Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 27

10.06.2010 (19:45) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6737×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

27. kapitola

„Super!“ zašeptala jsem mrtvě. Hodila telefon na postel a zalezla do koupelny. Rychle jsem se osprchla, oblékla se do čistého oblečení a chtěla si jít lehnout, ale najednou mi někdo vrazil do ložnice a pevně mě chytil za ramena.

„To mi nemůžeš udělat. Esme to nemůžeš udělat. Víš jak si tě oblíbila?“ říkala zoufale. Snažila jsem se z jejího sevření vyprostit, ale ona mě stále držela pevně a stále přidávala na stisku.

„Alice, to bolí!“ zaskuhrala jsem. Okamžitě mě pustila. Trošku jsem se protáhla. „Díky, zítra tam budu mít parádní modřiny,“ řekla jsem mdle a obešla ji. V tu ránu zase stála přede mnou a zatarasila mi tak cestu k posteli.

„Isabello Swanová Cullenová, neodbíhej od tématu,“ zavrčela.

„Chci si jít lehnout, tak mi dej laskavě pokoj, ano?“ zavrčela jsem naopak já.

„Proč chceš odjet s tím nafoukancem? První, co by tě ve Volteře čekalo, by byla proměna.“ Nic jsem neříkala, jen jsem se na ni neoblomně koukala.

„Prosím, vem si kohokoliv, jen ne tohodle kokota. Prosím, moc tě prosím,“ prosila mě. Kdybyste viděli ty její oči. Těm prostě nešlo říct ne.

„No tak dobře,“ řekla jsem poraženě a ona mě radostně objala.

„Děkuji ti. Esme by měla znovu zlomené srdce, kdybys odešla,“ řekla a najednou ztuhla. Když mi došlo, co řekla.

„Znovu?“ zeptala jsem se. „Jak znovu?“ Odtáhla jsem se od Alice a ta jen koukala do rohu pokoje s nevinným pohledem. „Mluv, Alice!“ rozkázala jsem. Povzdechla si. Sedla si na postel, já si sedla vedle ní a čekala. Po chvilince se rozmluvila.

„Víš, ve Forks už jsme jednou bydleli, bylo to před 70 lety. Tenkrát se sem přistěhovala jedna dívka. Dívka velice zvláštní. Její jméno bylo Isabella. Stejně jako to tvé. Dokonce jste si velice podobné. Máš stejně hnědé oči jako ona, ty tvé mi ale přijdou hlubší, ale to teď není podstatné. Edward se do ní zamiloval, jakmile ji poprvé spatřil. Úplně ho očarovala. Ale ona si nás nevšímala. Ano, ty zvědavé pohledy, když nás uviděla poprvé, tam samozřejmě byly, ale to bylo všechno. Edward vedle ní seděl na biologii, a tak se spolu seznámili. Scházeli se docela často, nejdřív proto, aby ji Edward doučoval biologii. Později spolu začali chodit a všichni jsme byli šťastní. Do té doby byl Edward jako kus ledu. Přežíval ze dne na den, ale když ji poprvé uviděl, celý se změnil. Začal konečně žít.

Všichni jsme si Bellu oblíbili, byla to kouzelná osůbka. A nejvíc přilnula k srdci Esme - pokud samozřejmě nepočítám Edwarda – byla jako její další dcera. Pak ale jednoho dne přišli do Forks nomádi. Byli tři. Bella zrovna byla venku, čekala na loučce na Edwarda – bylo to jejich místo. Když ji tam překvapili oni a zabili. Nechápu, jakto že jsem je neviděla. Jakoby bylo souzeno, že umře. Všechny nás to hrozně zasáhlo, ale nejvíc Edwarda. Stal se z něj ledový kámen, zase. Přestal žít, jen přežíval.

Ty nomády jsme zabili, ale Belle to život nikdy nevrátilo. Byly to pro nás těžké časy a pak... Carlisle přivedl domů tebe. Když jsem tě poprvé uviděla, myslela jsem si, že je to Bella, ale tvá vůně byla úplně jiná. Asi proto tě Edward nemá rád, připomínáš mu ji. Přivoláváš ty teskné vzpomínky na Bellu. Na naši Bellu,“ říkala tak smutně. V tu chvíli jsem měla chuť odejít ještě víc. Vždyť jim svojí přítomností akorát ubližuju. Alice si schovala obličej do dlaní. Způsobovalo jí to bolest a mohla jsem za to já. Jen já.

„A proto bude lepší, když odejdu,“ řekla jsem. Alice se na mě zděšeně podívala.

„V žádném případě. To nesmíš. Další takovou ránu do našich mrtvých srdcí už bychom nepřežili.“ Nechápala jsem to. Nechápala jsem, co mi tu říkala.

„Dobře, už je to dobrý,“ utěšovala jsem ji a hladila ji po hlavě. Mile se na mě po chvíli usmála.

Alice odněkud vytáhla prstýnek, který jsem před tím vrátila Edwardovi. Podala mi ho. Nasadila jsem si ho na prst.

„Je to divný pocit,“ řekla jsem. Opravdu jsem se s tím prstenem cítila divně. Tak jako nesvobodně.

„To vydržíš. Hamish zítra odjíždí,“ řekla a já kývla.

„Můžu tě o něco požádat?“ zeptala jsem se Alice. Kývla.

„Mohla bys mě v sobotu vzít na tu loučku, chtěla bych ji vidět,“ požádala jsem ji. Jemně se usmála.

„To víš že jo, Edward už tam stejně nechodí“ odpověděla.

Hamish v pátek opravdu odjel. Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Hrozně jsem se těšila na sobotu. Chtěla jsem to místo vidět.

V sobotu jsme vyrazily časně ráno, hned potom, co jsem se nasnídala. Alice mě vzala do náruče a běžela upíří rychostí. Radši jsem měla zavřené oči, nechtěla bych se pozvracet. Asi po deseti až patnácti minutách se zastavila a postavila mě na zem.

„Jsme tu, nechám tě tu chvíli samotnou, ale budu poblíž, ano?“ řekla se strachem v hlase.

„Neboj, nic se mi nestane,“ ujistila jsem ji a ona zmizela. Otočila jsem se a uviděla tu nádheru. Najednou se ozvalu prasknutí. Neuvěřitelně jsem se lekla, naštěstí to byla jen moje gumička na vlasy. Vlasy mi spadaly do obličeje. Sebrala jsem gumičku ze země, dala jí do kapsy a prohrábla si vlasy. Znovu jsem se porozhlédla po té nádheře. Sice nesvítilo sluníčko, ale i tak to bylo okouzlující. Vítr jemně čechral trávu. Kvítky kytiček krásně kvetly. Byl tu klid, nádherný klid, soukromý a... a … já neumím to popsat. Byl to ten pocit, jako když najdete něco, co je vám životně důležité. Cítila jsem se nádherně, svobodně, ani ten prsten mi na ruce nevadil.

Zhluboka jsem se nadechla, nádherně to tu vonělo. Neodolala jsem a lehla si do té měkoučké trávy. Byla jako samet. Živě jsem si dokázala představit, jak tu Edward s Bellou leželi, dívali si do očí a při tom si vyznávali lásku, aniž by promluvili jediné slovo. Už jsem pochopila, že se do mě Edward takhle nikdy zamilovat nemůže. Bylo to logické, takhle velkou lásku prožijete jen jednou a já rozhodně nejsem dívka, která by to mohla změnit.

Postavila jsem se a znovu si prohlábla vlasy, když jsem uviděla Edwarda, jak si mě okouzleně prohlíží. Ztuhla jsem.

Edward:

 Vypadala jako ona. Byla prakticky stejná. Ty vlasy, ty oči, ten nos, plné rty. Už se jí nedokážu stranit, i když je to pro její dobro.

Vrhl jsem se na ni a začal ji náruživě líbat. Nebránila se, naopak se s chutí zapojila. Líbal jsem ji dlouho a vášnivě. Jezdil jsem svýma rukama po jejích zádech. Byla tak křehká, jako porcelánový nádherný hrníček. Jedno větší zmáčknutí a je zničená, rozbitá... mrtvá. Nemohl jsem se jí nabažit. Byla Belle tak podobná, ale přesto tak odlišná. Nejdřív jsem si myslel, že jsem se zamiloval jen do její podoby, ale teď vím, že to co na ní miluji, je její chování. Je nespoutaná, svá, drzá a přesto dokáže být milá.

Rozpojil jsem své rty od těch jejích, přitiskl si ji na tělo a vdechoval její vůni.

„Miluji, miluji, miluji tě,“ šeptal jsem. Povzdechla si.

„Edwarde, ale co když miluješ jinou Bellu, tu která zemřela?“ zeptala se nešťastně.

„Ne, miluji tebe, Isabellu Marii Swanovou Cullenovou, toho ďábla, který mi leze neuvěřitelně na nervy. Miluji tě z celého srdce. Víc než cokoliv na světě. Nepřežil bych, kdybys odjela do Volterry,“ šeptal jsem a při tom ji líbal do vlasů.

Chytil jsem ji pevně okolo pasu, vytáhl ji nahoru tak, že její oči byly ve stejné úrovni jako ty mé a začal ji znovu líbat. Obmotala své nohy pevně okolo mého pasu, zamotala své ruce do mých vlasů a vycházela mi jazykem vstříc.

Po chvilince se začala třást, asi jí je zima. Odtáhl jsem znovu své rty od jejích.

„Odnesu tě domů, ty moje těhulko,“ řekl jsem škádlivým tónem. Zamračila se na mě a tím se jí vytvořila svislá čárka mezi obočími.

„Neříkej mi tak, připadám si jako tlustoprd,“ zahudrovala, vymotala své ruce z mých vlasů a obmotala je okolo mého krku. Byla tak roztomilá, když se zlobila. Všiml jsem si, že se jí na levé ruce něco leskne. Podíval jsem se tam. Byl to zásnubní prsten.

„Měla bych ti ho vrátit,“ řekla a usmála se. Najednou jsem dostal bláznivý nápad.

„A... co kdyby sis ho nechala,“ navrhl jsem a vroucně se jí podíval do očí. Zatajila dech.

Bella:

 On... on, mě žádá... o ru-ruku?! Děláte si ze mě srandu? Já... co... ale to přece n-nejde.

Dobu bylo ticho. Nevěděla jsem, co na to říct. Úplně mi tím vyrazil dech.

„Nemusíš si ho nechávat, jestli nechceš,“ řekl smutně a sklopil zrak.

„Ale ne, o to tu nejde. Já bych si ho i ráda nechala, ale vždyť mi je teprve 16. Nemůžu si tě vzít,“ snažila jsem se mu to vysvětlit.

„Ale já tě k tomu nenutím, jen chci, aby všichni věděli, že patříš ke mně. Aby si na tebe žádný kluk netroufal,“ řekl a já se začala smát. Nechápavě se na mě koukal.

„A můžeš mi říct, který kluk by mě chtěl? To jen ta tvoje bláznivá hlavinka se do mě zamilovala,“ řekla jsem se smíchem.

„Ty nevíš, co si o tobě myslí,“ řekl neoblomně.

„A co si o mně myslí?“ zeptala jsem se ho pobaveně.

„Půlka klučičího osazenstva školy by s tebou chtěla chodit. Myslel jsem, že se první den zblázním z těch jejich myšlenek. Některé byly i pěkně nechutné. Proto jsem tě odtud chtěl tak mermomocí dostat,“ vysvětloval.

„I ty kecko,“ řekla jsem a jednou rukou mu rozcuchala vlasy.

„Ty vůbec nevíš, jak na kluky působíš. Třeba Mike byl z tebe úplně paf, a nebyl sám. Tayler, Erik, Ben, Dan, Charles...“

„To stačí, už to chápu,“ řekla jsem, ale stejně jsem tomu nechtěla věřit. „Tak já si ho tedy nechám, ale to ti povídám, budu mít zkaženej celej den,“ řekla jsem zhurta a on se zamračil.

„Dělám si legraci, ty ťuldo,“ řekla jsem rozesmátě. On zavrčel a začal mě znovu líbat.

Asi po dalších deseti minutách neuvěřitelného vzrušení, líbání a chtivosti se ode mě odlepil a odnesl mě domů.

„Teda, tedáá? Co se to stalo?“ zeptal se Emmett překvapeně, když si všiml, jak mě Edward vnáší do domu.

„Emmett se zbláznil,“ zahlásila jsem a usmála se. Edward mě za vchodovými dveřmi postavil na zem a chytl mě za ruku.

„Že Vám to ale trvalo!“ řekla Esme, která nás pozorovala z kuchyňských dveří. Byla ráda, že jsme konečně s Edwardem spolu. Usmála jsem se a rozešla se do pokoje. Edward mě věrně následoval.

shrnutí

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 27: