Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Itálie a Já - 10. kapitola

09.09.2012 (09:45) • NessieCullenBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3339×

Hele, co pro tebe mám!” vykřikla Jane, která se náhle zjevila v mém pokoji.

„Co to je?” zeptala jsem se a nedůvěřivě pozorovala velké červené něco.

„No, přeci šaty!” oznámila mi radostně. Svým nadšením pro oblečení mi někoho připomínala, ale vůbec jsem netušila koho. Musel to být někdo z mého lidského života. Někdo, na koho si nepamatuju.

„Jasně, a na co šaty?”

„Na ples!”

„Ples? My půjdeme na nějaký ples?” zajímala jsme se. Z mého hlasu bylo poznat, že mě ta představa trochu děsí.

„Jistěže! Volterra pořádá ples každých sto let. Nikdo ti neřekl, že bude?” divila se.

„Ne, nikdo se nezmínil.”

„Nevadí! Zkus si je,” pobídla mě a podala mi ty šaty. Věděla jsem, že odporovat stejně nemá cenu. Akorát by si na pomoc přivedla ještě Heidi a nedaly by mi pokoj, dokud bych je neoblékla. Rezignovaně jsem zaplula do šatny a pokusila se nasoukat do těch šatů.

V hlavním sále byl naprostý chaos. Přípravy plesu byly v plném proudu a večer to mělo vypuknout. Já se právě nacházela v zadní části hradu. Dál od toho šílenství. Seděla jsem na okně a četla si knihu. Na Větrné hůrce. Našla jsem ji ve zdejší knihovně a dost jsem si ji oblíbila.

„Ahoj Isabell.”

„Ahoj Felixi,” odpověděla jsem a zvedla hlavu od knihy. „Potřebuješ něco?”

„Ne. Teda jo… Chci se tě na něco zeptat,” řekl. Bylo vidět, že je dost nervózní. Což bylo zvláštní, většina upírů tady je velmi sebejistá.

„Ptej se,” pobídla jsem ho.

„Nešla bys se mnou na ten ples, Is?” dostal ze sebe nakonec. No, upřímně? Nejradši bych na ten ples nešla vůbec!

„Jasně, půjdu s tebou ráda,” souhlasila jsem a věnovala mu úsměv.

„Vážně?” Zdál se překvapený. „Tak večer!” rozloučil se a odešel. A já se dál věnovala své knize.

Stála jsem před zrcadlem a hodnotila svůj vzhled. Vlasy jsem měla vyčesané nahoru do složitého účesu. Měla jsem v nich zasunutou stříbrnou čelenku, zdobenou malými rubíny. Oblečená jsem byla do těch šatů, co mi dala Jane. Červená sukně dosahovala až na zem, čímž zakrývala moje červené lodičky.

„Můžeme?” zeptal se Felix, který najednou stál vedle mě. Na sobě měl klasický černý smoking. Přikývla jsem a bok po boku jsme zamířili do hlavního sálu.

Když jsme přišli, tak v sále byli zatím jen všichni z Volterry. Hosté odjinud dorazí co nevidět. Některé páry tančily uprostřed sálu a ostatní postávali okolo a bavili se.

„Zatančíme si?” optal se mě najednou Felix. Skepticky jsem si změřila taneční parket, ale nakonec jsem souhlasila. Ladně jsme vpluli mezi ostatní páry. Otáčeli jsme se v rytmu hudby. Překvapivě mě to dokonce i bavilo.

Už dorazili hosté i odjinud. Aro vítal každý klan i každého nomáda zvlášť. Volterští stáli vyrovnaní po stranách sálu. Já, Jane, Alec, Felix a Renata jsme se nacházeli hned u trůnů vládců. Postupně se v hlavním sále shromažďovalo čím dál tím více upírů. Právě teď Aro vítal jakýsi klan z Denali. Jeden jejich člen – Eleazar – byl dříve součástí volterské gardy. Denaliovi se ale lišili od ostatních upíru tady. Jejich duhovky… byly zlaté. Jane mi prozradila, že to tak mají, protože se stravují na zvířatech. Odmítají lidskou krev. Oni a pak ještě jedna rodina. Přezdívají si vegetariáni. Nikdy se mi nikdo nezmínil, že je tu i jiná možnost, než zabíjet lidi. Učili mě, že je to přirozený zdroj potravy. Netušila jsem, že to jde i jinak. Dveře se otevřely. Do místnosti vstoupilo sedm dalších upírů.

„Carlisle!” zvolal radostně Aro. Carlisle? To jméno je mi nějak povědomé.

„To jsou Cullenovi,” zašeptala mi do ucha Jane, „ta druhá vegetariánská rodina,” dodala. Cullenovi? To taky zní povědomě. Dokonce i oni jsou mi povědomí. Že bych je znala? Ne, to není možné. Pozorně jsem si je prohlížela a snažila si vybavit cokoliv, co bych s nimi mohla mít společného.

„Jak se jmenují ti ostatní?” ptala jsem se Jane.

„Ta vedle Carlislea je Esmé. Ta blondýnka s tím svalnatým, to je Rosalie a Emmett. Ta mrňavá je Alice a ten vedle Jasper,” vyjmenovávala. Ty jména, ty tváře. Všichni mi tak povědomí.

„A ten poslední?” vyzvídala jsem dál.

„To je Edward,” řekla a onen zmiňovaný upír zvedl hlavu. Konečně jsem se mu mohla podívat do obličeje. Ty jeho zlatavé oči. Jeho zorničky se rozšířily překvapením. Zírala jsem na něj a najednou…

„Já si vzpomínám,” zašeptala jsem.

Tak co? Jak se kapitolka líbila? V další se Bella konečně setká s Edwardem. Co myslíte, jak na sebe budou reagovat?

Autor: NessieCullenBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Itálie a Já - 10. kapitola: