký obchody s oblečením,“ vymyslela plán.

„Bože ženská! Já jsem jenom chudý student! Sice s pár miliony na kontě, ale pořád jen chudý student!“ zhrozil jsem se a oni se oba rozesmáli. Carlisle mi na obvazu udělal zřejmě mašličku a propustil nás ze svých spárů.

„Čau a dík!“ rozloučili jsme se mezi dveřmi a rozeběhli se zpět k autu. Po delší době jsme se dostali k obchoďáku. Bella mě vypakovala z auta, zamkla ho a táhla mě dovnitř. Začal jsem se bránit.

„Edwarde, co se děje?“ zastavila se zničehonic.

„Nejsi jako Alice, že ne?“ zeptal jsem se jí vyplašeně a ona se úlevně rozesmála.

„Ne, to opravdu ne. Jenom jsem myslela, že budeš chtít bejt co nejdřív doma s tou rukou.“

„Dej mi s tim pokoj. Jsme na nákupech, tak si to užijem a nebudeme se o tom zranění už bavit, ok?“

„Ok.“ Vedla mě už pomaleji k nějakému krámu a já podle vůně a nadšení Brilla poznal, že jsme ve zverimexu.

„Bells, ale Brill zatím všechno má a vy snad žádné zvíře nemáte, nebo se snad pletu?“ zašeptal jsem k ní.

„Nepotřebujem, my máme Emmetta. Ale já chci Brillovi něco koupit, mám ho ráda, Ede prosím.“ Zatahala mě za triko, abych jí vnímal.

„Proč bych ti to měl zakazovat? Ale je to blbý…“

„Co? Mám ho ráda, tak mu chci něco hezký nebo dobrýho koupit za to, že je tak hodnej, poslouchá, pomáhá ti a hlídá tě.“

„Dělej, jak myslíš,“ odpověděl jsem poraženě, ona mi skočila kolem krku a během mžiku už kmitala po obchodu a snášela věci k pultu. Když už neměla co vybrat, otočila se ke mně: „Potřebuješ pro něj něco?“

„Nějakej šampon proti blechám a klíšťatům, Špunt ho zase tahala po loukách a lese, tak chci mít jistotu, že ho nic nebude žrát. Já ho neprohlídnu,“ vzpomněl jsem si a ona okamžitě něco vybrala. Když jí prodavačka řekla cenu, málem jsem se skácel.

„To je dobrý,“ odmítla Bella vrácené peníze a s několika taškami mě táhla z obchodu ven.

„Počkejte tady, skočím s tím do auta,“ nečekala na mou odpověď a odběhla. Když se vrátila, prošly jsme asi tři obchody s oblečením, ale nebavilo nás to, tak jsme zalezli do skate shopu. To už byla jiná, odtamtud jsme vycházeli každý s třemi taškami. Stavili jsme se v jednom obchůdku, kde si Bella vyzvedla dýku a nějaké náboje, a pak se rozeběhla k autodílům. Tam vydržela dlouho, přesto si vybrala jen nějaké autolaky a pár novějších součástek. Se slibem, že se tam vrátíme, až jim přijde zboží, jsme se vydali k autu, kde jsme všechno naskládali do kufru, nasedli a vraceli se domů.

12. kapitola Shrnutí 14. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 13. kapitola: