Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 1. kapitola

11.03.2010 (15:15) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3329×

„Netahej za ten obojek! Nebo poletím za schodů! Víš, že řacha do hlavy mi nepomůže. Minule jsem se řachnul, až mi v hlavě kříslo a pořád nic. Takže prostě půjdeme ze schodů pomalu a v klidu, jako normálně, ano?“ Odpovědí mi bylo souhlasné štěknutí. „Hafan jeden splašenej. Mě z něj jednou vynesou nohama napřed.“

„Bráško? Seš v pohodě?“ zaslechl jsem vyděšený hlas svojí sestřičky a zároveň jediné osoby, která se mnou normálně komunikuje.

„Jo, jasně, že jsem. Proč bych neměl, Špunte?“

„No já jenom, že si povídáš se psem. A neříkej mi Špunte, ty… ty… ty King Kongu!“ odpověděla naštvaně.

„A proč ti nemám říkat Špunte, Špunte?“ zeptal jsem se se smíchem a podvědomě couvl.

„Jak to děláš, že obvykle uhneš? Vždyť Brill ti nikdy nepomáhá“

„Pud sebezáchovy mi stále funguje. Kapišto?“

„Prostě je podělanej až za ušima. Že jo, slepejši?“ rozřehtal se Lukas, náš “milovaný“ adoptivní bratr. Jednou přijel z Česka (taková malinká zemička ve střední Evropě) na studijní pobyt na dva měsíce a už se neměl kam vrátit. Jeho rodiče měli smrtelnou bouračku, takže tu zůstal a znepříjemňuje tu mně se Špuntem život už víc než rok. Je to hroznej magor. Otočil jsem se a chtěl odejít, když mě zastavilo hlasité mlasknutí a následující dopad lidského těla na podlahu.

„Ještě jednou, jedinkrát budeš mít nějaký blbý kecy na tohle téma a dám ti takovou ránu, že tě ani Google nenajde! A vstávej, nemám náladu přijít pozdě!“ řekla nebezpečným, mrazivým hlasem a podle táhlého zavytí bych tipl, že ho na nohy vytáhla za ucho. Vzhledem k tomu, že je Lukas podle mých informací tak o 2 hlavy vyšší než Špunt, musí to vypadat komicky.

Po cestě z kuchyně mi podala do ruky batoh, počkala, než si ho hodím přes rameno a pevně chytím Briliantův obojek, čapla mě za ruku a vyrazila rychlým krokem zřejmě k Lukasovu autu. Naskládala nás dovnitř a mohli jsme vyrazit.

Během cesty bych se mohl asi představit, co? No, tak jdeme na to. Jmenuji se Edward Masen a je mi 17. Ruku vám ale asi nepodám, protože já netušim, kde jste. Říkáte si, jak můžu být tak drzý? Nenene, tím to ani tak není, ale já… jsem slepý. Doslova. Od narození. Neděste se a hlavně mě nelitujte. Nestojím o to. Už jsem si zvykl a i když to trošku omezuje, dá se s tím žít.

Kromě Lukase mám ségru Mishel alias Špunta. Je jí 14 let a stejně jako já miluje lízátka, hudbu, tanec a bohužel pro mě i nákupy. Přestože jí prakticky zakazuji se ke mně ve škole hlásit, ona se mě stále zastává. Proto nemá příliš přátel, ale stále je na tom bohudík lépe než já. Vždy, když jí to připomínám, se smíchem odpovídá, že jí stačím já a Ang. Bytostně nesnáší Mika Pliskupa. I když… pochybuju, že je to opravdu nenávist. Stále si dělají naschvály, ale na druhou stranu o něm pořád mluví. No, uvidíme, co se z toho vyklube. Ale pššššt…

Fajn, jsme na místě. Špunt šla pravděpodobně zpacifikovat Lukase, takže mě z auta musel vytáhnout Briliant. Ptáte se, kdo to je? Můj pes. Temně černý flat coated retrívr. Není to sice úplně obvyklé plemeno slepeckých psů, ale já toho ňafana prostě žeru. Jsou mu dva roky. A paradoxně, dostal jsem ho jako úplně maličké štěně a vůbec nebyl myšlen jako slepecký pes, ale jako kámoš, který by mě aspoň na chvíli dostal ven. Ale nejdřív to začalo tím, že mi stále nosil nějaké věci a vždy, když na mě někdo(Špunt) zavolal, čapnul mě Brill za nohavici a táhl mě k za tím někým. Pak, když aspoň trochu vyrostl, ho ze srandy Špunt začala učit takové kousky jako otevírání dveří a podobně. Potom jí pomalu, ale jistě přestával poslouchat a dneska poslechne na slovo jenom mě. To by možná k Briliantovi stačilo.

Takže jsem vystoupil z auta a vzápětí jsem se poroučel k zemi díky někomu z tohoto ústavu. Následně na to jsem uslyšel, jak se mi rozkutáleli věci z batohu.

„Kretén!“ zaslechl jsem hřmotný hlas, znějící odněkud ze strany. Na já za to asi můžu. Posadil jsem se a bral si svoje věci od Brilla, který mi je podával. Takže pití, žvýkačky… počkat, tohle už mi nepodává Brill. A Špunt to taky není…

„Na, tady máš lízátka…“ řekl nějaký mužský, pro mě neznámý hlas a položil mi je do nastavené ruky.

„A tady je nějaká krabka, asi ani nevím s čím…“ zasmál se ten hřmotný hlas, který jsem uslyšel už před chvílí hned po mém pádu. Pak mě někdo chytil za ruku a vytáhl mě na nohy. Ucítil jsem u nohy Briliantovo teplé tělo a chytl ho za obojek.

„Ta krabka je s Brillovými pamlsky. Jinak děkuji, můžu být jenom rád, že dneska nepršelo. Ale asi jste mi neměli pomáhat. Začnou vás nenávidět a pohrdat vámi.“

„Bez problémů, ať si začnou. My je k životu nepotřebujeme,“ řekl ten klidnější, tišší hlas průbojně a nebojácně.

„Proč tě tolik nenávidí? Nechápu to. Zdáš se jako správnej kluk. Tak proč?“ ozval se další, pro změnu ženský, až andělský hlas.

„Proč? Jak řekli, když s tím začali: “Ty k nám nepatříš“. A já už to prostě nezměním,“ odpověděl jsem a chtěl odejít. V tom mi, ale zabránila Špunt, která po mě skočila takovou silou, že jsem se zastavil až o auto.

„Jseš v pořádku? Neuděl ti něco? Až se mi dostane pod ruku tak…“ ptala se rychle a vyděšeně. Zbytek její řeči jsem utlumil rukou.

„Jsem v poho. Pomohli mi,“ kývl jsem směrem, kterým jsem tušil ty kluky a tu holku.

„A Brille, přestaň štěkat, nic se mi nestalo,“ utišil jsem oba.

„No, ale stejně, vždyť…“

„Špunte, běž za Ang a dělej, jako bych tu nebyl. Souhlasíš?“

„Dobře“ kapitulovala, lípla mi pusu na tvář a odběhla.

Zavrtěl jsem hlavou a chtěl odejít, protože jsem si myslel, že ta parta už odešla.

„Proč se o tebe tak stará a strachuje se o tebe? Copak seš nesvéprávnej?“

„Ne, ale myslí si, že kvůli mojí slepotě jsem bez ní úplně bezbrannej a nedokážu se o sebe vůbec postarat. Je moc vyděšená, blázínek.“

„Počkat, počkat! Jak myslíš to „kvůli mojí slepotě?“ vyštěkl na mě šokovaně ten hřmotný hlas.

„Tak jak to říkám. Prostě jsem slepej. Neřešte to. Jestli budete chtít, zvyknete si na to. I když nechápu, proč vám to říkám. Proč by jste taky chtěli, že jo. Děkuju za pomoc a na oplátku slibuju,že se k vám nebudu hlásit, přibližovat se k vám a víc vám otravovat život,“ zašeptal jsem potichu, sklonil jsem hlavu, otočil se a nechal se vést Brillem na mojí první hodinu.

„Počkej ty cvoku! Jak jako, že by jsme nechtěli. Jak jako, že se k nám nebudeš přibližovat. Žádný takový. Teď už se nás tak rychle nezbavíš. Už patříš k nám. S tebou bude ještě sranda. Jinak já jsem Emmet,“ zase ten hřmotný hlas.

„A já Jasper,“ řekl ten druhej týpek.

„Já Rosalie,“ ozvala se ta holka, co předtím nechápala. Nemůžu si pomoct, ale ten hlas jsem už prostě někde slyšel. Ale nemůžu si vzpomenout kde.

„A já jsem…“

Má vůbec cenu pokračovat?

Shrnutí 2. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 1. kapitola: