Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já andílek - 6. kapitola

17.08.2010 (21:45) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 5600×

6. kapitola – Sláva, nazdar výletu…

Bylo, nebylo. Bylo dobře, bylo špatně, ale bylo… V jednom velkém domečku uprostřed lesa, žila prapodivná rodinka. Maminka právě ukládala dcerušku do postýlky a něžně ji políbila na čelíčko. Otec rodiny, velevážený pan lékař, velice klidné a diplomatické povahy, právě v pracovně srovnával do latě jisté dubové dřevo, které ne a ne si zapamatovat, že malé děti jsou malé děti. Šetrně jim promlouval do duše.

„Teď už toho mám právě dost!“ Štrádoval Carlisle po místnosti sem a tam. Edward se musel kousnout do jazyka, aby neutrousil poznámku, něco o prvopočátcích plavebního kanálu. Když horká hlava chodí sem a tam, vznikne strouha.

Emmett se také kousal do jazyku, ale z úplně jiného důvodu. Situace, kdy vidí upíra, jak mu stoupá pára z uší, není obvyklá a připadala mu komická, srovnával ho s parní lokomotivou.

Edward, slyšící jeho myšlenky, se nad tím zamyslel, a kdyby to trvalo jen o krapet déle, šel by pokládat kolejnice.

„Může mi někdo vysvětlit a objasnit, co chcete učit mou dceru?!“ Zastavil se a zadíval se do všech šesti očí, plus Emmettova sedmého, které Bellče stále leželo v hlavě.

„Víš Carlisle -“ začal Emm, ale byl přerušen:

„Někdo jiný kromě Emmetta!“ přiostřil tón a zadíval se na Edwarda, který podrobně studoval špičky svých bot - měl jen ponožky…

„Carlisle, je mi to líto, kdybych věděl, jak to vyzní, a že to uslyšíte, tak to neříkám. Emmett naočkoval Bellu jistými choulostivými výrazy a já byl obětní beránek…“ žaloval Edward a mračil se na Emmetta, který se na něj škodolibě uculil. Bylo mu trapně, studno, ale převažoval pocit úlevy, že Bellčin výslech úspěšně skončil…

„Edwarde, je mi srdečně jedno, kdo to začal, ale já to hodlám skončit. Uvědomujete si, že tu nejde o vaše pubertální výlevy, ale o to, že si je vypouštíte před šestiletou holkou!“ vyjekl zděšeně a nyní už se nedíval ani do jednoho oka, protože všechny páry očí byly stočené k zemi. Carlisle byl na sebe pyšný, že jeho přednáška bere za své a neprohlížel si podrobně tři postavy zavrtávající se zrakem do suterénu, pečlivě maskující smích.

„Teď budu pravidla určovat já! Zaprvé!“ Ukázal na vazouna vlevo, „Emmett si vezme z krabice ve sklepě šroubovák, vrtačku, šrouby, hřebíky a vše, co bude potřebovat a spraví si postel. Třetí za týden je opravdu vrchol!“ Emmettovi vylezly oči z důlků a otevíral ústa, jako bagr na poli.

„Za druhé, Jasper!“ Ukázal na schlíplého lva po pravici. „Myslel jsem si, že jako nejstarší máš rozum a usměrníš ty dvě pohromy tady!“ Zakroutil Carlisle hlavou v němém ‚zklamal jsi mě chlapče,´ a jeho pocit hluboké lítosti málem dohnal jmenovaného, bývalého krále zvířat k slzám.

„A za třetí, Ty!“ Zapíchl ukazováček do hrudi chlapce s kuním hnízdem na hlavě. „Podotýkám bez řečí! Se budeš ve vší počestnosti věnovat Belle! Celý týden se potácí po baráku sama!“ Ve skutečnosti mu šlo o to, aby dcerušku nemusel zabavit sám a Edward na jeho myšlenky zareagoval kyselým úšklebkem.

„A tímto vám slavnostně, pánové, oznamuji, že se jede na kempovací výlet bez možnosti odvolání! Není to lovný výlet. Jede i Bella a s ní zřejmě i ta její chlupatá oblud… Cmunda. Takže! Žádné blbosti, hloupé kecy a jestli někdo otevře ústa na protest-“ Zadíval se důležitě na Edwarda, kterému se vidina týdne s Bellčou a Cmundou ani trochu nelíbila. „Bude celý týden, co tam budeme, dělat Belle zvířátko. A myslím, že si všichni pamatujeme, jak končívají,“ usmál se a všechny tři, náhle tiché, shrbené postavy, hlasitě polkly.

„Jsem rád, že jsme si tak dobře rozuměli a jestli z vás nikdo nic nemá…“ Usmíval se Carlisle, proslulý mistr diplomacie. „A kdo něco má, tak si to nechá!“ zdůraznil, když se naráz otevíraly tři sáňky o velikosti vjezdu do pískovny… Přítomným chudákům sklapla garáž a Carlisle je jako správnou návštěvu vyprovodil.

„Jo a Emmette, dneska bychom se rádi „vyspali,“ i když si nemyslím, že nás budeš rušit. Podle toho, co slyším, tak Rosalie rozebírá postel s tím, že už ji nebudete potřebovat. Dobrou noc a sladké sny, hoši…“ ušklíbl se a přibouchl dveře s takovou razancí, že na ploše blíže ke třem tvářím, zůstaly tři jamky sestupně podle výšky.

„Tak tohle jsme asi pos -“

„Jazzi, miláčku, můžeš na okamžik?“ zavolala ze společné ložnice jeho drobná ženuška sladkým hláskem plným něhy a porozumění…

„Ano, lásko, jistě, co potřebuješ?“ rozplýval se Jasper a vůbec si nevšiml Edwarda prohýbajícího se v zádech a Emmetta stále nabručeného s poznámkou, „podpantoflák jeden!“

„Ále, potřebovala bych pomoct s přestěhováním postele,“ protáhla znuděně a Jasper vykulil očka.

„Proč, prosím tě?!“

„Protože si chci rozšířit šatník a protože už ji nebudeme potřebovat!“ vyštěkla a z očí jí metaly blesky, že by se za ně nemusel stydět ani sám triton, vládce moří…

Jasper, naprosto vykolejen situací, kdy ho poprvé za celé manželství odkázala na gauč, málem zkolaboval.

„Ták, bratři, užijte si noc na gauči a moc neponocujte, já si jdu dát sprchu a pak se asi natáhnu,“ usmíval se Edward a Jasper zauvažoval, kde začíná a končí jeho úsměv - nebral konce ani délky.

„Tak bacha na mokré sny,“ rýpl si Emmett a odpotácel se do obýváku, tohle kolo s Rose by nevyhrál…

O třicet minut později…

„Hele, Ede, přepni to na Discovery, dávaj tam prej horor o upírech!“ hlásal Emmett.

„To ani nápad! Teď tam bude dokument o gepardech a na ten se těším už půl hodiny!“ bránil ovladač vlastním tělem a šoupl si ho za záda.

„Prosím tě, odkdy ty se koukáš na dokumenty?“ vyzvídal letargicky Jasper, který byl až po šarži zahrabán v křesle.

„Od té doby, co mám hlad a Esmé nám zakázala jít na lov…“ zamračil se.

„Aha, to taky? Já myslel, že tě jenom vykázala z pokoje,“ zašklebil se Emmett a dělalo mu děsně dobře, že dostal Edward stejný trest, jako oni dva, i když nepředpokládal, že by měl Edward v úmyslu dělat totéž, co plánoval on s Jazzem.

„Ne, to fakt ne, řekl jsem, že to budu Belle vysvětlovat, až bude starší…“

„Teoreticky!“ zdůraznil, když se domem ozvalo čtvero důrazné zavrčení.

„Hmmm, tak aspoň, že můžeš do té sprchy, co…“

„Sklapni, Emmette!“

„Jdi do háje…“

„Pitomče nadrženej, jednou na gauči se taky nezblázníš, já tě musím poslouchat každý den jak noční zprávy…“

„Ticho tam!“ ozvalo se z pracovny a tři buráci zapasovaní před televizí, se tiše mračili na volné pokračování Esmeraldy…

***

„To je ale krásné ráno,“ ozvalo se přeslazeně z pokoje Bellči a tři otrávené, kyselé obličeje z gauče - který postrádal polštáře, protože v noci, kolem třetí ranní, nastala důrazná výměna názorů, že Chosé Armando musí vyhrát nad doktorem Malavérem, ať se to Emmettovi líbí, nebo ne - se otočili sehraně na schodiště a nahodili pohledy ‚jak pro koho; to bych se hádal; lásko, odpusť mi a pomoc, já jsem pořád tady…´

„Tak moment, kde je ta obluda?!“

„No dovol, já nikam nešel,“ bránil se Emmett, ale neuvědomoval si, že Edward už našel onu němou tvář s ještě tišší prosbou o pomoc.

O chvíli později, do obýváku připajdal Cmunda, se zafačovanou druhou přední packou a doslova se sunul čumákem jako housenka, odpichoval se jazykem a rychlostí 0 km/h spěchal ke svému zachránci, s velkým superupírovským E na hrudi…

„Eda a jeho snoubenec,“ chlámal se Emmett a sklidil dvojité zavrčení, jedno od Edwarda a druhé od Bellči, která stále nemohla rozdýchat jisté choulostivé sympatie jejího zvířátka k jejímu „zvířátku.“

„Cmundíčku, tady jsi! Já jsem tě hledala!“ utíkala malá princeznička ze schodů, oči fanaticky rozšířené, a kdyby to bylo možné, Cmundovo rychlejší psí já už by viselo na lustru. Takhle nabral svou největší možnou rychlost a plazil se k Edwardovi s vyděšeným a zoufalým pohledem, který musel i Edward politovat.

„Belli, nechtěla bys nejprve snídani? Cmunda tu na tebe počká…“ zachraňoval Edward němou tvář, která čekala se zadkem couvajícím pryč. Bellče přes tvář přeběhl nejčernější vztek.

„A to jako proč? Abys měl Cmundu jenom pro sebe?!“ Dala si ručky v bok a autoritativně poklepávala nožkou o dřevěné parkety. Edward vykulil oči a hledal v jejích slovech určitý směr, kudy se její myšlenky ubíraly. Marně.

„Promiň, Bells, ale dovedu si představit jiné, záživnější aktivity, než opatrování té tvé…“ nabíral Edward frekvenci hlasu, než zaslechl zavrčení Carlislea a vzpomínání na všechny zvířátka, které měli a které už nemají.

„… Té tvé psí lásky a bude mi potěšením se o ni postarat než se nasnídáš a vrátíš se pro ni,“ procedil skrz zuby Edward a Belle se roztáhl vítězný úsměv po tváři. Eda ještě nepozorovaně vrhl pohled na ublíženého psa a se slovy ‚sorry, kámo, neměl jsem na výběr,´ mrsknul ovladačem po dvou brečících upírech na gauči, které záchvat smíchu dohnal až k hýkání.

„Jdu si dát sprchu…“ Škoda, že si upír nemůže dát frťana, litoval Edward a už si rozepínal knoflíky od košile.

„Ehm, Ede? Něco jsi tu zapomněl!“ culil se Emmett.

„A co jako?“ otočil se Edward nechápavě, dorozepínajíc poslední knoflík.

„No na Cmundíčka, přeci. Snad ho tu nenecháš samotného!“ zděsil se Emm hraně a Edward už bobtnal vzteky.

„A to si ho mám jako s sebou vzít do sprchy?“

„Edwarde!“ zaslechl varovně z pracovny.

„Fajn!“ zavrčel Edward a se Cmundou v podpaží se vydal po schodech do pokoje. Cmunda se na něj díval zbožným, psím pohledem, a kdyby o to Edward požádal, jistě by mu i umyl záda.

Ještě, než pár století vystoupal schodiště, už se Edward šklebil do éteru a očka mu jiskřila. Esmé právě pacifikovala ty dva smějící se bezdomovce z gauče a zaúkolovávala je následovně. Jasperovi do ruky vrazila hadr a prachovku a Emmettovi prkno na žehlení a parní žehlící stroj, ze kterého měla chvíli obavy, jestli to na jejího syna není moc a nehrozí nebezpečí pro okolí, ale Alice jí ubezpečila, že na blbosti mít čas nebude, když mu dá vyžehlit celou svou šatní skříň.

Načež většina domu zděšeně vyjekla z představy, že Emmett něco spálí a bude následovat nakupovací maratón, na který se Alice bohovsky těšila.

„Stejně bude…“ zamumlal si Eda „neslyšně,“ podle toho, jak si Alice přehrávala vize a plánovala útok na středu.

Alice se uculila a Emmett si připadal jako malý chlapec před katedrou. Nad ním se hrozivě tyčilo několik postav s vražednými a varujícími pohledy, říkajícími jediné ‚spal něco a spálíme my tebe,´ Emmett polkl a odšoural se, kupodivu beze vtipu, plnit úkol. Jeho sklopená tvář k zemi a styl chůze svědčil o tom, že před tabulí neuspěl…

***

„Ehm, co s tebou?!“ přemítal Edward zamyšleně, přešlapávajíc mezi kobercovými chlupy a kachlíkovou podlahou. Stál na dělící čáře od koupelny a jeho váhání připomínalo běžce skoku do dálky.

To poslední, o co by stál, by bylo, aby se ve vší své nevinnosti vystavoval na obdiv zrovna tomuhle individuu.

Cmunda s vyplázlým jazykem a pořád stejně upřímně zbožňujícím pohledem, pozoroval Edwardovu nerozhodnost a jejich tichá rozmluva prostě nikam nevedla. Nechat to něco nevzhledné v pokoji samotné nepřicházelo v úvahu, stejně jako být považován za exponát sošky plodnosti.

Edward si povzdechl a odhodil košili z těla jako profesionální striptér z Las Vegas. To, že je na správné cestě potvrdilo nadšené Cmundovo štěknutí, zřejmě do rytmu nehrající hudby. To už na Edwarda bylo příliš.

Se škodolibým úsměvem zapojil svou praktickou část levé hemisféry a Cmunda skončil ve vaně čelem vzad. Poloha s výhledem nikam se mu sice moc nelíbila, ale kvůli zraněné pacce si mohl jen povzdechnout, složit se na dno vany a dál pokračovat v aktivním nicnedělání. Mohl být rád, že rozcuchaný upirus sapiens nebyl zase až tak krutý a neuskutečnil původní plán. Skončit s košilí na hlavě, což by bylo, podle Edwarda, velice nebezpečné. Pro košili!

Netrvalo dlouho a Edward už se omýval pod sprchou, naštěstí se závěsem, kdyby páteř psovi sloužila a on zvládnul otočit čumák na Edwardovy bledé půlky.

„Cmundo! Cmundíčku?!“ uslyšel Edward slabé, vysokofrekvenční volání své mrňavé trýznitelky. Nijak zvlášť si toho nevšímal a dál se věnoval své předchozí, bohulibé činnosti. Ovšem Bellča Rambo Junior si s dveřmi starosti nedělala, vpadla do koupelny s rozražením dřeva, až Edward nadskočil.

„Sakra, Bells, necháš mě v klidu vysprchovat?!“ mračil se Edward a kroutil hlavou, myšlenky mu napovídaly, že buď je šílenec on anebo… Nedovoloval si ani domyslet konec věty, co kdyby Carlisle nabyl novou schopnost čtení myšlenek a po druhé by na místě zvířátka skončil ve vaně on.

„Strýček Emmett říkal…,“ protáhla hlásek vyučujícího mateřské školky a Edward protočil panenky, co asi tak mohl strýček Emmett zase kecat, „že máš Cmundu s sebou ve sprše!“ mračila se Bellča a hrnula se k Edwardovi, který vyjekl jako selka a zakrýval si choulostivé partie kytičkovým závěsem, za který se Bellča, s ručkama za zády a krčkem na sto dvacet procent, snažila dohlédnout, s mylnou domněnkou, že snad Eda skrývá Cmundu v klíně.

Edward se na ni díval s děsem v očích a přemítal, co se v tom dětském mozečku asi tak odehrává a neskutečně ho ubíjelo, že ty „prapodivné“ myšlenky neslyší.

„Ehm, Bells, zlato, tady ho nenajdeš,“ odpověděl jí Edward monotónním hlasem a se znuděným obličejem naznačil ukazováčkem pravé ruky, která nedržela úsměvnou bederní roušku směr vana… směr Cmunda… směr Cmunda ve vaně…

„Ježišmarjá, Cmundíčku!“ zakřičela Bellča tónem „pozor žralok,“ a letěla k vaně, odkud ubožák chlupatá neměl šanci na útěk, ač se snažil protáhnout odpadem.

„Edwardeee, co jsi to udělal, vždyť víš, že Ufíček…“ zaštkala malá a třela si očka. Edward jen kroutil hlavou a už slyšel rychlé kroky mířící k nim do koupelny. Vzápětí se chytal za hlavu.

„Pane Bože, to snad není možný, já se chci jednou vysprchovat a mám to i s diváky,“ zaúpěl Edward, když uviděl i Emmetta se zástěrou a rozpálenou žehličkou.

„Co se to tu děje?!“ zahřměl Carlisle.

„Tatí, Edward dal Cmundu do vany,“ poplakávala Bellča a Edward protočil očima.

„V té vaně není voda, Bells, nemusíš se bát, že by se Cmundíneček utopil,“ zapěl sladce se stopou ironií v hlase a přimhouřil očka, i když o té vodě by to neměl tvrdit tak jasně, než rodina dorazila, měl Cmunda od Bellči slzných potůčků mokro po ocas.

„Belli, pšššt, Edward mu nechtěl ublížit, teď Cmundíka vezmeme do pokoje a ty si s ním můžeš hrát, ano?“ hladila Esmé dcerku po vláskách a upejpala se nad vyndáním tvora. Edward pochopil její problém a měl co dělat, aby z koutu smíchy nevypadl, nemuselo by to vypadat hezky.

Když se koupelna vylidnila a k Edwardovu uspokojení už ho nikdo nepřišel hledat, otravovat, nebo prostě jen ozírávat, byl spokojený.

„Jóóó, jedeme na výlééét!,“ jásala Bellča a skákala po posteli. Edward, který už byl po sprše a zdárně ji přežil, teď ležel bezvládně na gauči se sluchátky v uších a dělal, že neslyší.

„Ede, pomůžeš mi s balením?“ prohlásila malá nadšeně a Edward s myšlenkami ‚to zrovna´, dál „neslyšel.“

„Ede, slyšíš?“ zkusila Bellča už ne tak nadšeně a propalovala ležící, spící postavu na kanapi.

„Edwarde!“ přidala na hlasitosti a Edward se - potěšen frustrací děvčátka - dál vyvaloval.

„Édé!“ zavolala a blížila se k nereagujícímu upírovi. Edward se dobře bavil do chvíle, než mu ten malej ďábel vytrhl rychle sluchátko z ucha a regulérně mu do něj zařval:

„E-d-w-a-r-d-e!“ To chudáka zubatého srazilo leknutím na zem. Pohled na dívenku držící si dlaň, přes dusící se pusinku, mu moc nepomáhal.

„Jo, už jdu,“ povzdechl si a odložil MP3 přehrávač s jedním sluchátkem - to druhé zůstalo v ruce Bellči.

***

Byl čtvrtek a většina přeživších po Alicině středečním nákupovém řádění, i přesto, že se Emmett vyznamenal a spálil jen Jasperovu ponožku, a to když se kolem točila Rose v rudém úboru pobřežní hlídky, byla povolána do obchodního boje.

Bellča už se nemohla dočkat odjezdu do přírody, kluci týdne s krucifixem Carlislea stále hrozivě levitujícím nad hlavou a dívky… Ty byly mírně řečeno zoufalé a Carlisle s nimi, když zjistil, že si Alice bere do lesa i své kanárkové lakovky, zřejmě pro parádu lesní školce.

Emmett s Jasperem byli po menším podlézání a pugetech rudých a bílých růží, již ve středu vpuštěni do pokoje a Bellča s jiskřičkami v očích, nadějně se dívajíc na Edwarda, jestli z něj také něco nevypadne, ho z pokoje naopak vyhodila.

Edward uveden do pochopení, nač čeká, smutně zakroutil hlavou, vztáhl k dívence prázdné ruce, načež se malá slečna urazila, jako zhrzená manželka a se slovy seriálových hrdinek ‚Jdi si za jinou!´ nechala svého spolubydlícího stát samotného s otevřenými ústy na chodbě. Rodina se dobře pobavila a Edwardovi se onen seriál přestával líbit.

„Sláva, nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu…“ prozpěvovala si Bellča a tančila po pokoji jen ve frotém župánku, koupací čepičce ve tvaru berušky a dvěma žabkami na nohou.

„Ne, nejsme, Bells, a nikdy nebudeme, pokud se nepřevlíkneš do pěti minut a neseřadíš se do obýváku,“ zavolal Jasper z pokoje, dobalujíc poslední krajkové kousky své ženušky. Alice neměla v plánu, nechávat své francouzské spodní prádlo v rukou bývalého vojáka, ale nemohla si nechat ujít oblékání nejmladší členky upíří sleziny.

„Tak jo, Bells, všechno dolů a dáme se do práce,“ zatrylkovala Alice a zavřela dveře od pokoje stylem masového vraha, uvězňujícího oběť v místnosti, ze které není uniku.

Bellča si to tak nebrala a litující pohledy a myšlenky z roty nastoupené v přízemí, tak nebyly potřeba.

Alice se činila a malá byla oblečená ve stanovené době Jaspera - tedy skoro… Pět krát šest. Za pěkných třicet minut ustavičného čekání rodinky a řádění jednoho utečence z blázince, byla Bellča oblečená do růžového teplákového kompletu a učesaná do dvou culíčků.

„No konečně jste tu, už jsem se bál, že vyrostu…“

„Neměj starost, Emmette, ty nikdy neodrosteš plenkám,“ hodila Alice pohledem po svém povalujícím se bratru, který měl daleko k Jazzovu pohotovostnímu nástupu.

„Tak jo, rodino, jsme tu všichni -“ začal Carlisle, ale pro jistotu si pohledem přelétl přesný počet členů. „Takže můžeme vyrazit. Na mapě, v každém autě, je fixem vyznačené místo táboření,“ ušklíbl se a byl hrdý, že utajil místo spočinutí, aby všudypřítomné překvapil. Tedy kromě Alice, tu překvapit nelze!

S Esmé a Bellčou se sám rozešel do Mercedesu a ostatní ho po příkladu následovali. Emmett s Rose, Alicí a Jasperem do džípu a Edward s horou tašek do Volva. Řeklo by se, že na tom byl nejlépe tím, že ho v průběhu půldenní cesty nikdo nebude otravovat konverzací, ale způsob, jakým jeho čtyřkolý miláček posloužil vyšší společnosti, byl k pláči.

Edward měl zavazadla natlačená všude, kde byl i kde nebyl, a z dálky jeho auto muselo vypadat zuboženě, ufuněně, koly rozjíždějíc se do stran.

,Ach, jak bolavý pohled…´ pomyslel si Edward, i když vidina cestování s prázdným autem, leč s Emmettem jako pasažérem, byla o poznání horší. To ještě Edward nevěděl, že proti Emmettovu upířímu Bass-sopránku, není úniku a chytlavou písničkou „Sláva, nazdar výletu…“ byl obveselován celou cestu, nešlo tomu zabránit - ne s Emmettem a upířím sluchem. Edward si byl jist, že kdyby na světě byly upíří schopnosti známy, vysílačky by byly zadupány pod ředkvičky.

„Prosím…“ přijal Edward hovor na svém mobilu a jeho našroubovaný úsměv z tváře pomalu mizel, podle toho, co se dozvídal, v hlavě mu blikal neonový nápis ‚Proč já?´ a volant se pozvolna otáčel směrem doprava, podle toho, jak s ním točily ztuhlé paže otráveného upíra. Edward nechápal proč, když si Bellča zapomněla doma tu obludu, se pro ni musí vracet zrovna on!

O pětačtyřicet minut později, stál před barákem, ze kterého sotva vyjel, a kde by nejradši zase zaparkoval.

Po naložení posledního, chlupatého zavazadla, na které se určitě „omylem“ zapomnělo, zřejmě senilní, upíří pamětí, byl znovu na cestě - tentokrát se zavazadly i spolujezdcem, který mu alespoň, když už nic, nekecal do řízení.

Cmunda, nadšen společností, si hověl Edwardovi na klíně, kde bylo jediné volné místo, a Edward se modlil ke všem svatým, aby toho psa ani ve snu nenapadlo, označkovat si pána jako hydrant.

„No nazdar, jsme tu. Díky, že jsi to vydržel,“ mrknul Edward vděčně na Cmundíka, kterému lezla očka, nohy měl zkřížené a na zádech hrb jako velbloud. Ulevit se neodvážil už kvůli své platonické lásce a Edwardovým častým výhružkám kastrací.

Pes, chápající slova pána, zatnul zuby a modlil se ke svatému komisaři Rexovi, aby se mu nepovedla nehoda.

Byl si jistý, že by stanování nedojel, protože by se stala nehoda jemu, tedy podle toho, jak se Edward mrzutě zatvářil a střílel po něm obezřetnými pohledy pokaždé, když jeho formule1 vybrala ďouru na cestě a vůz lehce nadskočil. Přesně pro Cmundovo močový měchýř…

„Cmundík je tadýýý!“ zařvala Bellča a hnala se k Volvu jako střelená koroptev, jen co Edward zaparkoval na travnatém plácku, postrádajíc betonové parkovací místo a krytý prostor. Edwardovi vzrostlo sebevědomí tím, že jeho si nikdo nevšimne.

Zvláštní, jak se po Cmundovi najednou shání, když si na něj před odjezdem ani nevzpomněla.

Chudák Cmundík by tam za ten týden buď zemřel hlady, nebo se nakrmil Aliciným šatníkem, který skrývá netušené kulinářské možnosti. Ať už tak nebo onak, Cmunda by to nepřežil! Edward si na chvíli představil, jak by mu ta malá, chlupatá obluda chyběla… Tedy do té doby, než mu Bellča zašmátrala v klíně a táhla Cmundu na břicho. V tu chvíli svatí opustili Cmundu a ten se na Edwarda regulérně vydělal.

„Já tě zabiju! Ne! Já zabiju vás oba!“ zavrčel Edward a vyskočil ze sedadla. „To už je vrchol,“ nadával jako špaček a hodnotil svůj navlhlý oděv. Cmunda i Bellča schopně popotahovali a Edward pěnil a pěnil jako mořská pěna. Do výhledu mu vstoupil Carlisle a Edward vyklízejíc pole, se za peprných nadávek šel oběsit.

Sebevraždu cestou předem vzdal a rozešel se k rybníku… Carlisle vybral pěkné místo v Kanadských lesích. Táborové stanoviště měli na břehu, s pozvolným vstupem do vody a pionýrské osazenstvo se opíralo o auta. Stany byly postavené a vědomí, že bude mít Edward společný stan s Bellčou, ho dohánělo k pláči.

Seděl na břehu, jako hromádka neštěstí a drbal pomočené tričko studenou vodou.

„Edwarde, Belle je to moc líto, je malá, ona to nevěděla,“ posadila se vedle něj Esmé.

„To, že je malá, ji neomlouvá! Bože, připadám si jako její otrok a ona náš absolutní monarcha…“ povzdechl si unaveně.

„Zlato, takhle to neber. Jistě, nepopírám, že nám tu všem tak trochu vládne, ale tohle opravdu neudělala schválně. Teď tam poplakává a nedá se utěšit. Prosím, nech ji, aby se ti omluvila...!“

„Mami, já už nemůžu. Jsem unavený z ní, ze všeho,“ hodil po ní zoufalým pohledem.

„Nechceš zase odejít, že ne!“ chytila Esmé jeho tvář do rukou. Myslí se jí hromadila panika a v očích probleskl smutek, až se Edward zalekl, jak to vyznělo, a zastyděl se.

„Jistěže ne, už nikdy neodejdu, slibuju.“

„To jsem ráda. Nevím, co bych si počala, kdybys nás znovu opustil.“ Sklopila tvář.

„Ani nevím, jak vyjádřit svou lítost a není dost omluv, abych vám to odčinil. Víš… Pro mě strašně znamená, že jste mě přijali zpátky a začlenili mě do rodiny,“ ušklíbl se smutně. „Toulal jsem se po státech, než jsem došel domů a bál se, měl jsem strašný strach, že už nemám domov, ale věděl jsem, někde uvnitř sebe, v srdci, že se bojím zbytečně a ty mojí maminkou vždycky zůstaneš.“

„To víš, že ano. Vždycky budeš patřit k nám, bez tebe je rodina neúplná,“ vzlykla Esmé a objala svého syna.

„Prosím, nezlob se na Bellu a vyslechni ji kvůli mně, ano?!“

„Dobře,“ povzdechl si Edward.

„Díky, zlato, moc to pro mě znamená,“ usmála se Esmé shovívavě a položila na kámen, vedle sebe, čisté Edwardovo oblečení, namísto toho, které za dobu konverzace stihl Edward zredukovat na rukáv a cíp, zbytek třením rozdrolil.

Ve chvíli, kdy vstoupil do vody, aby smyl následky Cmundíkova díla, si připadal jako Jan Křtitel.

Nebýt prvotního naštvání, náhlého pocitu sebelítosti a dětinského nadšení z koupání, byl by spokojený. Ovšem rozhovor s Esmé ho trochu uklidnil a po dlouhém rozhodování se rozhodl, že Bellču nezmrzačí…

Už čistý, oblečený, navoněný a uklidněný se s nutnou dávkou odvahy rozešel k Bellče, která pod krkem svírala Cmundu jako oporu a od chvíle, kdy se Edwardovi spustila brzda, a od srdce si zanadával, seděla na pařízku připomínajíc totem a kolem ní kroužila rodina… Edward, již s dobrou náladou, vypadajíc jako upír, který si šlehnul minimálně nulku pozitivní, lehkým krokem došel k Belle, opřel se ležérně o auto a čekal…

„Edí,“ popotáhla princezna a zaštkala. Seděla s kolínky křečovitě přitisknutými pod bradou, kotníky každý na jiném pólu. Jednou zatnutou pěstičkou žmoulala mikinu a druhou vyrážela dech psovi, kterého jí naštěstí Emmett rychle vytrhl z ruky, dokud ještě psa měli.

Edwardovi - ač se snažil být silný - pohled na Bellču, který byl přinejmenším žalostný, trhal srdce. Nedokázal pochopit, jak to ten malej andílek, skrz na skrz prožraný všemi nekalostmi světa, dělá, že si dokáže každého naklonit na svou stranu. Před sebou viděl dost vymakanou zbraň hromadného ničení, která kdyby vyhladila celé státy, hloupí Američané by jí ještě pochválili.

Povzdechl si a přiklekl k ní.

„Belli, tohle nikam nevede, přestaň plakat, já se na tebe nezlobím…“ Objal toho malého špunta. Přihlížející měli na kahánku, přeci jen, pohled na dojemnou scénu před nimi, by nenechal chladným ani kámen.

Bellča seděla zakleslá v Edwardově objetí, nad nimi se vznášela veliká, naducaná srdíčka a nad jejich hlavami se dokolečka točili prdelatí Amorci.

Jaspera euforická nálada zmohla, a kdyby ho Alice, díky svému daru, nezadržela, šel by samou láskou objímat malé břízky u cesty…

„Tak to by snad stačilo, nebo se vám tady všichni roztečem!“ zareagoval včas Emmett a vysloužil si tak pohlavek od Rose a kárající pohled od Esmé a Carlislea.

***

„Zlá královna se tiše přikradla k chaloupce a černá kapuce pláště jí ukrývala nevzhlednou tvář…“ Dal se do vyprávění Edward – v hlavě viděl všechny Volturiovi a snažil se, aby jeho pohádka nezněla moc děsivě. Celá rodina seděla v kruhu u ohniště a bedlivě poslouchala příběh na dobrou noc. Bellča ležela v Esmině náručí, která ji jemně kolébala a hltala každé slůvko.

„Dívenko, ty jsi ale krásná. Tvářičky jako jahůdky… Už vím, včera jsem já, stará žena, pekla jahodové koláčky, určitě ti budou chutnat. Natáhla se do proutěného košíku a vytáhla malý, nepravidelný útvar.“ Gestikuloval zapáleně Edward a vžil se do příběhu, který skládal z myšlenek ostatních - Tedy kromě Emmettova 18+.

„Děkuji, stařenko, odpověděla a zakousla se do drobenky a vtom…“ hlas mu vylétl výš a nabral zlověstný tón, „se na planinu přihnal princ ve třpytivé zbroji a vytrhl jí koláček z rukou. ‚Ne, Sněhurko, nejez to! Zlá královna nepoužila kvalitní mouku a bylo by ti špatně!‘ vyhrkl zděšeně a povalil starou ženu do kopřiv, dál od své vyvolené. Sněhurka mu skočila do náručí a byli spolu šťastni až na věky…“ Usmál se nad blaženým úsměvem Bellči a sklidil pochvalu od rodičů, že se vyvaroval násilí. Sourozencům cukaly koutky úst a věděli, že se Eda musel hodně přemáhat, aby zakončil pohádku „po Bellovském způsobu,“ jak si ho nazval. Příběhy ochuzené o napětí, akci, brutalitu a vše, za co by si ho Carlisle podal.

„Tak, Belli, půjdeš spát. Už je pozdě, srdíčko, a zavírají se ti očka,“ políbila Esmé Bellu na čelíčko, mezi očka vytřeštěná vzrušením, která opravdu nevypadala ospale, ale Carlisle už pošilhával po zeleném křoví a nemohl se dočkat, až svou ženu unese a budou…

„Maminko, a budeš se mnou?“ pípla Bellča a zívla.

„Tatínek mi chce něco ukázat, ale bude s tebou Edward,“ koukla se prosebně na svého syna, který se vědomě culil.

„A co ti chce tatínek ukázat?“ zeptala se zvědavě a Esmé se na chvíli zadrhl dech.

„No… to… ehm… Hvězdy,“ usmála se na dcerku a přilípla jí ukazováček na rtíky, které chtěly protestovat a jak Esmé správně pochopila, chtěly jít s nimi.

„Víš co, půjdeme se na hvězdy podívat ve dne, ano? A teď už do hajan…“ snažila se to zamluvit a popoháněla jako husopaska, zmatenou Bellču před sebou do kolonie stanů, kolem dusící se rodiny.

***

„Ještě mikinku, Belli. Není ti zima?“ přetahovala Esmé přes hlavu dcerce svrchní díl pyžama.

„Není,“ kuňkla Bellča a zachumlala se do spacáku.

„Zlatíčko, nikam nechoď, a kdybys chtěla na záchod, řekni si Edovi, on s tebou dojde. Hlavně mi slib, že se tu nebudeš toulat sama!“

„Slibuji, mami,“ zašeptala malá a zívla jako horolezec po výšlapu – nanejvýš unaveně!

„Dobře, tak dobrou noc,“ věnovala ještě poslední pohled svému dítku a zapnula zip stanu.

Bellča, jen co si byla jistá, že je matička v křoví s tatíčkem a dívají se spolu… na hvězdy, vyletěla z peřiny jako vejce na divoko a hrnula se k zipu.

„Ale copak, copak, neříkala mamča, že máš spát jako dudek?!“ načapal Edward malého nezbedu. No načapal… Seděl v tureckém sedu, těsně před vstupem do stanu, jedno obočí povytažené a čekal, jestli se jeho domněnka potvrdí, že živá Bellča, která je náhle utahaná z ničeho, má něco za lubem…

„Edie? To jsem se tě lekla. Jen jsem hledala bačkůrky…“ Podrbala se na hlavě jako opičí mládě.

„Bačkůrky jo?! Nejsou to ty, co máš na nohou?“ ušklíbl se Eda a malá se zamračila.

„Nejsou! Tamty byly růžový.“ Vystrčila bradičku a Edward, náhle zmaten, si byl jist, že žádné růžové nemá!

„Nepovídej, na co potřebuješ při spánku bačkůrky?“ Bellče hlavou blesklo ‚kdo se moc ptá, moc se dozví,´ ale nedala nic znát.

„Chce se mi čůrat!“ Dala si ručky v bok a pohledem propalovala šokovaného upíra, kterému běhalo v hlavě poslední dobou až příliš často Proč já?!

„Vezmi si bundu a pojď se mnou!“ povzdechl si a podržel šusťákovou stranu stanu, než si malá vyhrabala flísovku.

„Už jsem…“

Edward uchopil Bellču za ručku, aby se mu náhodou nezaběhla a červíček nedůvěry v něm vrtal díru. Dovedl ji kolem uhašeného ohniště, ze kterého ucházel kouř, kolem divných zvuků ze stanů, které Bellče připomínaly výprask, až k husté trávě a pár jedličkám.

„Ty se budeš dívat?“ pozvedla Bellča obočí, když se Edward nehýbal a stál půl metru u ní. Protočil oči.

„Bells, co bych asi na tobě viděl? Jsi malá a já tě mám hlídat!“

„Ty se chceš dívat?“ vyjekla.

„Fajn, otočím se…“ povzdechl si. Chvíli se nic nedělo a připadalo mu nějak moc ticho. Nemělo by být… ehm, slyšet něco téct? Ohlédl se přes rameno a viděl Bellči modrou bačkůrku jak poklepává o stébla trávy a její majitelka s ručkama zkříženými na prsou, se mračí jako deset čertů…

„Co je?“

„Ty se díváš!“

„Protože nic neslyším!“

„Ty chceš poslouchat, jak čůrám?“

Tahle malá tahanice, ohledně Bellčina močového měchýře, ještě chvíli pokračovala, za zvuků otřásajících se stanů. Až to Edward vzdal  s větou: „Na tohle nemám nervy, čekám ve stanu a klidně se tu…“ Zbytek odezněl s šuměním větru…

Bellča zmerčila možnost, natáhla si kaťata a vzala kramle. Skoro po kolenou lezla kolem stanů a chechtala se.

Stačilo jen, když šňůry na uchycení pevné tyče držící stabilitu, ze zadu svázala a poslední si nenápadně zastrčila do kapsy.

Došourala se ke stanu a vlezla dovnitř, kde na zádech relaxoval Edward. Nevšímal si jí, měl zavřené oči a poslouchal hudbu… Pomalu a tiše, mu opatrně uvázala špagát kolem nohy a divila se, že nereaguje… Edward, znuděn ze svého života, by nereagoval na nic. Tedy až na…

„Edwarde, chyť si mě!“ zaječela Bellča Edovi do ucha a nabrala čáru. To upíra probralo z letargie, to poslední, co by chtěl, je ztratit v lese zrovna Bellču. Tedy ne, že by se bál, že jí nenajde, ale spíše mu dělalo starosti, co když se Belle něco stane.

Vypálil za malým, drobným tělíčkem, mizejícím v šeru plnou poloupíří rychlostí… než uslyšel řev a Bellča se válela na zemi v křeči smíchu. Edward - postřehnuvší myšlenky řvoucích - si přiklopil dlaně na obličej a tiše vzlykal.

„Edwarde, ty idiote zatracená, vrať nám naše stany!“ křičela nepříčetná nahá Rosalie, v náručí mlhoviny, se stejně nahatým Emmettem v podobné pozici, ale bradou do země.

Edward stál strnule na místě, odmítal se pohnout, odmítal, byť jen sundat ruce z tváře a čelit výbuchu smíchu toho malého ďábla, natož, výbuchu zlosti ďábelsky rozpálených sester. Jakou polohu zaujímala jeho drobnější sestřička s vysloužilým nas… vojákem na sobě, případně za sebou, se mohl pouze domnívat. Už chápal, proč má kolem nohy tu šňůru a dokázal si živě představit, že za ním se táhne celá škála zbytků tábořiště, jako mravenčí školka. Bellča smíchy začala škytat.

„Ty debile! Rosí, přikryj se,“ chránil Emmett ženu a balil ji dekou jako medvěda.

„Kdo by mě asi tak viděl, ty pako, a zima mi není.“ Mlátila ho nepříčetně po hlavě Jazzovo katalogem létání, díky sousedící dvojici, která měla teď některé věci v Emmettovo a Rosaliině vřesovišti a zbytek někde v houští, kudy Edward proletěl.

Edward sesunul dlaně z tváře a zadíval se na Bellu, která se pod jeho pohledem zasekla, viditelně zbledla, a závistí nad nastálou situací to určitě nebylo…

***

Pohled na svázanou Bellu do kozelce, s roubíkem v ústech, jak se bezmocně svíjí na chladné tvrdé zemi, se k Edwardově smůle odvíjel pouze v jeho mysli, která si onen sladký moment dokázala vykreslit vskutku živě… Skoro…

„Edí, to neuděláš!“ nahodila smutná očka pachatelka.

„Chceš se vsadit, zlato?“ procedil skrz zuby, se zuřivým zadostiučiněním a oči mu divoce žhnuly, až Bellče připomněly oblíbený díl kriminálky Los Vagos – šílenec na útěku…

„To nemůžeš! Táta tě roztrhá a spálí!“ zavrčela malá a mračila se. Bohužel pro ni Edward poznal, že v jejím hlase zazněl tón strachu.

„Belli, varuji tě, ještě jedno slovo a zalepím ti i pusu!“ Zadíval se jí do očí, které začínaly slzet. Ne, že by malou bolelo, když jí bráška kolem nohy uvázal podobný špagát, jako ten jeho, se slovy „Ráda přivazuješ lidi? Tak si užij, jaké je to být na provázku, ty piclá laňko!“ A konec provazu si přivázal k noze, která lýko už dobře znala. Takže mezi oběma sourozenci bylo hezkých sto centimetrů volného prostoru.

Podle Edwardova pohledu, si ani ostatní nedovolili odporovat a malé šetrně vysvětlili, že dopadla ještě dobře.

„Edwarde, co když se mi bude chtít na záchod?“ zkusila.

„Tak to holt vydržíš do rána, jako my ostatní!“ Zapnul stan a lehl si na záda s knížkou v ruce. Malá, jelikož neměla příliš prostoru, jak ve stanu, tak na vodítku, se uložila nafucaně do postele a probodávala očima spolubydlícího jako špíz.

„Co Cmundíne –“

„Bell? Rozmysli si, co budeš požadovat. Jestli sem toho opelichance pustím, tak jedině, když dostanu chuť na noční svačinku! … I kdyby mi z něho mělo být týden zle!“ dodal si spíš pro sebe a byl připraven obětovat svůj žaludek, který by měl co dělat, aby ho strávil.

Ten svišť může být rád, že nesežeru jeho! Pomyslel si škodolibě, a Bellča, jako by náhle nabyla schopnost číst z hlavy, vytřeštila oči a ze spacáku už nečouhala ani brňavka…

***

„Emmette, ještě!“ zavýskala Bellča a patami kopla medvěda do slabin.

„Hej, Belli, bacha, jsi moc blízko!“ uklidňoval opatrně Emmett to malé šídlo a začínal se bát – věděl, že u malé nikdo neví, a být světem nepoužitelný, se mu ani trochu nezamlouvalo. Obě děti byly nakyblíkované v jezeře a blbly.

„Emme, ještě jednou krakatici…“

„Bellí, nech mě vydechnout. Do rána jsme všichni dávali do kupy tábořiště, co jsi včera zlikvidovala, zatím co sis spinkala jako Růženka. Ty i ten upírskej lenoch,“ přidal na hlase, aby ho Edward, sedící dva metry od něj, nepřeslechl.

Dočkal se jen úšklebku a ladně otočené stránky knihy od zmiňovaného, který měl dobrou náladu – nikdo nepoví o Belliném útoku o síle deseti tiráků, a za to Bella nepráskne Edwarda, že ji následně přivázal za nohu.

„Emí, naposledy!“ přemlouvala Bellča, sedící na Emmettově zádech. Původní hra, kdy krakatice pluje pod hladinou a stahává vraky lodí, se trochu zvrtla a po Emmově způsobu to byla spíš hra: Uchyl pluje pod hladinou a stahává plavky – vrakům lodí, okomentoval rádoby vtipně Jasper na břehu, a do oběda s ním žádná žena nepromluvila – vzaly si ty vraky osobně.

***

„Edwarde, kde je Cmundík?“ přihopsala v poledne Bellča k bráškovi a vpíjela se mu do očí.

„No – já nevím…“ Pokrčil rameny a povytáhl obočí. „Neměla sis ho hlídat? Můj pes to není!“

„Jo, a proto jste pořád spolu!“ prskla vztekle a připadala si odstrčená.

Cmunda s Edou mají vlastní klub nezadaných a jí do něj nikdo nepřizve. Edward vzdychl – hádat se na toto téma už neměl slezinu. Vylezl na nohy, zavřel rozečtený román Bílá velryba a na Bellin nechápavý pohled dodal, že ho jde najít.

Hledal stylem ‚ani houby nevidím´ a štrádoval si to po lese s veselým pískáním. Nepředpokládal, že tak hluboko v lese by to psisko bylo. Tedy pokud ho sem někdo nešel zakopat – pomyslel si Edward ve chvíli, kdy zachytil jeho stopu.

„To snad není možné,“ svěsil hlavu. Kam se na něj hrabe Demetri – Edward našel nový dar stopování: nachází, i když nehledá.

Něco ho upoutalo - něco co mu roztáhlo úsměv po tváři, až dusil smích. Cmunda seděl přivázán ke stromu, kam se určitě neuvázal sám, a podle pachu cítil Rosalii s Alicí. Chytré mršky, pokýval uznale hlavou, i když něco podobného mohl očekávat po tom, co vřískaly jako Viktorky, že mají načuchlé oblečení.

Chvíli přešlapoval, jestli by bylo kruté nechat osud osudem, než si všiml medvědice kráčící jeho směrem.

Cmunda se ani nehnul a čekal, stejně jako Edward za stromem. Medvěd došel k blešímu království, sehnul svou huňatou, tmavě hnědou hlavu, nasál vzduch – což se stalo zřejmě chybou. Zhnuseně nakrčil nos a pokračoval v cestě.

Edward se pobaveně opřel o kůru kmene a bědoval, že ani sežrat ho nikdo nechce… Došel až k psovi, který jen, co Edwarda spatřil, už vrtěl ocasem dokola.

„Co mám s tebou dělat,“ oplatil mu Eda dobrou náladu a v náručí, jako by přenášel novomanželku přes práh, nesl Cmundu zpátky do tábora. Když se zjevil u stanů, Bellča zavýskla, kluci se uchechtli a dívky zavrčely a v myšlenkách slibovaly pomstu.

„Tak jo, rodino! Zatím, co byl Edward pro psa, Bella vymyslela program na odpoledne, tedy vlastně od odpoledne do rána,“ začal Carlisle a všichni byli napnutí očekáváním, ani Alice, kvůli výmyslu Bellči nic, neviděla.

„Vítám vás…“ stoupla si Bellča před otce, jako pořadatelka, „budete lovit!“ začala a Emmettovi se rozzářila očka.

„Z klobouku si vytáhnete lísteček, který si vylosujete a to zvířátko musíte ulovit!“ usmála se a Emmett už povolil uzdu dospělému a s Jasperem si tleskli jako malí.

„Ale kdo to zvířátko do rána neuloví, celý den ho bude napodobovat se vším všudy!“ Zajiskřila očka Bellče a většina polkla.

„Hele, Belli, a nejsou ta zvířátka vymřelá, že ne?!“ změřil si dceru podezíravým způsobem Carlisle a stejně jako ostatní se tvářil pochybovačně. Čekali nějakou levotu, ale kdo by nevěřil takovému andílkovi v rouše beránčím…

„Samozřejmě, že žijou, tatí!“ Zamračila se a vytáhla klobouk.

„Bells, hej, opatrně, kde jsi ho vzala, ten je z nové kolekce od Chanelu!“ chytila se za hlavu Alice a už se pro něj hnala. Než jí Bellča zastavila razantním vztyčením ruky a důrazným pohledem.

„Po losování vrátím, nemusíte se bát. Malovala jsem zvířátka z atlasu zvěře, která vám neublíží. Kdo jde první?“ Rozlil se na tváři Bellče úsměv, že Alice couvla za svého manžela, jako by před ní stál sám Aro a Jasper se řadil za Emmetta.

„Emmett!“ řekla důrazně, když se nikdo k ničemu neměl a i taková hora svalstva, se krčila jak tele před porážkou.

Emmett se váhavým krokem došoural k Bellče a neochotně hrábl do klobouka, až Alice útrpně vzdychla, jestli si před tím umyl ruce.

Chvíli prodlužoval a následně vytáhl zmuchlaný papírek, jako by při malování Bellča smrkala.

Dal si ho za záda a přenechal volbu ostatním. Pod menším – větším nátlakem si všichni vytáhli ortel a nastala chvíle, kdy mělo být odhaleno tajemství…

S povzdechem se odvážil nejprve Carlisle a rozbalil papírek. Všichni mu jako na povel natáhli krky přes rameno, jestli mají překonat strach a také se podívat, co je čeká, nebo to vzdát a vzít roha.

„Ehm, já budu lovit… Husu?“ zeptal se zmateně, dívajíc se na Bellino umělecké dílo, po kterém se Bellča nafoukla. Edward si pomyslel něco o tom, že malíř z ní asi nebude, ale nahlas radši nic neventiloval, neboť neměl jasno, co bude luštit on.

„Ne, tatí, to je sob! Takový ten, co má Santa!“ dupla nožkou Bellča a Carlisle se zamračil a povzdechl si.

„Bell, ale říkal jsem –“

„Já vím, na co si se ptal! Jestli jsou zvířátka žijící - a pokud vím a Ernst W. Bauer a Hermann Fray nelžou – tak v tom nevidím problém.“ Carlisle chtěl něco namítnout, ale věděl, že knihu s barevným atlasem zvířat, kterou jí dal sám o narozeninách, lze jen těžko zpochybňovat…

Odevzdaně se otočil na svou ženu s výrazem: tak do toho! Esmé rozbalila svůj papírek a nechtíc se dcerky dotknout, chvíli přemýšlela, co že to má ulovit ona. Bellča pochopila jejich umělecký antitalent a poradila.

„To je velbloud, maminko!“ načež Esmé vytřeštila oči.

Další se k poznání dokopal Emmett. Tedy, byl doslovně dokopán svou ženuškou.

„Jééé, to znám, to je lední medvěd!“ vykřikl nadšeně a ostatní si pomysleli, že to poznal snadno a dokazuje to průzkum, že děti ve stejné věkové kategorii si rozumí. Veselí pokračovalo jen chvíli, než Emma napadlo, kde žije. „Jazzi, brácho, teď ty!“ drcnul do něj.

„Já mám... Fretku?“

„Ne, to je medvídek koala! Je strašně roztomilej a věděl si, že je vačnatec, stejně jako klokan?“ poučila Bellča vyvalené okolí, které nevypadalo na to, že kdy chodili do školy. Ve skutečnosti si Jaspera představovali, jak plave přes Tichý oceán.

Rosalie s Alicí se osmělily společně a vyvalily oči na svá zvířátka.

„Heh, Alice bude lovit bizony,“ chlámal se Emmett a představoval si svou drobnou sestru jako indiánku s oštěpem na starých dobrých prériích.

„Rousí? Co máš ty?“ díval se zvědavě své ženě do výkresu a hýkal smíchy, když vytušil hrocha a představil si, jak leze ve svých střevíčkách a kožených přiléhavých kalhotách – hlasitě polkl – do blátivého jezírka lovit toho kolosa.

„Zbývá Edward!“ uculila se Bellča na brášku a Eda pochopil správně, že tento lov, má být jakousi zakamuflovanou pomstou za to, že Edward v noci nechtěl spolupracovat, a když se Bellča chtěla otočit na druhou stranu a potřebovala k tomu delší šňůru, Eda se usmál, ať si klidně přeleží bok, že se nehne ani svěcenou vodou.

„Vypadá to jako hyena,“ zakňučel a představoval si, jak bude po lese hledat hyenu. Ale zase v něm na okamžik svitla naděje, že by jeho nový stopovací dar zafungoval a on by ji třeba zázrakem našel.

Jo, to určitě, sni dál… Přišel mu výsměch od Alice, která ho viděla zapáleně pobíhat po lese, ale i přes prvotní naštvání, že Cmunda nezůstal na svém místě, se mu ho zželelo a musela mu na rovinu říct, že nemá šanci.

„A kdyby někdo nevěděl, kde žijou, vzala jsem s sebou již zmíněný atlas. Můžete si o nich přečíst spoustu zajímavostí!“ hovořila zapáleně Bellča, jako by tušila, co všem dělá starosti. Ve skutečnosti všichni plánovali společné chvilky a smiřovali se s tím, že druhý den se holt budou chovat jako ony zvířátka – což Emmetta spolehlivě dostalo smíchy do kolen.

„A abyste nepodváděli! Každý přinese něco ze své večeře!“ kývla hlavou a Emmett se skácel smíchy, když viděl před očima živý obraz, jak Rosalie táhne přes celou Afriku hroší nohu.

„Moment, Bella tu přece nemůže zůstat sama!“ svitlo Esmé. Bella okamžitě zareagovala, že Edward je opravdu hodně rychlý, tudíž stihne splnit úkol a zároveň jí pohlídat. Edward se rozchechtal a šel si do stanu předčítat chování hyeny, až jí bude celý den napodobovat.

***

Bylo půl jedenácté a všichni byli… lovit. Bella, která přemluvila Edwarda k tomu, aby jí znovu neuvazoval, seděla u ohniště a pekla brambory.

„Ede? Proč si vlastně od maminky a tatínka odešel? To bylo kvůli mně?“ Dívala se upřeně do plamenů a klacíkem převracela zuhelnatělá polínka oranžově zářící.

„Belli, samozřejmě, že ne, jak tě to napadlo?“ zděsil se Edward, který seděl vedle ní a dosud pozoroval nebe.

„Tak proč?“

„Na to jsi ještě moc malá,“ usmál se na zamračenou vrásku na bledém čelíčku s růžovými tvářemi ošlehanými od ohně.

„Já nejsem malá! Nikdo mi nechce nic říct, protože mi není tolik, co vám!“ oči jí posmutněly.

„Byl jsem hloupý a myslel si, že mi jinde bude lépe, víš…“

„Lépe než u nás?“ Nechápavě si ho prohlížela – nedokázala si představit, že je něco takového vůbec možné..

„Bells, dospělí občas udělají chyby, kterých později litují.“

„Ale ty sis to uvědomil a vrátil se k nám, to je hlavní.“

„Ano, to je.“

„Ale proč jsi tedy opravdu odešel?!“ Nedalo jí to, tušila v jeho hlase a výrazu, že za tím bylo ještě něco jiného.

„Hledal jsem někoho, jako má strýček Emmett tetu Rose a Jasper Alici.“

„Jako tatínek maminku?“

„Ano, přesně tak…“

„Neboj, Edí, teď máš mě…“ usmála se a přitulila k Edwardově paži, kterou kolem jejího drobného tělíčka obmotal a přikryl ji tak teplou dekou.

Měl toho ďábla rád – ze srdce rád, i když z ní často šílel. Měla pravdu. Teď měl jí…

***

„Takže, kdo uspěl při lovu, trofeje sem na pařízek!“ zavelela Bellča a po tom, co odmítla vycpanou hlavu koaly, kterou Jasper splašil na černém trhu, se jí dostalo jen hořkých úšklebků od všech. Od všech?

„Já mám důkaz!“ prohlásil hrdě Emmett a na kořen stromu, vyložil packu ledního medvěda. Živou packu ledního medvěda! Tedy, ne že by pořád žila, ale atrapa to nebyla a všichni na něj zírali, jako na iglú v poušti.

„Emmette jak jsi...?“

„Rose, je mi líto, ale své triky neprozrazuji!“ Nadmul hruď.

Celý den probíhal pro dva členy rodiny jako splněný sen! Připadali si jako děti v zoo. Všichni spořádaně plnili úkoly a chovali se jako zvířátka.

Emmett si sice trochu třel bolavou tvář, když mu Rose ubalila smrťáka, po tom, co ji shodil do bláta, že tam je místo pro hrochy.

Nejhůř na tom byl Edward, který na všech čtyřech připomínal Cmundovi fenku a sápal se po vyděšeném upírovy ze zadu, který prchal po kolenou, že po něm nezbyla ani brázda…

***

O 4 těžké dny a ještě těžší noci později!

„E-m-m-e-t-t-e!!!“ Ozval se řev celým domem, až poskočily základy a střecha se zachvěla. Tento hurikán měl jméno Carlisle a byl připraven ničit a pálit.

„Drahý, co se děje?“ přiskočila k němu vyděšeně manželka a třela mu konejšivě hruď – nepomáhalo to. Ani zdaleka!

„Co se děje?“ prsknul. „Když jsem byl v pracovně, dávali ve zprávách aktualitu! Někdo z městské zoo, ukradl z pavilonu ledního medvěda. Policie pátrá po pachateli, který po sobě zanechal jen papírový obrázek zvířete!“

Předchozí - Další

Shrnutí - anetanii

Shrnutí - Rosalie7

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já andílek - 6. kapitola: