Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já andílek - 3. kapitola

16.04.2010 (18:15) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5170×

3. kapitola - Království bez koně...

Za okny už byla tma, že by se dala krájet, jen z jednoho domu hluboko v mechu a kapradí vycházelo malé světélko. Edward seděl na dětské stoličce uprostřed místnosti a nervózně se ošíval pod oslnivou září stolní lampy, která měla podbarvit dramatickou kriminální scénu ve společném pokoji Bellči a Edwarda.

Malá vyšetřovatelka, momentálně spíše vyděračka, obcházela kolem možného budoucího delikventa s významným cvakáním podpatků Aliciných bot od Prady, které si v nepozorované chvíli zapůjčila, nehledě na rozdíl mezi velikostí její a Aliciné nožky.

,,Takže, pravidlo číslo jedna: Nikdy si nepůjčuj moje hračky bez dovolení!" rozkazoval malý Sherlock Holmes a dál pochodoval po místnosti. Edward si pomyslel něco o dýmce tabáku a kostkované hučce na hlavu. Chtěl něco namítnout, ale zarazil ho Bellin varovný pohled.

,,Piš si to, ano? Já pak nebudu poslouchat, že jsi to zapomněl," pohrozila mu a se zadostiučiněním pozorovala, jak si Edward okamžitě zapisuje jeden z pěti bodů jejího seznamu. Připomínal jí svým zjevem prvotřídního šprta, když si pečlivě na koleni sepisoval podmínky jeho pobytu v jejich společné "cimře". On však, aby ještě víc podtrhl dramatičnost situace, dal prostor svému teatrálnímu já. Pekelně se soustředil a s každým písmenkem vyplazoval jazyk víc a víc...

Bells, jakožto správná vychovatelka, se k němu nepozorovaně připlížila uprostřed slova hračky a pleskla ho něžně zespod do čelisti, že si málem ukousl jazyk.

,,Nech toho, nebo ti to zůstane," upozornila ho Bellča. Edward se na ní zmateně a vystrašeně podíval. Proč zrovna u takového nepředvídatelného skrčka nefunguje jeho schopnost? Jenom doufal, že to myslela v dobrém. Nechtěl v nepozorovaném okamžiku přijít o jakoukoli část svého těla...

Ještě teď vzpomínal na Carlisleovy slova a myšlenky, které vyslechl na jeho tříhodinovém kázání. Bylo vidět, jak moc má malou Bells rád a stejně jako ostatní členové rodiny o ni měl strašný strach. Edward už taky věděl, že se tato malá nešikovná holčička může změnit v živelnou katastrofu, zvláště v tom případě, kdy se chytne nějakého Emmettova nesmyslu. Carlisle ho prosil, aby na ni dával pozor a občas ji zabavil. Byl to sice skoro stoletý upír, ale to ještě neznamená, že si nemůže hrát s panenkami. V jejich rodině je to prý naprosto normální a ani Emmett se tomu nevyhne a proto se Edward nemusí bát jeho posměšků.

Edward hlasitě polknul ve vidině čajových dýchánků s malou spolubydlící. Cítil se jako její nejnovější, navíc živá hračka, která má v popisu práce ji zabavit a splnit jí každé přání.

Bellča pak s radostí pozorovala, jak se začíná tvářit alespoň trochu jako kultivovaný upír. Možná ještě nebude tak úplně ztracený, pomyslela si. Když nepsal, zpražila ho pohledem a on se okamžitě chopil propisovací tužky a dopsal bod číslo jedna.

,,Za druhé: Večerka je v sedm hodin, hned po večerníčku," pronesla zasněně a natěšeně doprovázena pro lidské ucho neslyšným zvukem propisky zanechávající nesmazatelnou stopu na papíře. Najednou se propiska vedená Edwardovou rukou zastavila v půli slova a zaryla se centimetr do papíru. Edward si s hrůzou uvědomil jednu potenciální hrozbu.

,,Na ten se budu muset taky dívat?" pronesl zděšeně a nevšímal si Emmettova výbuchu smíchu z místnosti na protějším konci chodby.

,,Na ten se budeš taky dívat," odpověděla po chvíli přemýšlení Bellča. Co je na tom tak hrozného? Tak se bude koukat na večerníček... jsou i horší věci. takhle se alespoň dozví, jak to měl Človíček těžké, když začínal úplně sám na této planetě, doprovázen pouze svým psem. Nevěřícně zakroutila svou vznešenou hlavinkou a zkontrolovala Edwarda, který už měl - naštěstí pro něj - dopsáno.

,,Dobrá, teď bod číslo tři: Ty, jakožto spolubydlící, máš povinnost mi říkat pohádky na dobrou noc," prohlásila s neochvějnou autoritou a sledovala, jak se Edwardovi oči zúžily zděšením jen proto, aby se mohly v další chvíli pokusit o útěk z jeho hlavy. A pořád dokola jako kafemlínek. Když už podesáté vykulil ty své zlaté zázraky, musela si Bells odkašlat, aby ho vrátila zpátky na zem. Edward se na ní podíval a ona vyjekla pod náporem zděšení plynoucího z jeho očí.

,,Já, já... já neumím vyprávět. Já...to nepůjde, na to si spíš vyber Emmetta," snažil se z toho vymluvit. Marně. Sice to hluboko uvnitř něho pěnilo a postupem času si připadal jako Papinův hrnec, ale nedal na sobě nic znát. Co by pro blaho rodiny neudělal, že? Je to přeci silný, dospělý upír...

,,To nejde, strejda Emmett prý musí dávat dobrou noc tetě Rose," informovala ho Bellča zarputile, ,,protože má špatný spaní. To tak u upírů je, víš? A ona vždycky strašně křičí, tak si myslím, že má noční můry..." dodala rychle, doprovázena dalším výbuchem Emmettova smíchu. Ten se nenápadně krčil za dveřmi, oko prostrčené klíčovou dírkou, a naslouchal dění v pokoji. V myšlenkách Edovi vysvětloval, jak se časem z vyprávění pohádek pro Bellču stala jeho noční můra, protože ona je strašně chytrá a zvídavá. Vždycky pozná, když obmění postavy v pohádce a vypráví jí jinou, mírně upravenou verzi. Edward s hrůzou pohlédl na culící se Bellinku, která se už nemohla dočkat večerního příběhu a přemáhal obrovskou chuť do té dírky ve dveřích strčit klíč a otočit s ním o patnáct stupňů doprava i s obsahem uvnitř, Emmettovo zorničkou.

Chudák, ještě netušil, že tyto body jsou v porovnání s bodem čtyři a pět naprostý čajíček.

,,Neboj se, to zvládneš," usmála se na něj ve snaze ho alespoň trochu připravit na následující položku seznamu.

,,Teď si to hezky napiš a já ti řeknu za čtvrtý, jo?" Edward pokýval hlavou jako slušný žáček a v rychlosti naškrábal upravenou verzi jejího požadavku.

,,Tak, teď přijde jeden z nejhlavnějších bodů!" skousla si nervózně rtík, ,,Uklízíš ty," nechala ho zpracovat informaci a Edward, kterému konečně došlo, do jaké šlamastiky se dostal, se zhrozeně rozhlédl po pokoji.

Všude po obvodu místnosti se válely ještě nevybalené krabice pár… set medvídků a panenek, které si Bells nechala dovézt kamionem. A se kterými měl Edward už jistou zkušenost, která ho donutila hlasitě polknout. Když si k tomu připočetl hromady jejího oblečení a dalších cenností, začal blednout, až se Bellča zarazila nad jeho odstínem pleti. Netušila, že je možné dosáhnout až takového křídového odstínu. Začal vypadat skoro jako upír. Naštěstí je chytrá a ví, že ty jsou jen v pohádkách, pomyslela si ironicky Bellča.

Fakt, že je to největší místnost v celém domě Edíkovi taky moc nepřidával. To už na něj ale Bells vyčkávavě hleděla a čekala, kdy to konečně zapíše.

,,Bells, to ale přece nejde," snažil se jí šetrně vysvětlit, ,,je to společný pokoj - každý si budeme uklízet svoji polovinu, souhlas?" zeptal se s nadějí a upřel na ní útrpný pohled. Bella si rezignovaně povzdychla a kývla hlavičkou na souhlas. Pak ji sklopila a pohledem se zavrtávala až do kuchyně, jen aby si nevšiml jejího potutelného úsměvu, když si uvědomila, že Edík asi neví, na jaké polovině si od teď bude hrát a lodičkou dloubala do podlahy - snad pro lepší výhled.

,,Ale stejně si to napiš. Klidně tu tvoji upravenou verzi, ale to si budeme muset vyznačit nějakou dělící čáru. Ale těch bodů má být pět a já si teď na jiný nevzpomenu," zalhala. Šestý bod jen musel zůstat v utajení. Edward ji nakonec poslechl a s dalším poraženeckým povzdechem donutil nepatrnou kuličku roztírat inkoust po listu světle růžového papíru. Mohl být vděčný, že ho rodina přijala a věděl, že by zasloužil nějaký trest. Ale jestli je to právě sdílení pokojíku s Bells, pak musel uznat, že to vymysleli geniálně. Tohle ho vyléčí z nějaké lidské krve, uvědomil si ve vidině několika příštích let. Pokud se nestane zázrak nebo sem Esmé nedá sádrokartonovou příčku, pak jediná možnost odloučení je další stěhování do domu s více pokoji, což nebude tak brzy vzhledem k tomu, že Bella roste.

Z myšlenek ho vyrušila až malá Bellinka, která se tvářila ukřivděně, protože nebyla středem pozornosti a její spolubydlící se zabýval něčím úplně jiným, než-li jejím seznamem.

,,A za páté," pronesla trochu vyšším hláskem, když znovu zaznamenala jeho duševní přítomnost, ,,si napiš, že hlavní slovo tu mám vždycky já." To už Edward opravdu nevydržel a zuřivě na ní spustil.

,,Tak to si děláš srandu? Je to společný pokojík a já tu můžu taky rozhodovat," zahřměl výrazně.

,,To jo, ale ty můžeš podávat návrhy a já je budu schvalovat," kuňkla vystrašená Bella. Edward jí jen dopáleně pozoroval a neměl slov.

,,Můžeš taky párkrát využít právo veta," snažila se ho uklidnit. Nějak se jí to ale nevedlo a to mu ani neřekla o tajném bodu šest: Tvé vlasy jsou už dávno mé. To by ho asi naštvalo ještě víc, pomyslela si. Navíc, kdyby se dozvěděl pravdu, nemohla by splnit svoji tajnou misi.

,,A mohl by sis to taky přepsat na čtvrtku a vystavit si to někam na oči. Co takhle nad postel?" nasadila tomu korunu. Nasadila jí bohužel tak nešikovně, že ta místo na něčí hlavě skončila rovnou v pomyslném poháru Edwardovi trpělivosti, který tím pádem přetekl.

Naštěstí se do pokoje včas vřítila jasnozřivá Alice, která chtěla zabránit zločinu zločinem jiným.

,,No tak, dělejte. Je šest hodin a v obchodě zavírají už v deset!" vřeštila na celý dům. Museli sehnat alespoň postel pro Bells, která jako jediná spala. Ostatní pokoje chtěli zařídit až o nadcházejícím víkendu. V noci měli v plánu společný lov, který se stejně vyvine v lov po dvojicích a skončí po nezvykle dlouhé době. A kdyby jim přeci jen nějaký čas zbyl, mohou ještě zpovídat Edwarda, který má v plánu hlídat Bells. Spíše to byla Esmeina žádost, které hodlal vyhovět. Na lov si výměnou skočí místo druhé poloviny nákupů. Alice sice chvíli protestovala, ale když vzala v úvahu, že bude nakupovat celý víkend a tomu už neunikne ani jeden člen rodiny, nasadila spokojený výraz a šla připravit oblečení pro celou rodinu. Momentálně zbývali jenom Bells a Edward, kterého měla vypraveného hned, zatímco malé pletla copánky a oblékala krásné modré šatičky lemované krajkou, které se sice do místní zimy, umocněné pozdním podzimním počasím, vůbec nehodily, ale podle jejích slov je v obchodním domě teplo a malá je přeci jenom poloupír, takže je zde jen malá šance, že by nastydla. Bellinka se spokojeně promenádovala před společným zrcadlem a tak šikovně odstrčila upravujícího se Edwarda, který skončil v krabicích. Když uznala, že jí to sluší, sešla baletním krokem ze schodů. Esmé se šťastně usmívala na svoji krásnou dcerušku a Emmett dokonce pochvalně hvízdnul, což vyvolalo úsměv nejen na tváři malé Bellči. Ta si právě říkala, co furt ten Edward s těma krabicemi má za intimní záležitosti, že neodolá a v každé se válí.

,,Ještě kabát!" upozornila natěšenou Bellu její maminka. Rychle jej strhla z věšáku a s pokřikem ´Řídím já!´ vyrazila ven, marně se snažíc za běhu nasoukat ruce do neposlušných rukávu. Edward se zasmál jejímu výroku, ale po chvíli pochopil, že to myslela naprosto vážně. Seděla totiž v Emmettově Jeepu a ruce měla nedočkavě položené na volantu. Majitel auta si jí v dalším momentě posadil na klín a už startoval auto a smál se bratrovu nevěřícnému výrazu. Rose rychle nasedla do auta k Emmovi a ten už netrpělivě túroval motor.

,,Vy je necháte?" divil se Edward a se zděšením sledoval kývající Alici a své rodiče, kteří v němém gestu krčili smířeně rameny a sedlali černou klisnu Mercedes. Jasper se jen usmíval a přidal se k nim spolu s Alicí. Edward nevěřícně kroutil hlavou a pak bez pobízení nasedl k Carlisleovi, neboť nechtěl riskovat svůj život se dvěma pohromami za volatem najednou. A spolu s ostatními doufal, že se Emmett zdrží zvukové kulisy. Všichni měli stále v hlavách blok o Arše. Jen co si na to vzpomněli, začali si v myšlenkách pobrukovat ,archa má cíl, archa má směr…´´

Po krátké jízdě, nutno říci bez nehod či jiných karambolů, se ocitli na osvětleném parkovišti před velikým obchodním centrem na okraji Echo Baye. Bez povšimnutí míjeli áchající zákazníky i pracovníky nákupního centra a razili si to do jediného cíle jejich cesty - do Ikei.

Malá Bella i vzrůstem malá Alice byly doslova ve svém živlu, zatímco ostatní jen horlivě přikyvovali předstírajíc zájem. Bella byla strašně nerozhodná, možná ještě horší než Alice, která má jistotu, že s koupenými věcmi bude nebo naopak nebude spokojená tu chvíli, kdy se pro jejich koupi rozhodne.

Bella ale chodila od postele k posteli a nemohla se pro žádnou rozhodnout. Ne, že by tu nebyly pěkné věci, jen se jí zdálo, že k ní se dětská postel naprosto nehodí. Proto tedy po chvilce přemlouvání celá rodinka opouštěla oddělení dětských pokojů a mířila do sekce ložnic. Bella vzrušeně pobíhala mezi postelemi, za kterými se většinou ztrácela, a nadšeně popisovala, která by se k ní hodila a kam přesně by zapadla. Její nadšení trvalo až do chvíle, kdy spatřila ji. Černou, masivní kovovou postel s ornamenty, ručně dělanou a na první pohled velmi kvalitní. A hlavně magickou, okouzlující - no zkrátka pohádkovou.

,,Zlatíčko, jsi v pořádku?" optala se jí opatrně Esmé, přesto z jejího hlasu zaznívala jakási obava. Bellinka jen nepřítomě kývla hlavou a dál hypnotizovala pohledem svou vysněnou postel. Esmé zmateně následovala její pohled a musela v duchu uznat, že má její dcera skvělý vkus.

,,Mamí, že si můžu vzít tuhle?" prosila roztomilým hláskem a vrhala psí pohledy do všech šesti světových stran, počítá-li se i nahorů a dolů.

,,To víš, že můžeš," pohladila jí Esmé s úsměvem po vláskách. Pro Bellu to ale ještě nebyl konec. Musela čelit horším překážkám. Nastal zde totiž menší problém. Eda už si vybral postel v oddělení dětských pokojíčků.. Obyčejnou, dřevěnou a hlavně jednolůžkovou. Nedokázala ji si představit v jednom domě, natož v jedné místnosti s její tepanou kráskou.

,,Edí, nevadí ti to?" zaskučela nadějně a použila přitom pohled číslo tři: Mučená laňka. Edward bez své schopnosti jaksi nepochopil, kde se nachází kámen úrazu a s podivením jí přikývnul. Bella ho radostně objala a hned na to se rozeběhla ke své nové posteli, zatím co Alice Edwardovi vysvětlovala, že už ve vidění spatřila krásnou černou pohovku, která se bude ideálně hodit do jejich pokoje a jemu to nemusí vadit, když stejně nespí.

,,Já jsem si už ale vybral postel, Al," oznamoval nic nechápající Edward a v tu ránu mu začaly věci docházet a on pochopil, s čím to vlastně souhlasil. Smutně si povzdychl a smířeně odkýval Alici tu její zázračnou pohovku, protože nehodlal brát svá slova zpět a ještě k tomu si znepřátelit Bellču.

,,Tak já teda půjdu, jestli je to všechno," oznámil rodině a když viděl Alicin nesouhlasný pohled, rychle dodal něco v tom smyslu, že mu to slíbila a on potřebuje na lov.

,,A my se budeme kochat," pronesla blaženě Alice, načež se Esmé otočila na Bells a s hřejivým pocitem u netlukoucího, kamenného srdce pozorovala svoji dcerku, jak dovádí na vystavené posteli, která vypadala, že bude opravdu jen výstavní, neboť po Belliném nájezdu už nebude plnit nosnou funkci. Alice si povzdychla, vzala ji za loket a násilím odvlekla na prohlídku zbylých částí obchodu, následována zbytkem rodiny.

Edward mezitím mizel ze spleti obchodů, než si to třeba Al rozmyslí. Zrovna míjel zverimex, když si vzpomněl, že Bells v den svého příjezdu slíbil dárek. Chtěl využít příležitosti, protože se mu nechtělo jezdit kvůli tomu zbytečně do města a nevěděl, jestli se o víkendu zbaví rodiny, a proto zahnul do nejbližších dveří. Do nosu mu udeřila směsice lidské a zvířecí krve, a on si uvědomil, že nevečeřel. Rozhlédl se po obchodě a okamžitě vyloučil pavouky a podobnou havěť, jako jsou hadi, štíři a gekoni. Rybičky se mu zdály moc tiché, jakožto i zbytek zvířat. U těch mu navíc vadily dlouhé ocasy a všudypřítomné chlupy. Nehledě na to, že osmáci degu vypadali, že po snědení domu se vrhnou na ně samotné.

Jediné zvíře, které vypadalo alespoň trochu k světu a splňovalo všechny jeho požadavky byl tedy papoušek. Radši se jich nechtěl ptát, jestli umí mluvit, protože by nerozdýchal odpověď typu ´a co ty blbečku, umíš lítat?´ a popadnul toho největšího, nejbarevnějšího a nejdražšího, zaplatil za něj, klec i krmení a vydal se domů.

Pták byl po upířím běhu dosti dezorientován a kdyby mohl, zvracel by.

Poté, co ho Edward odlepil z jedné stěny klece, na kterou se při běhu namáčknul, ho odnesl do šatny a přikryl klec plachtou. Spokojeně vyrazil na rychlou srnku a pro jistotu zamkl šatnu. Bohužel netušil, že pták, který konečně přišel k sobě pustil vodovod.

Vrátil se akorát ve chvíli, kdy přijížděla auta s jeho, navzdory upíří podstatě, naprosto vyčerpanou rodinou a Bellinka dřímala za volantem.

,,Mikrospánek způsobuje většinu dopravních nehod," prohodil místo pozdravu a už bral Bells do náručí, zatímco kluci běželi sestavit postel. Po chvíli jí už ukládal a v duchu Alici děkoval, že ji tak utahala, a on nemusí vyprávět pohádky. Aspoň dnes.

Rodina se po chvíli vypařila a on seděl v pokoji a pozoroval svojí spící sestřičku. Nemohl zabránit bezděčnému úsměvu, když pozoroval to malé zlatíčko. Měl ji moc rád, i když jí v podstatě znal jen chvíli. Dobře si uvědomoval, že si ho omotala kolem prstíku, jako i ostatní členy jeho nové rodiny hned po svém narození. A taky si uvědomoval, že se za pár hodin vzbudí a po klidu v jeho duši nebude ani památky. Musel ale přiznat, že malé děti jsou nejroztomilejší, když spí. Bellinka se totiž blaženě usmívala a její hlavinkou běhaly krásné sny. Vesele poskakovala mezi mráčky spředenými z toho nejnádhernějšího materiálu na světě – z Edwardových zlatých vlasů. Její úsměv se rozšiřoval a ona si užívala ten pocit, kdy mohla vlastnit jeho vlásky, ozdobit jimi Magdu a skákat v nich jako na obří mráčkové trampolíně.

Nic netušící Edward zatím rozmýšlel, jak nejlépe předat její dárek a neměl ani tušení, že malá víla v postýlce z něj chce udělat tři zlaté vlasy děda vševěda. Chvíli pochyboval, že je papoušek vůbec na živu, neboť ten se za celou noc ani nepohnul, ba ani nepípnul, ale když pozorně zaměřil své upíří slechy k šatní skříni, uslyšel zběsilý tlukot malého srdíčka. Musí být hrozně vystrašený, když si zadělává na infarkt myokardu, pomyslel si.

Celý dům najednou osvítila prudká záře z žárovky nad Edwardovou hlavou a ticho rozednívající se kanadské krajiny přerušil výbuch jemného Alicina smíchu. Rodina se už vracela z lovu. ale přesto ještě neslyšel jejich myšlenky a Alice měla tím pádem dostatek času nasadit kamennou masku a chránit si myšlenky opakováním si jedné pasáže ze Starých řeckých bájí a pověstí Rudolfa Mertlíka, konkrétně Dobrodružné plavby Argonautů za zlatým rounem. Edward si po jejich návratu jen povzdechl a nechal ji být. Momentálně měl důležitý úkol.

,,Potřebuju pomoc, Esmé," pravil a tvářil se nesmírně vážně, zatímco Emmett už čichal po celém domě.

,,Ať tě to ani nenapadne!" zahřměl Edward, když v jeho myšlenkách spatřil, jak se nenápadně blíží k pokojíku a má v plánu menší dezert. Emm si jen rezignovaně povzdechl a se svěšenými rameny se zamířil převléct do pokoje. Edward se se spokojeným úsměvem otočil na nic nechápající Esmé. Ta se ho v myšlenkách ptala, co že to vlastně chystá. Když se dozvěděla, že je to překvapení a ať si vezme zástěru, šla se rychle převléct a zamířila do kuchyně.

Tam se mezitím schylovalo ke katastrofě, protože jakmile se Emmett doslechl, že se bude něco kuchtit, okamžitě se chtěl přidat. Edward sice zpočátku chtěl protestovat, ale jeho nový bratr měl silné argumenty a ometal se psími pohledy a vařečkou kolem dokola. Když dostal povolení účastnit se na přípravě dortu století, začal jásat jako malé děcko, respektive jako Bellča, když dostane novou hračku, což byl prozatím Edward, který chtěl horečnatě změnit tento fakt a hodlal uvolnit své místo papouškovi. Alice se jen celou dobu pochechtávala a nikomu nechtěla nic říct.

Když už Emmett vypadal jako kominík kvůli výživnému čokoládovému zábalu, který prý měl regenerovat jeho pleť, pronesla Esmé s úsměvem výrazné ´Dokonáno jest´ a umístila třípatrový, krásně ozdobený dutý dort a jeho bývalý vnitřek, rovněž velmi vyvedený, do ledničky. Za půl hodiny se Bellinka probudila a i když Alice chtěla jít od časného rána nakupovat, se špatně zakrývaným úsměvem prohlásila, že tohle si prostě ujít nenechá.

,,Mám pro tebe překvapení," vychrlil Edward na ještě spící Bellču a počkal, až její očička zakotví na dortech a následně se rozzáří jako tisíc malých hřbitovních svíček.

,,To jsem spala tak dlouho?" otázalo se zmatené děvčátko.

,,Tohle není k narozeninám," povzdechl si Edward. ,,Slíbil jsem ti přece dárek, ne?" uvedl jí do obrazu, načež Bellina očka zaplála plameny, jestli to předtím byla jen zmatená světélka. Vrhla se proti němu s otevřenou náručí a objala ho, když se skrčil do její úrovně. Nechtěl znovu riskovat let do něčího výstřihu s Bells omotanou kolem nohy.

,,Počkej, tohle není ten dárek," upozornil jí a zasmál se jejímu zmatenému výrazu když se odtáhnul. Přešel k většímu dortu a dramaticky jej uchopil na vršku. Bellča předtím nezaregistrovala, že většímu dortu ze třetího patra vyčnívá pozlacené držadlo, narozdíl od malého, který zdobily bílé a hnědé marcipánové růžičky. Edward předvedl špičkovou fanfáru a rychle zvednul klec, která byla zamaskovaná dortovým těstem a tak chytře tvořila mylný dojem laskominy - i když, v upířím domě možná nebyl až tak mylný.

S čím však nikdo - kromě Alice - nepočítal bylo, že papoušek nebude dezorientovaný a rychle se chopí příležitosti odcizit se těmto nebezpečným predátorům. Rychle se sebral a bez mrknutí oka vyrazil za světlem. Bohužel pro něj nezaregistroval skla a tak se v plné rychlosti rozplácl o tvrzená francouzská okna v obývacím pokoji a než pomalu sjel k zemi, svíral ho pohotový upír v rukou a on málem opravdu vyrazil za světlem, tentokrát však na konci tunelu.

,,Mám ho, takže je můj!" vykřikl zákeřně Emmett a ve snaze pozlobit Bells a vyděsit papouška otevřel ústa a nechal raní světlo vytvářet třpytivé odlesky na jeho ostrém chrupu. Oba se zděsili a za vřeštivého ´Néééé´ se Bells rozběhla zachránit svoje nové zvířátko.

,,Pojď sem, Ufíku," šišlala láskyplně a brala ho do náruče jako miminko. Zřejmě si neuvědomovala, že zvířatům nevyhovuje ležet na zádech v těsném objetí se spoutamými končetinami, a proto jí to Ufík dával náležitě najevo svými mohutnými křídly. Proti malé poloupírce však neměl šanci a mohl být jen rád, že nepatří Emmettovi.

,,Ufík?" podivil se Edward a zvedl tázavě obočí, přičemž mu koutky cukaly a on si musel připomínat, že není malé dítě, aby se chudáčkovi Ufíkovi smál kvůli jeho jménu. Bella narvala papouška Alici do náručím aby ho znovu objala a vtiskla mu obrovskou pusu na tvář. Pak se odtáhla a s úsměvem kývla.

,,Po tobě, přeci," usmála se na vykolejeného upíra, který ve jméně Edward Anthony Masen Cullen marně hledal stopy mimozemské civilizaci. Trochu plaše se usmál a když se malá otočila pro svého nového miláčka pozvedl ramena a ruce pozvedl v němém ´Co je?´, načež se všichni rozesmáli.

Když se Cullenovi uklidnili a Bella se nasnídala dortu společně s malým kamarádem, kterému k jejímu údivu nechutnala čokoláda, mohli konečně všichni vyrazit na nákupy. Po krátkém závodě, který vyhrála Bellča s její posádkou, dorazila auta znovu před velký ráj zákazníků. Dnes už to ale nebyl jen pohodový nákup, tentokrát šlo o krk. Když Alice rozdělila role a vypustila smečku, nestačili se ostatní zákazníci divit.

Dopoledne byly skupinky dělené podle zájmů, ve druhé části dne pak měli páry spolu s rádkyněmi v podobě Alice a Esmé zařídit výběr ložnice. Emmett s Jazzem měli tedy na starost zařídit garáž, i když Rose ze začátku protestovala. Carlisleho pracovnu měl pomoci zařídit Edward, aby se nenudil.

Děvčata si potom vzala na starost většinu zbylých místností. Esmé vybrala nábytek do obýváku a dokonce koupila i veškerou elektroniku, kterou jí po rozdělení úkolů nadiktoval zklamaný Emmett. Společnou koupelnu, která byla jako jediná nezařízená - jinak by jejich účesy stále zdobily větvičky z nočního lovu -, si pak vzala na starost Alice, která se zaměřila na koupi zrcadel různých velikostí a tvarů, přesně jak Rose požadovala. Ta totiž vybírala vybavení do předsíně. Bellinka byla jako na trní. Nenechali jí v podstatě nic, dokonce ani Ufíka si nemohla vzít s sebou, a tak lítala od jednoho k druhému a radila všem. Chtěla pomoct s koupelnou - s jejími zkušenostmi! -, ale všichni jí svý vyděšeným ,,Nééé,´´ stručně oznámili, že její služby nebudou potřeba.

Za chvíli měla ženská část Cullenovic rodiny splněno a mohla se vrhnout na společnou práci. Kluci se, přesně jak Alice předpovídala, zašili v tmavých zákoutích Baumaxu a snažili se poskládat do regálů, jen aby nebyli spatřeni svými drahými polovičkami. Emmett se dokonce tak bravurně schoval mezi zahradní hadice, že nebýt Alice jasnovidná upírka, vůbec by netušila, kde se nachází její trhlý bratr.

Ženy sborově zakroutily hlavami a vydaly se zrealizovat projekt Kuchyň. Nikdy to u nich nebyla jen zástěrka - z počátku potřebovala přísun lidské stravy Esmé, po jejím porodu pak Bellča - a proto si dávaly velmi záležet. S pocitem dobře vykonané práce zamířila každá do jiného oddělení, aby vysvobodila svého drahého ze změti nářadí a zahradního nábytku.

Dokonce i Bellča naprosto automaticky zachránila Edwarda, jako jediného ne před neživými předměty, nýbrž před celkem živou slečnou, a se slovy ´Tati, pojď, maminka čeká!´ ho odvlekla ke zbytku rodiny. Ten si jen úlevně vydechl a ani se nepozastavoval nad její důmyslnou lží.

Nyní se ale blížil toliko očekávaný oběd a tak si mohla alespoň upíří část rodiny, vyjma nervózně podupávající Alice, oddechnout a spokojeně pozorovat Bellinku, které málem praskaly tvářičky pod náporem jídla. Ani nedožvýkala poslední sousto a Alice jí už odnášela talíř ve snaze urychlit pohyb šneka s betonovým domečkem. Ten se ale jen usmál a se slovy ´Potřebuju na záchod!´ popadnul Esmé za ruku.

Alice najednou dostala velice podivnou vizi a pomyslela si něco na způsob toho, že ´teď už je naprosto jasný, že jednou z tý holky vykvete...´. Poté zpražila Edwarda myšlenkami i pohledem, když se rozhodl ještě se zastavit pro ty zahradní nůžky na růže, aby je měl pěkně po ruce, až Alice vykvete. Zklamán, že nápad nevyšel a ještě mu Al nadává, uraženě nafoukl tváře a odvrátil se od ní.

Když se Isabellka, spokojená načasováním svého močového měchýře, vrátila, začal strastiplný maratón nanovo, jen s tím rozdílem, že teď se obchody valilo celé stádo Cullenů. Pokoje Esmé s Carlisleem a Alice s Jazzem byly jasně určené předem a všechno se přizpůsobilo nárokům něžného pohlaví, horší to bylo s Emmem a Rose.

Zatímco on prosazoval styl ala ´baseballové hřiště´, Rose chtěla něco jednoduchého, nejlépe do ruda sladěného, ale zároveň přepychového.

Pod hrozbou rozvodu Emmett ustoupil a nechal si pouze jednu stěnu, kam si na police naskládá své oblíbené podepsané sbírkové předměty. Ještě musel vymyslet, kam upevnit boxovací pytel. Vzhledem k tomu, že ani jeden ze zbývající dvojice anulováním sňatku vyhrožovat nemohl, vyvstal kámen úrazu u Bells a Edwarda. Ed stále nemohl přenést přes srdce tu postel, a proto ho představa sytě růžových stěn dokonala rozohnila. Nechtělo se mu ani věřit, že přistoupil na tak zákeřné podmínky té malé ďáblice. A dokonce si o ní někdy myslel, že je roztomilá?!

Nakonec se z malého sporu ´růžová kontra modrá´ stala regulérní hádka ´zelená nebo fialová´, kdy si ani Alice nebo Esmé neuměly vybrat. Bellčin pud sebezáchovy nakazoval, ať ustoupí a tak to vyhrála Edíkova zelená a Bellině hlavě začínal pomalu klíčit plán pomsty. Nedala na sobě nic znát a dál vybírala poslední detaily do jejich společného ráje, který se pro Edwarda v nejbližší době stane peklem.

Po nekonečně dlouhém nakupování, vášnivém vítání s Ufíkem a rychlém skládání nábytku ve stylu německé blitzkrieg, kdy Emmettovi místo komody tvaru kvádru vznikl pod rukama pravidelný osmiúhelník, se konečně celá rodina sešla v obývacím pokoji a spolu s večeřící Bellou sledovala produkty amerického filmového průmyslu určené dětem do deseti let. Emmett se náramně bavil a hypnotizoval obrazovku víc než Bella. Když se hodinový maratón kreslených postaviček chýlil ke konci, zvedla se Bells s tím, že si půjde dát parní lázeň. Všichni Cullenovi ztuhli a házeli po sobě nedůvěřivé pohledy.

,Miláčku, kdyby jsi náhodou chtěla připustit vodu, klidně nás zavolej, ano?" upozornila jí Esmé jemně, načež Emmett znovu pocítil velikou potřebu vytřít svými zády podlahu.

,,Neboj, mami. Nic se nestane, Ufík mě uhlídá," ujistila ji Bellča.

I když si většina lidí myslí, že toho papoušci a všichni ostatní tvorové se zobákem nejsou schopni, Ufík hlasitě polknul. Edward k němu přistoupil a s tichým ´Měl jsem tě rád a bude tě škoda´ se odporoučel nahoru.

Ufík polknul podruhé.

Bella kroutila nechápavě hlavou a spolu s papouškem vyrazila ke koupelně, kde si odložila klec a začala vařit. Napustila horkou vodu, kterou nechal bojler přivést na teplotou varu, přidala olej a špetku soli a naprosto se vžila do role špagetky. Když po osmi až deseti minutách cítila, že je opravdu uvařená, osvítil jí nápad.

S typicky dětsky nadšeným, pro Ufíka však velmi odstrašujícím výrazem se přiblížila ke kleci rozhodla se, že toho chudáčka, který byl jistojistě celý život zavřený v kleci a vodu viděl leda tak v pítku, vykoupe a naučí plavat. Ten sice její nadšení nesdílel, ale už dávno pochopil, že nemá cenu se s ní prát a radši šetřil síly pro případ nejhoršího, který také brzy nastal.

,,Vždyť je rozbitej," vletěla Belča v župánku do pokoje a spustila na svého spolubydlícího. Celá rodina se shromáždila u nich v pokoji a s napětím čekala, co z uplakané Bellči vyleze.

,,Kdo?" zeptal se zmateně Edward.

,,Ufík! Nejen že nedokáže plavat, on se ani neumí potápět..."

,,A kde je teď?´´ zajíkl se hystericky Edward.

Bellča nepřítomně pokrčila ramínky, jako by to bylo snad jasné.

,,Na dně, někdy se to přece musel naučit!"

Předchozí - Další

Shrnutí - anetanii

Shrnutí - Rosalie7