Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem vážně přírodní úkaz! 9. kapitola (1. verze)

15.01.2010 (17:15) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2274×

Já jsem vážně přírodní úkaz!

9.kapitola (1.verze)- Realita nežádá o svolení ani o odpuštění.

To mu přišlo komické a ...

...a pomalu se ke mě naklonil. Hlavou mi prolítlo milion myšlenek. Tohle přece nemůžu. Ale proč ne? Jestliže mne Edward nemiluje, nemá cenu, abych já milovala jeho. Co bude potom? Proč se tím zabývat. Hlavní je přítomnost. Nepohla jsem se ani o píď a on spojil naše rty. V tu chvíli jsem měla vymeteno. Žádné pitomé překážející otázky. Moje ruce se octli kolem jeho krku a ty jeho zas kolem mého pasu. Ztrácím rovnováhu a on si mě přesunuje na klín. Já byla ta, která to přerušila a zbaběle se mu stulila v nááruči. Škubl se mnou vzlyk a já se ho snažila zamaskovat v jeho triku. Neúspěšně. Ukazováčkem mi zvedl bradu. Podíval se mi do očí, aby našel nějaké vysvětlení, ale bezcílně. Objal mě a hlavu si opřel o mé temeno.

„Já... Omlouvám se, jestli jsem ti nějak ublížila, ale já prostě nemůžu.“

„To je v pořádku,“ odpověděl smutně. Pomohl mi  na nohy a pomalu vyjdeme. Zastavil  u domu.

„Můžu ti dát pusu na rozloučenou?“ zeptal se a předem vzdával naději na mou kladnou odpověď.

„Ne!“ Zarazím ho okamžitě.

„V žádném případě ne na rozloučenou. To, že tě nemůžu milovat jako partnera neznamená, že tě nemiluji jako přítele. Jako velmi blízkého přítele.“ Přistoupím k němu a krátce ho políbím. Cítila jsem, jak pod mým dotykem ztuhl. Obmotal kolem mě ruce a přitiskl mě na sebe. Moc se to puse nepodobalo. Pevně mě svíral v náruči. Nebyl to stejný polibek jako řed chvílí. Tenhle byl plný citu a smutku z jeho strany. Přimáčkl mě ke zdi a já mu zapletla prsty do vlasů. Doslova se ode mne odtrhl.

„Promiň!“ vyhrkl okamžitě.

„To je v pořádku. Neudělal si nic, co bych nechtěla.“ Nervózně přešlápl a křečovitě sevřel víko popelnice.

„Tak...Chceš jít dál?“

„Asi radši ne. Stavím se zítra. Jestli teda můžu...“

„Ano, prosim.“ Přijď.

„Tak zatím.“ Kývnu a zavřu za sebou domovní dveře. Ještě zaslechnu krátký povzdech a je pryč. Svezu se na zem a přemýšlim a přemýšlim a přemýšlim. Asi do půl sedmé do rána. Přesto mě nenapadla ani jedna jediná věc, které bych za ten večer litovala. Snad jen ty zapomenuté tašky s oblečením. Ušklíbnu se a jdu do obýváku. Ještě s Emmettem jsme nakoupili pár knih, když tu byl. Kvůli zaplnění malé knihovničky. Namátkově nějakou vyberu. /Ztracená láska/ Hm! Nějakej román. Semknu rty a knihu vrazím zpět mezi ostatní, až se celý nábytek trochu roztřese. Na čtení mě přešla chuť. Vezmu do ruky nějaký papír a tužku a jdu na balkón. Né, že bych na něj jinak nemyslela, ale teĎ mi jeli myšlenky plným proudem. Pod tuhovým hrotem se začali přesně vykreslovat jeho rysy. Ostře řezané lícní kosti. Nezbedný účes, že téměř každý vlas mířil jiným směrem. Přesto celek působil upraveně a kouzelně. Úzké, krásně tvarované rty. Rovný nos, ani ne velký, ani ne malý. Nakonec si nechávám jeho oči. Hotovo. Jeho výraz je přesně takový, jaký si pamatuji. Ten, který mi ukázal, když se se mnou loučil. Bez jiskry , bez  ´´života´´, tvrdý a bez lásky. Ten, jenž mi oznamoval, že už mě nemiluje. Podle Emmetta prý kvůli tomu, aby mě ochránil. Ale jestli je pravda, že mě stále miluje, tak jak je zatraceně možné, že mě opustil a nechal samotnou na pospas velému krutému světu. Jak je možné, že dovolil, abych zemřela a strávila věčnost bez něj. Jen se schátralou vzpomínkou na jeho prázdný výraz. Ztrápeně odložím svou minulost na stůl a hlava mi klesne do dlaní. Nikdy jsem neměla dopustit, abych s ním šla do té restaurace. Abych si sedla k němu do lavice. Abych nastoupila na stejnou školu jako on. Žila ve stejném městě, stejně zemi jako on. Nikdy jsem se neměla narodit do světa, ve kterém přežívá. Ale tohle vše se stalo a já už to nezměním. Musím se smířit s realitou, která se nikoho nežádá o svolení. Stejně tak se nežádá ani o odpuštění. Vždy si jde svou nespravedlivou cestou dál.

„Bello! Ahoj.“ Vylítnu na nohy.

„Matte.“ Stál pod balkónem a usmíval se.

„Neruším?“

„Ne. Jasně že ne. Pojď nahoru. Je odemčeno.“ Cvakli dveře.

„Dáš si čaj? Nebo kafe?“ Mířím do kuchyně a dávám vařit vodu.

„Tohle vedeš, jo?“ ozvalo se metr za mnou a já myslela, že podruhé zemřu.

„Uh“ Chytím se za dávno netlukoucí srdce.

„Nikdy nevíš, co se hodí.“

„Tak tedy čaj.“

„A jaký? Malinový, citronový, jablko se skořicí, zelený s anansem, černý, jasmínový...“

„Máš mátový?“

„Ano, ale jen s jedním T,“ uchechtnu se a sypu bylinky do sítka. Podám mu hrnek plný nechutně vypadající a smrdící tekutiny, vezmu si hadr´řík a začnu utírat prach, kde se jen dá. Hlavně nějak zaměstnat ruce.

„Tak mi pověz něco o svém životě, Bell.“

„Hmm...Není nijak zajímavý.“

„Tak třeba, jak dlouho už jsi upír?“  Začnu potichu v duchu počítat.

„Něco málo přes pět let.“

„Páni. Máš skvělé sebeovládání.“

„A co třeba sourozenci?“

„Měla jsem jen přítele, který mi byl téměř bratrem. A žila jsem ve Washingtonu.“

„Jo? A kde přesně?“

„To neznáš. Malé městečko Forks.“ Zvláštně si mě měřil od hlavy k patě. Nastalo nepříjemné ticho a já ho přerušila.

„Tak teď ty. Vím jen jak se jmenuješ. Ani to ne. Vím jen, že jsi Matt!“

„No tak já zemřel v roce 1898. Měl jsem milující rodiče a jednoho bratra, ale nikdy jsem ho osobně nepoznal. Narodil se až v roce 1901.“ Ztuhnu v pohybu. Musí mi ho vše připomínat? Pořád si mě zkoumavě prohlížel.

„Ale také se nedožil zrovna dlouhého věku. Zemřel, když mu bylo 17... No zemřel. Řekněme, že je na tom stejně, jako teď ty.“ Hadrřík mi vypadl z ruky.

„Jak se jmenuješ??!!!“ Začnu s ním třást, až mi na tričko stříkal ten blivajs co měl v hrnečku.

„No přece Matt,“ drmolil zmateně.

„Jo a dál?“

„Matt Mason.“ Bezmocně se zhroutím do křesla, které za mnou naštěstí stálo.

„Kurňa! Copak má svět 1 centimetr čtvereční, že si mě všechno musí najít?“ Zařvu jak smyslů zbavená a unikne mi vzlyk.

„Bello?“

„Jsem...“ Chtěla jsem říct Isabella, ale nemůžu se za tu bezcitnou masku schovat pokaždé, když je mi nejhůř. Nemůžu se s ní štítit pokaždé, když já, když Bella nechce mít s nynější situací nic společného.

„Znala jsi ho,“ pronesl od balkónových dveří a v ruce držel můj výkres.

„Až moc dobře,“ zašeptám a stisknu k sobě pevně zuby, abych nedala znát žádnou známku slabosti. Stoupnu si.

„Chceš si o tom promluvit?“ Zakroutím hlavou. Rozhodil kolem mě své ochranitelské paže.

„Nespíš?“ zeptal se mě asi po dvou hodinách.

„Už sedm let.“

„Bell, já vím, kde teď bydlí. Možná bys chtěla...“

„Kruci Matte. To on mě opustil. Už mě nemiluje! Nebudu za ním dolízat. 7 let se s tim smiřuji. Zbytečně? Takového trápení jen kvůli tomu, abych se za ním potom odplazila s prosíkem? Ne. Dělám to kvůli tomu, že sice těžce, ale chápu, že to se mnou nemyslel vážně. Byla jsem jen zpestření jeho nudné věčnosti. Když si vzpomenu, jak moc se vzpíral, když jsem ho prosila, aby mě přeměnil. Jen ta představa, že by mě musel mít na krku napořád ho děsila více, než Janeinin pohled.“

„Pane Bože!“ zahleděl se do stropu.

„Sorry šéfe.“ a vyděšeně na mě upíral oči.

„To už nikdy neříkej! Nejspíš si jí neviděla. Necítila na vlastní kůži.“ Lehce se otřásl.

„Nic není horší než její pohled.“ Podupávám a čekám na vysvětlení.

„Volturiovi si mne nechali zavolat hned, jak se z Edwarda stal upír. Bylo by pro ně moc nebezpečné, kdybychom se spolčili. Bojí se o svou nadvládu ti přihlouplý pitomci. O nic jiného jim nejde. Ale já jejich žádost, abych se neukázal svému bratrovi, bez protestů přijal. Oni by ho jinak zabili. Neztrpili by konkurenta.“ Pomalu uvolňoval své sevření a nakonec už mě držel jen kolem pasu.

„Dávno už bych si ho našel. Prostě kdyby mě načapali, jak se spolčuji s upírem, tak by to nejspíš nedopadlo dobře.“

„Ehm... Matte. Nevím, jestli už jsem ti to řekla, ale já jsem upír.“ Zarazil se a potom vykulil oči.

„Cože?“ uchechtnul se.

„Nepovídej.“ Plácnu ho přes hruď.

„Bello, já tu nezůstanu. Často se stěhuji a teď nebude vyjímka.“ Posmutním a snažím se mluvit o něčem jiném. Oddálit co nejvíce jeho odchod.

„Ale to není fér. Je to tvůj bratr. Musíš ho vidět.“

„Však já to jednou nějak vymyslím. Ale teď už půjdu.“ Znovu mě pevněji obejmul.

„Ty jako už úplně odcházíš?“

„Neboj, zase se za tebou někdy podívám.“ Políbil mě na čelo a pustil.

„Měj se co nejlíp, Bell. Mám tě moc rád.“ Smutně se usměju.

„Já tebe taky.“ Naposledy se na mě ohlédl a vyskočil  balkónem. Stojím tam jak solný sloup a pořád mi nedochází, že mě právě opustila další bytost, kterou jsem svým způsobem milovala.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem vážně přírodní úkaz! 9. kapitola (1. verze):