Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 6

01.01.2010 (14:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5723×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

6. kapitola

„Taky už se tak těšíš na večeři? Já mám hlad jako vlk.“ A nahlas se uchechtl.

„Tak si dej bacha, aby tě nějakej nesežral.“ Co to melu za krávoviny? Hm Bello, ty se vážně dovedeš znemožnit. Připojila se k nám i blondýnka.

„Ahoj Bello, tak co, líbí se ti u nás?“

„Hm, docela to ujde.“ Trošku se zamračila. Sešli jsme do obýváku a vešli do kuchyně. Víte jak prostírají v těch nejluxusnějších restauracích? Jo? Tak přesně tak bylo prostřeno tady, pro osm osob. U každého talíře byli tři druhy vidliček, tři druhy lžiček a dva druhy nožů. No super.

Stůl byl ve tvaru obdélníku, takže v jednom čele seděl Carlisle a v druhém Esme. Z jedné strany seděli kluci, Emmett, Jasper a Edward a na druhé straně Rosalií, Alice a já. Seděli jsme tak, že Rosalie seděla naproti Emmettovi, já naproti Edwardovi a Alice naproti Jasperovi.

Všichni seděli, posadila jsem se taky a Esme začala podávat jídlo. Když si Esme sedla, začali všichni jíst, až na mě, protože jsem nevěděla jakej příbor použít. A víte co? Ani se s tím nehodlám zabývat, vezmu to lžící. Asi si říkáte, že když jsem žila v bohaté rodině, tak bych měla vědět, který příbor patří k jakému chodu, ale zrovna tohle mě matka neučila.

Jídlo opravdu vypadalo chutně. Vzala jsem lžíci, udloubla kousek masa a dala ho do pusy, bylo to opravdu vynikající, proto jsem neváhala a uklofla další sousto. Na to jsem si dala do pusy trošku bramborové kaše, která taky skvěle chutnala.

Po chvíli jsem cítila, že se na mě dívají.

„Co je?!“ Zeptala jsem se s plnou pusou. Emmett se začal v zápětí smát, všichni ho napodobili až na mě, Edwarda a Jaspera, ale tomu cukali koutky. Já pokračovala v jídle. Když jsem skončila s jídlem, podívala jsem sena ostatní, zase mě hypnotizovaly.

„Můžete mi říct, co je na mně tak zajímavého?“

„Jsem ráda, že ti chutná.“ Snažila se Esme odejít od tématu. Zakroutila jsem hlavou, vzala talíř do ruky a namířila jsem si to do kuchyně. „Počkej, já to umyji.“ Volala Esme.

„Mám ruce, zvládnu to sama a děkuju za večeři.“ Řekla jsem a došla umýt nádobí. Talíř jsem dala na odkapávač a pak si to namířila do pokoje.

Zavřela jsem za sebou dveře a zamkla se. Přešla jsem k prosklené stěně a dívala se do noční krajiny. Měsíc nádherně osvěcoval les, který byl za řekou asi dvacet metrů za barákem. Někdy se tam musím jít podívat. A proč ne hned? Aspoň si provětrám hlavu. Oblékla jsem si mé jedině bermudy. Chtěla jsem si totiž vymáchat nohy v té kouzelné říčce. Vlítla jsem do mých jediných skatek a vyšla. Když jsem procházela obývákem, zastavil mě Emmett.

„Kampak takhle pozdě v noci?“ Nechápavě jsem sena něj podívala.

„A co je ti do toho?“ Obešla jsem ho a vyšla z baráku. Za chvilinku jsem byla u řeky, zula jsem si boty a stoupla si do ní. Cítila jsem se volně, i když mě ledová voda řezala do nohou. Bylo to nádherné. Zůstala bych tu ještě dýl, kdyby mě tak nepálil pocit, že mě někdo sleduje. Vylezla jsem z řeky, obula si boty a šla zpět.

Vlezla jsem do baráku a střetla se tam s Edwardem. Propaloval mě tím svým pohledem. Úplně mě tím mučil, donutila jsem se podívat jinam. Využila jsem chvilky, kdy mé oči nebyly uvězněné v těch jeho a šla rychle pryč. Vyběhla jsem schody a rychle zalezla do pokoje. Tentokrát jsem se nezamkla. Došla jsem se znovu osprchovat. Oblékla jsem si kalhotky a otcovu starou bílou košili, zapla notebook a prozkoumala cestu do školy. Pěšky mi to bude trvat asi hodinu, takže vstanu v 5 hodin. Nikdy mi nedělalo problémy vstávat takhle brzy. Vypla jsem notebook a místo něj zapla rádio, které jsem tu mimochodem měla taky. Zrovna hráli písničku: Kesha – Tik Tok. Začala jsem poskakovat po pokoji a podivně se hýbat do rytmu, vytvářela jsem nové „taneční“ kreace. Rozpustila jsem si své dlouhé vlasy a mlátila hlavou ze strany na stranu. Písnička skončila, vypla jsem rádio a padla na postel, ani jsem se nepřikrývala a nechala se pohltit říší snů.

Teda, teď sem to chtěla ukončit, ale přijde mi to moc krátký, tak pokračuju.

Ráno mě probudil budík, rychle jsem ho vypla a došla se osprchovat, oblékla se do volných hoperských tepláků, trika a volné mikiny. Všechny vlasy jsem schovala pod čepici, dalo mi to práci, ale dokázala jsem to. Obula si kecky, vyčistila si zuby, vzala si tašku a sešla do obýváku. Hodila jsem do sebe misku cereálií, umyla po sobě nádobí a vyšla. Nic jsem nikomu neřekla, ani jsem nenapsala vzkaz, že jsem šla do školy. Jen ať se bojej. (pozn. autorky: Cullenovi jsou na lovu, proto jí nikdo nezatrhl útěk.)

Cesta mi trvala skoro hodinu, škola se nedala přehlédnout, byla to největší budova tady ve Forks, kde mimochodem Cullenovi bydlí. Měla jsem ještě hodinu než začne vyučování. Sedla jsem si na lavičku a sledovala prázdné parkoviště. Byla to vážně zábava. (Myšleno ironicky), ale rozhodně lepší, než být v tom velkém domě.

Asi za půl hodinky na parkoviště přijelo první auto. Vystoupila z něj dívka s hnědými vlasy a chlapec s blonďatými vlasy. Nejdřív si mě zvědavě prohlíželi a po chvíli se za mnou vydali.

„Ahoj, já jsem Mike a tohle je Jessica, ty si tu nová?“ Zeptal se mě chlapec a mile se usmál.

„Jo, jsem Bella.“ Usmála jsem se na něj i na Jessicu.

„Odkud si se přistěhovala?“ Zeptala se Jess. Už je to tu znovu.

„Z New Yorku.“

„Hm a co taková holka z velkoměsta dělá v tomhle zapadákově?“ Řekl Mike. Zdálo se mi to, nebo v jeho hlase byla slyšet ironie?! Hned jsem mu to oplatila trošku jiným tónem.

„Hele, já nemůžu za to, kdo mě adoptoval.“ Řekla jsem. Naštvalo mě to, ne všichni, co žijí nebo žili v New Yorku jsou namyšlený.

„Ty jsi adoptovaná?“ Zeptala se Jess vykuleně. Jej, to sem tomu dala.

„To neřeš. Radši mi řekněte nějaký zvláštnosti, kdo se odlišuje a tak.“ Snažila jsem se změnit téma a Jess se toho hned chytla.

„No, jediný, kdo se s nikým nebaví, jsou Cullenovi.“ ÁÁÁ, má milovaná adoptivní rodina. Co zajímavého se na ně ještě dovím? Dělala jsem, že nevím, kdo jsou.

„Kdo jsou Cullenovi?“ Zkrabatila jsem čelo. Zdá se, že to na ně zabralo, no spíš na Jessicu. Mike byl trošku mimo.

„Nejbohatší rodina ve Forks. Jsou nádherní a…“ V tom jí skočila do řečí dívka, která k nám přišla.

„a… a uzavření do sebe. Já jsem Angela.“ Byla sympaticka.

„Bella.“ Angela si sedla vedle mě na lavičku a najednou řekla.

„A už jsou tady.“ Dívala se na mě a čekala na mou reakci. Podívala jsem se na dvě parkovající auta, z kterých vylezli mí drazí sourozenci. Atomovku na ně!! Pokrčila jsem rameny a znovu se otočila na Angelu. TA se na mě jen udiveně dívala.

„Co?“ Zeptala jsem se jí. Periferním viděním jsem postřehla, jak se Jess otočila a něco fascinované pozorovala. Já ale byla zabraná do rozhovoru s Angelou, než abych zjišťovala, na co tak kouká.

„No, popravdě jsem čekala, že ti klesne brada, jako každému, kdo je vidí poprvé, ale ty si mě fakt dostala.“ Chtěla jsem něco říct, ale někdo mě předběhl.

„Issabello, pojď za mnou!!“ Hlas byl sametový, ale při tom hrubý, skoro vrčivý. Podívala jsem se na tu osobu. Byl to Edward.

„A to jako proč?“ Zvedla jsem jedno obočí. Všichni se na nás fascinovaně dívali.

„Protože jsem to řekl!!“ Řekl s autoritou v hlase, která nezabrala. Měl by se něco naučit a to, že na mě nikdy nezabírala autorita, diplomacie, to jo, ale autorita nikdy.

„Ha, tos uhod bráško, jdi radši pryč, než ti udělám ostudu.“ Z jeho hrudi se ozvalo zavrčení. Mike s Jessicou couvli o dva kroky. Proč se ho bojej? Edward mě čapl za ruku, prudce mě zvedl a táhl ke zbytku Cullenovic rodiny. Držel mě tak pevně, až jsem se divila, že to má ruka vydržela.

„Pusť mě Edwarde!!“ Snažila jsem se mu vykroutit, ale byl pevný jak skála a taky tak chladný. „Edwarde, to bolí. Au!“ Ruka mě vážně bolela. To na něj zabralo, okamžitě mě pustil. Podívala jsem se na ruku, byla rudá a byl na ní jasně vidět obtisk jeho dlaně. Vražedně jsem se na něj podívala. Nic jsem neřekla, otočila se k němu zády. Vytáhla jsem plánek a rozvrh. První hodina byla fyzika, takže třetí budova. Vydala jsem se k učebně.

Celou dobu, co jsem šla se na mě všichni dívali, bylo divné být středem pozornosti, nebylo to příjemné, ale dalo se to vydržet. Vešla jsem do učebny, kterou jsem našla asi minutku před zvoněním. Zase se na mě všichni dívali. Utěšovala jsem se tím, že zítra to bude určitě lepší. Jediné volné místo bylo vedle Angely, sedla jsem si k ní.

„Takže, jak znáš Edwarda Culena? Spousta holek se s ním snaží navázat jakýkoliv kontakt a zatím se jim to ještě nepovedlo. A ty si tu první den a mluvíte spolu jako válčící sourozenci. Pochybuju, že tě adoptovali.“

„Slečno Weberová, jestli máte nějaké připomínky, tak prosím, řekněte nám je.“ Ani jsem si nevšimla, že učitel přišel. Angela jen zakroutila hlavou. „Takže, máme tu novou studentku, slečnu…“ Podíval se do papíru. „… slečnu Cullenovou. Prosím, stoupněte si a představte se nám.“ Bože. Stoupla jsem si a spustila.