Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 38

Tak a je tu další díleček. Je 15+, ale nečekejte nějakou romantiku, či snad erotiku. Ne, 15+ je z úplně jiného důvodu. Však uvidíte z jakého. Mám za to, že se vám tento dílek bude líbit, protože jste většina byla proti Lesliemu. No, nebudu vám tady říkat nic do podrobna. Doufám, že se vám dílek bude líbit a že mi tu zanecháte aspoň nějaké komenty. Samozřejmě za ty předešlé vám z celého srdce děkuuji.
P.S. Tento dílek je předposlední, trošku jsem to protáhla, takže se těšte na další. Doufám, že se vám bude líbit, jak tento, tak příští dílek. Tak bey... :DXD

Po této vzrušující noci jsem Leslieho nějak vytěsnala z hlavy. Pořádně jsem si uvědomila, že je na scéně, až když se přijel za Neytiri podívat. Donutila jsem všechny – i Edwarda – odejít pryč.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě Leslie mezi dveřmi. Alice nás varovala před tím, že přijde. Všechny jsem je radši vystrčila z baráku s tím, že si s ním vše vyříkám. Sice jsem nevěděla co, ale vyříkat si s ním asi něco budu muset.

„Ahoj, pojď dál,“ řekla jsem a s radostí jsem si uvědomila, že to okouzlení je pryč. Edward mě vyléčil. Dovedla jsem ho do obýváku. „Posaď se, dáš si něco k pití?“ zeptala jsem se ho. On se posadil.

„Stačí voda,“ řekl a já kývla. Donesla jsem mu sklenku vody a sedla si do křesla. Chvíli bylo ticho. On mě tupě pozoroval s potutelným úsměvem a já koukala na své ruce.

„Tak...“ začal, ale nedokončil větu. Podívala jsem se na něj.

„Tak?“ zopakovala jsem po něm a zvedla to do otázky. Jsem zvědavá, co z něj vypadne.

„Jak to bude dál?“ zeptal se a já pokrčila rameny.

„Jak by mělo být? Když se budeš chtít jít na Neytiri podívat, dáš mi předem vědět, to by mohlo stačit, ne?“ řekla jsem to jako samozřejmost. On se trošku nervózně podíval na zem a pak znovu na mě.

„A nebylo by lepší, kdyby měla Neytiri oba biologické rodiče u sebe?“ zeptal se nesměle a upřímně se mi díval do očí. Co!?

„Chceš se k nám nastěhovat?!“ zeptala jsem se ho nevěřícně s jedním nadzvednutým obočím. Mírně se zasmál.

„Ne, myslel jsem... třeba, jestli by ses nechtěla ke mně nastěhovat?“ zeptal se a mile se na mě usmál. Upřímně, jeho nabídka mě zaskočila. S otevřenou pusou jsem ho pozorovala. Po chvíli jsem ji zavřela. Odpověděla jsem tím, že jsem mu ukázala prst, na kterém se blýskal snubní prsten.

„Leslie, já jsem zasnoubená. Neytiri tak získá otce a já milujícího manžela, který by pro mě udělal první poslední. Aspoň doufám!“ Poslední větu jsem si zašeptala pro sebe, aby ji neslyšel. Určitě by pro mě udělal první poslední, a když ne pro mě, tak pro Neytiri. A to je nejdůležitější, nejsem důležitá já, ale ona. Moje čtyřměsíční dcerka.

„Neytiri ale má otce. Mě!“ oponoval a nehodlal se vzdát. Jeho obličej nabral mírně naštvaný výraz.

„Ty jsi biologický otec. Věř, nelituju toho, že jsem se s tebou vyspala, ale miluju Edwarda. To jemu bude Neytiri říkat tati,“ řekla jsem a on se zamračil. „Navíc, pokud vím, máš přítelkyni,“ argumentovala jsem a on zakýval na souhlas.

„Ale Neytiri je i moje dítě. Mám na ní stejné právo jako ty,“ řekl po chvíli podrážděným tónem. On si snad ze mě dělá srandu.

„Já ti ji nedám, jestli si myslíš tohle. Je to moje dcera a má rodina je mnohem majetnější než ty. Nemáš šanci a jestli budeš v tomhle pokračovat, postarám se o to, abys ji nemohl ani vídat,“ začala jsem mu vyhrožovat. „Jak jsem už řekla, pokud ji budeš chtít vídat a nebudeš nám dělat problémy, není problém,“ řekla jsem. Byla jsem zklamaná jeho chováním. Včera mě málem svedl a dneska mi chce mé dítě sebrat? To snad ne!

„Já ti ji nechci sebrat, to bych nikdy neudělal. Jen mi dovol být jejím otcem, být jí na blízku,“ žadonil se smutným pohledem.

„Leslie, uvědomuješ si, že to akorát všechno zkomplikuješ? Máš přítelkyni, která o tom, že jsi jí byl nevěrný se mnou, ani neví. O dítě si na poprvé nestál a teď bys ho najednou chtěl. Neznáš mě, ani Neytiri. Vím, je ode mě kruté chtít to po tobě, chtít, aby ses jí vzdal, ale bylo by to o tolik jednodušší. Klidně za ní můžeš chodit na návštěvy, ale jen jako strýček Leslie, aspoň ze začátku. Je mi jasné, že až bude starší, budu jí muset říct, že Edward není její pravý otec, ale ne teď. Chci, aby žila v úplné rodině,“ říkala jsem a při tom mu upřímně hleděla do očí.

„Úplnou rodinu by měla, kdyby ses ke mně přestěhovala,“ říkal temným hlasem a rozzlobeně si mě měřil.

„Ale já se k tobě nenastěhuju!“ vyjela jsem na něj a stoupla si. Kolikrát mu to budu muset ještě říkat? Je jak hluchej a když slyší, tak jen to, co chce.

„A proč ne! Co on má, co já nemám? Peníze? To ti vážně záleží jen na penězích!“ křičel na mě a při tom si stoupnul. Docela jsem měla strach, co udělá, ale k Neytiri se nedostane.

„Copak to nechápeš? Já ho miluju. Jako ty miluješ svou přítelkyni, já miluju Edwarda,“ říkala jsem naléhavě. Nechápu, o co mu jde? Přiřítil se ke mně jako střela a jednu mi vrazil, až jsem se svalila do křesla. Poté si mě za ramena vytáhnul k sobě.

„Jestli si myslíš, že se jí jen tak lehko vzdám, tak se pleteš,“ zavrčel mi do obličeje, znovu mě uhodil a pak hodil na zem, praštila jsem se o roh stolku a s tupou bolestí v hlavě omdlela. Ach ne! Jestli mi ji unese, tak to nepřežiju. Snad dveře nevyrazí. Víte, Neytiri jsem zamkla a klíč pečlivě schovala, kdyby nastala situace, jako je tato.

„Prober se!“ budil mě něčí hrubý hlas. Ač jsem nechtěla, otevřela jsem oči. Leslie se nade mnou skláněl.

„Kde je ten klíč?“ křičel mi do obličeje a já se pod jeho hrubým tónem krčila.

„Nikdy ti to neřeknu!“ zašeptala jsem bez hlasu a vysloužila si tak další ránu do obličeje.

„Uvidíme,“ řekl tvrdě a začal ze mě strhávat šaty. Zděsila jsem se nad jeho počínáním. Proboha! On snad... To ne! Prala jsem se s ním o kusy oblečení, které ze mě servaval, bylo mi to prd platné. Ještě dvakrát jsem dostala ránu pěstí a až pak mě vysvlékl úplně do naha.

„Dej mi ten klíč a nechám tě být. Už o mně nikdy neuslyšíš,“ šeptal mi do obličeje a svou slizkou rukou hladil mé tváře, rty, krk, prsa. Ošívala jsem se pod jeho doteky, bylo to tak nechutné, ponižující. Připadala jsem si strašně. Jako bych za nic nestála, ani za tu trošku úcty. Když se dostal rukou až k mému klínu a pohladil mě tam, vyjekla jsem hrůzou, strhla vázu z konferenčního stolku a švihla mu s ní o hlavu. To ho na chvilinku omráčilo a já se, jak nejrychleji to šlo, postavila. Rozeběhla jsem se do kuchyně, bohužel, to už jsem za sebou slyšela dusod jeho nohou. Srdce mi letělo o sto šest, nevěděla jsem co dělat, a tak, abych se ochránila, běžela jsem k lince, kde byly ve stojánku nože. Popadla jsem ten největší a schovala si ho za záda. V tom se objevil ve dveřích a vražedně se na mě díval. Natáhla jsem proti němu nůž. Ruka se mi třásla a s ní i nohy. Zasmál se a pomalu si to ke mně šel. Nehnula jsem se ani o píď, ovšem, čím blíž byl, tím víc jsem se třásla.

„Nepřibližuj se ke mně!“ zaskuhrala jsem slabým hlasem, když mu ke mně zbývaly tři kroky. Bez problému je překonal a já si uvědomila, že ho nedokážu bodnout. Nedokážu to! Ach ne! Než jsem se nadála, vyrazil mi nůž z ruky a dal mi facku takovou silou, až jsem se začala kácet k zemi. Chytil mě včas a otočil si mé tělo k němu zády. Natiskl si mě na hrudník a začal se natahovat pro nový nůž.

Začala jsem zhluboka dýchat. Neytiri! Moje Neytiri, nemůžu ji tu nechat. Nemůžu dovolit, aby ji něco udělal. Ne! Najednou se ve mně objevilo tolik odhodlání a já byla rozhodnutá. Objevil se ve mně mateřský pud. Neytiri! Kvůli ní bych i vraždila, kradla, brala drogy, všechno, jen aby byla šťastná.

Nechala jsem se ovládnout těmito pudy a řídila jsem se jen jimi. Rozpřáhla jsem se loktem a udeřila ho do rozkroku. Poté si jen pamatuji, jak jsem vzala nůž, otáčela jsem se a pak nic. Jako bych to neudělala já, ale někdo jiný. Někdo, kdo mě ovládl.

Probrala jsem se, mé třesoucí se tělo stálo naproti Lesliemu, který se snažil pobrat dech. Pořádně jsem se podívala a uviděla, co jsem udělala. Zděšeně jsem vykřikla a začala couvat před tím strašným obrazem, který se mi odehrával před očima.

Leslie měl vykulené oči a pusu do kořán. Nůž, který mu trčel z krku, vypouštěl po okrajích krev. Řinula se z rány a smáčela jeho tričko. S vyděšeným pohledem jsem docouvala až ke zdi a narazila do ní. V zápětí jsem se po ní svezla dolů a zděšeně si přikryla ústa. To, co se dělo přede mnou, bylo strašné.

S posledními silami se opřel o linku a snažil se dostat ke mně. Třásla jsem se jako osika, mé tělo vybrovalo a snažilo se uhnout pohledem od umírajícího těla. Nedokázala jsem to. Udělal dva kroky směrem ke mně a pak se svalil na zem, spadl na bok a to způsobilo, že se mu nůž zabodl ještě víc do krku.

Znovu jsem vykřikla, přitáhla si kolena k tělu a jen ho pozorovala. Podíval se po mně, natáhl ke mně ruku a pak jeho tělo ztratilo vůli. Ztratilo sílu, energii, život. Vše z něj vyprchalo během pár vteřin. Zabila jsem ho! Jsem vrah!

Snažila jsem se nohy přitisknout k mému tělu, ale nešlo to, klouzaly po podlaze, která se pomalu ale jistě zbarvovala do ruda. Pořád jsem nahlas a rychle dýchala. Proboha! Co jsem to udělala? Třásla jsem se ještě víc, pořád jsem čekala, kdy vstane a doplazí se ke mně. Kdy nůž, špinavý od jeho krve, zabodne do mě.

Při této myšlence jsem ze sebe dostala zvláštní zvuk. Třes úplně ovládl mé tělo a já nedokázala nic víc, než se svalit do klubíčka a svými zkrvavenými rukami, obejmout hrudník. Tiskla jsem víčka pevně k sobě a snažila se uklidnit třes v mém těle. Nešlo to, všechny moje myšlenky se soustředily jen na jednu věc: vražda. Jsem vrah! Zabila jsem!

Edward:

„Edwarde, tak se uklidni. Proč by jí měl Leslie ubližovat?“ snažila se mě zklidnit Alice, ale já jí i přes to nedokázal uvěřit. Pocit, který se rozléval v mém těle byl strašný a bolestivý. Miliony malých jehliček se mi zabodávalo do srdce a já cítil, že se Belle určitě něco stalo, nebo teprve stane.

„Ne, nevydržím to, jedu domů,“ řekl jsem, když v tom Alice dostala vizi, byla o Lesliem.

Leslie se přiřítil k Belle a uhodí ji. Bella padá dolů a hlavou narazí na konferenční stolek. Poté se Leslie vydává nahoru k pokoji, kde leží Neytiri. Nemůže otevřít, ani vyrazit dveře. Vrací se dolů a probouzí omráčenou Bellu. Poté ji vysvléká. Pak najednou střih. Bella stojí v kuchyni a proti Lesliemu míří nožem, ten se jen škodolibě usmívá a jde k ní. Vyrazí jí nůž z ruky a otáčí si ji k sobě zády. Sahá pro další nůž. Belliny oči se zakalily, jako by ani nebyli její. S nepřítomným pohledem omračuje Leslieho, sahá pro nůž, prudce se otáčí a vráží mu ho do krku. Až po chvíli se probere, její oči opět naberou jasnost a zděšenost. Tady vize skončila.

Alice stála jako opařená, to už jsem ale letěl z lesa k autu a mířil si to domů. Za chvíli se za mnou objevily auta ostatních.

„A prý se jí nic nestane!“ zavrčel jsem tak, aby to Alice slyšela. Chtěla něco říct, ale Emmett ji předběhl. Jel v pruhu vedle mě.

„Klid brácha, vždyť ho zabila,“ řekl klidným hlasem, žasl jsem nad jeho klidností. Zavrčel jsem a zprudka do něj bokem auta vrazil, Emmett sjel ze silnice a napral to do prvního stromu. Bylo mi to jedno, musel jsem co nejrychleji domů k Belle. Proč jsem jí tam jen s tím deviantem nechával? Mohlo mi dojít, že jí bude chtít něco udělat.

Bylo mi jasné, že už bude pozdě, ale zkusit jsem to musel.

„Debile!“ zařvala na mě Rosalie a zastavila. Jel jsem dál, jak nejrychleji to šlo. Už jen kousek, kousínek. Byl jsem už tak blízko, že jsem slyšel, jak Bellino srdce vyděšeně bije. Poté jsem uslyšel její výkřik. Bože, on ji zabil! Prudce jsem zabrzdil u baráku a hnal se dovnitř, jako tornádo. Vrazil jsem do domu a zavětřil. To co jsem ucítil, mě ale totálně ochromilo.

Krev! Čerstvá, teplá krev. Duhovky mi zčernaly a já cítil, jak netvor ve mně začíná přebírat nadvládu nad mým tělem. Na to jsem se vůbec nepřipravil. Šel jsem zachránit Bellu, vůbec mi nedocvaklo, že tu bude tolik krve.

Oblízl jsem si své rty a najednou stál ve dveřích kuchyně. Jen koutkem oka jsem spatřil Bellino schoulené, chvějící se tělo. Důležitá pro mě byla ta mrtvola, z které vytékala lahodná tekutina. Životadárná, rudá, teplá tekutina... krev. Nikdy víc mě nepopadla taková chuť napít se. Ani jako novorozený jsem nic tak silného a intenzivního necítil. Věděl jsem, že se tomu muži chci za něco pomstít, ale nemohl jsem si vzpomenout za co. Nepokoušel jsem se o to.

Neudržel jsem se a už se skláněl nad jeho tělem, rychle jsem vytáhl nůž z rány a začal sát.

Kdybych jen tušil, že toto mé počínání za chvíli ohrozí mou jedinou lásku, ovládl bych se!

Tak co myslíte? A řekněte pravdu, nešetřete mě. Já vím, je to velký zvrat oproti minulé kapitolce, ale já si nemohla pomoct.

A co myslíte, že udělá Edward v příští kapitolce? Hm? No, uvidíte příště.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 38:

Přidat komentář:

Nick:

Text: