Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já andílek - 1. kapitola

31.03.2010 (10:45) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5567×

1. kapitola - V garážovém království...

„Bylo nebylo, za sedmero horami, sedmero řekami a městy se nacházelo malé království. Vládla v něm krásná malá princezna, která sídlila na malém hrádku v říši garáží.

Byla dcerou dvou výjimečných lidí. Tedy skoro. Její tatínek, král medicíny Carlisle, byl totiž upírem. Miloval její maminku Esmé, královnu interiérů a exteriérů, již od jejích šestnácti let. Ona byla ovšem člověk. Psal se rok 1983, když je osud svedl dohromady.

V království s nimi žil i zlý upíří princ, který byl po pěti letech vyhnán z království, neboť chtěl lovit lidi. Šlo mu asi o korunu, protože by se jinak spokojil s krví zvířat, jako ostatní poddaní. Královnu i krále jeho odchod velice ranil. Přeci jen to byl jejich prvoměněný syn. Ale brzy poté, co opustil hranice království, se královna dozvěděla radostnou novinu - čekala děťátko poloupířátko. Král jí z počátku nevěřil, ale po pár dnech nařídil celému království, aby se s nimi radovalo.

Do země, kde se každý radoval, zavítala jednoho dne opuštěná princezna zvaná Zlatovláska. Její milý ji opustil a ona hledala pomoc u krále. Ten ji přijal mezi své upíří děti. Měl totiž jistotu, že královna porod nepřežije, a proto bude mít jen jedno dítě. Adoptovat si takovou princeznu se tedy velmi hodí, zvláště, aby měla po porodu novorozená královna pomocnici a bezplatnou chůvu.

Když se jednoho dne nová princezna Rose loudala lesem, narazila na lidského knížete z nižší vrstvy, Emmetta zvaného Silný. Zamilovala se do něj, a on ji pozval na procházku kolem medvědí rezervace. Velice pro něj riskovala, neboť pro ní bylo těžké se stýkat s někým z nižších vrstev. Přivedla jej do království a král Carlisle jí pomohl tento problém vyřešit.

Mezitím se blížil tak dlouho očekávaný porod. Každý měl svůj úkol a jejich výcvik byl na prvním místě. Nejen, že každý den přišli do kontaktu s lidskou krví, navíc museli poslouchat důležité přednášky a nacvičovat krizové situace. Královna totiž musela rodit doma, neboť porodní bába v upířím království nikdy nebyla potřeba.

Jedné soumračné noci se královstvím rozezněl křik královny. Její chvíle nadešla. Do království doletěli vrány a čápi. Král se bohužel předem nedomluvil s vrchními roznašeči dětí, protože měl neblahé tušení, že by chudáci nedoletěli a tak na něj zbyla jen dívenka. Ale byla překrásná.

Noc po doručení zásilek se v nejvyšším pokoji paláce rozsvítila světla. Nad kolébkou malinké princezny stály tři sudičky. První k ní pravila: ,Já ti, dívko spanilá, dávám dar neskonalé krásy.´ Druhá ji pohladila po čelíčku. ,Tvé hlavě mazanost a prohnanost přisuzuji,´ pravila s úsměvem. Třetí, ta opravdu nejošklivější a nejzlomyslnější, jí pak se lstivým úsměvem prorokovala:,A já ti dávám ochranu, bys před mocí ostatních byla ochráněna, a skutky tvé tak mohly dojít naplnění.´ Ta byla opravdu stará, když mluvila ještě tímto zastaralým jazykem...

Žili si pak šťastně na hradě, když do jejich života vtrhlo malé tornádo. Škody byly nenapravitelné. Proto se taky nová princezna Alice, která s sebou přivedla i prince Jaspera udatného válečníka, musela přestěhovat do pokoje po princi Edwardovi co vzal roha.


,,Fuj to jsem se lekla!" zanaříkala princezna Bellinka a utřela si z čela pomyslný pot. Její vypravování panenkám, které dokázaly demonstrovat všechny postavy příběhu najednou přerušilo lehké vrznutí branky před domem. Zvědavě vytáhla svůj dětský krček s malým přívěškem a zamračila se.
Nakrčila svůj urozený nosík jako správná princeznička garážového království, vstala ze země a přešla průchodem do obytné části domu. Cestou a se jí honilo v hlavičce, že lidi jsou dneska opravdu nerozhodní, když se jednou rozhodnou přijít na návštěvu tak ať jim alespoň neleží zmučeně na dveřích.
Bellinka ani netušila, že pán, který se váhavě opírá o dveře, má dobrý důvod přerušovat její poutavé vypravování.
Došourala své nožky až před vchod a zvědavě si skousla rtík. Chtěla slušně počkat na zaklepání, jak jí to učila maminka, ale zvědavost byla silnější. Vzala rychle za kliku a plna nahromaděného očekávání vzhlédla do tváře cizímu upírovi.
Muž se zmateně rozhlédl a pozvedl obočí. Byl krásný i na upíra, to se mu muselo nechat. Jeho bronzové vlásky by skvěle zdobily Magdu, její nejoblíbenější panenku.
Bellča už ztrácela trpělivost. Přeci není tak malá a zanedbatelná, aby jí i po půlhodině marného vyhlížení nezahlédl. Tázavě pozvedla obočí a teatrálně si odkašlala. Chtěla si ještě zívnout a opřít se zmoženě o zárubně, ale ovládla se.
Mladík se nejprve udivil nad stvořením, které zřejmě nečekal, a které se mu do jeho zorného pole dílky její výšce nemohlo dostat, protože měl nosík ještě víš než naše princeznička, což Bellču nakrklo.
„Ahoj, princezno, nevíš náhodou, jestli tu bydlí, nebo někdy bydlel pan doktor Carlisle Cullen?“ zeptal se šišlavě a Belle mu ho začalo být líto. Nesmýšlela by o něm tak špatně, kdyby věděla, že má problémy s rétorikou.
Otočila se do domu plného upírů, kteří by slyšeli i smítko ze stolu spadnout a z plna hrdala zařvala.
„Tatí! Hledá tě nějaký pán!“

Muž, zaskočen její větou, se zarazil a ztuhnul. Jeho myšlenky vzaly roha, stejně jako on před lety, a jeho ústa povolila v pantech a sesunula se ohromeně k zemi.
Bellča zalitovala svého jednání, zřejmě už tak šokovanému pánovi přivodila Downův reflex, a pokusila se ho probrat zářivým omluvným úsměvem.

Ale to už ze schodů scházel velectěný doktor Carlisle Cullen a tvářil se zvědavě, komu to ten jeho malý andílek otevřel. Na posledním schodě se zarazil a nevěřícně se díval do tváře zmatené návštěvě se stále pokleslými ústy.
„Edwarde?!" vydechl nadšeně, nevěřícně a šokovaně.
Bellča si povzdechla a protočila očkama přemýšlela nad tím co to dnes se všemi je. Chovají se jak pod proudem - nejdřív ten pán ve dveřích, který se pořád tváří jako by dostal dvě stě dvacet a teď i její otec. Nikdy si nemyslela, že by byl schopný se opičit zrovna v takových vlastnostech. Výchovně zakroutila hlavinkou a dívala se do chodby, odkud už vybíhala její matka. U dveří se zarazila jako její manžel a zírala stejně jako oni. To už Bellča zanaříkala a opřela se zádíčkama o otevřené dveře.
„Tatí ten pán vypadá, že asi potřebuje pomoc?" zkusila promluvit na otce který vypadal, že by tu pomoc uvítal sám, a pokusila se v hlavě skrýt sarkasmus, který se jí dral na jazyk. Moc dobře tušila co se tady děje, když slyšela jméno Edward! Že by se princátko vrátilo z toulek po světě? A zřejmě nemělo tušení, že tady všemu vládne princezna Bellinka. To Bellču urazilo a nafoukla tváře. Chudák si myslela, že jí musí znát až za mořem.
Najednou se kolem ní jako ohnivá čára prohnala maminka. Podle natažených rukou ho chtěla buďto praštit nebo obejmout. Bohužel zvolila druhou možnost i přesto, že by proplesknout potřeboval, což by Bella nikdy neudělala. Po jeho zprvu zmatené tváři se rozlil blažený úsměv a i Carlisle se vzpamatoval a šel svého syna přivítat.

Bellča se zašklebila, když viděla blažený chumel čehosi, a šla se přidat do té hromady. Toho pána v životě neviděla, ale přeci nezůstane pozadu s vítáním, a jestli mu to pomůže od toho šoku, co mu zřejmě způsobila, ráda mu obejme stehenní kost. Víš už nedosáhla...

V obětí je nalezl až Emmett, který se s tázavým pohledem ohlédl po Bells. Pokrčila ramínky, jako že neví, a protočila očka, aby mu dala jasně najevo, co si myslí. Tím ho, jako vždy, rozesmála a to ani netušil, co se jí honí hlavou.

Edward, zmatený pozorností, kterou vyvolal, se pokusil o krůček, aby nabral stabilitu a málem skácel malou Bellinku, která se mu tak úpěnlivě držela na noze. V opojení z vítání si ani neuvědomil, že ho Bellča stále drží jako o život a střádá plány na tvrdý pád. Naštěstí před ním stála jen Esmé a jeho tvář dost nelichotivě zavítala do jejího výstřihu
Edward se omluvně usmál a kdyby mohl byl by červený jak rajče. Naštěstí si nevšiml andělsky zlomyslného šklebu Bellinky, který by mu objasnil situaci, která právě nastala.
To už Emmet nevydržel a skácel se na kolena. Jeho hyjeno-hroší smích přivolal i ostatní Cullenovi, kteří se snažili vtěsnat do malé verandy pět na pět metrů.


„To je v pořádku, Edwarde. Strašně si nám chyběl. Slib mi, prosím, že už neodejdeš!" řekla Esmé přísně, přesto byla z jejích myšlenek i gest jasně viditelná naděje a radost. Bells myslela, že už asi ohluchla, protože ten veliký kámen spadlý z Edwardova srdce se přeci nemohl minout jí předem jasným účinkem.
„To ti rád slíbím mami," usmál se Edward sice stále poněkud zmateně ale upřímnost z něj odkapávala jako slzy smíchu z Emmettova obličeje. Esmé se okamžitě chopila svého ztraceného "potomka" a táhla ho do obýváku dost razantním způsobem až Edwardovi komíhali nožky jedna pod druhou. Skupinka se přesunula až ke gauči, na který se poskládali. Edward šťastný, že je konečně doma, se začal vznášet neschopen využít gravitace, když ho tvrdě sesadila princezna Zlatovláska.
Opačné myšlenkové pochody se totiž odehrávaly v Rose, neboť se zatvářila dosti nevlídně a s opovržením se po něm podívala.
„Nepotřebujeme tu někoho, kdo se živí lidskou krví. Musíme zůstat v utajení. A hlavně myslete na Bells. Co všechno by se mohlo stát?" řekla se zdviženým obočím a špatně ukrývaným strachem o rodinu.

„Rose, nech ho. Vidíš přeci jeho oči,” uklidňoval ji, kupodivu, Jasper. Cítil všechen ten jeho vnitřní zmatek, výčitky a sebepokání.
„Navíc, je tu šest upírů, kteří by za ni dali život, takže nemusíš mít strach. A kdyby jí chtěl ublížit, už bych to dávno věděl a on by to dávno chtěl udělat. Nemám pravdu, Edwarde? Řekni, jak ti voní?” pravil vševědoucně k ještě zmatenějšímu Edwardovi. Ten začal přemýšlet o jeho slovech – ten cizí upír měl pravdu, voněla spíš jako upíří Chanel No. 5 než-li svačinka. Své myšlenky vyslovil nahlas, neboť správně předpokládal, že nikdo jiný v místnosti myšlenky číst neumí.
„Má pravdu, voní sice krásně,” začal, ale přerušilo ho ostré vrčení od Rose, která se zuby nehty držela, aby mu neotiskla svou drobnou pěstičku mezi oči. Ani ostatní Cullenovi se netvářili nejlépe a Bells s hlučným protočením očí otráveně putovala k Emmettovi, který byl určený jejím osobním strážcem. Byl ze všech nejsilnější, ale jeho povaha a nerozvážné chování nutilo Cullenovi přidělit mu ještě dva pomocníky, kteří by ohlídali nejen Bells, ale i jeho. Nejlepší se zdál Jasper jakožto operační vedoucí a Alice jako sprostý zvěd. Chudák, který ani netušil, že je využíván kvůli hrubé síle, si bratrsky přitáhl křenící se Bellinku do klína. Bellča si pomyslela něco o vtipu na jejich duševní zdraví a bavila se situací kterou vyvolala její vznešená maličkost.
„Voní tak trochu jako člověk, jen trochu jako upír...” zarazil se. Něco podstatného mu unikalo a on netušil, co by to mohlo být. Jeho zmatený obličej se po stupem času, kdy jeho nervové ústrojí šrotovalo co to dalo, pomalu ustálil do zděšené grimasy.
„Vy jste proměnili takhle malou holčičku?” vyjel na ně a upíral nevěřícný pohled na Carlislea. Myslel si, že alespoň on bude mít rozum. Vypadalo to, že ho chtěl přerušit, ale než stačil otevřít ústa, Edward dál pokračoval v bezdůvodých nařčení a obvinění.
„Zbláznili jste se?" začal hysterčit, „co až se to dozví Aro? A co když se neudrží a někoho zabije,” vyšiloval, a vydrželo by mu to jistě nějakou chvíli. Bellča si znuděně zívla a krátila si čas čištěním nehtíků, než se ten stroj na kecy vymáčkne a pustí někoho ke slovu. Jenže takové řeči byli schopní snést jen ti nejshovívavější. Jasper s Alicí na něj jen nevěřícně koukali, Emm se napjal v křesle a posílil stisk kolem Bellina tělíčka. Bellča málem vyklopila karbanátek a malinovku co večeřela a zamračeně se podívala na Emmetta. Ten, jakožto nejchytřejší z rodiny, se pozastavil - ostatně jako okolí dlouhou chvíli před ním - nad tím, že Edík sám prohlásí, že mu voní trochu jako člověk a jeho mozek nedokáže zpracovat tak lehkou indicii. Takže na tom, že jejich nový bratříček bude trošku pomalejší, přeci jen něco bude. Bellča, jako by četla jeho myšlenky, mu poslala vědoucí pohled, který jasně říkal, že jeden člen rodiny bude asi natvrdlejší než ostatní, a dál škodolibě probodávala už dost zmateného a pohoršeného upíra, který se pořád neměl k tomu, aby zavřel ústa.
„Tak za prvé, nikdo tu nikoho nevysál,” prskala Edwardovi do obličeje Rose, když byla přerušena.
„Kromě strýčka Jaspera!” nabonzovala Bells sladce a po tváři se jí rozlil překrásný úsměv, který vyvolal úsměv i u ostatních. Esmé ji pohladila po vláskách a Rose se na ni zasněně podívala. Tolik toužila po vlastním dítěti.
„Ano, drahoušku, kromě Jaspera,” pravila k ní stejně sladce a láskyplně. Poté se otočila zpátky na Edwarda, který byl opět mimo dosah vnímání a hleděl na ně jako novorozený na smažený řízek s oblohou.
Probral ho až Rosin hlas, který opět konkuroval poplašné siréně.
„A ani vysávat nebude! Jediný, kdo tady zabíjí lidi jsi ty, tak prosím tě, pomlč! A jestli na ni jen sáhneš, udělám ti ze života peklo.” S přibývajícími slovy její rozčílení sílilo a Edwardova naděje, jak na pochopení této situace, tak na šťastný návrat, v něm klesala neúměrně k narůstajícímu počtu nových otázek. Jasper se začínal ztrácet v jeho proměnných náladách a Edward sám již neměl sílu něco udělat nebo říct. Myšlenky osazenstva dávaly ještě menší smysl než slova, které vycházely z jejich útrob.
„A opovaž se o ní jen zmínit před Volturriovýma. Co si jako myslíš? Příjdeš si sem po letech, a začneš se tu na nás rozkřikovat, ty blbečku! Co si o sobě vlastně myslíš, nemáš tady o ničem páru a chceš nám tu kázat jako svatej Petr, jdi se bodnout." Zvyšovala pořád hlas Rosalie a Edward už vážně ničemu nerozuměl. Stál tiše v chodbě díval se zaskočeně na Rosalii, takže si nemohl ani všimnout pohoršeného pohledu Carlislea.
Bellča už toho měla tak akorát dost. Hádají se tu o ní jako o pytel brambor a ta hlásná trouba se není schopná nadechnout, aby se dostala do situace. V tom se Bellča rozhodla zasáhnout, tajně střádala plány na ukořistění těch parádních vlásků pro svou sbírku porcelánových panenek, což by se jí asi těžko povedlo kdyby s ním teta Rose vydláždila chodník. Hrdě seskočila i přes protesty Emmetta, kterého zpražila pohledem, z jeho klína a před zraky překvapené rodiny, která kupodivu zmlkla, ,ach, jak úžasný je to pocit´pomyslela si Bellča, se vydala až k Edwardovi. Ten jí nejistě pozoroval a nevěděl co má od takového setkání čekat.
„Pojď sem," ukázala na Edwarda drobným prstíkem a tvář měla andělsky zachmuřenou. Edward jako na povel poslechl a o krok se k ní přiblížil.
„Blíž! Já tě neukousnu," zašklebila se Bellča a představovala si jak by se divil kdyby se mu do toho povýšeného nosánku zahryzla. Eda se sehnul, aby byla malá spokojená a ač nevěděl co má v úmyslu, byl zvědavý co ho čeká. Byl od ní sotva pár stop.
„Začichej, ty křikloune, a pak se koukej všem omluvit, nebo tě doopravdy kousnu a teta Rose se ráda přidá," mrkla na Rose která se zasnila.
Edward sice nevěděl o co jí jde, ale poslech, z plných plic se nadechl její zvláštní jemné vůně a zarazil se. V hlavě mu kolovala myšlenka, že tohle přece není možné. Kromě toho, že voní i trochu jako člověk si poprvé uvědomil, že slyší její tlukoucí srdce. Bells se vědoucně zakřenila a dala si ručičky v bok.
„Koukám Edí, že už jsi doma, Tak, teď čekám na tu omluvu," dupla si nožkou a se zadostiučiněním zírala na nového brášku který měl stejně vyšokovanou tvář jako při příchodu. Bellča si zklamaně povzdechla a zakroutila hlavičkou ve stylu tohle nemá cenu.
„A – Ale – t – tohle - nen – í možné," začal Eda mutovat a Bellča se lekla, že upírovi posunula stáří a nevědomky ho dostala zpět do puberty.
„Edwarde, jestli už si tedy skončil s proslovem a obviňováním nás," promluvil trpělivě Carlisele a podíval se zklamaně na syna, „rádi bychom ti představili mojí BIOLOGICKOU dceru!" promluvil hrdě otec rodiny a neubránil se pousmání nad výrazem jeho ztraceného, poněkud zaostalého synka.
Edward stále zíral na Bellču neschopen slova a Bellča zírala na Edwardovi vlasy taky neschopna slova.
„Ale Carlisle, jak je to možné? Upíři přece nemohou mít děti?" podivil se skepticky Edward, ač už mu bylo jasné, že Bellinka asi nebude ta, za kterou jí původně považoval. Bellča se nafoukla - jako duch si tedy rozhodně nepřipadala.
„To jsem si také myslel synu, ale nikde není psáno, že upíří muž nemůže zplodit dítě s lidskou ženou? Sám jsem byl překvapen, když jsem to zjistil, ale zamysli se upír – tedy muž - je stejně jako upírka stejně jako upírka zamrazen a nijak se neliší. Tedy až na zjevné sekundární pohlavní znaky," doplnil, když viděl pohoršené pohledy žen v rodině, „upíří žena nemůže otěhotnět, protože se její tělo už nevyvíjí, ale muž, který nemá cyklus, jestli mě chápeš, může jaksi oplodnit ženu, které není cyklus zastaven..."koktal Carlisle. Jako doktor by snad neměl být tolik v rozpacích, napadlo Edwarda kterému začali cukat koutky z Carlisleových myšlenek. Bellča přemýšlela, co to vlastně povídá. Musí se na to někdy zeptat, problesklo jí hlavinkou. Emmett se jen uculoval a po chvíli Carlislea neodborně doplnil: „Brácha, musíš mít prostě dostatečně naládovanej zásobník," pravil, načež se rozchechtal, spolu s Jazzem, který nevydržel nával zadržovaného smíchu od zbytku rodiny. Bellča si připadala mimo. Jako jediná se nesmála a nechápala, co je tak vtipného na plném zásobníku. Jednou jí ho Jasper ukazoval, když si přinesl sbírku zbraní ze světové války a takhle se u toho nesmál, Bellča už o ně začínala mít starost. Nechápavě pohlédla na Emmettta, což vyvolalo vlny smíchu i u ostatních členů rodiny až v duchu zalitovali, o čem že se to začali před tou malou zvědavkou bavit.

„Asi už jsi pochopil, Edwarde, co se ti tu snažím vysvětlit," odkašlal si Carlisle, aby na sebe zpátky upoutal pozornost a ukončil tuto situaci než se vymkne z rukou.
„Takže ta malá je poloupírka?" Ptal se pro ujasněnou Edward a Bells už si povzdechla. Nikdy jí nebavilo poslouchat zaseknutou gramo-desku.
Čekala, že bude jako zástupce druhu upirus sapiens trochu chytřejší.
„Jo,” řekla otráveně. „A nejsem nějaká ,malá´. Bude mi už pět. A navíc, mám nějaký jméno!” rozkřičela se vzápětí. Nikdo si na ni přeci na nebude dovolovat. Edward byl trochu zaskočený a snažil se přijít na způsob, jak z toho vybruslit. Bylo mu hned jasné, že Bells si proti sobě poštvat prostě nesmí.
„A smím ho vědět?” sklonil se a znovu pošišlával. Bellinka chvíli přemýšlela, rušena obvyklou zvukovou kulisou – Emmovým smíchem. Přeci jen, Edí ji nazval malou a ona ani nevěděla, jestli si vůbec nějakou odpověď zaslouží. Chvíli přemýšlela a mezi obočím se jí utvořila malá vráska. Edward si to vyložil jako nesouhlas a jeho tvář se stáhla zklamáním.
„Když slíbíš, že mi už nebudeš nikdy říkat malá,” uvažovala nahlas. Edward se usmál a pokýval hlavou, potěšen její spoluprácí.
„A koupíš mi jako omluvu nějakou hračku,” pokračovala a Edíkův úsměv mizel. Stejně pokýval hlavou. Bells se zářivě usmála a na cely dům vykřikla:
„Anastázie Amélie Suzan Platt Cullenová!”

Celému osazenstvu obývacího pokoje zaskočil vzduch v plicích a cukaly koutky. Edward jen přemýšlel, jestli si dělá legraci nebo jí opravdu vymysleli tak hrozné jméno. V Carlisleových myšlenkách však zaslechl její pravé jméno, ale rozhodl se, že na sobě nedá nic znát. Nasadil bolestný výraz a pohladil jí po vláskách.
„Ale to mě moc mrzí,” lítostivě k ní pravil a Bellča se zamračila. Znovu si neuvědomila jeho mírnou zaostalost. Pro příště musí zvolit jiný kalibr, protože jinak s tímhle upírem nebude žádná legrace. Mohla by se zeptat Carlislea, ten by mu snad pomohl. Aspoň s tou vadou řeči, s tou hlavou už to tak růžové nebude, pomyslela si. Slitovala se nad ním a rozhodla se mu prozradit své ctěné jméno nejdůležitějšího člena rodiny. A to rodiče říkali, že umí číst myšlenky a vychvalovali ho, jak je chytrý...
„Nééé,” protáhla a protočila očima pro efekt.

„Jsem Isabella Marie Platt Cullenová. Ale pro tebe Bella nebo i Bellinka. A klidně mi tykej,” použila častou frázi jejích ctěných rodičů, zvedla hrdě bradičku a natáhla k němu svou drobnou ručku na potřesení. Edward na ní zíral jako tele na nová vrata. Ovšem ostatní členy jejich velké rodinky toto jejich oťukávání velmi bavilo. Edward měl pravdu, když si myslel, že Bells je důležitou částí rodiny. Každý ji miloval a dělali, co jí na očích viděli. Nikdo neví, co by se stalo, kdyby se ho Bells třeba bála. To pro ní ovšem nebylo typické. Právě naopak...
Bellča se skvěle bavila jeho přeceněnou inteligencí.
Carlisle si uvědomil, že Edward vlastně nikoho, kromě jeho, Esmé a nově i Bells, nezná. Věděl, že si Edward jejich jména už určitě přečetl v jejich hlavách, ale i přesto považoval oficiální představení za jakousi slušnost.
„Jak sis už jistě všiml, naše rodina se od tvého odchodu rozrostla.“ Vzal svoji drahou polovičku za ruku a usmál se na ni.
„Jestli to ještě někomu nedošlo, tak tohle je Edward,“ podíval se významně na Emmetta. Ten jen protočil očima a hlavou mu bleskla myšlenka, že na staříkovi se už podepisuje vysoký věk a rukou naznačil, aby pokračoval.
„Asi by jsme to měli vzít popořadě. Takže, během těch devíti měsíců, kdy byla Esmé těhotná, jsem proměnil Rosalii.“ Edward pokýval hlavou a podal jí ruku. Ta jí s křečovitým a falešným úsměvem přijala, ale v myšlenkách ho stále častovala nelichotivými zvířátky a výhrůžkami. Usmál se tomu a přitom poslouchal její životní příběh, který mu Carlisle přehrával v hlavě. Měl jisté důvody, aby tyto věci nepadly nahlas. Edward vědoucně pokýval hlavou a hodil významným pohledem k Bells, která jen protočila očima, když jí došlo, co se tady děje.
Emmettovi to nedošlo.
Po uvítacích formalitách, což byla pro Bells velmi nudná záležitost, se pozornost přesunula z Rose na jejího druha.
„Tohle je Emmett, jeho jsem taky proměnil. Rose ho přinesla ještě před porodem. Potkal medvěda a měl jediné štěstí, že zrovna byla v okolí,“ zavzpomínal Carlisle a pohledem střelil k Rose, která láskyplně drtila Emmettovu ruku. Ten se vykroutil z jejího sevření, které se od ní dalo také vyložit jako jistá záměrná překážka.
„Nazdar, brácha! Rád tě konečně poznávám,“ spustil na Edu upřímně a poplácal ho bratrsky po rameni. Edwardovi toto gesto vykouzlilo úsměv od ucha k uchu, až Bells napadlo, jestli se tím náporem jeho pusinka neroztrhne. Dle jejího odhadu se tak stane přesně za minutu. Usmála se v očekávání a počítala ubíhající sekundy.
„Jasper s Alice k nám přišli dva měsíce po porodu. Jazz umí vycítit emoce a taky je ovládat a Alice zase vidí do budoucnosti. Jsou to sice pouze subjektivní vize, ale i tak je to velmi užitečný dar. Jeden z nejužitečnějších, co znám,“ pokračovala hlava rodiny za pousmání. Bells si však vzpomněla na jednu malou drobnost a její úsměv mizel jako jarní sníh. Pomalu couvala mravenčími krůčky směrem ke schodišti a během chvíle zmizela jako pára nad hrncem. Ani se nedočkala toho prasklého úsměvu a zaslechla už jen zbytek rozhovoru.
„Taky tě ráda tě poznávám, Edwarde. Budeme skvělí sourozenci, vím to,“ objala ho Alice, pak se odtáhla, mrkla na něj ukázala mu svoji vizi. Edwarda zahřálo u srdce a z očí mu vyzařovala upřímná radost.
„Já tě taky rád poznávám. Věřím, že zde budeš šťastný a nebudeš se zlobit, že jsme ti s Alice zabrali pokoj,“ usmál se Jasper a Edwardovi oči se pokusili o útěk z důlků. Alice se omluvně usmála a spustila:
„Nezlob se, to jen proto, že z něj byl nejlepší výhled. Ale všechny tvoje věci jsou v pořádku,“ obhajovala se „schovali jme to všechno do druhé garáže, kterou nepoužíváme," nasadila rozkošný omluvný úsměv.
„Potom pro to zajdeme, ale teď nám řekni, jak jsi se měl a co jsi za ta léta dělal,“ usmála se Esmé.

„No, ono vlastně není ani o čem mluvit,“ začal Edward ztěžka a rozhlédl se po pokoji, hledajíc uši, které by tuto zpověď neměly slyšet. To už se ale Bellinka dávno zabarikádovala nahoře v pokojíčku za svou skrovnou sbírkou milionu plyšových medvídků, mezi kterými se ztrácela, a s pocitem nenápadnosti tiše seděla a ani nedutala. „Toulal jsem se po různých městech a bral spravedlnost do svých rukou. Nezabíjel jsem nevinné, ale neměl jsem právo brát život komukoli jinému, i když vraždil daleko brutálněji než mnozí z upírů. Uvědomil jsem si to až nedávno, ale nevěděl jsem, zda mě přijmete. Vím, že si nezasloužím vaší lásku a pochopení, natož odpuštění. Je mi moc líto, jestli jsem vám ublížil."
Vyléval si své mrtvé zmrzlé srdce, které jako by v blízkosti jeho milované rodiny roztávalo a vracelo se samovolně k životu. Zastyděl se a pokusil se zavrtat do gauče. Neuvědomoval si, že je nenápadný asi jako Bellča za horou medvídků. Esmé se na něj soucitně usmála a chytla ho za ruku.
„Je nám líto, že jsi odešel, ale nikdy bychom se na tebe nemohli zlobit. Byla to tvá volba a my respektujeme tvá rozhodnutí. Ale ani nevíš, jak jsme rádi, že jsi se konečně vrátil. Strašně si nám chyběl,“ řekla tak procítěně, že se Jasper málem rozbrečel a Bells nahoře v pokoji zadržovala smích, když ho slyšela popotáhnout a do jejího štítu narazila silná emoční vlna.

„Ale teď pojď, vybereš si pokoj a doneseme ti věci, ať jsi tu zase jako doma. Nikdo ti na ně nešahal,“ táhla Edwarda dlouhou chodbou, která, jak Edward pochopil, sloužila k oddělení užitkové od obytné části domu. Dostali se ke dveřím a Esmé se povzbudivě usmála, když pomalu otvírala dveře. Divila se sice, proč nejsou zamčené, když tuto skladovací místnost nikdo nepoužívá a navíc jistě věděla, že je zamykala, ale všechno pochopila, když otevřela dveře a spatřila to dílo zkázy.
V místnosti byly sice krabice, které poznávala, ale s naprostou určitostí věděla, že takhle je nezanechala. Dolní řady tvořily tlustou zeď a uprostřed ní se nacházela krásná, asi metr vysoká brána. Ve vrchních řadách chyběla v pravidelných intervalech vždy jen jedna krabice, která měla znázorňovat okno. Nejvyšší řady pak byly seskládány v klasické hradní arkády, ze kterých na každé straně vybíhala věžička. Stěny kolosálního pohádkového obydlí byly natřeny na růžovo spolu s pár věcmi, které vyčnívaly z krabic. Vrcholem tohoto uměleckého díla byly však vlajky na každé ze čtyř věží, ve kterých Edward bezpečně poznal své spodní prádlo.
Ve vodním příkopu, což byla část země natřená na modro, se pak nacházely lekníny. Tedy alespoň to měly, podle názoru přítomných, znázorňovat na zeleno natřená kolečka ozdobená květy, stvořené evidentně z rozstříhaných drahých košil.

Edward myslel, že bude první upír, který dostal srdeční příhodu a mozkovou mrtvici najednou. Stál mrtvolně ztuhle, že by se za něj nemusela stydět kde jaká neživá věc. S hrůzou poznal svou vlastní, vzácnou sbírku gramofonových desek které měli zřejmě znázorňovat vodní rostlinstvo, že by i zkušený botanik zíral. Jeho zrak se ovšem zasekl na desce s pravým autogramem, na které se povaloval sendvič ve značném stádiu rozkladu.
Nahoře v pokojíku se mezitím malá slečna snažila o splynutí s prostředím.
Její strýčci na to měli, zdá se, jiný názor, Emmett se zmoženě opíral o Jasperovo vibrující rameno a pokoušel se přežít dusící emoce, které se stupňovali podle toho jak Edwardova tvář nabývala na stále novém zděšení. Jeho ruce momentálně neovládaly motorické funkce a jeho levé oko dostalo nový synchronizovaný tik.

„Isabello!" ozvalo se hystericky útrobami domu, až se Bellča znatelně zachvěla a na čele jí vyrašila hněvivá vráska.
„Sakra, dobyli mi hrad!“

Prolog

Povídky od Rosalie7

Povídky od anetanii

2. kapitola

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já andílek - 1. kapitola: