Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 16

26.03.2010 (15:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5763×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

16. kapitola

Já rychle vylezla z vany, osušila se, oblékla se do věcí na spaní, vypustila vanu a vylezla z koupelny.

„Promiň, trošičku jsem se zamyslela,“ promluvila jsem k Rose, která seděla na postely.

„Trošičku?!“ řekla ironicky a uchechtla se. Zalezla do koupelny. Já jsem rychle hupsla na kraj postele, přikryla se a usnula.

……

Ráno mě probudil budík. Byla jsem krásně odpočatá. Vstala jsem, vyčistila si zuby, rozčesala vlasy a šla do šatny. Chtěla jsem udělat Alici radost a vzít si na sebe něco z oblečení, které mi koupila. Ne, kecám! Jo, vezmu si nějaké oblečení od ní, ale mám to vymyšlený jinak. Obléknu si nějaké oblečení od ní, ale cestou do školy se stavím u Angely a převléknu se. Jsem geniální. Za tohle bych měla dostat Nobelovku.

Vzala jsem si černé roury, bílý elegantní rolák, který se absolutně nehodil pod mou motorkářskou bundu a boty na podpadku. Musím vypadat věrohodně. Připravila jsem si věci do školy, vlasy stáhla do volného culíku. Vzala batoh a šla dolů.

Alice seděla s Edwardem a Jasperem v obýváku a o něčem se bavili.

„Tak co na to říkáš Alčo?“ zeptala jsem se jí. Všichni tři se na mě překvapeně koukali. Já věnovala pozornost jen Alici. Ta mě sjela pohledem od hlavy až ke patě a radostné se usmála.

„No konečně si dostala rozum.“ Počkej až zjistíš, jaký na tebe čeká ve škole překvápko.

„Moment,“ zarazila se, „od kdy umíš chodit na podpatcích?“ Fuj. Už jsem se lekla, že mě prokoukla.

„Matka,“ řekla jsem. Snídani dneska vynechám. Došla jsem do garáže a odjela k Angele. Zazvonila jsem na zvonek, během chvilinky mi Angela přišla otevřít.

„Ahoj,“ řekla zvesela a pustila mě dovnitř.

„Ahoj. Tak kde jsou?“ zeptala jsem se jí nedočkavě. Už jsem chtěla mít tohle oblečení dole. Ukázala prstem nahoru a vedla mě po schodech do jejího pokoje. Došli jsme tam. Angie vytáhla z pod postele papírovou krabici a otevřela ji. Bylo tam krásně složené všechno moje nové oblečení.

„Bože, ty jsi zlatíčko Ang. Děkuju moc.“ Byla jsem jí za to opravdu vděčná.

„Nemáš zač. Klidně se převlékni, já budu dole,“ řekla a odešla. Sundala jsem si bundu, bílý rolák a místo toho si oblékla černé volnější tričko a na jedné straně na něm uvázala uzel. Černé roury jsem vyměnila za obyčejné světlé jeany, vyzula se z bot na podpatku a vzala si ponožky a kecky. Hned jsem se cítila lépe. Ještě jsem si vzala čepici a dala jí do batohu. Krabici jsem zavřela, strčila zpátky pod postel. Oblečení od Alice naházela do igelitky, dala si batoh přes rameno a šla dolů. Angela seděla u stolu a jedla toasty.

„Dobrou chuť,“ řekla jsem a stála u dveří do kuchyně. Angie se na mě podívala.

„Dík. Dáš si taky?“ zeptala se.

„Ne, nemám hlad.“

„Jen si dej, jsou dobrý.“ Usmála se. Tak ochutnat můžu ne? Položila jsem batoh s igelitkou na zem, sedla si naproti Angele a ukousla kousek z toastu. Žvýkala jsem a usmála se na Angelu. Najednou můj úsměv ale ztuhl. Polila mě neuvěřitelná horkost, cítila jsem jak se jistá vlna valí z mého žaludku do úst. Sakra! Rychle jsem si před pusu dala ruku, zprudka vstala a letěla ke dřezu v kuchyni. Nic tam nebylo takže jsem nechala zvratkům volnou cestu a oni vyletěli z mého těla, jako namydlený blesk. Po chvíli bylo vše venku.

Angela mi přinesla mokrý ručník, utřela jsem si do něj obličej, položila jsem ručník na linku a zhluboka dýchala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Angela. Kývla jsem, ale pořád jsem cítila zvláštní horkost po celém těle. V tom se dostavila další vlna a než jsem si to stihla uvědomit, nakláněla jsem se nad dřezem a zvracela.

Božíčku, co po mně to dítě chce? Po chvilince mě horkost i zvracení opustily a já si opět utřela obličej do ručníku. Můj jícen byl pěkně podrážděný.

Angela mi podala sklenici vody. Vypila jsem jí během chviličky. To už Angie stála u dřezu a splachovala mé zvratky. Bylo mi hrozně trapně.

„Ukaž, já to udělám,“ řekla jsem a chtěla jí vzít saponát z ruky.

„Opovaž se,ještě se mi tu pobliješ znovu,“ řekla ostře. Následně se začala smát a tak jsem se začala smát taky.

„Opravdu nechceš pomoct?“ zeptala jsem se jí. Zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu. Došla jsem si sednout na židli.

„Nejsi těhotná?“ zeptala se Angela náhle. Ještě že ke mně stála zády, kdyby viděla můj zděšený obličej, tak by jí vše došlo.

„Proboha ne!! Možná že jsem pařmenka, ale na tohle si dávám bacha.“ Jééé, já lžu, že se nestydím.

„Já jsem si dělala srandu,“ uklidnila mě a pokračovala. „Já vím, že ty bys to nikdy nedopustila. Tak blbá nejsi,“ řekla klidně a pak šla nahoru.

Docela mě její slova dostala. Blbá? Blbá! Já si rozhodně blbá nepřipadám. Naopak. Cítím se kvůli těhotenství skvěle – pokud opomenu to zvracení. Nic není jistě, ale to, že miminko budu mít ráda je jisté víc než dost.

„Jdeme Bell?“ zeptala se mě Angela. Zakývala jsem hlavou, vstala, vzala batoh, otevřela ho, nacpala do něj igelitku, zavřela, dala přes záda a koukla na Angelu.

„Takže, helmu máš?“ zeptala jsem se jí. Kývla a nadzvedla ruku v které měla helmu.

„Super,“ řekla jsem a vyšla před barák k motorce, nasadila jsem si helmu, sedla na motorku a čekala na Angie až udělá to samé. Ještě než jsme vyjeli, jsem se jí zeptala.

„Kolik je v téhle době na parkovišti vždycky lidí?“ Po chvilince mi odpověděla.

„Skoro všichni,“ řekla v pohodě.

„No, tak to teda potěš pánbůh!“ zadrmolila jsem.

„Co si říkala?“ zeptala se mě zvědavě.

„Drž se!!“ pověděla jsem hlasitěji a vzápětí vyjela. Ke škole jsme přijeli během chvilinky. Jakmile jsme vjížděli na parkoviště, život zde jakoby se zastavil. Všichni byli zticha a dívali se na nás.

Zaparkovala jsem na místo, kde jsem parkovala včera. Obě dvě jsme z motorky slezly a sundaly si helmy. Seběhlo se k nám jen pár lidí. Hlasitě jsem si oddychla, čekala jsem, že to bude horší. Život na parkovišti se zase vrátil do normálu.

„Takže, ta je tvoje?“ zeptala se mě Jessica trošku naštvaně.

„Ano a musím ti vysvětlit pár věcí. Vlastně, jen jednu,“ řekla jsem, zajistila řídítka, vzala helmu pod rameno a cestou do školy jsem vysvětlovala.

„To co se stalo včera v jídelně, byla jen hloupá sázka. S Edwardem nic nemám. A pak jsem ti chtěla říct, že Edward je zase volný. Včera se rozešel s Tanyou.“ Fascinovaně se na mě koukala. Já schovala helmu do skříňky a vydala se na mou první hodinu.

Celý den jsem se mým sourozencům úspěšně vyhýbala, pak ale přišel čas na oběd. Neměla jsem nejmenší šanci se jim vyhnout.

Vešli jsme s Angie do jídelny, koupili si jídlo a šli k jejich stolu. Váhala jsem, jestli si náhodou nemám jít sednout ke Cullenům, ale jakmile jsem si všimla vražedného pohledu, který byl mířený na mou maličkost od Alice, bylo mi jasné kde budu sedět.

„Můžu si sednout k vám?“ zeptala jsem se Angely.

„Samozřejmě,“ odpověděla. Mike mi ochotně nechal své místo a sám si přišoupl jinou židli. Nestačila jsem prakticky nic říct, protože mi Alice vzala tác.

„Dneska sedíš s námi!“ rozkázala. To si snad ze mě děla prdel nebo co?

„No to teda ne,“ řekla jsem posměšně.

„To teda jo,“ oplatila mi stejným tónem, otočila se a šla k jejich stolu.

„Horší sestru jsem fakt dostat nemohla,“ řekla jsem tak, aby to neslyšela. Lidi u stolu se začali smát. Já vstala a šla za Alicí. Sedla jsem si vedle Edwarda a s chutí se zakousla do sendviče.

„Kde máš oblečení, co jsi měla dneska na sobě?“ zeptala se mě Alice a založila si ruce pod prsa. Usmála jsem se, vytáhla z batohu pěkně slisovanou igelitku a hodila ji po Alici. Spolkla jsem sousto a začala.

„Jestli mi nevrátíš mé oblečení a nevezmeš si zpátky to, co jsi mi koupila, tak to takhle budu dělat každý den. S tím rozdílem, že oblečení od tebe budu vyhazovat,“ řekla jsem klidně a vyrovnaně. Alice mě vražedně pozorovala a já si ukousla další sousto.

„To ti neprojde,“ řekla ostře. Uchechetla jsem se a spolkla sousto.

„Je vidět, že mě ještě neznáš sestřičko.“ Měla jsem jí docela na háku. Alice zavrčela.

„Sakra! Edwarde měl by ses odstěhovat. To tvoje vrčení je nakažlivý.“ Emmett se začal smát. Edward zavrčel.

„Do pytle lidi! Co to s váma je? Jste jak stoletý puberťáci. Člověk by se s váma unudil,“ říkala jsem vážně. Mí sourozenci se po sobě zvláštně podívali a Alice spustila.

„Však počkej. Ono ti zítra sklapne,“ řekla.

„Co bude zítra večer?“ zeptala jsem se trošku vyděšeně.

„Rodiče nás berou do New Yorku na operu.“ Ne, to ne!

„Já ale nikam nejedu,“ řekla jsem rozhodně.

„Tak to těžko, už jsem ti koupila šaty,“ řekla Alice a tím mi úplně vyrazila dech.

„Šaty?“ vypískla jsem. „Nemohla bych mít společenský kalhoty?“ ptala jsem se úzkostně.

„Nemohl,“ řekla. Totálně mi zkazila náladu.

Poslední hodina ve škole pro mě byla utrpení. Pořád jsem musela myslet na kombinaci já + šaty. Děs a hrůza. Nesnáším šaty. Nesnáším cokoliv co patří k oblečení pro dolní část těla a nemá to nohavice.

Po škole jsem Angelu odvezla domu a sama chtěla jet domů. Jenomže když jsem vyšla před barák, moje motorka tam nebyla. Edward! Najednou mi začal v kapse zvonit telefon. Podívala jsem se na displej. To číslo bylo neznámé. Hovor jsem zvedla.

„Ano?“ zeptala jsem se podezřele.

„Tak jaký to je pocit, když ti někdo ukradne tvůj dopravní prostředek?“ zeptal se mě Edward podle. Nesmím mu udělat radost.

„Jakej by měl být? Úplně normální. Víš, já nejsem tak hysterická jako někdo.“ Na poslední větu jsem kladla důraz.

„Tak já jsem podle tebe hysterický?“ ptala se podrážděně.

„Ne! Svatej dyndy! Jasně že ty Edwarde. Musíš taky trošku používat to, co máš v hlavě. Mozek se tomu říká. Teda, pokud ho tam vůbec máš.“ Zákeřně jsem se zasmála. Užívala jsem si příležitosti, kdy jsem mohla Edwarda zesměšňovat. Hrozně lehko se naštval. Edward zuřivě zavrčel.

„Uvidíme, jak se budeš smát, až za tebou teď přijedu a jednu ti fláknu. Měla by ses schovat,“ říkal to tak sebejistě.

„Schovávat se před tebou? Před takovým slabochem? Tak hluboko nikdy neklesnu,“ řekla jsem pohrdavě a šla směrem ke škole. Zase zavrčel.

„Vidíš? Ty jsi tak ubohej, že nedokážeš vytvořit smysluplnou větu,“ říkala jsem jistě.

„Zabiju tě!“ zašeptal vražedně a típl to. Mezitím jsem došla ke škole a sedla si na lavičku. Jakmile jsem dosedla, přiřítilo se na parkoviště stříbrné volvo. Hernajs! Ten je ale rychlej. Stoupla jsem si, dala ruce v bok a s jedním nadzvednutým obočím ho pozorovala.

Edward vystoupil z auta a mířil si to ke mně rázným a rychlým krokem. Ruce měl zaťaté v pěsti a jsem si na 100% jistá, že kdyby mohl vraždit pohledem, tak jsem rostřílená na bilión malých kousíčků, ne-li víc.

Dobře, možná že naštvat Edwarda nebyl tak skvělý nápad, jak jsem si myslela. Vypadá hrozivě. Už jen schází, aby mu z pusy šlehaly plameny a z nosu a uší vycházela pára.

Zastavil se těsně přede mnou a propaloval mě tím svým nenávistným a vášnivým pohledem. Proč vášnivým? Nenávist je přece vášnivý cit.

„Oou!“ šeptla jsem a rychle okolo něj prošla. Čekala jsem, že mě chytne a zmlátí, ale nechal mě v pohodě jít. No, asi bych se neměla tak radovat. A taky že jo. Přišlo to, co jsem očekávala. Edwardova studená ruka se obmotala okolo mého pasu a tvrdě mě strhla na jeho tělo. Bolest ovládla celé mé tělo. Bylo to ještě horší než náraz do skleněné výlohy. Skoro jsem nemohla dýchat.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a zlobivá holka? Nikdy! 16: