Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já andílek - 5. kapitola

23.06.2010 (17:15) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5633×

5. kapitola - S tebou mě baví svět, má sladká Bellčo...

Zrovna uprostřed pasáže o odpuštění viny otevřel někdo dveře s takovou razancí, až se rozpadly v nesmírné množství pilin. Ty se pomalu svážely po stěně, o kterou se rozbily, a postupně tvořily velikou hromadu dřevěné tříště. Cmunda si ji zřejmě spletl s patníkem, ale to zbrunátnělou Esmé v tuto chvíli naprosto nezajímalo. Se šíleným výrazem se blížila k vystrašenému Edwardovi.

„...jakožto i my odpouštíme našim viníkům,“ pohlédl na ní s nadějí ve zlatých očích.

„Bůh ti nepomůže,“ pronesla tak ledově, až Cmundovi a všem jeho blechám přeběhl mráz po zádech. S myšlenkou, že by si přál umět skákat tak dobře, jako jeho černí pasažéři a neztrácet tak často hlavu, se bezhlavě vrhnul přes zábradlí rovnou na konferenční stolek v obývacím pokoji.

Edward na sucho polknul a jeho pohled zakotvil na zapalovači, který se nabezpečně lesknul v Esméině ruce.

„Od kdy ty kouříš?“ otázal se zaskočeně. Jeho mozek zřejmě v takové stresové situaci potřeboval více času na zpracování jistých životně důležitých fakt. Přísahal by, že zrudla. Možná to ale byl jen odraz z malého plamínku, který jí poskytoval onen kovový předmět sběratelské hodnoty. Pomalu se blížila k nebožtíku synovi a v hlavě vymýšlela možné datum pohřbu. Byla si jistá jen tím, že by si přál kremaci. Edward se už pomalu smiřoval se svým koncem, udělal rychle křížek ve znamení svaté trojice a s tichým ´Amen´ zavřel oči očekávajíc nejhorší.

Ani jeden si zřejmě neuvědomovali přítomnost malého uplakaného zázraku, krčícího se doposud v rohu pohádkového stanu. Ten si však byl jejich přítomnosti naprosto vědom. A také jasně chápal, k čemu tento konflikt spěje. A i když Edward Bells pořádně vystrašil, měla ho ráda a nechtěla o něj přijít. A navíc nestála o to být svědkem vraždy a zpopelnění v jednom. Její analytický poloupíří mozeček vyhodnocoval situaci a po chvíli měla jasno. Skočila k Edwardovi do náručí přesně ve chvíli, kdy její mamince stačilo už jen natáhnout ruku a škrtnout. Věděla, že ať by se dělo cokoli, jí by nikdy neublížila.

Esmé zaraženě pozorovala svého malého andílka. Bells objímala svého bratra takovou silou, až mu málem zlámala všechny kosti a kdyby byl Edward člověk, dávno by mu pod tlakem popraskal hrudní koš. Máčela mu košili novým přívalem slz a třásla se pod náporem vzlyků. Edward jen šokovaně zíral a ve snaze přežít a zároveň utěšit svoji chrabrou zachránkyni ji začal utěšovat. Sice si později uvědomil, že za všechno vlastně může ona, ale nechal to být. Esmé byla pořád blízko. I zapalovač.

Naštěstí se za chvíli přiřítil i Carlisle se svým diplomatickým talentem, který ale už dávno nepotřeboval. Našel je všechny v jedné kopě, ti větší šeptali utěšující slůvka, ta menší pak kladla otázky typu ´Vážně jsem to nebyla já?´.

„To víš, že né! To byla jedna moc zlobivá Bellinka...“ vysvětloval Edward, „ale stejně to s ní dopadlo... pohádkově?“ dodal po němé konverzaci s Esmé. Obě jen spokojeně kývly a Bells si utřela uslzenou tvářičku do rukávu. Nosánek taky. Esmé to hrdinně přešla. O to významnější bylo její mlčení a pohled, který Edwardovi jasně říkal ´To si vypereš!´.

Najednou relativní ticho pokoje rozťalo hlasité zaťukání. Všichni čtyři vzlédli k velkému francouzkému oknu a Bellinka i vyděšeně poskočila. Za skleněnou plochou na ně významně gestikulovala Rosalie. Její gesta byla sice zmatená, ale z myšlenek šla lehce vyčíst její nespokojenost s nastálou situací.

„Co bude sak... um prásk s tím pálením?!“ lomcovala rukama a naštěstí pro ni se včas zarazila. Esmé se na ní jen pohoršeně podívala a Carlisle s významným zakašláním ukázal na Bells, na ni a pomalu si ukazováčkem přejel po krku. Rose si odfrkla a naznačila zamykání úst na klíč, který pak s imaginárním cinknutím odhodila. Edward si pomyslel něco o negativním vlivu Bellinky na bandu upírů, ale pak se jen uchechtl a musel si přiznat, že je na tom vlastně stejně.

„Balíme to, budou jen buřty,“ oznámila Rose Jazzovi, který v mžiku hranici zmenšil na klasické ohniště. I přes protesty Esmé, která se ohrazovala pozdní noční hodinou, se Bells za hlasitého indiánského oslavného pokřiku vyřítila z domu. Večer pak už probíhal v celku normálním způsobem, jen Edward na chvíli dostal doživotní zákaz strašit Bells. Ten se pod nátlakem Emmetta zrušil a Edward tak získal povolení strašit jí v případě, že bude větší a bude si to přát. Spát šla až slabou hodinku po půlnoci, protože už usínala Edwardovi na rameni. Pořád ho pro jistotu chránila.

Před polednem se přiřítila do kuchyně a dožadovala se snídaně. S pusou umazanou od marmelády pak pohledem rentgenovala celý dům. Edward se zdál být v pořádku, ještě stále celý a neohořelý. Ale stolek z obýváku se nějak záhadně vypařil. A ještě něco jí chybělo.

„Kde je Cmunda?“ vykřikla zděšeně Bells a v jejích hnědých očíčkách se zalesklo zděšení a naprosto neopodstatněné slzy. Carlisle, jakmile spatřil její lítostivý výraz, se okamžitě ujal vysvětlování:

„Neboj, zlatíčko, je naprosto v pořádku.“ Edward si odkašlal a Bella po něm vrhla zmatenný pohled. „Vlastně, má trošku nemocnou pacičku, ale to se časem zahojí. Bude naprosto v pořádku,“ pokračoval Carlisle.Věděl, jak snadno a hlavně rychle si každé zvíře zamiluje. Ufík si ji získal hned, stejně jako Edward. Ten jen zavrčel a Carlisle si uvědomil, jak jeho myšlenky musely vyznít. Omluvně se na něj podíval a přitom si uvědomil, že nebyl daleko od pravdy. Edward radši přestal vrčet, protože se nechtěl stát Belliným novým zvířátkem...

Bellinka popotáhla svým princeznovským nosánkem a s nesmělým ´Opravdu?´ se na svého otce nevěřícně koukala. Jako na zavolanou do místnosti připajdal velký chlupatý útvar s nekonečným množstvím blech, stojící pouze na třech nohách a čtvrtou, celou ovázanou, vláčel za sebou.

„Proboha, Cmundo!“ vykřikla malá zděšeně a hnala se ke svému miláčkovi, kterému se v očích najednou objevilo zděšení a odraz jeho přibližující se černobílé paničky. Než stihl kňuknout, svírala ho v pevném objetí. Moc pevném...

„Bells, zlatíčko, jestli nechceš, aby měl zlámaná i žebra, budeš ho muset pustit,“ odendával jí Edward starostlivě ručičky. Bells, ač nerada, pustila svého mazlíčka. Dlouho ale nevydržela a podruhé už ho objímala o něco slaběji. Cmunda si už začínal zvykat na přítomnost upírů - hlavně, když mu dávali jídlo - a přestával mu vadit jejich nasládlý pach, ale když je měl takhle blízko, musel se hodně přemáhat, aby nezačal vrčet. Zvlášť ta nejmenší ho štvala, ale pod pohledem toho kluka s velkým hárem se rychle ovládl, silou vůle zatlačil oči zpátky do důlků a s ocasem staženým mezi nohama se nechal mačkat od té malé smradlavé holky.

Celá rodina se najednou objevila v obývacím pokoji a pozorovala jejich šťastné srdíčko s tím smradlavým tvorem v náručí. Jediné štěstí bylo, že na malou nešly blechy, jinak by už dávno táhnul z domu.

„To psisko stejně potáhne... A jeho blechy taky!“ reagoval na jejich myšlenky Edward, který byl Cmundovi a jeho pachu ze všech upírů nejblíž. Bells na to reagovala zděšeným vyjeknutím a ještě silnějším stiskem. Pohledem jezdila po místnosti a setkávala se pouze s uhýbavými pohledy od všech jejích “příbuzných“ i příbuzných a jedním vykuleným od stále objímaného psa. A když se pak radši odtáhla, aby se Cmunda mohl konečně volně nadechnout, objevily se v očích té malé démonky prazvláštní jiskřičky, keré nutily Cmundíka o krok ustoupit. Edward také ustoupil v neblahé předtuše, když na něj upřela ta svá roztomilá hnědá kukadla věštící samou hrozbu.

„Vidíš?“ pronesla vítězoslavně. „Všichni ho mají rádi,“ chvástala se, doprovázena nervózními úsměvy a zmatenými myšlenkami soukmenovců, které zachytil jen Edward. Hořce se pousmál, když si uvědomil, že ho v tom rodina nechá, než aby se jí přiznala.

„Takže si myslím, že byste se měli skamarádit!“ vysypala na něj a obě šelmy, psovitá i upírovitá, po sobě hodily zmatené a dosti vyděšené pohledy.

„Jak jako skamarádit?“ ptal se vyděšeně Edward.

„To je jednoduchý,“ protahovala Bells a pro jistotu ještě pohledem přejela všechny přítomné. „Musíte si přece dát pusinku,“ vysvětlovala trpělivě, načež Emmett vybuchl v ohromný záchvat smíchu a Edward jen nasucho polknul.

„To nemůžeš myslet vážně?!“ zkoušel to, celý nesvůj, ale když viděl její neoblomný výraz, pochopil, že ona to vážně myslí. S naprosto nepřítomným pohledem se zhroutil na pohovku, když mu to přikázala i Esmé. Prý jí to dluží za ten včerejšek...

„Neboj,“ konejšila ho malá a přicupitala k němu na pohovku, aby mu mohla vidět do očí. „Nemusíš tak, jak to dělá teta Rose se strejdou Emmettem, stačí takhle,“ lípla mu malinkou pusinku a s narůžovělými tvářemi pozorovala, jestli ho to nějak uklidnilo. Očividně se to minulo účinkem, ale aspoň ho to probralo z té letargie. On totiž s jinou možností ani nepočítal, a tak ho představa francouzáku s tou obludou poněkud vyděsila. Emmett se neuvěřitelně smál a kdyby byl člověk, jistě by ho bolela bránice.

„Přece by ses nebál psa!“ hýkal v křečích smíchu.

Edward po něm šlehnul rozzuřeným pohledem. Pak se smutně podíval po Esmé a jeho oči znenadání prosily. Jeho matka ale pouze zakroutila hlavou a otočila se ke Cmmundovi. Edward s dalším hlasitým polknutím následoval její pohled. Svýma zlatýma očima se zabodnul do hnědých psích, momentálně plných děsu. Cmunda začal pomalu couvat, když jeho pohyb zastavila prosklená stěna. Bells popostrčila Edwarda blíž k vyděšenému Cmundíkovi.

Představ si nějakou modelku, radil mu Emmett se škodolibou radostí.

V tu chvíli se v Edwardovi se něco zlomilo. Prostě se rozhodl, že jeho, nejmocnějšího predátora, nezastraší takový zablešenec. Rozešel se k té chlupaté kouli krčící se v rohu ve snaze splynout se zdí.

Kleknul si před něj a s nebojácným ´Tak se dívejte!´ se k němu skrčil. Odhodlaně se ještě víc nahnul k jeho smradlavému čumáku, když došlo k dalšímu zlomu, tentokrát negativnímu. Edward si pod vlivem Cmundova smradlavého dechu uvědomil, co se chystá udělat a odvrátil od něj tvář. To už byl ale Cmunda, bohužel pro Edwarda, naprosto pod vlivem jeho nebezpečné a zároveň lákavé upíří vůně. Začal se chovat jako moucha letící k mucholapce, nebo, lépe řečeno, člověk běžící k upírovi. S dávkou psí lásky a oddanosti oblízl Edwarda přes celou tvář, která se zkroutila do zhnuseného šklebu. Oblíznutý se okamžitě odtáhnul, ale tím se samozřejmě dotěrného nejlepšího přítele nezbavil. Cmunda, vesele vrtíc ocasem, k němu přiskočil a dožadoval se jeho pozornosti. Dokonce mu neustále vnucoval svou stále ovázanou pac, což by podle mínění přítomných upírů mělo být něco, co ta stará vypelichaná kreatura vůbec neměla zvládat.

„Vidíš? Má tě rád, už jste se skamarádili!“ vykřikovala nadšeně Bella a poskakovala kolem znechuceně se tvářícího Edwarda, který by jistě vrhnul, mít co. Radostně ho objala a to samé pak udělala s Cmundou.

Edward ještě dlouho poslouchal Emmettovy škodolibé provokativní myšlenky. Větší starost, něž-li věčné Emmovo ´Pusinku, Cmundínečku!´, mu dělal Cmunda sám. Od toho osudného incidentu nechtěl svého milovaného páníčka pustit na krok. Zřejmě na něj Edward velice silně zapůsobil a malý zablešenec konečne našel někoho, komu v této rodině podivně vonících a nepřirozeně krásných lidí věřit.

Bellinka si zpočátku Cmundíkova podivného chování nevšímala, ale postupem času jí bylo stále jasnější, před kým se její milovaný bratříček a snad ještě milovanější mazlíček schovávají. Edward se celé dny pokoušel psovi vyhýbat, ten ale hledal útočiště před malou trýznitelkou a lamačkou kostí právě u Edíka.

Občas se cítila nějak podivně. Ještě nikdy nezažila tenhle typ strachu a zároveň naštvanosti. Začínala se cítit jaksi... Odstrčená. Pomalu, ale jistě v ní začínala klíčit žárlivost.

Nejhorší na tom ale bylo to, že si nemohla vybrat, na koho vlastně žárlí. Cmunda se jí vyhýbal naprosto účelně, ale nutil tím Edwarda skrývat se i před ní. A když už ho někde našla, byl to právě Cmundík, který si s ním chtěl hrát. To jemu házel Eda aport a hned, jak se nadšený Cmunda otočil a rozeběhl se, naštěstí už se zdravou packou, pronásledovat malý klacík, začal hrát na schovávanou. Cmunda ho pak dlouho hledal a nechtěl si s ní proto hrát.

A ke všemu si začala připadat jako ženská po čtyřicítce. Když se schovala ona, nikdo jí nehledal.

Začínala si tedy hledat jinou zábavu. Často chodila s maminkou na zahradu a pomáhala jí s jejím zušlechťováním a krášlením. Naučila se spoustu užitěčných věcí. Věděla, jak často kterou kytičku zalévat, kolik světla potřebuje a s lehkostí poloupířete si zapamatovávala latinské názvy všech rostlin. Sama sázela keříčky, kytičky a zaplétané vrby, což se jí později nesmírně hodilo...

Jednou, zrovna když se Edward vracel z lovu spolu se svým věrným ocáskem Cmundou, neštastnou náhodou, nebo něčí rukou - a ruka osudu to vážně nebyla - spadl gigantický květináč z druhého patra. Bohužel se v jeho trajektorii objevila nic netušící bronzová hlava, která jen zaklela a vzápětí se objevila před Bells. Malá se sice snažila nesmát, nebo aspoň vykoktat mezi výbuchy veselí patřičnou omluvu, ale Edwardův zuřivý výraz ji, kupodivu, ještě víc rozesmál.

Smát se přestala až ve chvíli, kdy do místnosti vběhl její druhý bratr. Vždy si myslela, že upíři jsou tak bledí od přírody, ovšem tento mohutný exemplář zřejmě zbělal vzteky. Edward se jen pokřiveně usmál a se slovy: „Je tvoje, brácho!“ a poplácáním po rameni ji přenechal Emmovi. Bells nasucho polkla a polekaně ustupovala před svým, jindy tolik rozverným bratrem, a sledovala pomyslnou páru stoupající z jeho uší.

„Kam zmizela moje baseballová sbírka?“ měřil si jí hrozivým pohledem a pomalu se přibližoval. Bells jen skopila hlavinku a začala urychleně vysvětlovat:

„Takový ty velký, bílý a popsaný semínka? Já jsem ti je zasadila, aby z nich vyrostly ty dřevěný tyčky. Ty jsem ti taky zasadila do země a udělala jsem z nich vrby,“ povzdechla si a v sebeobraně nasadila svoji nejsilnější zbraň: psí očíčka. Setkala se však pouze s Emmettovým nechápavým pohledem.

„No, že jsem je zapletla stejně jako vrby, ne, že jsem jim řekla, aby se jako vrby chovaly. To oni určitě neumí...“ vysvětlovala mu trpělivě jako shovívavá paní učitelka malému žáčkovi.

„Počkej, jaký klacíky, prosímtě?“ ptal se Emmett, malinko vyvedený z míry a o trochu klidnější.

„Přece ty tyčky, co vždycky drží ti cizí páni na těch malinkatejch fotkách u tebe v pokojíčku. Mají kšiltovky s nápisem a stejný trika. A hodně velký ramena...“ mohutně gestikulovala ve snaze napodobit chrániče na ramena.

„Moje pálky? A moje sbírka baseballových karet?!“ vypískl a chytil se za místo, kde kdysi tlouklo jeho srdce. „Co si s nima udělala? Řekni mi to a nic se ti nestane...“ propaloval ji výhružně ztmavlým pohledem. Najenou se do místnosti přiřítila Esmé, kterou Jasper upozornil na jisté emociální výkyvy, které vycítil u jeho nepředvídatelného bratra při nepříliš tichém rozhovoru s nejmladší členkou rodiny. Esmé zmateně těkala pohledem mezi svými dětmi.

„Ty jsem... No já jsem... Udělala jsem ti z nich překvapení,“ kuňkla Bellča a nervózně se ošívala pod Emmettovým pohledem nevěřícího šílence. Esmé to narozdíl od Emmetta velice dojalo a s pyšným výrazem jí běžela obejmout.

„To je tak roztomilé, zlatíčko,“ chválila ji, ale zarazilo jí Emmettovo nevěřícné vydechnutí a dušený škodolibý smích z prvního patra.

„Roztomilý?“ zafuněl Emmett, ale byl zpražen velice významným pohledem. Těžce zavřel oči a promnul si kořen nosu. Zhluboka se nadechl a nezměřitelnou rychlostí oči zase otevřel. Střelil pohledem od Bells k přísně se tvářící Esmé a zase zpátky.

„Tak jo, ukaž to,“ rozkázal smířeně. Bells se pomalu loudala zpátky do svého pokoje a s deskami v drobných ručkách a hlavou sklopenou se vracela k Emmettovi. Přimomínala vězně jdoucího na popravu. Odevzdaně mu podávala předmět doličný a Emm jen zhrozeně vtáhl do plic tolik nepotřebný vzduch snad z celé místnosti. Šokovaně zíral na fotoalbum polepené tvářemi všech jeho milovaných hráčů. Od srdečního kolabsu ho dělil jen titěrný zbyteček naděje a kousek jeho veselé a vcelku mírumilovné povahy spolu s pohledem na utrápenou tvář Bellinky.

„Promiň, strejdo, myslela jsem, že ti to udělá radost,“ pronesla smutně Bells. Emmett nemohl jinak, než ji pomalu začít odpouštět. Jako vždy. Tentokrát měl ale vcelku štěstí. Uvnitř alba byly totiž některé obrázky celé, většinou ty s autogramem. Navíc celkový umělecký dojem nebyl nejhorší. Dokonce se mu celé to dílko začínalo vcelku líbit.

„V pohodě, Bell, je to docela pěkný. Když přimhouřím obě tři oči,“ zasmál se jejímu nevěřícnému výrazu. Nikdy si nevšimla, že by měl její oblíbený strýček tři oči, a nyní je marně hledala. „Ale nikdy víc to nedělej, jasný!“ měřil si jí rádoby přísným pohledem. Oba ale věděli, že i kdyby mu rozstříhala všechny kartičky s americkými fotbalisty a nadělala z nich konfety, dopadlo by to stejně. A že to třetí oko jí nikdy neukáže.

Jindy, když byla omladina na lovu, se snažila pomoct tatínkovi v knihovně. Chtěla ho překvapit. Jednou, když byla ještě malá, si na knížku “omylem“ napatlala krupičnou kaši. Alice tenkrát okamžitě popadla houbičku a knížku bez problémů otřela jarovou vodou. Barvičky, osvobozené od nánosu prachu a špíny z věčně upatlaných dětských ručiček, rázem ožily a knížka vypadala jako nová. Carlisle má hodně knížek a všechny jsou tak staré. Jistě musí být všechny smutné, když jsou zašlé a smrdí takovou zvláštní koženou vůní. S houbičkou a malým kyblíkem plným vody nepozorovaně pronilkla do útrob překrásné třinácté komnaty. Její očka jen fascinovaně hleděla na velké obrazy na jedné ze stěn.

Její pohled ještě ani nezakotvil u knihovny a ona cupitala do pokojíku a zase zpátky. Předtím si totiž ještě prohlížela ty tři zajímavé pány a jejího tatínka v pozadí toho největšího obrazu. Stáli tam na velkém balkónu a dívali se pyšně na dav jiných upírů pod sebou. Ten černovlasý vepředu měl trošku zašlé barvy, jako by jeho kůže byla mléčná, podivně papírová. To ostatně ti druzí dva, ošklivý červenooký bělovlas a znuděný tmavovlasý rudoočko, taky. Když je ovšem začala drhnout houbičkou, požadovaný efekt se nedostavil. Místo toho, aby se barvy projasnily, začaly splývat v podivnou abstraktní matlanici. Měřila si je ještě pečlivěji a snažila se vypátrat rysy jejich tváří v kroužcích nad nemoderně oděnými těly. Nebo si alespoň vzpomenout, jak ten unuděnej koukal.

Po dlouhé chvíli hypnotizování tří kroužků a vcelku krátké a úspěšné pátrací misi si začala připravovat vše potřebné k restaurátorské práci. Vodovky, tempery a tlustý plochý štětec velikosti dvanáct. Dvě malá červená kolečka do každého velkého, nad ně tenčí proužky, mezi ně proužek silnější. Teď ještě červenou linku jako pusu a hotovo. Vlasy také trochu poupravila. Střih sice zůstal, ale ten bílovlasý dostal trochu melírů ze zbytků červené, které ulpěly na štětci po domalování úst. Připadala si jako Pablo Picasso. Tolik abstraktna pohromadě ještě nikdy neviděla. Bylo to také trochu kubistické, protože každý jeden pohled na obraz nechával opravdu dost velký prostor pro fantazii.

Když bylo dílo zkázy dokonáno, s pyšným úsměvem a kyblíkem plným vody s příměsí jaru a barviček se konečně vydala čistit tatínkovi vzácné knížky. První jí pod ruku přišel strašně velký a těžký svazek z jedné ze spodních polic. Se strašlivým funěním ho dotáhla do půlky místnosti a s hlasitou ránou jej nechala dopadnout na zem. Chopila se připraveného roztoku a pórovitého aplikátoru a jala se restaurovat. Nechala stovky let starý spis mizet v záplavě černavé pěny a s dobrým pocitem drhla a drhla. Po opláchnutí na ní sice už nekoukala ta samá knížka, dokonce zmizel i ten pěkný ozdobný nápis vedený ve zlatě, ale ani to jí nedávalo důvod k obavám. Každý přeci pochopí, že začátky bývají velice těžké, nemluvě o náročnosti restaurátorské profese samotné.

Pomocí dlouhého útržku toaletního papíru začala vysušovat obal knihy. Nepočítala však s malou výdrží sedmkrát recyklovaného papíru, jehož krátá vlákna při sobě nedržela dostatečně pevně a na již černém obalu z oslí kůže zanechávala malé bílé žmolky. Když už byla kniha vcelku suchá, chtěla se vrhnout na další. S ručičkama založenýma v pase rentgenovala celý obsah knihovny. Její pohled se zastavil až na jedné opravdu překrásné knížce. Měla také pozlacený nápis a rohy byly spletené z kovových růží. Připomínala jí kroniku skrývající nějaký tajný a hrůzostrašný záznam o její rodině, jak to často vídávala v těch strašidelných filmech, na které se tajně koukala s Emmettem.

Problém byl ale v tom, že knížka ležela v nejsvrchnější polici. Bells ale nebyla zvyklá vzdávat se bez boje, proto začala rychle vymýšlet náhradní řešení. Pyramida postavená z knížek se jí zprvu zdála jako vcelku obstojný nápad, ale jakmile se nohou jen dotkla malého křivého kopečku, ztratila rovnováhu a zřítila se k zemi. Proto se nakonec rozhodla vyšplhat vzhůru k cíli po poličkách a knížku si tak snadno ukořistit.

Ačkoli měla celá místnost necelé tři metry na výšku, malé Bellči se zdála vzdálenost mezi její osůbkou a tvrdou zemí jakožto jedinou přistávací plochou tuze veliká. Držela se ale statečně a šplhala k nejvyšší z polic. Když už se k ní dostala, zjistila, že vyšplhala na opačný konec police. Začala se proto natahovat po knize. Zbýval jí už jen malinký kousíček, když se začala celá police divně naklánět. Než Bellinka stačila jakkoli zareagovat, řítila se k zemi. Se zavřenými očky a vyděšeným piskotem čekala na náraz. Najednou kolem sebe ucítila podivnou energii, která se neustále vlnila a tvořila bublinu. Ta naštěstí její náraz zpomalila a Bellča si jen bezpečně a hlavně bezbolestně kecla na zadek.

Se značnou dávkou zděšení tak mohla pozorovat řítící se police plné vzácných literárních děl. Jeden shozený sloupec totiž dokázal zažehnout působivý domino efekt, který se šířil celou místností. Knihy padaly s neuvěřitelným hlukem, který znepokojil ostatní obyvatele domu. Esmé s Carlislem zděšeně pozorovali těžké police, které jen zázrakem nezavalily jejich dcerunku, sedící uprostřed hromady velkých knih naprosto nedotčenou. Esmé se začala okamžitě brodit tou spouští pro svojí holčičku, která jen vyděšeně těkala pohledem mezi svými rodiči.

Carlisle prvně zkontroloval, jestli její pevné zdraví neutrpělo žádné újmy. Když svoji milovanou ženu přesvědčil, že je jejich poklad v naprostém pořádku, šel zkontrolovat následky jejího řádění. Mnohá díla měla rozbitou vazbu, otlouklé rohy a těm rozloženějším, starším a hlavně historicky cennějším vypadaly stránky, neboť už delší dobu držely jen silou vůle. Když ale jeho pohled zbloudil k obrazu Volturiových, měl co dělat, aby se nezřítil k zemi pod návalem smíchu, jako to dělává Emmett. Kdyby jen mocné trio vládců vidělo, co z nich jejich malá Bellča udělala...

„Zlatíčko, co to má znamenat?“ smál se a ukazoval přicházející Esmé s Bellou v náručí zdroj jeho pobavení. Esmé se také rozesmála a pohladila malou po vláscích, což Bellča vůbec nechápala. Čekala by, že se na ní budou zlobit za to, že jim shodila všechny knihy, ale nikoho by v životě nenapadlo, že jí všechno odpustí jen kvůli jednomu pohledu do Arovy usměvavé křivé tváře s nafialovělými vlasy. Navíc by se Carlisle nedokázal na Bellu ani přinejměnším zlobit, už jen kvůli povaze. Vždyť když dokázal odpustit krveprolití, proč ne barvoprolití?

Večer, když se děti vrátily z lovu, vyprávěl jim o jejich dnešním dobrodružství jako o druhých Vánocích. Když jim ukázal výsledek její snahy na velkém latinském slovníku s novou fasádou a obrazu z Volterry darovaném samotným Arem, pochopily a Emmett dostál svým zvykům a po zádech projel místnost.

Jediný Edward se nesmál. Zaprvé nechápal, proč jí vždycky všechno odpustí. Za druhé ho tížilo, že kdyby se to dozvěděl Aro, všechny je potrestá, nebo se alespoň patřičně naštve. A za třetí se pořád nemohl zbavit Cmundy. To hloupé zvíře za ním už celý týden běhalo a nedalo mu chvíli pokoj. Neměl si ho pouštět k tělu, ale kdo by Bellince něco odepřel, že?!

Najednou ucítil známou nenáviděnou vůní a o nohu se mu otřelo něco teplokrevného. Tentokrát se však Cmunda nechtěl pouze mazlit, nýbrž vyjádřit jisté hlubší sympatie. Přesně tak, jak to většinou dělávají psi, v jejichž blízkosti se kvůli nasládlému upířímu odéru nevyskytují feny, nebo ti, co si jen kompenzují svůj malý vzrůst na každé věci alespoň dvakrát vyšší, než-li oni samotní. Edward měl smůlu, že pro Cmundu platilo obojí. Když však Cmundík počal s... kompenzací, začal se Eda nebezpečně podobat papinovu hrnci.

„Mami, co to Cmundík dělá na Edwardově noze?“ proťal slabý zvídavý hlásek najednou nastálé trapné ticho v přeplněné místnosti. Bellina očka jezdila po obličejích svých příbuzných a marně se snažila vyčíst nějakou odpověď z jejich zmatených výrazů. Podle Emmettova a Jazzova smíchu poznala, že nepůjde o nic smrtelně vážného, ale přesto jí to dělalo starosti. Pzornost opět nepatřila její maličkosti, nýbrž těm dvěma zrádcům.

„Tancuje!“ vykřikla najednou, na upírku dost nepohotově, Rose. Maminka s tatínkem a teta Alice horlivě přikyvovali a z jejich tváří šla vyčíst obrovská úleva. Zato strýčkové se popadali za břicha a dusili se smíchem. Edward se, chudák, snažil zbavit přítěže setřesením z nohy za přívalu nevhodných nadávek ztišených kvůli malým ouškům, která nemohla nic zachytit. Alespoň to si všichni mysleli.

„Ale Edwardovi to vůbec nejde,“ konstatovala kriticky nejmladší členka rodiny, ovšem nepodařilo se jí zcela překrýt osten pomstychtivosti. „Se mnou nikdy netancoval,“ pronesla ještě naštvaně, načež strýčkové vybuchli ještě víc. Netušila, že je to vůbec možně.

„To buď jedině ráda,“ plácnul jí Emmett po zádech a utíral si pomyslné slzičky. Pak svou pozornost přesunul na svého bratra. „Jednou ses musel toho panictví zbavit...“ pronesl naprosto vážným tónem, jen aby se mohl znovu zhroutit v křečích smíchu. Edward se zlostným zasyčením a silným kopnutím nohou, kterým se nadobro zbavil neodbytného chlupáče, vypochodoval z místnosti.

„A co je to to panictví?“ optala se najednou Bellča s pohledem upřeným na svého zmateného strýčka, od kterého tento neznámý výraz poprvé zaslechla. Teď se z obývacího pokoje nesl prozměnu Edwardův smích.

„No, to bylo velice chytré, bratře,“ poplácal Jazz Emmetta po rameni. „Teď ještě bude chtít vědět, jak se dělaj dě - “

„Mlč!“ radil mu Emmett a rukou mu hbitě připlácl ústa. Bellča se divila, proč ho fackuje, když jen mluvil o tom, jak se dělají děti... Uvědomila si, že sama odpověď nezná. Strýček o tom ale zřejmě nechtěl mluvit před rodiči - alespoň tak to vypadalo, neboť co chvíli jeho oči přeskočily z ní na pohoršeně a zároveň výhružně se tvářící maminku a tatínka. Bude si muset počkat, napadlo jí.

„Ho jo, há uh mčim,“ snažil se Jazz vykroutit z Emmova sevření. Ten ho pustil a očima hledal pomoc u ostatních.

„Druh tance?“ střelil první, co ho napadlo. Bellča pozvedla své drobné obočí a podezřívavě si ho měřila. O takovém tanci ještě nikdy neslyšela. Emmett významě šťouchnul Jazze loktem pod žebra.

„Jo, jasně. Je to... Je to druh břišního tance,“ snažil se ho Jazz podpořit.

„Hm, jo, břišní tanec. Ty posilujou břišní svalstvo, víš,“ vařil Emmett z vody. Esmé si hlasitě povzdechla a protočila očima. S výrazným ´Pojď!´ čapla Bellinku za ruku a odvedla jí od těch dvou potrhel, kteří by jí ještě dokázali zmást. Nepočítala však s tím, že tímto gestem nasadila do Belliny hlavinky červíka pochybností, který začal pomalu hlodat a zpracovávat dostupné informace.

Panictví je prý druh tance, který posiluje břišní svaly - už jen to musí být výmysl, neboť tanec nemůže posilovat svaly. To dělá polévka, špenát, maso a jiné zdravé věci, které jí maminka vždy nutila jíst. A děti se nějak záhadně vyrábějí, nedonáší je čápi a vrány. Musela zjistit, jaká je vlastně pravda, ať už by byla sebeděsivější. Stačilo jen počkat na pravou chvíli, kdy udeřit hřebíček na hlavičku. Momentálně si mohla být jistá pouze jedinou věcí.

Edward už není panic...

Vhodná chvíle pro odhalení pravdy nastala kupodivu hned další den. Rodiče si vyrazili na romantický lov ve dvou a teta Alice vytáhla tetu Rose na nákupy. Chtěla vzít i Bellinku, ale ta by bez Cmundy nejela, tak to Alice radší vzdala, než se někde ztrapňovat s tou chlupatinou. Bellinka svého miláčka bránila a tvrdila, že to není žádná chlupatina ani zablešenec, nýbrž čistokrevná bordel kolie. Všichni se rozesmáli a ona chudák nechápala, co řekla špatně.

„Asi myslíš border kolii, že, zlatíčko?“ pocuchala jí Alice vlásky a Bells jen horlivě přikyvovala. „Tak v tom případě jsem já vlkodlak,“ zasmála se svým zvonečkovým hláskem a s tím se také vypařila. Bellinka se založenýma rukama jen podmračeně sledovala odjíždějící žluté Porsche. Cmunda prostě vždycky byl a bude čistokrevný mazlíček vysoké společensko-psí úrovně, ale momentálně nebyl čas ztrácet čas. S ďáBellským úsměvem na rtech se otočila ke schodům, které jí dělily od životně důležitých odpovědí skrývajících pravdu. Rázně vrazila do svého a Edwardova pokoje a nečekaně na něj vypálila:

„Jak se dělaj děti, Edwarde?“

Oslovenému vypadla z rukou tužka a s dřevěným cinkáním dopadla na zem, kde ještě chvíli tančila, než umlkla úplně. V pokoji bylo v tu chvíli takové ticho, že by bylo slyšet i špendlík spadnout. Edward na malou Bellinku poulil svá zlatá očka a lapal po vzduchu, který mu jaksi nepomáhal.

„Já... Já, no... Jak jsi na to přišla?“ koktal zmateně. Na tohle nebyl připravený.

„To je vcelku jedno, jen by mě zajímalo, jak to strejda Jazz myslel,“ prokecla se. Z vedlejšího pokoje se ozvalo polknutí značící špatné tušení. Opodstatněné. Edward se pousmál a za zvuku Jazzových myšlenek plných omluv a slibů vynesl rozsudek:

„Tak ať ti to vysvětlí Jazz, když je tak chytrej.“ Bella nemohla protestovat. Jednou čelem vzad a pokračovala v misi. Edward se pomalu a nenápadně plížil za ní, ale poté pro jistotu zamířil do haly, aby nebyl obviněn ze špionáže a velezrady. I když seděl před televizí, jeho uši byly našponované jak satelitní antény NASA a poprvé byl rád za svojí schopnost. Jazz se mezitím, jakožto správný voják, pokoušel vybudovat zákopy z hory polštářů a nervózně odpočítával kroky blížícího se nepřítele. Edward se dalším polštářem snažil tlumit smích. Emmett neprojevil ani tuto snahu.

Dveře do Jazzova pokoje se rozletěly a v nich stanul malý ďábel.

„Strejdo Jaspere, Edward říkal, že mi řekneš, jak se dělaj děti!“ oznámila mu Bellča a skočila na horu polšářů, odkuď ho pozorovala. Edward si pomyslel něco o tom, jak si to ty děti umí pěkně překroutit ve svůj prospěch, ale ve skrytu duše Bellči fandil a smál se Jasperovým vyděšeným myšlenkám.

„Víš, já bych to taky rád věděl. Možná bychom se mohli zeptat Emmetta,“ navrhl Jasper a v duchu se pochválil, jak to hezky vyřešil. Emmett, který to všechno slyšel, začal vymýšlet, jak vzít nejrychleji roha.

Bellča radostně vypískla, zatleskala a vyběhla do Emmova pokoje, přičemž Jazze táhla za sebou. Když se otevřely dveře, Emmett zrovna vylézal z okna.

„Dobrá, vzdávám se,“ zvednul ruce nad hlavu. „Bells, je to velice jednoduché,“ podíval se jí důležitě do očí, které se hned rozzářily. „Když se mají dva lidi rádi, tak to prostě jde. Maminka nosí dítě, ale vyrobit ho musí tatínek. To víš, chlapská práce je nejtěžší,“ pokyvoval zamyšleně hlavou, stále půlkou těla venku. Jasper jen přikyvoval a Edward dole litoval všech těhotných a rodících žen, které trápí ranní nevolnosti a neskutečně bolestivé kontrakce, na které jeho bratr zřejmě trochu pozapoměl.

„A jak řekl někdo velice chytrý, obrázek řekne více než tisíce slov... Mám tady pár výtisků jedné staré knížky z Indie...ááá!“ zařval, když Jazz v plné upíří rychlosti vystrčil z okna i jeho druhou půlku a on se tak mohl přesvědčit, že po vzduchu se opravdu chodit nedá. Bellča vyjekla a zakryla si pusu rukou. Rychle přeběhla k oknu a vyklonila se. Na zemi se tam válel Emmett, celý od bláta, a snažil se vydrápat na nohy.

„Jsem v pohodě,“ vysoukal ze sebe. „Tak jo, nebudu se vnucovat. Když ti strejda nechce ukázat obrázky, tak prostě nebudou. Hop!“ napřáhl ruce k oknu a čekal, až se Bells přestane smát a skočí. Edward se trochu bál, aby si neublížila, ale z myšlenek Jazze poznal, že je to u nich běžné. S bujarým vřískotem skočila Bellča do připravené náruče, ovšem v tu samou chvíli Emmett popoběhl o dobrých dvacet metrů dál, zděšeně zařval jako holka, stejně jako Edward chvíli po něm a hned se vrátil, aby chytil ten smějící se uzlíček, který plně důvěřoval jeho upířím schopnostem. Jakmile ji chytil, vystartoval k lesu, kterým se po chvíli rozléhal její dětský smích, který postupně zanikal v dálce. Emm nemohl dopustit, aby Edward přečetl jeho myšlenky. Ten se jen zasmál a spolu s Jazzem si pustili televizi, aby se zabavili, než se ty dvě děti vyblbnou. To ještě netušili, co jim Emmett chystá...

Na vzdálené mýtině položil Bells do vysoké trávy, jistě plné klíšťat, a jal se jí zasvětit do tajuplného světa reprodukce... Slovně! Když se po půl hodině vraceli, nenarušoval ticho lesa dětský smích. Bellča šla zahloubaně po boku Emmetta a přemýšlela o všech těch pojmech, které jí v rychlosti nahustil do hlavy. Těšila se, až jí to všechno Edward vysvětlí a ona konečně odhalí pravdu. Emmett se také pokoušel přemýšlet, ovšem jeho snaha byla trochu jiného rázu. Snažil se nemyslet na nic, co Bells vyzradil, aby se ještě neprozradil. Byla to ale snaha zbytečná. Nejen, že se jeho myšlenky točily pouze kolem výrazů, kterými Bells naočkoval, spojených s jeho překrásnou ženou, ale Bells mu také naprosto automaticky zaštítila myšlenky, neboť tušila nějakou čertovinu.

Došli k domu a Bells se okamžitě rozeběhla do obývacího pokoje a přistála na sedačce vedle Edy. Se zaujetím ho pozorovala a čekala, jestli nezačne sám. Ten ji však pozoroval dost nechápavě a když na něj ani po pěti minutách nepřestala upírat pohled, objevila se na jeho čele hlubaká vráska. Bellča si to zřejmě vyložila po svém a taky se na něj zamračila.

„Přísahej, že budeš mluvit pravdu a nic než pravdu!“ rozkázala mu, podávajíc nejbližší knihu. Jak Edward zjistil, zřejmě se moc koukala na filmy o americké justici, proto jen poraženecky položil pravici na podávanou knihu. Přísahal na telefoní seznam.

„Takže, ty prý hodně čteš knížky?“ začala Bells s křížovým výslechem. „Je to pravda?“

„Ano,“ přitakal Edward zmateně, zatímco se Jazz velice bavil.

„Takže chápeš, jak se dělají děti?“ pozvedla obočí a pro jistotu ukázala na zlaté stránky. Edward jen polknul a s vytřeštěnýma očima jí odkýval další otázku.

„A dokázal bys mi to i vysvětlit?“

„Bells, nemyslím, že je to nejlepší nápad. Jsi na to moc malá,“ snažil se ji utnout už v začátku. Neuvědomil si, že jí tím akorát naštve.

„Já nejsem malá!“ spustila na něj. „Ale dobrá, jestli je to pro tebe tak těžký, můžeme začít s něčím lehčím. Jaká je tvá erogení zóna?“ přeřekla se a podívala se na Edwarda, kterému kdyby bilo srdce, teď se zastaví. Koukal na ní jak ptáče zjara a nechápal, kde na to přišla. Pochopil ve chvíli, kdy se Emmett neudržel a přidal se ke smějícímu se Jasperovi. Podivil se sice, proč mu nemůže číst myšlenky, ale daleko víc ho zajímalo, jak teď vybruslí z téhle šlamastiky.

„Nevíš, co? Není to nějakej prst?“ zkoušela to a Edwardovi jen klesala sáňka, zatímco kluci se snažili tvářit nevinně.

„A co jsou to ňadra? A neříkej, že tohle taky nevíš,“ měřila si ho. Ještě stále vykuleně pozvedl ruce do výše prsou a začal naznačovat podivná kolečka. Nechtěl jí sice lhát, ale vidouc, že vidina pravdy je stejně daleko, si povzdychl:

„Je to druh tropického ovoce.“ Emmett se držel ze všech sil, ale tohle na něj byl silný kalibr.

„Aha,“ pronesla Bells vědoucně. „A penis?“ přitvrdila Bells.

„To je... špatné podání v tenise,“ vymýšlel si dál a nevšímal si Jazzových posměšných myšlenek. Byly to přeci milosrdné lži...

„A teď tam bylo za g, ale to jsem nějak nepochopila,“ svěřila se Bellča a povzdechla si. Pohledem hledala pomoc u Emma, ale ten měl dost práce se svým sebeovládáním.

„Myslíš G-bod?“ zeptal se prozměnu Jasper, načež Bells vděčně přikývla. „Jo, tak to bych taky rád věděl...“ pozdvihl obočí a propaloval nervózního Edwarda pohledem. Ten si rozepnul knoflíček od košile a znovu střílel od boku. Odpovědi, samozřejmě...

„No, to jsou takový body, co sbírají holky do průkazek, aby věděly, kolik dětí si zaslouží. Jako stravenky, víš?“ vymýšlel vhodnou logickou alternativu.

„A vagína?“ vyzvídala Bella dál.

„Samice od vagónu.“ Edward už říkal to, co ho napadlo nejdříve. Nečekal však odezvu třetí, přihlížející strany.

„No, tak to pak chápu, proč jsi ještě panic, když si tohle myslíš o cestě k ráji. Asi máš jen špatný podání, když máš mezi nohama tenisovou raketu,“ popichoval ho Emmett. Na Edwardovi bylo už jasně vidět, jak začíná vřít.

„Počkat!“ zarazila Bells smích v místnosti. „Já myslela, že Edward už není panic,“ připomínala jim. Tento fakt byl její jedinou jistotou a ona už vážně nevěděla, co si počít. Přestože nevěděla nic o významu těchto nových slov, zdály se jí Edwardovy odpovědi velice podezřelé.

„Edward? Prosímtě, ten se zasekl někde u mokrých snů,“ smál se Emmett dál.

„No fuj, Edwarde! Ty se ještě počůráváš?“ Bella byla čím dál tím víc zmatená. Vždyť dodnes myslela, že upíři na záchod nechodí!

„Ježiši! Samozřejmě že se nepočůrávám, Bells. Vždyť jsem upír a navíc ani nespím!“ osočil se na ní Edward.

„Uf, aspoň že tak! Takže ta loužička v pokoji je od Cmundy?“ odvedla zase řeč, načež si Edward hlasitě povzdechl a složil hlavu do dlaní.

„No jo, tak já ti už budu dávat jen jednoduchý otázky,“ slibovala mu Bellča. „Třeba ta devadesát devítka, co to je?“ hmátla prozměnu do pytle s čísly.

„To neexistuje, Bello. Stejně jako erogení zóna,“ snaži se jí vysvětlit, že se neustále přeříkává. Bellča nakrčila nosík a chtěla protestovat, ale strýčkové jí přesvědčili, že se opravdu jedná o omyl.

„Dobře, ale stejně to pořád nachápu. To může mít holka děti i když jede na koni? Prý musí být smělá jezdkyně...“ vysloužila si další salvu smíchu a Edwardův vyděšený výraz. Ona ovšem nepolevovala a dál je zahrnovala přívalem otázek, které jí tak trápily. „A jak je to s těma velbloudama? A na co se potřebují kozy? “

„Dost!“ zapištěl Edward, který už to psychicky nezvládal.

„Ale já pořád nechápu, jak se dělaj ty děti!“ stěžovala si Bells plačtivě.

„Počkej, až vyrosteš, já ti to ukážu,“ pravil Edward vítězně a pocítil nutkavou touhu se poplácat po hrudi jako King Kong, jak to hezky vyřešil. Bohužel si nějak nevšiml rodičů, kteří se právě vrátili z lovu a koukali na něj s pusou dokořán. Malé Bells se v očích zalesklo očekávání a s radostí se mu zahleděla do očí:

„Slibuješ?“ zeptala se dětským hláskem, na tváři měla neodolatelný úsměv a v očích naději.

„Jasně, pro tebe všechno,“ zakřenil se Edward a rozcuchal ji jednou rukou vlasy, když v tom, kromě smíchu svých bratrů, zaslechl i vražedné myšlenky Carlislea...

Esmé rychle popadla malou Bellču a s důrazným ´Zvrhlíci jedni!´ jí okamžitě odnášela do pokojíčku. To malou znovu překvapilo a ona se neubránila další otázce:

„Mamí, co je to zvrhlík?“ Esmé se ohlédla a přeměřila si své syny nebezpečným pohledem, který nejdéle zakotvil na Edwardovi.

„To jsou tví bráškové. Vůbec je neposlouchej!“ otočila se a vypochodovala posledních pár schodů. Carlisle si kluky neustále měřil vražedným pohledem.

„Pánové, následujte mě do pracovny. Musíme si promluvit!“ pronesl a použil znovu ten ledový a ostrý tón jako Esmé před pár dny. Domem se znovu ozval zvuk tříštějícího se skla z nového konferenčního stolku a táhlé psí zavytí.

Ptáte se, proč omezení?

Jisté výrazy pohoršují ...

Co jiného čekáte?

Vždyť nedosáhla sedmi let!

Předchozí - Další

Shrnutí - anetanii

Shrnutí - Rosalie7

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já andílek - 5. kapitola: