Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem vážně přírodní úkaz! 11. kapitola 2. verze

21.02.2010 (19:45) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1395×

Já jsem vážně přírodní úkaz!

11. kapitola (2. verze) – Ztracené vzpomínky

„O Edwa...“

„Ne!“ vykřiknu na ní dnes už podruhé.

„Nemám náladu o něm mluvit,“ odseknu.

„Fajn! Tak až se zbavíš té tvrdohlavosti, ozvi se.“ Otočila se na patě a ještě se ohlédla.

„Za chvíli se vrať. Nechci mít problémy.“ Zůstanu na místě a ani se nehnu.

Co všechno ví? Asi po deseti minutách jsem se dostala do stavu, kdy jsem alespoň věděla o okolním světě. Dost pomalu i na člověka jsem došla k bráně, kde mě bezeslova pustili. Matt měl pravdu. Zná mě tu celkem dost upírů. Zaslechla jsem povědomý hlas,  neeticky se přikrčila za sloupem a natahovala uši, jak nejvíc to šlo.

„Půjdeme se projít?“

„Pojď si dát radši koupel, zlato,“ zavrněla na něj svůdně.

„No tak já tam za tebou za chvíli přijdu. Potřebuju si zalovit.“ S tím vyšel Edward na chodbu. Strnula jsem na místě a ani nedutala. Nasál mou vůni a na chvíli se zastavil. Pak jen zakroutil hlavou a přidal do kroku, aby byl co nejdřív se svou láskou. Když zmizel za dveřmi, tak jsem konečně opustila svou skrýš a zamířila do pokoje. Jestli na mě přece jenom vážně zapomněl, tak je to tak lepší. Pro něj určitě a já už jsem byla dávno smířená s tím, že ho zpátky nezískám. Ani se o to nebudu snažit. Je konec a nemůžu být závislá na jednom upírovi do konce věčnosti. To, co jsem viděla v sále a teď slyšela, tak mě ještě více utvrdilo v tom, že to tak bude lepší. On je šťastný a já už nemívám ty své depky. Je na čase otočit na další stránku a přejít k další kapitole života, ve které už on hlavní roli hrát nebude.

Uchopím masivní kliku a potichu otevřu. Matt ležel v posteli a potichu oddechoval. Vypadal jako anděl. No dobře. Slovo jako jsem si mohla odpustit. Po čtyřech k němu dolezu a opatrně, tak abych ho nevzbudila si lehnu kus od něj. Zavrtěl se, položil přese mě svou velkou paži a přitáhl si mě. Polknu knedlík v krku a udělám ze sebe kamenou sochu. K ránu na mě zasvítili dvě modré oči. Lehce se usmál. Asi po pěti vteřinách ztuhl a pak se rychle odtáhl.

„Promiň. Už jsem nejspíš vzhůru, že?“ Zasměju se.

„Nejspíš jo.“

„Jak dlouho už tu jsi, Be...“

„Pššt!“ Zacpu mu pusu. Zmateně mi oplácel pohled.

„Tady prosím Christ.“

„Ale Be... Promiň. Christeen, teď tu nikdo není.“

„To si jen myslíš. Třeba někdo může poslouchat za dveřma!“

„Prosím tě. To dělají jen nevychovaní sprosťáci.“ V duchu zrudnu až za ušima a kývnu.

„Aro nám řekne, co bude dál buď dneska nebo zítra. Až se zbytek rady vrátí z jedné mise. Takže máme prázdniny,“ zaradoval se. Můj výraz trochu povadl. To s Edwardem je docela čerstvé. Nemyslim, že k odvykací kůře patří vídat ho pořád v objetí s jinou. Ale jestli to tak má být, tak ať.

„Proč jsi smutná?“ zeptal se a já viděla, že tím dělam smutného i jeho.

„To je v pořádku. Nebo bude. Nedělej si s tím starosti.“ Usměju se na důkaz svých slov.

„Tak jo.“ Podezíravě si mě prohlížel, ale já už na sobě nedala  znát ani kousek smutku.

„Půjdeme za ostatními?“

„Hm, jo.“ Gentlemasky mi otevřel

„Bello!“ Vrhla se na mě hned Chelsea. Zrovna kolem procházel Edward a ještě třikrát se na mě zvláštně otočil. Pak se zastavil a já si všimla, že zas poznává mou vůni. O-ou. Došel ke mě.

„Tys včera byla na tý chodbě a pos...“

„Cože? Já? Promiňte. Nevim o čem to mluvíte. To musí být nějaký omyl." S tim ho zmateného nechám stát za sebou. Chelsea s Mattem mě doběhli a chytli každý z jedné strany.

„Tak co. Půjdeme na ty nákupy?“ Snažila se mě přivést na jiné myšlenky. Ale já to nepotřebovala. Už nejsem zajatec své úzkosti.

„Běž. Potřebuješ nějaké to odreagování,“ přidal se k ní Matt.

„Víte co? Běžte spolu a něco pěkného mi tam kupte. Já půjdu ven.“

„Oni tě samotnou nepustí.“

„Nějak to zvládnu. Užijte si to.“ S tím je nechám stejně jako Edwarda stát za sebou.

„Dobře. Platí. Ale můžu si s tebou teda promluvit?“ Zamyslím se.

„Je to na dlouho?“

„Půl hodiny?“

„Tak fajn. Ale ne tady.“ Zatáhla mě do nějaké místnosti a otevřela pusu jako že bude mluvit. Pak se znechuceně rozhlédla. Komora byla velká tak nanejvýš 2 krát 3 metry a plná košťat, kyblíků a podobných věcí. Mávla nad tím rukou, ale práskla se o štětku na záchod.

„Sakra, k čemu to tady je? No snad abych začla.“ Kývnu, postavím lavor dnem nahoru a posadím se na něj.

„Ehm... Vezmu to od začátku. Takže... Nevadí ti, že ti tykám, že ne?“

„Ne, ale už mluv.“

„No já mam jednu schopnost. Teda vlastně dvě.

1. Umím vidět vzpomínky.
2. Umím je také měnit.“

Zkontrolovala můj výraz, ale já stále nic nechápala.

„Myslim, že znáš Cullenovi.“

„Jo, znám.“

„Takže Alice vidí budoucnost, Jazz mění nálady, Edward čte myšlenky a Emmett se se svou silou skvěle hodí do královské gardy. Tyhle schopnosti se Arovi převelice hodí. A jak jistě víš, oni by se sami od sebe k nám nepřidali.“ Zase ztichla. Pomalu mi to začalo docházet. Ale tomu nemůžu uvěřit. To by snad neudělala.

„Z tvého vraždícího pohledu soudím, že jsi pochopila. Ale chápej taky další věc. Já nemůžu rozkazy ignorovat.“ Zdrceně se mi vpíjela do očí.

„Pokud jde o Edwarda, mrzí mě...“

„Tady nejde o mojí lásku k němu. Už je konec. Jen je strašné, že jste je odtrhli od rodiny! Pořád mi na nich záleží. Dobrá. Alice s Jasperem a Edwardem jsou nejspíš šťastní. Ale koukni na Emmetta. A co Carlisle, Esme a Rose?“

„Já vím. Právě proto s tebou chci mluvit. Pomoz jim vzpomenout si! Narozdíl od nich víš o jejich minulosti téměř vše.“

„A jak to mám asi podle tebe udělat?“ Rozhodím kolem sebe rukama, až se na nás sesype pár lopatek.

„Nevím jak bych ti to vysvětlila. Zkus si představit, že já vidím vzpomínky asi stejně, jako příběh napsaný na papíře obyčejnou tužkou. Svojí schopnost bych tu představila nejspíš jako gumu. Ale každá vzpomínka je určitého druhu. Nechteré z nich jsou významnější a jiné zase méně. Jejich vzpomínky na tebe byly vždy jen významné. Je to jako kdybys přitlačila na tužku číslo jedna a ještě k tomu by to byl kůl. To prostě nevygumuješ. Zůstanou po tom přesné rýhy a když se na ně podíváš proti světlu, tak zjistíš, co tam bylo. Stejně tak je to ve skutečnosti. Pomoz jim podívat se na jejich minulost proti světlu. Určitě si vzpomenou. Se svou gumou jsem u všech Cullenů pracovala obvzláště šetrně a i ty nejslabší čárky jdou malinko vidět. Jestli ti za to stojí, tak jim osvětli pár detailů.“ Celou dobu jsem ani nehlesla.

„Co ti Aro udělá, když si vzpomenou?“

„Nic. Řekla jsem mu, ať počítá s několika závěry. Moje schopnost není stoprocentní.“

„Nechci, aby si na mě Edward vzpomněl. Je šťastný a já budu taky, když už se to nebude otevírat.“

„Dělej jak myslíš. Nemusí si vzpomenout zrovna na tebe.“

„Líbí se ti Matt?“

„Cože?“ Vykulila oči nad náhlou změnou tématu a nechápavě na mě zírala.

„Tak líbí? Viděla jsem, jak se na něj díváš.“

„No... On je moc fajn. Znam ho už dlouho a mam ho ráda. A je fakt, že je i celkem pěknej.“ Zamyslela se a zadívala se do prázdna. Vidím, že Edward nebude jedinej můj ústupek.

„No asi bych měla jít.“ Nervózně se usmála.

„Jasně. Utíkej, ať tam Matt nevystojí důlek. A nezapoměňte na mě.“

„Neboj.“ V jejím hlase byla slyšet netrpělivost. Otevřela dveře. Matt čekal opřený o zeď s nohou přes nohu a rukama v kapsách. Chelseiny oči bloudili po jeho těle až k úsměvu. Bolestivě mě píchlo u netlukoucího srdce. Nenápadně jsem se vypařila a objevila se v jiné chodbě. Tenhle hrad je bludiště.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem vážně přírodní úkaz! 11. kapitola 2. verze: