Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 23

24.05.2010 (11:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5972×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

23. kapitola

„Já nemůžu, protože jsem v rizikovém těhotenství, chápeš?“ Čekala jsem, že mě vyhodí z bytu a už se semnou nebude chtít nikdy bavit, ale on jen překvapeně vykulil oči a zamumlal.

„Ty jsi těhotná?“ Znělo to překvapeně. Podíval se na mé bříško, sundal můj prst z jeho úst a přesunul se k němu. Položil svou ruku na moje bříško a jen ho fascinovaně pozoroval. Téééda! Takovouhle reakci jsem vážně nečekala.

„Ano, již měsíc a týden,“ řekla jsem a obezřetně Joea pozorovala. On se na mě radostně podíval.

„Gratuluju. Kdo je otec?“ zeptal se. To mě trošku zaskočilo.

„Jeho otec? Jeho otec o něm neví a ani se o něm nedozví. Žije svůj život a já mu ho nechci narušovat,“ odpověděla jsem. Ale nevypadalo to, že by to Joea nějak zaujalo.

„Tak já budu strejda,“ zašeptal si pro sebe sotva slyšitelně. Políbil mě na bříško a pak se na mě podíval. „Můžu být strejda, že ano?“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.

Pak jsme si s Joem jen povídali. Řekla jsem mu o sobě prakticky všechno. To, že má nová rodina jsou upíři, jsem vynechala. A on mi zase pověděl mnoho věcí o sobě. Ještě před tím, než jsme se zabrali do téhle debaty, jsem zavolala Esme, aby neměla strach. Slíbila jsem jí, že do osmi budu doma.

Několikrát už jsem chtěla jít domů, ale Joe mě vždy s polibkem vtáhl zpátky do domu a tomu prostě nešlo odolat. Takže není divu, že jsem na Esminu podmínku zapomněla.

Z tohohle idylického stavu nás vytáhlo zvonění telefonu. Seděla jsem zrovna Joeovi na klíně a on mě vískal ve vlasech.

Neochotně jsem telefon vzala. „Ano?“

„Kde jsi?“ zeptal se Esmin starostlivý hlas.

„U kamaráda,“ řekla jsem a vedle mě se ozvalo zachichotání.

„A neměla jsi být doma v osm?“

„Ano. A kolik je?“ zeptala jsem se laxně.

„Je půl deváté,“ odpověděla. Vykulila jsem oči.

„Cože? Tolik? Dobře, za chvilku jsem doma,“ ujistila jsem ji.

„To bych ti radila,“ řekla a típla mi to.

„Musím jít,“ řekla jsem mu.

„Ještě ne,“ zaprotestoval.

„Ale ano. Musím,“ řekla jsem, vstala z jeho klína, oblékla si tričko a mikinu, které mi vždy při „loučení“ svlékl, a šla do předsíňky. Vzala jsem si batoh na záda, helmu do ruky a ještě se ve dveřích na něj otočila.

„Tak se měj,“ zašveholila jsem. Usmál se a něžně mě políbil na rty.

„Můžu tě ještě o něco požádat?“ zeptala jsem se ho.

„O cokoliv,“ řekl a nádherně se mi podíval do očí.

„Víš, nikdo neví o tom, že jsem těhotná, ani má rodina to neví, prosím, že to nikomu nepovíš.“ A použila jsem svůj nevinný obličej. Pohladil mě po tváři.

„To víš, že to nikomu nepovím, ty moje mamino,“ řekl vesele. Otevřela jsem pusu a chtěla mu vynadat. On toho ale využil a umlčel mě francouzákem. Trvalo dlouho, než jsme se od sebe odlepili, ale stálo to za to. Joe byl jiný, než ostatní chlapci, dospělejší. A to se mi líbilo.

„Už musím,“ řekla jsem znovu.

„Ty si myslíš, že tě v tomhle stavu nechám řídit motorku?“ Od srdce se zasmál. „Vydrž, za chvilku jsem zpátky.“ Počkala jsem, až zmizí za rohem. Rozeběhla jsem se k motorce, za běhu si nasadila helmu, nastartovala a vyjela. Rozhodně jsem mu nehodlala pučit mého broučínka.

Domů jsem dojela během chvilky. Zaparkovala jsem motorku do garáže vedle Volva, pověsila helmu na řídítka a šla do obytné části domu, kde už na mě čekala Esme.

„Kdepak jsi byla tu půl hodinu?“ ptala se naštvaně, ale v hlase jí byl slyšet strach.

„Ale maminko. Přece by ses na mě nezlobila.“ A udělala jsem smutný obličej. Při slově „maminko“ z ní veškerá zloba zmizela.

„Jak se na tebe můžu zlobit?“ řekla mateřsky a objala mě. „Ale už mi to nedělej ano?“ řekla a pustila mě.

„Neboj. Už si budu dávat pozor,“ ujistila jsem j. Došla se navečeřet a pak spát.

Do konce týdne už jsem žádné zpoždění neměla. S Joem jsem začala chodit, takže se to neobešlo bez veřejného líbání, mazlení a něžného dotýkání. Jednou jsme dokonce za to dostali poznámku, z čehož měl Emmett hroznou srandu a pořád si mě dobíral.

Další týden mě pravidelně budilo zvracení. Načež jsem dostávala neuvěřitelné záchvaty žravosti a hladu. Jedla jsem za dva a všechno mi neuvěřitelně chutnalo. Dokonce i špenát, který bych dřív nestrčila do pusy, jsem jedla bez problémů. S Joem jsme si víc rozuměli. Bohužel čím víc jsme si rozuměli, tím větší jsem měla pocit, že ho mám ráda jen jako nejlepšího kamaráda. Jednou jsem to s ním probírala, on mi řekl, že to tak cítí stejně. Nakonec jsme se ale domluvili, že spolu, jako pár, zůstaneme. Ani jednomu tenhle stav nevadil, naopak, vyhovovalo nám to. Edward si mě nevšímal a já byla spokojená.

Další týden byl osmý týden mého těhotenství. V pondělí ráno mě probudil budík. Bylo to neobvyklé. Už jsem si na každodenní ranní zvracení zvyklá. Musím ale uznat, že tuhle změnu jsem přivítala s radostí.

Oblékla jsem se. Vzala jsem si na sebe černé upnuté tričko s dlouhým rukávem, červeno-černou mikinu, značkové šedivé tepláky a kecky. Vzala jsem si batoh, pořádně se nasnídala a chtěla jet do školy. Byl tu ale jeden háček.

„Kde je?!“ zařvala jsem z garáže. Moc dobře jsem věděla, že mě Edward slyší. Přiřítila jsem se k němu do pokoje. On si jen tak ležel na posteli a díval se na mě pobaveným pohledem.

„Kde je?“ zeptala jsem se ho zuřivě.

„Co?“ zeptal se nevinným hlasem. V jeho očích ale bylo vidět nehorázné pobavení.

„Ta motorka!“ zařvala jsem na něj. Vítězně se usmál.

„Hledej, šmudlo, hledej,“ řekl posměšně.

„Hrrrr!“ zavrčela jsem, zabouchla dveře a v tom mě napadla krásná pomsta. Běžela jsem do garáže, nastoupila do Edwardova Volva a pořádně za sebou flákla dveřmi. Rychle jsem se zamkla. V tu ránu stál Edward u dveří řidiče a vyděšeně mě pozoroval.

„Ne, prosím. Tvá motorka je kousek za barákem. Prosím, nenič mi auto,“ prosil mě. Moc dobře věděl, čeho jsem schopná. Vítězně jsem se zakřenila.

„Dobře, tak ji přivez před garáž... hned!“ rozkázala jsem. Edward motorku opravdu přitáhl. Vystoupila jsem z auta, hodila mu klíčky a jela do školy.

Celý školní den si mě Alice držela u sebe. Doprovázela mě z hodiny na hodinu. Prý toho musí využít, když tu Jeo není. Musel jet do Seattlu, neřekl mi proč. Však já to z něj dostanu.

Dokonce i na oběd jsem si musela sednout k mým sourozencům. Byl to nezvyk. Sourozenci byli zase potichu, já jedla, když v tom okolo našeho stolu prošla Molly Simonsová, podle Jessicy školní děvka.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravila ho svůdným hlasem. Všichni lidé ztichli a čekali na Edwardovu reakci, ten ale nic neudělal a Molly tedy šla dál.

„Téééda Edwarde!“ řekla jsem udiveně.

„Co?!“ vyštěkl.

„Molly, nezlob se na něj,“ zavolala jsem na ni. Zastavila se a dívala se na mě. Všichni čekali, co řeknu. „Můj bratr za to nemůže,“ říkala jsem nahlas. Edward se na mě překvapeně podíval. „Homosexualita je přece úplně normální,“ řekla jsem ještě víc nahlas s jedním nadzvednutým obočím. Lidi se začali pochechtávat. Edward na mě vykulil oči. Emmett vedle mě se začal smát.

„Co?!“ Díval se na mě nechápavě.

„Ale no tak, všechno tomu nasvědčuje. Fotka polonahého Toma Cruise, CD od Sher,“ říkala jsem. Edward se na mě nasraně koukal.

„Ty jsi taková... taková...“ nedořekl to. To už náš výstup pozoroval profesor, já ho ale prosklila.

„Jen to řekni, Edwarde. Řekni všem, co si o mně myslíš. Řekni, že jsem děvka, jako jsi to tenkrát řekl mně.“ Vím, nebylo ode mě fér, vytahovat tuhle starou událost, ale já si nemohla pomoct.

„Ty jsi tak omezená. Neumíš nic jiného, než ubližovat.“ Pozorovala jsem ho se zaťatými pěstmi.

„Pokud vím, tak já jsem tuhle válku nezačala,“ řvala jsem na něj.

„Tak to by stačilo. Oba dva se hned uklidněte. Tohle je škola, ne manželská poradna,“ říkal přísně.

„Ale...“ Chtěla jsem protestovat, ale on mě zarazil.

„Takže vám ta první poznámka nestačila?“ zeptal se mě profesor. Sklopila jsem oči na stůl.

„Oba opusťte školu, máte neomluvené hodiny.“ Rychle jsem si vzala batoh a šla ke skříňkám, vzala jsem si helmu a běžela k motorce. Bylo mi jedno, kde Edward zůstal, chtěla jsem být co nejrychleji doma.

Během chvilky jsem dorazila domů. Zaparkovala jsem motorku do garáže a zamkla vchod z garáže do obýváku. Pak jsem ještě zamkla hlavní vchod, pak ještě zadní vchod a doufala, že je to všechno. V hlavě jsem měla úplně prázdno, nic jsem nevěděla. Jedno mi ale bylo jasné. Edward se mi pomstí, ať už jakkoliv.

Rozhodla jsem se, že půjdu do svého pokoje. Tam je to přeci jen bezpečnější. Otočila jsem se, ale zůstala jsem vystrašeně stát. To, co bylo kus přede mnou, totiž nevěstilo nic dobrého.

shrnutí

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 23: