Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Itálie a Já - 8. kapitola

09.08.2012 (16:30) • NessieCullenBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2455×

Černé vlasy mu spadaly na ramena a pozoroval nás červenýma očima, přes které měl takovou, jakoby mléčnou, vrstvu. Tak moment! Červené oči?

„Vítejte ve Volteře.”

Místností se rozléhal jeho zvonivý hlas. Najednou se na nás vrhli. A to doslova. Neuvěřitelnou rychlostí se k nám rozeběhli ze všech stran. Ozývaly se zděšené výkřiky. Zpanikařila jsem a rozeběhla se pryč. I když jsem tušila, že jsem bez šance, běžela jsem odtamtud. Najednou stála přede mnou. Malá dívka. Celá zahalená v černém plášti. Vyděšeně jsem ji pozorovala.

„Kam si myslíš, že jdeš?” promluvila na mě dětským zvonivým hláskem a usmála se. Probodávala mě pohledem a na tváři se jí vystřídal tucet různých emocí. Vztek, zmatení, zlost, nechápavost,… Nakonec se jí na tváři opět usadil úsměv a ona znovu promluvila.

„Mohla bych tě zabít, kdybych chtěla, ale Arovi by ses mohla hodit,” prohlásila a já na ni pořád jen zírala. Nechápala jsem, o čem to mluví, byla jsem vyděšená z toho, co jsem viděla, a chtěla jsem odtamtud pryč, ale nebyla jsem schopná jakéhokoliv pohybu.

„Jdeme,” oznámila mi a otočila se k odchodu. Když jsem se ale neměla k tomu, abych ji následovala, otočila se zpátky na mě a zamračila se. Stála jsem na místě a ne a ne se pohnout. Nějaký hlas v mé hlavě na mě křičel: Běž! Ale já tam pořád stála a ani se nepohnula. No tak, Bello, co je to s tebou? Je to jen dítě, uteč, křičel ten hlas.

„Co tam tak stojíš? Řekla jsem, jdeme!” křikla na mě, ale já stále jen stála na místě. Najednou se tvářila vážně naštvaně. Připomínala mi malé dítě, kterému někdo vzal hračku. V tu chvíli mi přišlo trochu ironické, že se jí bojím. Sice jsem viděla, co se stalo tam, ale ona je jen dítě. To jsem si opakovala pořád dokola a dala se na útěk.

„Vážně si myslíš, že mi utečeš?” zasmála se. Pak jsem ucítila ostrou bolest vzadu na temeni hlavy. Udělalo se mi černo před očima a já se skácela k zemi.

Otevřela jsem oči a zamžourala do ostrého světla.

„Už se probrala,” zašeptal někdo. Pomalu jsem se posadila a rozhlédla se kolem.

„Au,” sykla jsem a chytla se za hlavu. Neskutečně mě bolela. Vyděšeně jsem ztuhla, když jsem si uvědomila, co se vlastně stalo, a kde jsem. Byla jsem zpátky v té místnosti, kde nás napadli. Se strachem vepsaným ve tváři jsem pozorovala, jak se ke mně přibližoval ten černovlasý muž s červenýma očima.

„Vítej,” řekl, „jak se jmenuješ?” zajímal se.

„Bella,” šeptla jsem tak potichu, že to ani nemohl slyšet.

„Podej mi ruku, Bello,” vybídl mě a já na něj jen vystrašeně třeštila oči. Popošel blíž ke mně.

„No tak, Isabello,” žádal a já zvedla svoji roztřesenou ruku. Sevřel mou dlaň ve svých a zavřel oči. Soustředil se. Po chvilce je opět otevřel a mou ruku pustil.

„Fascinující,” vykřikl. „Bello, bylo by nám potěšením, kdyby ses k nám přidala, co ty na to?” optal se mě a já jen nechápavě zírala.

„K vám?” zopakovala jsem roztřeseným hlasem.

„Ano, do naší gardy Volturiových,” oznámil mi.

„Já… já nevím. To by asi… asi ne… nebyl nejlepší nápad,” koktala jsem zmateně. On se jen usmál.

„Myslím, že nemáš na výběr, drahá Isabello,” řekl. Najednou stál u mě a zakousl se do mého krku. Vykřikla jsem bolestí a zhroutila se.

Otevřela jsem oči a posadila se. Rozhlédla jsem se kolem a všichni do jednoho na mě zírali. Nechápavě jsem pozvedla obočí a čekala, jestli se někdo uráčí mi vysvětlit, co se tu děje, kde to jsem, a kdo jsem. Počkat! Já nevím, kdo jsem? Jak nemůžu vědět, kdo jsem?!

„Je příliš brzy na to, aby se probrala, její srdce stále bije,” řekl nějaký černovlasý muž a vytrhl mě tím z mých úvah o mé osobě.

„Kdo jste?” zeptala jsem se, „a… a kdo sem já?”

Tak a další kapitolka je za námi. Doufám, že se líbila. =)

Za korekci děkuji WhiteTie.

Autor: NessieCullenBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Itálie a Já - 8. kapitola: