Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem vážně přírodní úkaz! 13 kapitola 2. verze

27.04.2010 (21:00) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1480×

Já jsem vážně přírodní úkaz!

13.  kapitola (2. verze)

„Jistě. Ale oba asi nezvládnu. Vezmu si Matta a ... Alice? Co kdybys pomohla Christeen ty? Už má šaty.“ Al se na mě usmála a okamžitě souhlasila. To je její živel. Trochu nervózně jí úsměv oplatím a zkousnu si spodní ret. Edwardovi oči se zastavili na mých ústech a zmateně mu těkali od nich k mým očím. Musím si dávat pozor. Nechci ohrozit svůj plán.

Teď se budu muset nějak nenápadně vzdálit. Jen doufám, že má Carlisle pořád stejné telefoní číslo.

Chvíli jsem ještě seděla u stolu a poslouchala informace k pátku. To měl být ten ples. Prý to začne v šest hodin večer.

Když pomalu začali ostatní odcházet, tak jsem se taky zvedla. Matt s Chelsea mě chtěli následovat, ale zarazila jsem je a rychlým krokem opustila místnost. Došla jsem si do pokoje pro mobil a odešla jsem z hradu pod záminkou, že musím na lov. Nikdo už mě tu nedržel. Klidně bych se teď mohla s Mattem sebrat a odejít, ale nejen že jemu by se teď už nejspíš nechtělo, ale musela jsem uskutečnit svůj plán. Emmetta miluji jako svého pravého velkého brášku a je mi na nic, když vidim, jak se tu trápí.

Doběhla jsem až do odlehlého lesa, abych měla jistotu, že mě nikdo neuslyší. V okruhu pár kilometrů jsem necítila žádného upíra. Vyndala jsem tedy z kapsy mobil a vytočila mně tak známé číslo. Pamatovala jsem si čísla všech Cullenů. Prosím! Ať má pořád stejný číslo!

„Prosim?“ ozval se z druhého konce mdlý, smutný a přesto neskonale krásný a čistý hlas. Tak ráda jsem ho slyšela. Chvíli jsem štěstím nemohla odpovědět. Mé tělo bylo plné hřejivého pocitu z jeho hlasu. Moje ztracená rodina mi tak moc chybí! Je to jako bych byla poloprázdná.

„Je tam někdo?“ Teď nebo nikdy! Ještě aby mi to tak típnul.

„Ahoj,“ pozdravila jsem nesměle a potichu.

„Kdo je to?“ Asi nepoznal můj hlas. Posledně slyšel ještě ten lidskej ochraptělej.

„To teď není důležitý. Jde o Emmetta. A o ostatní.“

„Co je s nimi? Kdo volá? Co se děje?“ okamžitě ožil a plašil jeho hlas.

„Stihneš se s Esmé a Rose dostavit do lesíka nedaleko od Volterského hradu? Tento pátek v devět hodin večer. Je to důležité. Mam plán, jak je odsud dostat.“

„Co... Udělám cokoliv! Jenom mi řekněte, kdo jste. Jak mám vědět, že to není past?“ Byl chytrý a opatrný. Jak se z tohohle vykroutím?

„Carlisle, miluji každého člena tvé rodiny a nehodlam ani na tebe, ani na Esmé s Rose dělat žádnou past. Nezbývá ti nic jiného, než mi věřit,“ snažila jsem se do svého hlasu vložit ten tón pravdy.

„Budem tam,“ odpověděl.

„Nezapomeň, že vás nikdo nesmí vidět! Alespoň při cestě sem ne.“

„Budeme se snažit. Jen doufám, že se mi podaří Rosalii nějak kontaktovat. Není s námi od té doby, co ... No už nějaký čas. Jestli to vyjde, tak vám budu navždy vděčný.“

„Tak tedy zatím sbohem,“ rozloučila jsem se a ukončila hovor po jeho odpovědi. Cítila jsem v sobě adrenalin, že jsem rozjela svůj plán a tim ho přiblížila víc k realitě. Tak moc chci, aby to vyšlo. Potřebuju Matta. Musim ho seznámit s plánem.

S jednou srnkou v sobě jsem se přemístila zpět k hradu a utíkala k sobě do ložnice, jestli ho tam nenajdu. Seděli tam oba s Chelsea na posteli a něčemu se smáli. Snažila jsem se to přejít, ale určitě mi přes obličej nechtíc přeběhla bolestná grimasa a jak jsem se jí snažila schovat, tak z toho na pár vteřin vznikla vyčítavá. Odvrátila jsem pohled, abych ho srovnala a oni na mě jen nechápavě koukali. To se mi zas něco povedlo!

„Můžu s tebou mluvit o samotě?“ zeptala jsem se okamžitě a nemohla jsem pochopit, proč takhle reaguju.

„Samozřejmě.“ Pohledem požádal Chelsea o to, aby nás tu nechala. Vstala a zavřela za sebou dveře.

„Myslím, že je na čase, abych ti něco řekla,“ povzdechla jsem si. S milým úsměvem poklepal na postel vedle sebe, kde před chvílí seděla Chelsea a vyčkávávě mě pozoroval. Začala jsem mu vyprávět celý svůj příběh. O tom, jak jsem se přestěhovala do Forks, jak jsem se seznámila s Cullenovými, o Edwardovi a o mně, o rozchodu, o mé práci, o Emmettovi. Zkrátka jsem mu řekla všechno, co se událo od té doby, co se mi převrátil život vzhůru nohama, do té doby než jsem ho potkala.

Po skončení mého proslovu si mě přesunul na klín a zabořil si nos do mých vlasů.

„Je mi to tak líto, Bell. Nedokážu si představit, že bych byl v tvé kůži a sledoval teď Edwarda s tou dívkou.“

„To mě ani tak nemrzí,“ zašeptala jsem. Jedna má část doufala, že to neslyšel a druhá zase byla pro to, aby se zeptal, co mě tedy mrzí.

„Mohu ti nějak pomoct?“

„Vlastně ano. Mám plán, jak odsud Cullenovi dostanu, ale budu potřebovat tvojí pomoc.“ Nevěřícně se na mne usmál.

„Jsi ta nejhodnější upírka, kterou znám.“ vpíjel se mi modrýma očima do těch mých a ty mé nechtíc sklouzli níž. Sklopila jsem pohled a začala jsem mu na paži obmotanou kolem mého těla kreslit malá kolečka.

„Proč myslíš?“

„Každý z nich ti ublížil. Všichni tě opustili a ty jim stejně chceš pomoct.“ Jeho stisk se stal pevnějším a já se bála, že už dlouho nevydržím jan tak sedět.

„Jaký je tvůj plán?“ Zatřepala jsem hlavou a pekelně se soustředila. Jaký je můj plán. Jaký je můj plán?! Úplně mi to v jeho přítomnosti vypadlo. No jasně!

„Až bude ten ples, tak se tam chvíli zdržíme a po domluvě se sejdu s Cullenovými tady v pokoji. Použiju na ně svůj štít a ...“

„Cože použiješ?“ vytřeštil oči. Tak jsem mu ještě vysvětlila svou nově objevenou schopnost.

„No to je senzační! Blahopřeju!“

„Díky. No tak se tu sejdeme a já použiju svůj štít, aby nás nikdo necítil. Ty bys zaměstnal stráže, abych s nimi mohla proklouznout ven z hradu. Tam by Alice použila svou schopnost vidění, aby věděla, kde na nás bude Esmé s Carlislem a Rose čekat. Až si vzpomenou, tak mi bude jedno, jestli na to někdo z Volturiů přijde. Pak už bude pozdě. Oni se k nim nevrátí a Chelsea už na ně znovu svou moc určitě nepoužije. Vím, že by to už znovu neudělala,“ zamyslela jsem se, jestli jí vážně mohu věřit. Ale Matt jí věří, tak já budu také.

„To je celý?“ zeptal se se zdviženým obočím.

„Vím, že to není nic geniálního, ale nic lepšího mě nenapadlo.“

„Je to skvělej plán, Bello,“ usmál se a pohladil mě po tváři. Okamžitě jsem se postavila na nohy, jelikož se mi zdálo, že jsem se k němu o pár milimetrů přiblížila. Pozoroval svou prázdnou náruč celý vyvedený z míry. Pak ke mně zvedl pohled.

„Promiň. Potřebuju ještě s někým mluvit,“ zakecala jsem to rychle a opustila místnost. Tohle ne! Je téměř zadanej a já se snad zamiluju! Musím ho vyhnat z hlavy. Nechci na tom být zase tak zle.

Kde měli Edward s Reachel ten pokoj? Vydala jsem se po Edwardovo vůni a po třech minutách zaklepala na dřevěné dveře. Snad tam bude.

„Dále,“ odpověděl na ten zvuk sametový hlas. Opatrně jsem je otevřela a vešla do útulného a krásně vybaveného pokoje. Edward ležel na posteli s jednou rukou za hlavou a druhou měl kolem Reachelinýho těla, která si četla malou knížku na jeho hrudi. Oba ke mně zvedli pohled a já se jen lehce usmála. Vypadá tak spokojeně. Tohle by ho se mnou nejspíš nepotkalo.

„Christeen! Co ty tady?“ zeptal se zvědavě. Dívka v jeho náruči jen provinile sklopila hlavu. Musela vědět, kdo jsem doopravdy zač. Stejně jako další, kteří byli zapojeny do  plánů, jak zbavit Cullenovi paměti.

„Půjčíš mi na chvíli Reachel? Potřebuju s ní mluvit.“ Váhavě se jí zadíval do očí. Ona se neochotně zvedla a s obavou v očích mě následovala na chodbu.

„Půjdeš se se mnou projít?“ Jen pokrčila rameny a vydala se za mnou z hradu ven. Zamířila jsem na moje oblíbené místo, kde se dají skvěle kout plány. Otočila jsem se k ní a zpříma jsem se jí podívala do očí. Byli plaché. Celá tak působila. Její světle hnědé vlasy se jí vlnili po ramenou a postavou byla ještě o něco drobnější než já. Možná i mladší. Mohlo jí být tak sedmnáct.

„Já ...,“ zadrhla se nervózně a nevěděla. Co mi má povědět.

„To jsem nepřišla řešit. Mám na tebe důležitou otázku a potřebuju, aby jsi mi na ní pravdivě odpověděla.“ Jen přikývla a čekala, co ze mě vypadne.

„Miluješ Edwarda opravdově? Není to žádná hra, kterou ti Aro přikázal, aby si nevzpomněl?“ Překvapeně se na mě podívala.

„Miluju ho víc, než cokoliv a kohokoliv jiného. Víc než svůj upíří život,“ omluvně se na mě podívala.

„Vím, jak moc si ho měla ráda. Znala jsem jeho příběh a bylo mi ho líto. Seznámila jsem se s ním a zamilovala. Zamilovala jsem se tak moc, že toho nejsem schopná litovat ani když vím, že ti to nejspíš ubližuje.“ Smutně zvedla velké oči s dlouhými řasami a čekala na svůj ortel.

„Tak moc, že jsi kvůli němu schopná zradit svou stranu?“ zeptala jsem se s pochybami.

„On je má strana,“ odpověděla naprosto jistě a to mě přesvědčilo o správnosti mého jednání.

„Dostaň ho v pátek ve třičtvrtě na devět ke mně do pokoje a já mu budu moct zaručit svobodu. Je jen na tobě, jestli půjdeš taky. Vidím, že ho vážně miluješ, tak nás prosím nezraď.“ Její zorničky se rozšířili.

„Budeme tam.“

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem vážně přírodní úkaz! 13 kapitola 2. verze: