Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 35

28.09.2010 (08:45) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5276×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

35. dílek

S Edwardem jsem se nakonec vrátila zpátky do Forks. Samozřejmě se nejdřív Janet přiznal, že jí o tom, že mě zná, lhal. Vzala to dobře, a tak nám nic nebránilo v návratu domů.

Po bouřlivém přivítání a pár Emmetových výhružkách ve stylu: „Ještě jednou jí takhle ublížíš, tak z tebe vlastnoručně udělám holčičku.“ jsme se odebrali do pokoje a po společné koupeli jsem usnula v jeho chladné a bezpečné náruči. Konečně jsem se cítila svá a plná.

Den ode dne se můj vztah s Edwardem uceloval a hlavně prohluboval. Nedala jsem bez něj ani ránu. Byli jsme stále spolu a já si nemohla stěžovat. Stala jsem se nejšťastnější 17-ti letou, těhotnou dívkou na celém světě.

*** ***

„Sakra, už zase,“ zamlela jsem si pro sebe a položila si obě ruce na mé vzedmuté tričko. Byla jsem již v devátém měsíci a za dva týdny jsem měla první termín. Poslední dobou mě bříško bolelo čím dál víc. Mluvila jsem o tom s mou gynekoložkou, ta mě ale uklidnila, že u rizikového těhotenství je to normální, ale i přesto bych měla jít do nemocnice. Odmítla jsem. Ujistila jsem ji, že si budu dávat pozor.

Edward byl dole, takže jsem si mohla dovolit bolestné obličeje. Kryla jsem před ním moje bolesti. Nechtěla jsem mu říct, že jsem v rizikovém těhotenství. Už jen kvůli tomu, že by měl zbytečnou péči. Další důvod byl, že by se vyptával, jak to? A já bych mu nedokázala lhát. Jeho pronikavý pohled by mě donutil říct mu pravdu, říct mu, že za mé rizikové těhotenství může on.

Svírala jsem oči pevně k sobě a zhluboka dýchala. Křeč v břiše byla větší a větší, až po chvíli se uvolnila a mně bylo zase dobře. Nahlas jsem si oddechla a prohrábla si vlasy. Dopajdala jsem se na záchod. Když jsem se vrátila, čekala na mě na stole večeře. Už jsem měla opravdu hlad.

Najednou mě něčí chladné ruce chytly okolo mého nafouknutého bříška, no, spíš břicha, a něčí rty se přisály k mému krk. V pokoji to nádherně vonělo po kotletách, mém oblíbeném jídle. Dostala jsem neuvěřitelný hlad, ale Edwardovy ruce mě stále držely u svého těla a jeho rty laskaly můj krk. Ozvalo se mé bříško. Pořádné zakručení Edwarda probudilo, pustil mě a já došla ke stolu. Pomohl mi sednout si a sám si sedl naproti mně ke stolu.

Esmé mi koupila do pokoje jídelní stůl, protože jsem se poslední dobou moc nehýbala, za to jsem měla čím dál větší hlad.

„Děkuju,“ řekla jsem a v duchu si představovala, jak si tu kotletu vychutnávám. Vedle talíře s hlavním jídlem byla miska se zeleninovým salátem, s tím nejlepším zeleninovým salátem. Vzala jsem do ruky příbor.

„Nemáš zač, pěkně papej,“ řekl. Přestala jsem hypnotizovat jídlo a koukla se Edwardovi do očí. Byly černé jak uhel. Marně jsem si v mysli snažila vzpomenout, kdy byl naposledy na lovu. Položila jsem příbor zpátky na stůl a nešťastně jsem se na něj podívala.

„Copak? Jsi zklamaná?“ zeptal se vyděšeně. To je celý on. Hlavně, abych se měla dobře já, na sebe vůbec nemyslí.

„Budeš dobrý otec,“ řekla jsem jistě. Už jsme se o tom bavili. Souhlasil s tím, že mu mé miminko bude říkat tati. Byl tím nadšený. „A budeš ještě lepší otec, když budeš nakrmený,“ řekla jsem a vpíjela se mu do očí. Ještě chvíli mi pohled opětoval, jakoby byl úplně mimo. Pak se jemně ošil a sklopil zrak.

„Já nemám žízeň,“ řekl. Věděla jsem, jak ho dostat na lov. Opatrně jsem se zvedla a šla si sednou na postel.

„Co to děláš?“ zeptal se.

„Když nebudeš jíst ty, tak já taky ne. Půjdu se najíst, až budete všichni na lovu. Poslední dobou, jste to hodně zanedbávali a kvůli čemu? Kvůli těhotný kouli, která jen žere. Takže, jak jsem řekla, jíst půjdu, až vy budete na lovu,“ mluvila jsem zhurta. Edward si povzdechl, přišel ke mně.

„Až se najíš, tak ti slibuju, že půjdeme na lov,“ snažil se mě ujistit. Já zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu.

„Kdepak! Tohle tu bylo už několikrát a stejně jste na lov nešli. Teď to uděláme po mém a já ti přísahám, že jestli na ten lov nepůjdete, tak se od vás odstěhuju. Nehodlám přihlížet tomu, jak kvůli mně trpíte žízní. Jediný normální je tu Jasper, který je právě teď na lovu,“ řekla jsem a založila si ruce pod prsa. Poraženě si povzdechl.

„Dobře, prosím, dej na sebe pozor. Nedělej žádné prudké pohyby. Vrátím se, co nejdřív to půjde, ano?“ řekl naléhavě, vtiskl mi jeden rychlý polibek a byl ten tam. Ještě chvíli jsem počkala a pak se šla najíst. Vše jsem v sobě měla během chviličky, pak jsem se šla vykoupat a potom spát. Lehla jsem si do postele, když jsem se uvelebila do vyhovující polohy, chytla mě strášná křeč do břicha. Horší než ty před tím.

„Bože!“ zasténala jsem a opatrně si sedla, ale křeč stále nepřestávala. Kolébala jsem se dopředu a dozadu a stále dokola, ale nepomáhalo to. Naopak, ještě se to zesilovalo. Připadalo mi to jako věčnost. Po chvilce křeč ustala. Oddechla jsem si.

Že by to byly už stahy? Takhle brzy? Vždyť první termín mám za dva týdny. To je blbost.

Hodila jsem to za hlavu, znovu se uvelebila a byla během chviličky tuhá.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudila mě další křeč v břiše. Vyšvihla jsem se do sedu.

„Kurva!“ zanadávala jsem a znovu si mnula břicho. Podívala jsem se na budík. Byla to zhruba hodina od předchozí křeči. Tak, že by to opravdu byly stahy?

Pomalu jsem vstala a radši si sbalila věci. No sbalila... sbalené už jsem je měla. Edward byl hrozně pořádný. Po návratu od mých biologockých rodičů mi sbalil všechny potřebné a nepotřebné věci. Říkala jsem mu, že je ještě čas. Ale on na to vždycky: „Štěstí přeje připraveným.“ Tak jsem ho nechala. A navíc, když jsem viděla tu jeho radostnou tvář pokaždé, když jsme byli nakupovat věci pro děťátko, tak jsem mu radost nemohla kazit.

Vyndala jsem tašku z šatny a dala ji k posteli.

Mám zavolat Edwardovi, nebo nemám? Ne, nebudu mu volat. Stahy to ještě nebudou. Určitě to jsou jen nějaké křeče. Já vím, těhotná dívka by měla poznat, jestli to jsou stahy nebo ne. Jenže my se o tom s Carlislem nikdy nabavili, ani s gynekoložkou ne. Při poslední prohlídce mi řekla, že mi vše vysvětlí až při příští návštěvě. A kdo mohl kurňa vědět, že by to mohlo přijít takhle brzy! Ale tohle stahy určitě ještě nejsou, buď klidná, Bell.

Křečovitě jsem se usmála, došla na záchod a znovu si šla lehnout.

Už jsem skoro usínala, když mě znovu začalo bolet břicho.

„Bože!“ zaskuhrala jsem. Schoulila se do klubíčka a snažila se na bolest moc nemyslet. To šlo velmi špatně. Párkrát jsem bolestně vzdychla a pak to přestalo.

Podívala jsem se na budík. Byla to necelá hodina od minulé křeči.

Musím někomu zavolat. Edwardovi ne, už strašně dlouho nebyl na lovu. A ostatní taky. Napadl mě jeden člověk, ale nevím jestli mu to nebude vadit. Vzala jsem telefon a vytočila Joeovo číslo.

„Ano?“ zeptal se rozespale a otráveně.

„Ahoj Joe,“ řekla jsem. Trošku jsem se styděla za to, že ho teď probouzím. Trošku víc jsem se styděla.

„Bello? Co se děje?“ zeptal se krapet vyděšeně.

„Je tam Katelin?“ zeptala jsem se ho. Katelin je jeho přítelkyně. Moc milá dívka.

„Ne, je u rodičů. Proč?“ zeptal se stále vystrašeným hlasem.

„Jen jsem chtěla vědět, jestli tě náhodou neruším,“ řekla jsem mile a usmála se. Do dalšího stahu mi zbývalo ještě nejméně okolo 50 minut.

„Bell, co se stalo?“ zeptal se.

„Asi budu rodit,“ řekla jsem.

„Tak brzy? Neříkala jsi, že první termín máš až za dva týdny?“ ptal se překvapeně.

„Já vím. Taky mi to přijde divné, ale ty křeče jsou strašné, musí to být stahy,“ řekla jsem a zakývala hlavou.

„No dobře a je tam někdo u tebe?“ zeptal se mě.

„Právě, že není. Šli na... někam odjeli,“ odpověděla jsem a pomalu vstala z postele.

„Co? Oni tě tam nechali samotnou?“ ptal se naštvaně a zároveň s obavami v hlase. Choval se jako můj starší bráška.

„Ano, ale já si za to můžu sama. Tuhle věc plánovali už hodně dlouho a kvůli mně ji oddalovali. Tak jsem je donutila jet. Teď toho lituju.“ Omyl, nelituju. Jsem ráda, že jsou na lovu. Nechci, aby Edward viděl, jak trpím.

„Dobře, za chviličku jsem tam,“ řekl to jako samozřejmost.

„Nechvátej, další stah přijde asi tak za 50 minut,“ uklidnila jsem ho.

„Chvátal bych, i kdyby ti další stah měl přijít za pět hodin. Za chviličku, ahoj,“ řekl a típl to. Usmála jsem se nad jeho počínáním. Byl opravdu roztomilý, když měl takovouhle péči. Pravda je, že na něj Edward žárlil čím dál víc.

S mobilem v ruce jsem pomalu šla dolů do obýváku, posadila jsem se na pohovku a čekala na Joea. Přišlo mi jako věčnost, než jsem uslyšela auto na příjezdové cestě.

„Kde máš tašku? Jedeme do nemocnice,“ řekl hned, jakmile vlítnul do dveří.

„Ne. Chtěla bych rodit doma,“ oponovala jsem mu s úsměvem. Ani nevím, proč mě to napadlo, ale bylo by hezké rodit doma. Čekala jsem, že to nechá na mě, ale on se vážně choval jako můj starší bratr. Ne-li otec.

„Blázníš? Jsi v rizikovém těhotenství a chceš rodit doma? Zapomeň!“ vyjel na mě a přísně si mě měřil pohledem. Z jeho tónu jsem poznala, že i kdyby mě měl do nemocnice dostat násilím, udělal by to.

„Asi nemá cenu s tebou diskutovat, že?“ zeptala jsem se ho poraženě.

„Ne, nemá,“ utvrdil mě v mé domněnce.

„Nahoře v pokoji.“ Joe věděl, kde je můj pokoj. Dvakrát u nás doma byl.

Rozeběhl se tam a za chvilinku byl zpátky. Já mezitím napsala vzkaz rodině

Ahoj, nemějte o mě strach. Nejspíš, až budete číst tenhle vzkaz, tak budu rodit, nebo už to budu mít za sebou. Prostě jedno z toho. Takže Je tam se mnou Joe, takže se nemusíte bát, že jsem sama. Miluju vás a nezlobte se na mě, že jsem vám nezavolala. Chtěla jsem, abyste si lov řádně užili... Zatím pa!

„Jdeme?“ zeptal se mě Joe. Položila jsem vzkaz na stůl v kuchyni. On mě podepřel, aby se mi lépe šlo a mířili jsme k autu.

„Musím tě upozornit, že za chvilinku budu mít stahy. Takže kdybych tě nazvala nějakým sprostým slovem, tak se omlouvám,“ omluvila jsem se mu předem s omluvným pohledem, který nemohl vidět, protože byla tma.

„Jak víš, že budeš mít další stahy? Není to ani dvacet minut, co jsem vyjel z domu,“ řekl nechápavě, otevřel mi dveře u spolujezdce, pak za mnou zavřel, hodil mou tašku dozadu na sedadlo. Nasedl do auta a vyjel.

„Cítím to,“ odpověděla jsem po chvilce na jeho otázku.

A opravdu, ani ne za deset minut to na mě přišlo. Nechtěla jsem Joea nejdřív děsit, ale nakonec to nešlo.

„Mohl bys, prosím tě přidat plyn?“ zeptala jsem se ho udýchaně.

„Už máš stahy?“ zeptal se překvapeně a mírně zrychlil rychlost.

„Ano,“ odpověděla jsem zkuhravě. Ruce jsem pevně tiskla na břicho, zavřela jsem oči a zatínala zuby. Hlavně moc nenaříkej, musíš to v sobě udusit.

„To bude dobrý. Za chvilinku to přejde. Zhluboka dýchej,“ řekl. No jo, to je dobrej nápad. Asi jsem ten Edwardův návrh, že budeme chodit na předporodní kurzy, neměla hned zavrhovat. Začala jsem zhluboka dýchat. Trošku to pomohlo.

Po chvíli bolest přešla a já si oddychla.

„Díky, díky, díky. Co bych bez tebe dělala?“ zeptala jsem se ho a opřela se o sedačku.

„Ale, prosím tě. Užívej klidu, dokud je,“ řekl. V nemocnici jsme byli asi za půl hoďky a to zrovna, když jsem začínala mít další stah.

„Vydrž, Bellsí, dojdu pro vozík,“ řekl, vylítl z auta a utíkal do nemocnice.

Dýchej zhluboka. Nádech, výdech, nádech, výdech.

AAAA!! Kurva, kurva, kurva. Já to nevydržím. Do hajzlu! Roztrhá mě to! Prosím, už dost, já už to nevydržím.

Dýchala jsem nahlas a rozhlížela se po Joeovi, jestli už nejde. Přišlo mi to jako hrozně dlouhá doba. Vše bylo rozmazané, jediné, co bylo jasné, byla bolest v mém břiše. Když už se bolest uklidňovala, uviděla jsem, jak se z nemocnice hrnou tři lidé s vozíčkem.

Pomohli mi na něj si sednout a jeli jsme dovnitř.

„Slečno Cullenová, jste to vy?“ zeptala se mě sestra a já unaveně zakývala. Ty stahy pěkně vysilují. „Ví váš otec, že rodíte?“ zeptala se mě. Zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu. „Jenny? Volej doktora Cullena,“ řekla a vezli mě dál na pokoj.

„Musím vám něco říct,“ zamumlala jsem udýchaně. Těžko se mi mluvilo. Cítila jsem se opravdu vysíleně. Bála jsem se, že porod nevydržím.

„Copak? Mluvte,“ pobídla mě, když mě s Joem a ještě jednou sestřičkou pokládali na postel.

„Miminko pude... nožičkama napřed,“ řekla jsem a svět se mi na chvilinku zatočil před očima. Bylo to nepřijemné, a tak jsem je zavřela.

„Co?!“ zeptala se mě vyděšeně. Ale já nedokázala odpovědět. „Slečno Cullenová, proberte se!“ volala, ale já ji slyšela jen okrajově.

„Bello, otevři oči. Tak je otevři!“ volal Joeův hlas. Otevřela jsem je a usmála se na něj. Cítila jsem další stah. Nejde to nějak rychle po sobě?

„Jenny!“ zakřičela sestra. „Zavolej doktora Mansona, jdeme na sál,“ řekla a začala mi svlékat oblečení.

„Chcete být u toho, tatínku?“ zeptala se Joea. Ona si myslí, že je otec? To je hezké. Teď bych chtěla, aby tu byl Edward.

„Edwarde!“ zašeptala jsem tak potichu, že to nemohli ani jeden slyšet.

„Já nejsem otec,“ odpověděl. To už jsem pomalu přestala vnímat. Probrala mě až křeč v břiše. Krátce jsem vykřikla. Najednou bylo všechno jasné. Ležela jsem na sále, cítila jsem, jak po mé tváři stéká pot. Okolo mě byli lidé v modrých hábitech.

„Narkózu,“ řekl muž přes roušku. „Nebojte se, slečno. Málo jste otevřená, takže vám uděláme císařský řez,“ řekl, ale to už se mě zmocňovala temnota. „A! Carlisle, už na tebe čekáme.“ Carlisle? Kde? To mě na chviličku probralo, ale jakmile jsem uviděla jeho obličej, zase jsem pocítila únavu.

„Klid, Bello, jsem tady. Teď zavři oči a nech všechno na nás,“ konejšil mě. Zakývala jsem spokojeně hlavou a zavřela oči. Temnota se mě opravdu zmocnila.

Tak jak? Líbilo se? Já doufám, že ano. Chtěla jsem se ještě jednou omluvit za porod, v tomhle oboru jsem laik, takže jestli zde najdete nějaké nesmyslné informace, tak mi to odpusťte. Předem děkuji za komentíky... :D A také se omlouvám, jestli bude tento dílek nepřehledný, strašně mi blbne administrace. Věřte, už jsem s tím chtěla seknout, upravovala jsem tenhle jeden posr**ej dílek snad půl hodiny... Grrrr!

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 35: