Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It was a mistake - 5. kapitola

29.05.2010 (18:15) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3090×

Edward:

Taky mě mohlo napadnout, že v tuhle noční hodinu nebude otevřený žádný normální obchod. Slunce bylo ještě daleko za obzorem a na obloze se roztahoval zlověstně zářící měsíc. Mohlo být tak kolem třetí hodiny ranní.

Došel sem k autu a přemýšlel alespoň nad nejbližším nonstopem. Zaposlouchal jsem se a hledal, myšlenky nebo zvuky naznačující výskyt nějakého jídla.

Moje počínání ale přerušil zběsilý tlukot srdce a bolestné vzlykání. Otočil jsem se zpět k domu a bez přemýšlení se rozběhl dovnitř. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí jako rozmazanou šmouhu, rychle jsem odemknul a rozsvítil světlo.

„Bello!“ zakřičel jsem a málem dostal infarkt, když jsem ji viděl bezmocně ležet u otevřených dveří do otcovy ordinace. Vypadalo to, že tvrdě spí, ale její tep byl slabý a její mělké dýchání se mi také nelíbilo. Opatrně jsem ji přemístil zpátky na postel a přiložil ruku na čelo. Byla rozpálená, přímo hořela. Musel jsem ji zchladit, ale strkat ji do studené vody, by nebyl ten nejlepší nápad vzhledem k jejímu stavu. Mohla by dostat šok nebo zápal plic.

Raději jsem namočil několik ručníku do studené vody a udělal jí zábaly. Jedním jsem jí obalil kotníky a další dva jsem jí přiložil na hrudník.

„Ne, prosím!“ zakřičela najednou a já myslel, že je vzhůru. Začala sebou zase škubat, ale víčka měla pevně semknutá. Lehl jsem si vedle ní a rukou ji chladil na čele. Vypadala jako porcelánová panenka, tak křehce a nevinně. Její pleť nabírala průhledné barvy, jen tváře měla zčervenalé od sálajícího tepla.

Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak ležel a pozoroval ji, ale venku začalo svítat.

Ručníky jsem odnesl a zkontroloval její teplotu. Byla o dost přijatelnější.

Úplně jsem zapomněl, kde jsem ji včera našel, musela si myslet, bůh ví co, když viděla tu ordinaci. Nenáviděl jsem se za to, jak jsem ji neustále děsil, tolik jsem si přál vrátit čas. Nechtěl jsem, aby trpěla, ale musel jsem ji tady držet, alespoň dokud se neuzdraví. Ale ani pak jsem si nedokázal představit, že ji nechám odejít.

Tohle měl být ten trest, zamiloval jsem se do dívky, která mě k smrti nenávidí. Na kterou jsem neměl nejmenší právo, a na kterou budu myslet po zbytek své věčnosti.

Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk brzdících pneumatik. Než jsem stihnul vstát, uslyšel jsem Carlisleův starostlivý tón a Alicin zvonivý hlas.

„Edwarde!“ přiběhla k posteli a lítostivě si prohlížela spící Bellu.

„Vzala jsem nějaké oblečení a taky jídlo.“ Položila na malý stolek svoji obrovskou tašku a začala se v ní netrpělivě přehrabovat. Carlisle ke mně přistoupil a položil mi ruku na rameno, když jsem mu tiše poděkoval.

„Edwarde, nevím, jestli byl nejlepší nápad ji tu držet, budou ji hledat. Co chceš dělat, až se uzdraví?“ otočil se na mě a já musel uznat, že má pravdu. Ale copak bych dokázal ji jen tak nechat být, potom, co jsem jí způsobil? Tak vroucně jsem se to snažil napravit, ale až teď mi docházelo, že marně.

Carlisle nejspíš pochopil důvod ignorace jeho otázky a s myšlenkou, že to teď nemám lehké a začal Bellu vyšetřovat.

„Možná je lepší, že není vzhůru, vezmu ji do ordinace.“ Odkryl květinovou pokrývku a vyzdvihl si ji do náruče. S hrůzou v očích jsem myslel na to, jak jí bude, až se probudí. Nechtěl jsem, aby byla v tom pro ni určitě hrůzostrašném pokoji, ale jinak to nešlo.

Alice se posadila naproti mně a bez přerušování si vyslechla moje vyprávění. Řekl jsem jí všechno o mých zmatených pocitech a zatemněné mysli.

Nechápal jsem, kde se ve mně vzal ten vztek a bylo mi nesmírně líto, že za něho zaplatila Isabella. Věděl jsem, že se budeme muset nejspíš přestěhovat, pošpinil jsem jméno celé rodiny. Přísahal bych, že kdybych nebyl upír, svůj trest bych si odpykal, tak jako všichni násilníci a zločinci. To jediné bych si zasloužil.

„Samozřejmě to pro ni muselo být hrozné, ale Edwarde ty nejsi zlý, možná by…“

„Alice!“ nenechal jsem ji domluvit, znásilnil jsem ji. Co horšího jsem ještě mohl udělat, kromě toho, že bych ji zabil. Zničil jsem jí život. Složil jsem hlavu do dlaní a přál si zmizet.

„Málem bych zapomněla. Nevidím její budoucnost, když se na ni zaměřím, nic nevidím. Ani teď, ani tu noc, kdy se to stalo.“ Nevěřícně zakroutila hlavou a já zpozorněl.

„Ani moje schopnost na ni neplatí,“ vzpomněl jsem si, že nedokážu přečíst jedinou její myšlenku. To díky ní, se vrátilo vše do normálu. Od té osudné noci je vše zase tak, jako dřív.

Muselo ji něco chránit, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit.

Bella:

Bylo mi špatně od žaludku a hlava se mi motala, tak že jsem ji nedokázala ani zvednout. Pomalu jsem rozlepila víčka a zamlženě pozorovala bílý strop. Byla jsem v té hrozné místnosti.

Neměla jsem sílu na další panikaření, bylo toho na mě příliš, divila jsem se, kolik toho ještě snesu.

Hrudník jsem měla pevně omotaný nějakým obvazem a z pravé ruky mi trčela hadička. Nikdy jsem nebyla v nemocnici, vlastně jsem ani neprodělala žádný úraz. To prostředí mě děsilo.

Zkoušela jsem zdvihnout prsty a nějak tu věc odstranit, ale vzduchem zasvištěl rychlý pohyb, který mi v tom zabránil.

„Nech ji tam, bude ti lépe.“ Ozval se příjemný hlas a já poznala, že to není ten, který mi ublížil. Po chvíli mrkání a snahy zaostřit jsem konečně rozeznala blonďatého muže, který se nade mnou skláněl. Vypadal přesně jako nějaký doktor z romantické telenovely.

Než jsem stihla vypustit jedinou hlásku, promluvil tím svým uklidňujícím hlasem.

„Nemusíš se ničeho bát, jsem lékař.“ Jako bych to už někde slyšela, slova bát a strach, byla v poslední době jmenována často. „Máš zlomené žebro a slabší otřes mozku, musíš teď hodně odpočívat!“ Přiložil mi na čelo jeho studenou ruku a zamrkal na nějakou tabulku.

„Chci domů!“ podařilo se mi ze sebe vysoukat. Tolik strachu vás nakonec donutí dělat divy. Bylo mi jedno, co smím a nesmím říct, chtěla jsem odsud pryč. Zvřít se ve svém malém pokoji a vybrečet se do polštáře. Zavřít se tam a už nikdy nevyjít mezi lidi.

„Já vím, slibuji, že jakmile bude tvůj stav přijatelnější, propustím tě, ano.“ Podíval se mi do očí a já si všimla, že mají stejnou barvu jako ty… ani jsem to jeho jméno nedokázala vyslovit.

„Alice, myslím, že můžeš!“ zakřičel na někoho přes dveře a já se napjala. Vyděšeně jsem pozorovala otevírající dveře a v nich malou drobnou dívku s tácem plným jídla.

„Nevěděla jsem, co máš ráda, tak jsem vzala od každého něco.“ Usmála se a položila mi ho na klín. Uprostřed byl talířek s nějakým pudinkem, kolem dokola nejrůznější ovoce a nakonec chlebíčky. Musela jsem uznat, že mám opravdu velký hlad, ale netroufla jsem si něco vzít.

„Jmenuji se Alice, jsem Edwardova sestra. Jen chci, abys věděla, že toho moc lituje. Samozřejmě ho nechci omlouvat, ale on není zlý, měl nějaké problémy a…“ Smutně se na mě podívala a podávala mi pomerančový džus. Nezajímalo mě to, nechtěla jsem o něm nic slyšet. Uchopila jsem brčko a popotáhla trochu té tekutiny.

„Dobře, nechám tě o samotě, kdybys cokoliv potřebovala, budu vedle.“ Pohladila mě po vlasech a ladně odtančila.

Zkoumavě jsem prohlížela tácek, ale hlad mě nakonec přemohl. Po malých kouscích jsem uždibovala chlebíček a zajídala ho kousky hroznového vína a banánu.

Po chvíli jsem se cítila o něco lépe, ale oči se mi začaly nesouhlasně zavírat. Odložila jsem tác a čekala, až mě přemůže únava.

„Rosalie, počkej!“ zakřičel někdo z vedlejšího pokoje. Moc dobře jsem nerozuměla, ale vypadalo to na hádku. Napjatě jsem pozorovala kliku u dveří a sevřela prostěradlo, když se rány přibližovaly. Najednou se dveře rozletěly, tak že vypadly z pantů a k protějšímu oknu, neuvěřitelnou rychlostí přiletěl Edward a na něj se lepila nad pozemsky krásná blondýna, které vycházelo z úst zlověstné vrčení.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek It was a mistake - 5. kapitola: