Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 11. kapitola

10.06.2010 (13:00) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2694×

„Jestli se ještě jednou omluvíš, už se fakt naštvu.“ Rychle jsem vypadl ze dveří a zaslechl Bellin smích a poté znovu puštěnou sprchu.

„To si mě nemohl varovat?“ procedil jsem skrz zuby k Briliantovi a plácnul jsem ho přes čumák, kterým do mě furt rejpal. Uskočil, škodolibě štěkl a podle nárazů do mé nohy začal vrtět ocasem.

Sedl jsem si na kraj postele a Brill se mi přitiskl k nohám. Začal jsem mu pročesávat kožich a jako obvykle jsem si s ním začal povídat.

„Dneska jsme si to docela užili, viď?“ promluvil jsem k němu potichu a on mi čumákem strčil do ruky a zakňučel.

„To máš pravdu,“ usmál jsem se, „ty nákupy byly příšerný. Ale v tý škole, tam byla sranda, proti tomu už protestovat nemůžeš. A konečně máme novýho parťáka. Takhle bude jednodušší dělat maléry! To se nám hodí, nemyslíš?“ Odložil jsem kartáč. Brill vyskočil na postel a položil si přední packy a hlavu ke mně do klína. Slyšel jsem tlumené klapnutí dveří a po chvíli se prohnula matrace. Nevšímal jsem si toho a začal jsem Brilla drbat za ušima.

„Do konce tejdne si to pořádně užijem! Ráno něco uděláme Špuntovi něco k jídlu, a pak něco podnikneme. Půjdem třeba do lesa, do města nebo kam budeš chtít. Souhlasíš?“ plánoval jsem a Brill mi nadšeně olízl ruku.

Během toho plánování se Bella opřela o má záda, obmotala kolem mě ruce a opřela se mi bradou o rameno.

„Můžu se přidat? Nechci se vtírat, ale doma bych to asi nevydržela…,“ zašeptala najednou.

„Závisí jen na tobě. Vadit nám tu rozhodně nebudeš, spíš na opak. Víš co? Jestli chceš, tak přijeď už ráno se sourozenci. Vymyslíme, co dál a můžem klidně naplánovat nějaký hlášky na mločici. Souhlas?“ mluvil jsem nejistě a rozpačitě se sklopenou hlavou a cítil jsem, jak mi hoří tváře. Bella se zhluboka nadechla, zřejmě aby něco řekla, ale nestihla to. Všichni tři jsme otočili hlavu k oknu, které vedlo k příjezdové cestě.

Štěrk křupal pod koly aut a z nich se ozýval hlahol a smích.

„To je moje rodina,“ konstatovala nakonec tiše a vyskočila na nohy.

„Radši půjdem, známe Emmetta.“ Čtyři slova, která bohatě stačila k tomu, abych během pár sekund seděl spořádaně v obýváku. Slyšel jsem Bellin smích a to, jak se svalila na gauč. Ozvalo se zaklepání a já zavolal: „Ty dveře jsou odemčený, tak použijte kliku. Nevyrážet! Nemám náladu kupovat nový!“

Celá Cullenovic rodina vpadla k nám a já je pozdravil. Esmé se mě zeptala na Špunta a na její psychický stav po tom kritickém večeru. Zaslechl jsem v jejím hlase starostlivost a díky ní jsem si uvědomil něco důležitého, přestože to s daným tématem vůbec nesouvisí.

„Sakryš, Bello!“ vystartoval jsem na nohy. „Vždyť ty si nic nejedla!“

Vystřelil jsem ke kuchyni. Po cestě jsem zakopl o práh a nabral ramenem futra, ale ustál jsem to. Jakmile jsem se v kuchyni zastavil o linku, otočil jsem se a letěl jsem zpátky do obýváku.

„Bells? Jakou zeleninu nejíš?“

„Edwarde, já ale nemám hlad!“ smála se.

„Máš!“

„Nemám!“

„Máš!“

„No nemám!“

„No máš a nehádej se se mnou, nebo začnu s promiň!“ hrozil jsem.

„Mám!“ souhlasila rychle se strachem v hlase a já se spokojeně zazubil.

„No vidíš, jak jsme se dokázali dohodnout. Tak jakou tu zeleninu nejíš? Nebo spíš takhle… jíš rajčata? Salát? Papriku? Okurky? Máslo? Šunku? Slaninu? Sýr?“ jmenoval jsem a vždy nechal mezi těmi potravinami prostor pro Bellinu odpověď.

Jakmile jsem dostal svolení, vletěl jsem do kuchyně a všechny ingredience jsem vyndal z lednice. Nic jsem nemusel hledat, takže Bella měla během okamžiku připraveno pár sendvičů.

„Jenom doufám, že ti to bude chutnat, takhle narychlo mě nenapadlo, co bys chtěla k jídlu…“ Podal jsem jí talířek a Brill mě znovu odvedl ke křeslu.

„Ede, to nemuselo bejt, já bych to vážně vydržela domů…“

„Jasně a mě potom obviněj, že tě trápím hlady. Nemel a jez! Vy ostatní nic nechcete? Kafe, čaj, horká čokoláda, něco k jídlu?“ snažil jsem se vyhnout další konverzaci s Bellou. Pořád jsem nevěděl, jak s ní mluvit. Muselo jí to vytočit.

„Ne, nic nepotřebujeme, děkujeme,“ ujal se slova Carlisle a já v jeho hlase zaslechl potlačovaný odpor, který jsem nedokázal pochopit. No co, nechtějí, nechtějí. Nutit je nebudu.

„Tý jo, Esmé, nechci tě zklamat, ale Eda stěhuju k nám, a to s okamžitou platností! A nebo se stěhuju já sem! To je prostě úplně mňamózní!“ vyhrkla s plnou pusou Bella a já se začal smát. Cítil jsem na sobě Emmettův zkoumavý pohled, který do mě pomalu, ale jistě propaloval díru. Vydržel jsem to přesně 3 minuty.

„Emmette, kurňa! Nečum na mě jak bába na telenovelu!“ Všichni vybuchli smíchy a já čekal, jak Emm zareaguje.

„Já jenom ještě neviděl chlapa vařit, tak dumám, jestli jsi normální…“ Nechal větu viset ve vzduchu.

„Sendviče,“ protočil jsem oči. „To přece není vaření!“

Bavili jsme se asi půl hodiny a já se záměrně vyhýbal kontaktu s Bellou.

„Pojedeme, je pozdě,“ zavelel Carlisle  a než jsem stačil něco namítnout, ozvala se Bella: „Přijedu za chvíli.“

„Dobře. Hlavně na sebe dej pozor,“ zareagovala Esmé a po rychlém loučení za nimi zapadly dveře.

„Tyhle nečekaný návštěvy mě jednou porazej…,“ zašeptal jsem a zavrtěl jsem hlavou. Otočil jsem hlavu směrem, kde bylo francouzské okno směrem na verandu a potom přes zahradu, trávník až k lesu. Na klíně jsem zničeho nic ucítil Bellinu váhu. Chytla mě za ruce, obmotala si je kolem pasu a zatahala mě za košili.

„Ede…,“ zaprosila zoufale.

„Hm?“ brouknul jsem tiše a sklopil jsem hlavu. Pochopila, že se k ní dobrovolně neotočim a chytla mou hlavu do dlaní. Natočila si mě k sobě a povedla mi hlavu, zřejmě aby mi viděla do očí.

„Edwarde, prosím. Co jsem udělala? Ať jsem udělala cokoliv, omlouvám se. Ale prosím , neignoruj mě…,“ šeptala bolestně a zoufale a já sklopil oči, když už mi hlavu blokovala.

„Bells, takhle to není. Já jenom… nevím, jak se k tobě mám chovat. Bojím se, že…“ Přerušil mě Bellin prst, který mi položila přes rty.

„Edwarde, já myslela, že tohle jsme si už vyříkali. Nic se nestalo. Kdybych vlezla do koupelny já tobě, to by se teprve mohlo něco řešit. Já v tu chvíli vyletěla opravdu jen kvůli tomu Emmettovi. Mě osobně by to nevadilo, ale zkus si pak vysvětlit rodičům nebo ve škole, jak se tvoje fotka dostala na titulní stránku pornočasopisu. Moc to nejde, věř tomu,“ snažila se mě přesvědčit a já kývl hlavou.

„Měla bych jít, nebo z toho zítřka nic nebude. Zajdu si nahoru pro věci. A musím najít klíče od auta. Briliant mi je někam odnes,“ žalovala a já se usmál.

„Zkus to u botníku, na některým z mejch nočních stolků nebo na komodě.“

„Podívám se tam,“ vstala a vyběhla schody. Zvedl jsem se taky a s Brillem po boku jsem vyšel na verandu. Opřel jsem se o dřevěné zábradlí, dýchal čistý noční vzduch, poslouchal všechny známky života nočních živočichů a probíral se svými myšlenkami. Nakonec jsem se nevesele pousmál a všechny své emoce, myšlenky i city jsem shrnul do jediné nahlas pronesené věty: „Jsem v hajzlu.“

Brill zakňučel a otřel se mi hlavou o nohu. Sehnul jsem hlavu, sundal jednu ruku ze zábradlí a začal ho drbat za ušima. Na rameni mi najednou přistála ruka, až jsem málem leknutím vyletěl z kůže.

„Promiň, já si neuvědomila, že mě neslyšíš. Já pojedu. Zejtra ráno tu budu.“ Lípla mi pusu na tvář a po chvilce už startovala auto a odjížděla.

Zůstal jsem na verandě, dokud se nevrátila Špunt. Poznal jsem, že je pořádně unavená, tak jsem jí poslal do její koupelny a sám jsem vyběhl do té své. Ven jsem vylezl po 30 minutách ve spacích teplácích a rovnou jsem zalehl do postele. Špunt přišla během chvilky, takže si lehla a během okamžiku spala. Bohužel, já dokázal usnout až několik hodin po ní.

Našel se někdo, komu se to líbilo? Zdá se mi totiž, že vás to nějak přestává bavit. A asi se vám ani nedivím...

Ale přesto si neodpustím otázku. Dostala jsem nápad na další povídku a kámoš mě okamžitě donutil to realizovat. Proto mě zajímá... našel by se někdo, kdo by jí četl?

10. kapitola Shrnutí 12. Kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 11. kapitola: